Zatímco v Evropě vrcholí okurková sezóna, o Blízkém východě se to rozhodně říct nedá. Situace je dynamická jako vždy – pojďme se tedy podívat na nejdůležitější dění v regionu.
Izraelský boj se žhářskými draky a balonky z Gazy vrcholí
Poté, co selhaly takzvané „Pochody návratu“ organizované radikálním hnutím Hamás, které měly za cíl dodat co nejvíce mrtvých Gazanů pro objektivy světového tisku, přišli radikálové z Pásma Gazy na další způsob boje; přes hranici do Izraele začali posílat draky a heliové balonky (zpravidla z kondomů, aby vydržely co nejdéle) nesoucí zápalné lahve, aby způsobovaly požáry, kde se dalo. Tímto způsobem už spálili 32 kilometrů čtverečních polí a přírodních rezervací; požáry se dostaly až na okraj města Sderotu, jinak pravidelně ohrožovaného raketami, které pravidelně pálí hnutí Hamás a jemu konkurenční hnutí Islámský džihád. Draci a balonky ovšem představují velmi vážnou hrozbu, protože dosud neexistovaly automatizované prostředky, které by, na rozdíl od rakety sestřelujícího systému Železná kopule, dokázaly Izrael před těmito útoky chránit. Jediný způsob boje tak spočíval v tom, mít v pohotovosti hasiče včas na rychlý dojezd od kteréhokoliv místa, kam takový drak nebo balonek může dopadnout.
Necelé dva měsíce od zahájení útoků draky se podařilo vyvinout systém včasného varování zvaný Sky Spotter, který je schopen tyto objekty lokalizovat a automaticky upozornit izraelský integrovaný záchranný systém a služby, které ničí draky a balonky za pomocí dronů. Navzdory zásahům letectva proti buňkám, které tyto útoky organizují, se je zatím nepodařilo zastavit. Krize eskalovala 9. července, kdy Izrael uzavřel hraniční přechod Kerem Šalom, kterým do Gazy proudí zboží a humanitární pomoc do doby, než tyto útoky ustanou. Do věci se mezitím zapojil (s Íránem a Hamásem spřízněný) Katar, který se nechal slyšet, že podmínkou pro ukončení útoků je rozšíření přístupu Gazanů na izraelský trh práce, což je ovšem bezpečnostní riziko, které Izrael nechce podstoupit.
Turecké prezidentské volby
Dne 24. června proběhly v Turecku prezidentské volby, které podle očekávání vyhrál dosavadní prezident Recep Tayyip Erdoğan. 9. července byl inaugurován, tentokrát s podstatně rozšířenými prezidentskými pravomocemi, které zavádějí de facto jeho osobní autokracii. Od té doby se situace jen zhoršila. Celkem 18 500 státních úředníků bylo propuštěno kvůli údajným vazbám na terorismus (to v současných tureckých podmínkách může znamenat cokoliv, od podpory PKK po podporu demokratických hnutí). Turecko zároveň pokračuje v opatrném sbližování s Íránem, zatím zejména v otázce PKK a kurdských snah v Iráku, ale posun je to poměrně viditelný, třebaže má stále ještě své překážky – Turecko stojí s Íránem na opačných stranách barikády v Sýrii a jeho vztahy s Čínou, která se nově rovněž začala viditelněji přidávat k íránskému bloku, jsou, mírně řečeno, ambivalentní. Saúdský korunní princ a de facto vládce Mohammed bin Salmán Erdoğanovi popřál ke znovuzvolení, ovšem v týž den saúdský deník Ajel, blízký královské rodině, publikoval báseň Erdoğana urážející a varující ho před snahami zasahovat do saúdských záležitostí. Saúdové jsou v pozici, kdy nechtějí, aby se Turecko připojilo k Íránu, ale zároveň musí čím dál častěji brzdit jeho ambice.
Turecké operace ve východním Jeruzalémě
Prvního července informoval izraelský liberální deník Haaretz, že nezávisle na sobě byl Izrael varován tajnými službami Saúdské Arábie, Jordánska a Palestinskou autonomií, že turecké – a konkrétně Erdoğanovy – ambice sahají do Izraele více, než si Izrael připouští. Jak Saúdská Arábie tak Jordánsko se jeho iniciativ obávají; obě země, spolu s Egyptem navíc podporují Trumpův mírový plán pro Izrael a turecká aktivita v oblasti znamená překážku, s níž je třeba počítat.
Jaderná „dohoda“ mezi Izraelem a Saúdskou Arábií
Saúdská Arábie, v rámci snahy korunního prince Mohammeda bin Salmána změnit strukturu ekonomiky ze závislé na ropě na soběstačnější model, plánuje výstavbu jaderných elektráren, přičemž technologii mají Saúdům dodat Spojené státy. Na konci června unikly detaily dohody, na základě které Spojené státy vezmou ohled na izraelské požadavky ve věci zabezpečení veškerého jaderného materiálu a toho, jaké technologie se na výstavbu použijí. Saúdská Arábie rovněž nepřímo ujistila Izrael, že kdyby náhodou měla jaderné ambice větší, než výrobu elektrické energie, bude je používat na obranu proti nepříteli, kterým se ovšem nerozumí Izrael, ale Írán.
Íránský blok se konsoliduje – námluvy s Tureckem, Pákistánem a Čínou
Čínsko-íránské sbližování, které začalo na jaře tohoto roku, dostává konkrétnější obrysy. Čína se rozhodla ignorovat nově zavedené sankce proti Íránu; ba co víc, dohodla se na konci června s Íránem o vzájemném obchodě bez prostřednictví třetí měny. Írán, který se systematicky snaží o obnovu svého impéria, tak činí nejen dobýváním, či kupováním vlivu v menších zemích (Libanon, Sýrie, Irák, Katar, Jemen), ale i koordinací širší velmocenské aliance. Dlouhodobě udržuje dobré vztahy s Ruskem, nově získal přátelství další jaderné mocnosti – Pákistánu – a spolu s Čínou se snaží o vytvoření aliance s Tureckem.
Turecko-čínské vztahy jsou sice dlouhodobě poškozovány tureckou snahou o podporu separatismu mezi Ujgury žijícími v provincii Sin-ťijang, kterou Turecko označuje za „Východní Turkestán“, na což Čína reaguje nebývalými represemi vůči místnímu obyvatelstvu, které o to více motivují Turecko k pomoci místním, ale přesto širší strategická hra turecko-čínské alianci přeje.
Mezitím došlo i k dalšímu rozvoji přátelských vztahů mezi Čínou a Pákistánem, kdy Čína 30. června poskytla Pákistánu miliardový (v USD) záchranný balíček, který má zabránit další destabilizaci pákistánské rupie. Na celou věc už, podle mého očekávání z posledních aktualit, reagovala Indie, která je nakloněna vytvoření trilaterální spolupráce se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, a to i za cenu poškození vztahů s Íránem. Vzhledem k tomu, že je Indie už dnes izraelským spojencem, tato tendence jen dál prohlubuje bipolarizaci celého regionu.
Té zároveň nahrávají i sféry vlivu v oblasti: Ázerbájdžán je dlouhodobě na rozhraní sfér vlivu Ruska, Turecka i Íránu, Arménie je na rozhraní sfér vlivu Ruska a Íránu, Tádžikistán je na rozhraní sfér vlivu Íránu, Ruska a Číny, Kyrgyzstán zase mezi sférami vlivu Ruska, Turecka a Číny, Uzbekistán mezi sférou vlivu Turecka a Číny – a Turecko je relativně pevně ukotvené v Turkmenistánu. Osa Ankara – Teherán – Islámábád – Peking tak dává velký smysl, tím spíš, že všechny zmíněné státy mají dobré vztahy s Ruskem.
Izraelské námluvy s Arménií selhaly
Bipolarizace Blízkého východu je ovšem vážný problém pro Arménii, zejména v situaci, kdy se jí podařilo svrhnout zkorumpované vedení s bývalým premiérem a prezidentem Seržem Sarkisjanem v čele. Arménie je geograficky ve velice špatné pozici; ze čtyř sousedů, které má, je s jedním ve válečném stavu (Ázerbájdžánem), s druhým nemá žádné diplomatické styky (Turecko), s dalšími dvěma (Gruzie a Írán) má přátelské vztahy, ovšem Írán je rodící se impérium, které by mohlo mít o Arménii větší zájem, než by chtěla dovolit; a v Arménii jsou umístěna ruská vojska a Arménie je pevně navázaná na Moskvu, která zároveň dlouhá desetiletí dusila arménskou ekonomiku rozsáhlou korupcí.
Problém je ovšem v tom, že zbavit se závislosti na Rusku a Íránu je pro Arménii téměř nemožné: Rusko, kdyby chtělo, vyzbrojí Ázerbájdžán, s nímž má také dobré vztahy, což Arménii může smrtelně ohrozit, a Írán, kdyby si ho Arménie znepřátelila, může přenechat Rusku ještě volnější ruku. Přirozeným partnerem pro Arménii je tak Izrael, s nímž ji pojí velmi podobná historie; tomu ale brání dlouhodobě dobré izraelsko-ázerbájdžánské vztahy.
Situace se ovšem mění. Nový arménský premiér Nikol Pašinjan by se rád poohlédl po spolupráci se Západem, ovšem Západ jako takový je pro Arménii v jejím obtížném geopolitickém postavení těžko udržitelný partner. Izrael se tak nabízí – a Izrael to chápe, pročež Kneset, izraelský parlament, začal projednávat uznání arménské genocidy. Zákon byl ovšem svržen ze stolu, protože nebezpečí dalšího zhoršení vztahů s Tureckem, kdy se Turecko víc a víc angažuje v záležitostech v Gaze a východním Jeruzalémě, si Izrael nemůže dovolit – Kneset čekal na výsledek tureckých voleb, a nebezpečí plynoucí z posílené Erdoğanovy pozice si izraelská vláda nemůže dovolit riskovat.
Arménie se tak dostala do delikátní pozice podobné té, v níž jsou syrští a iráčtí Kurdové; vybojovala si určitou míru autonomie na velmocích, ovšem geograficky to nesedí.
Taliban ztrácí část mezinárodní podpory
Zajímavou zprávu přinesly Times of Islamabad z 11. července. Imám Velké mešity v Mekce Abdul Rahman al-Sudais prohlásil, že válka v Afghánistánu ze strany Talibanu pozbyla legitimity a vyzval Taliban k jejímu ukončení. Je to poprvé, co se takto vysoká duchovní autorita v této věci vyjádřila; zároveň, jak informuje televize Al Arabí al-Džadíd, šlo o přímou intervenci od korunního prince Mohammeda bin Salmána. Potíž je samozřejmě v tom, že zdroje, které Taliban, al-Káidu a Hakkáního síť, tedy tři hlavní teroristické organizace v Afghánistánu bojující, dodávají katarské peníze (prokazatelně) a Katar je momentálně, coby de facto íránský spojenec, v pozici, kdy nic ze Saúdské Arábie nejspíš poslouchat nebude. A totéž platí o podezření, že Hakkáního síť je financována a udržována při životě pákistánskou tajnou službou ISI, což vzhledem k novému spojenectví Pákistánu s Íránem opět nevěstí nic dobrého.
Ach – jak je to všechno domotané. Jsem ráda, že tyhle články píšeš, Andy, aspoň trošku se orientuji, i když bych taky potřebovala mapky se šipkami – kdo s kým jo, kdy s kým ne a kdo s kým možná … Turecký vývoj mne docela děsí.
OT – pokud se chce projít spálenou zemí, kde žár sálá ze všech koutů … naštěstí země je spálená jenom sluníčkem a žár není od požárů.
https://yga.rajce.idnes.cz/2018_Zacatek_prazdnin/
A tady je pár fotek docela svěžích, však jsme opustili jih a vrhli se do středu země České
https://yga.rajce.idnes.cz/2018_Okolo_Benesova/
Díky za přehled aktualit! Pokud jde o všechny ty aliance, tak mám (jako Matylda:)) dojem, že bez mapy a dokreslených šipek to nedám, ale dojem ze vznikajících mocenských bloků mi přece jen neunikl.
Štvou mě Palestinci s tím podpalováním Izraele, a zároveň mě těší, že Izraelci nacházejí způsoby (sofistikované), jak hrozbě čelit. Zkouším si představit, co by svět řekl, kdyby Palestincům oplatili stejnou mincí…
Jinak mi přijde, že ti lidé v Palestině by za všechny ty roky už mohli pochopit, jakou hru s nimi Hamás a spol hraje? Že je drží v chudobě a odloučenosti v podstatě naschvál, protože kdyby se situace mírově vyřešila, nebyli by nic?
Turecké volby ani nekomentuju, Erdogan jde za mocí ve stylu tureckých sultánů a daří se mu to. Jeho blízcí sousedé o tom vědí své, tak by mě zajímalo, kdy si to opravdu uvědomí i EU.
No, a korunní princ Saudů Mohammed bin Salmán doufejme intenzivně investuje do své ochranky – počet velmocí, které by se ho rády zbavily nejspíš stoupá.
Mocenský vliv Číny roste… a každý stát, který má soudné představitele, by si na ni měl dát zatracený pozor.
Oni to palestinští Arabové většinou vědí. To je také důvod, proč když jsme byli s Aniou na palestinský Den katastrofy v Izraeli (navíc ještě sedmdesáté výročí a zároveň den otevření americké ambasády v Jeruzalémě), včetně Judeje a Samaří, prakticky nic se nedělo. Pokud jde o problémová místa (pominu-li Gazu), tak jsou tři, kde, když se něco děje, tak se to děje tam: před Damašskou branou v Jeruzalémě, na kruháči Gush Etzion na silnici 60 a v Hebronu na hranici mezi A a C. Byli jsme v ten nejexponovanější den na všech třech místech a trochu bordel byl akorát v Hebronu večer (ale podstatně menší, než by člověk čekal) a jinak byl klid. Průzkumy ukazují, že si většina palestinských Arabů uvědomuje, že za jejich problémy může zejména Hamás, Islámský džihád a v oblastech A a B nekompetence a zkorumpovanost PA, akorát v A si nemohou úplně dovolit otevřeně mluvit a v Gaze už vůbec ne, Hamás často vraždí politické oponenty, takže lidé jsou zticha, ale většinou vědí svoje. Ostatně i ten „pochod návratu“ byl daleko menší, než by člověk čekal, vzhledem k tomu, kolik je v Pásmu Gazy lidí.
Co se Erdogana týče, tam je to průšvih. Hlavně proto, že se nestydí převzít bezprizorné džihádisty, od kterých se odstřihla Saúdská Arábie, a je evidentní, že s nimi má své plány mimo jiné i na Balkáně. No a Čína… ta už v Evropě drží pevně ve svých spárech Srbsko, snaží se – zatím se jí to ne úplně daří – dostat do spárů Černou Horu a Makedonii a ve Střední Asii se snaží o ovládnutí států, přes které plánuje tu svou novou Hedvábnou stezku.
To máte z jedné vody šup na plot; Čína, Rusko, nebo USA?!? Jeden horší, než druhý. I když po tom, co v arabském světě USA předvádí, je pro mne Rusko, nebo Čína přijatelnější.
Mimochodem role EU je v tomhle naprosto tragická, protože tuhle hru nehraje – protože ji hrát neumí. Je to docela rozdíl proti klasické neutralitě, jako třeba za války zvládalo Švédsko nebo Švýcarsko, tedy aktivní dobré vztahy a nevměšování se bez ohledu na morálku, což mimochodem způsobilo, že obě země, hlavně Švýcarsko, mají tunu másla na hlavě. Ne, my to prostě necháváme plynout, nezasahujeme do toho a tváříme se pasivně. Důsledek? Budeme příjemci všech negativních externalit toho, co tam rozhodnou ti, kteří tu hru hrát umějí.
A co vlastně EU umí, kromě buzerace kvůli zahnutí okurek a pomazánkového másla?
Naštěstí je to od nás poměrně daleko i když to ,,daleko“ je dost relativní pojem. Ale čím víc se budou mlátit navzájem, tím líp pro Evropu.
Naopak, tohle znamená, že se navzájem budou „mlátit“ méně. Takhle velké a silné bloky budou stabilnější a mezi nimi budou probíhat hlavně závody ve zbrojení a maximálně tak nějaká ta proxy válka na třetím teritoriu (Jemen, možná i Afghánistán).
Je otázka, jak moc budou ty bloky trvanlivé. Ono to nebude dlouho trvat, rozhádají se, rozpadnou a začnou se kydlit znovu a ještě víc.
Včerejšek byl šťavnatý, leč náročný. Tolik blábolů a nesmyslů za tak krátký čas už jsem dlouho neslyšel, holt demagogický blok se pině sanžil, protože ví, že teď už po nich ani pes neštěkne. A když si představím, jak královsky jsou ti tlučhubové placeni z našich daní, tak mám chuť vzít kalacha a jít si s nimi krátce a stručně pohovořit. Za socíku zůstal pos(r)anec zaměstnancem, stát mu refundoval mzdu, po skončení funkčního období se zase vrátil do práce a jediné, co dostal byla volná jízdenka na všechny druhy veřejné dopravy. Bylo by velmi vhodné se k tomuto modelu vrátit.
No tak dneska jsem se v těch koalicích ztratila. Jak se dalo očekávat 🙂