Pokaždé, když se chystám sekat trávu na naší zahradě, stojím před geometrickou úlohou, která má n řešení, přičemž ono n se mi ještě nepodařilo v praxi beze zbytku definovat. Princip je v tom, že zahrada má nepravidelný tvar a ježdění se sekačkou znamená, že určený prostor sekáte v pruzích.
Můžete jezdit sem a tam, hezky pruh vedle pruhu, můžete vytvářet a pak vyplňovat obdélníky, čtverce či trojúhelníky, a nakonec vám stejně někde zbude flek, který musíte dojezdit šněrováním tuhle a támhle. Já sama mám minimálně tři základní vzorce sekání, které obvykle aplikuju podle nálady a počasí. Můj muž i oba synové také sečou po svém a každý trochu jinak.
Když jsem posledně kráčela za sekačkou, tak mě napadlo, jak moc nás naše nepravidelná zahrada nutí ke kreativitě. Pokud máte před sebou víc možností, jak dojít k řešení, obvykle ta řešení přizpůsobujete dalším podmínkám. Což je pro mozek užitečné – byť byste tím aktuálně nedocílili víc, než že předejdete nudě.
V životě mimo zahradu je taková nepravidelnost ještě důležitější, protože nás nutí být ve střehu a přemýšlet nad tím, jak ji naklonit ve svůj prospěch. Vyjeté koleje v životě, v práci nebo třeba i ve vztahu mohou být pohodlné, ale všeho do času. Buď v nich jeden otupí, nebo naopak chce změnu za každou cenu, čímž dokáže zničit sice nudnou, ale jinak užitečnou a funkční realitu.
Co si tedy přát, abychom měli pohodlí rutiny, a přitom z toho nezblbli? Inu, možná by stačilo si uvědomit, že i rutina se dá různě tvarovat – a když to i sem tam uděláme, hned bude náš život zajímavější. Třeba jezdit do stále stejné práce jinou cestou, při denní nutnosti vařit aspoň zkoušet nové recepty, nebo svého stálého partnera zase jednou vynalézavě pozvat na rande.
Jde to, když se chce. Jen musíme umět vystrčit hlavu nad ty vyjeté koleje a podívat se novým směrem:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2018
Dnes je otázka jednoduchá – jak zacházíte s nezbytnou rutinou vy? Umíte si ji nějak přizpůsobovat nebo vám rutina v zásadě nevadí?
Souhlasíte se mnou, že nepravidelnost vyvolává potřebu kreativity? Máte s tím vlastní zkušenost?:))
Trávu jsem nikdy nesekala, to dělá manžel a já mu jen dodávám potřebnou tekutinu. Zrovna včera sekal všechny 4 trávníky (dva domy, trávníky vpředu a vzadu)a příští týden bude moci sekat znovu, jak tráva rychle roste. Naštěstí má takovou tu „chodící“ sekačku (walk behind mower), která jede mírně sama, takže se na ní nemusí tolik tlačit. Bez ní by tolik trávy byla pořádná fuška. „Vzorky“ střídá je dva, jednou seká dlouhé pruhy podélně, příště zase krátší příčně.
Náš život je na pohled rutina, protože kvůli zvířatům necetujeme a vlastně se kolem nich točí naše dny. Ale nám to ani jednomu nevadí. Já jsem tu lety tak nějak příjemně zlenivěla, zdomácněla a jsem s tím spokojená. Ale presto máme různé výpady z domácí rutiny, jezdíme do divadla (jedeme tuhle sobotu na muzikál „Annie“), občas se jen tak někam zajedeme podívat po okolí nebo na Floridu. A návštěvy přátel jsou take mile vykolejení z našich běžných dnů.
Včera po večeři jsem si šla sednout ven, protože příjemně pofukovalo. Pozorovala jsem kočky, jak se blaženě rozvalují na kamenech, na obloze kroužila skupina našich rorýsů, kolibříci se třepetali u svých krmítek, na špici větve hlasitě vyzpěvoval červený cardinal. Hrdličky zobaly na krmítku¨a na lavičce pod cesmínou louskaly semena dvě veverky. Bylo mi tam moc hezky, pak si přišel přisednout I manžel a bylo nám hezky oběma 🙂
Chodící sekačka – u nás se to jmenuje „sekačka s pojezdem“ – taky ji mám. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že jezdí skoro sama 🙂
Algoritmy sekání máme v rodině různé. Já sekám po delší straně pozemku a nadávám na odbočky mezi rododendrony. Víla seká napříč a nadává na zákruty cestičky. Jak seká Hřívnatec, to nevím, ale zaplaťpánbu, že seká.
Rutina je příjemná, ale věřte, že může být zdraví a životu i nebezpečná. Jak člověk upadne do rutinního konání, přestane dávat pozor a průšvih v podobě úrazu je na obzoru. I tak se lze dívat na vyjeté koleje :-).
Rutina je příjemná ale odsud posud.Můžete si přemýšlet o čem chcete a ono tak nějak všechno běží samo. Bohužel přílišné užívání si rutiny může nadělat i fatální chyby.
A někdy i méně dramatické, to třeba, když dojdete ke svému bývalému bydlišti a vy už tam nejste. 🙂
Rutina nám dává pocit jistoty a neměnnosti.
Ale i když mám běžnou potřebu jisté rutiny, snažím se v životě občas vyjet ze zaběhlých kolejí.
Takže během roku vyrážíme na výlety. Nejčastěji do Prahy. Tam je galerií. Ale i jinam. Máme to s manželem moc rádi.
Teď ve čtvrtek vyrážíme do Mariánských Lázní.
Míšo, jako obvykle jsi trefila hřebíček na hlavičku 🙂
A s rutinou bojujete pěkně. Užijte si Mariánky! Kdysi jsem tam mívala pratetu (sestru svého dědy) a za ní jsme jezdívali. Nebyla jsem tam už strašně dávno…
Asi tak – já mám ráda, když je všechno hezky srovnané, pravidelné a nepřečuhující. A když začínám, tak hezky do pravého úhlu … a snad ani za to nemůžu, že se to zvrhne do chaosu (rofl) .
Totiž, jak si tak jedu druhý pravý úhel, tak periferním okem vidím, že ještě támhle by to chtělo, ale musím hned, než na to zapomenu – tak tam přejedu, a tady to musím vysekat do kolečka, a tady do šišoidu a když sklidím sekačku, tak zjistím, že tadytenhle kout jsem jaksi opomněla úplně – a tak to mám nejen se sekáním trávy (chuckle) . Ale když je všechno srovnané do komínku – to je krása 😉 – akorát že toho většinou nedosáhnu.
Ach ano, Ygo. Mám to podobně. Mně třeba fascinují komínky ve skříních, jak je mají vyfocené v katalogu Ikea. Jenže moje trička a svetry jsou blbě cípaté, takže tu a tam vyrobím při skládání bouli a už se to bortí a do 14 dnů mám opět totální chaos. Jenže protože se mi komínky líbí, ale nesnáším jejich skládání, tak chaos na nějakou dobu převládne 🙂 Ale jinak by mě rutina a pravidelnost zaujaly, kdybych se na ně dívala jen z vnějšku 🙂
Pořádek je dobrý leda pro blbce, inteligent zvládne i sebevětší chaos. Moje pracovna je uklizená zhruba podobně, jako sláma na hnojišti, ale ještě se mi nestalo, že bych někdy něco hledal, sáhnu a najdu. Průšvih nastane v momentě, kdy mne zbytky jakýchsi temných pudů donutí k tomu, abych uklidil, to pak nikdy nic nenjdu, do té doby, než se vše uvede v původní, totálně bordelózní stav.(rofl)
Ano děvčata, i já jsem fascinovaná pořádkem, lícováním a komínky… a ani já je nedokážu udržet 😛
A při sekání vyrábím různé úhelníky ve snaze se co nejdřív zbavit nejhorších kousků… (máme velkou zahradu:))
Já osobně potřebuji občas změnu. Jak jede rutina moc dlouho, začínám být nervózní. Jednotvárné zaměstnání by mě ubilo. Rutina je dobrá na zklidnění a nabytí rovnováhy, ale pak zas potřebuji nějakou změnu. Já bych asi tu zahradu jezdila pokaždé jinak…
Také jsem kdysi sekal zahradu, (už je to dost dlouho a nijak se mi nestýská). A pokaždé jinak. Není účelem nějak systémově pojíždět, ale posekat trávu. 😀
Před chvilkou jsem vytiskl fotku o velikosti 60 x 80 cm. Rozchodil jsem software, které umí obrázek rozdělit na čtyři díly a ty postupně vytisknout na běžné A trojkové tiskárně. A je na ní ten krásně modrý hořec. (ten rozměr A1 není konečný, tímhle způsobem se dá vyrobit i několikametrový plakát).
Krakonoši, fotíš moc krásně a květiny jsou nádherné. Nedal byses zlákat, abys pro zvířetnickoub aukci stvořil třeba kytičkový kalendář menšího formátu? Vím, že své fotky prodávat nechceš, ale ten kjalendář by nebyl na prodej pro každého. Výtěžek z aukce se rozděluje různým způsobem mezi zvířecí útulky a částí peněz se přispívá na třídu žáků s dawnovým syndromem jedné speciální školy.V té rřídě učí jedna ze zvířetnic, která je na zvířetníku pod nickem Myš:věz, že rodiče těchto dětí by na ty aktivity a třeba i celodenní výlety dětí za poznáním nesehnali peníze, protože stát na tyhle postižené dost kašle a jejich potřeby naše minulé ani současné vlády nezajímají.Ti z nás, kdo máme v rodině někoho jakkoli postiženého, dobře víme, co postižení člena rodiny celou rodinu stojí.Zkus se zamyslit a pokus se přispět třeba i jen jediným pěkným obrázkem, který bys poslal do zvířetnické aukce.Stále píšeš, jak velké a pěkné fotky dokážeš , takže mne tvá slova ponoukla k mé výzvě. Doufám, že mi příliš hlasitě nevyčiníš za moji troufalost. Sice mezi nás chodíš jen občas, ale o zvířetnické aukci jsi snad už četl. A věř, že získané peníze z aukce jdou opravdu adresně a jen na potřebné věci , i když všichni přispěvatelé do aukce jsou vlastně bezplatnými dárci svých výtvorů a předmětů. Já věřím, že stvořit malý kalendář ze tvých vlastních fotografií , vytisknout ho a zaslat na adresu Renáty, která všechny do aukce darované věci distribuuje , připravuje je a případně je fotí, aby byly dobře vidět ,a taky celou aukci sama vede. Její práce je taky zadarmo a honořářem je jen uznání a díky všech zvířetníků, to by pro tebe byla snadná hračka.
Lenko, to už není zábava, ale práce. A práce je pro mne sprosté slovo. Ale nijak se nebráním tomu, že někomu, kdo by si tu práci chtěl dát, poskytnu fotky na flešce, mám jednu 16 GB a na ní 79 fotek v maximální kvalitě pro tisk. Takže ji klidně vyměním za jinou, prázdnou 16 GB.
Krakonoši, předpokládám, že naše domluva platí, ozvu se příští týden.
Jistě. Když jednou něco slíbím, tak si za tím stojím a nepotřebuji k tomu ani ušpiněný papír, ani bandu notářů a právníků, natož soud. Ta fleška je připravena už dlouho. 😀
Eh, milá Toro, máš pravdu – s rutinou i sečením:))
Rutina je pro život potřebná, ale co je moc je moc. pamatujete se někdo na film, bylo to podle nějaké Páralovy knihy a manželský pár tam denně skládal a rozkládal gauč na spaní. To byla tak dokonale ukázaná ubíjecí rutina, že jsem tu scénu (spíš ty opakované stále stejné scény) nezapomněla, byť jinak netuším, o čem ten film vlastně byl.
Pokud jde o sečení, tak mám dva základní začátky (před Domem nebo vzadu u rybízů) a zbytek dělám jak mi to vyjde a momentálně se mi líbí. 🙂
Myslím, že Soukromá vichřice. A, jak je v kraji zvykem, knížka je mnohem lepší, než film, ostatně to platí i o filmu Milenci a vrazi, jehož konec byl politicky korektně upraven, nebo o Černých baronech; existují dvě verze, jednak film režiséra Zdeňka Sirového a pak seriál, který je natočen přesně podle literární předlohy a je mnohem lepší, Jenže, bohužel, v TV šel jen jednou a pak se nad ním zavřela voda.
Ano, to je u nás zvykem. Promiňte trochu OT, když jsem viděl v TV seriál Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, byl jsem znechucen. Ty skvělé knížky (Vražda…) od Zábrany/Škvoreckého jsou prostě o něčem jiném…
Nojo, ,,Pan Umělec“ by asi utrpěl psychickou újmu, kdyby točil přesně podle autora. Že tím przní autorovu práci a v 99,99% případů to dopadne nechutně, je mu jedno, hlavně, že má pomníček. (viz Trhák: …Tedy, ano, ale příští film bych raději točil s někým jiným.)
Ale tak i u nás se najdou výjimky – například Postřižiny či Saturnin 😉
Přesně. A ze zahraničních to byl Pán prstenů.
Výjimky potvrzují pravidlo. A J. Menzel byl a je Hrabalův ,,dvorní režisér“ Ne každý autor má takové štěstí, aby ho režisér pochopil a bezvýhradně respektoval.
Film nikdy nemůže stoprocentně kopírovat knihu, to by byl nekoukatelný, trval by desítky hodin a i ten nejtrpělivější divák by se unudil k smrti. Zatímco papír snese mnohé, filmové plátno zdaleka ne. Často je tak zklamání způsobené tím, že člověk nejdříve četl knihu a teprve potom viděl film, který je pochopitelně stručnější, soustředí se třeba jen na jednu dějovou linii, nejsou v něm všechny postavy a některé situace jsou tak upraveny, aby to i při té zkratce mělo nějakou logiku. Při opačném pořadí – nejdřív film, potom kniha – člověk většinou zklamaný není. Takhle jsem třeba nejdříve viděla Jméno růže, teprve pak jsem četla knihu, a film považuji za výborný, přestože z celého toho rozvláčného filozoficko-historického pojednání je vybrána jen „kriminální“ zápletka. Nebo třeba Vzpomínky na Afriku, skvělý film (taky jsem nejdřív viděla film), v němž dominuje děj, který v knize zdaleka nestojí tolik v popředí, ale pro filmové zpracování je nejvhodnější. Jinak by z toho byl víceméně dokumentární film. Nebo třeba Sága rodu Forsytů, britský seriál s Damianem Lewisem. Výborný (přestože jsem nejdříve četla knihy), ale kdyby byl doslovný, trval by snad několik let. Viděla jsem i starší britské zpracování ze 60. let, podstatně rozsáhlejší, skvělé.
No a pak samozřejmě některý umělec je šikovnější a jiný ne, to je fakt.
No, když se chce… Ten seriál Černí baroni kopíroval literární předlohu na 99,9% a nijak mu to neublížilo, spíš naopak, já osobně považuji Sirového film za nepříliš povedený. Jenže: 1/ viděl jsem jak Sirového film, tak ten seriál a 2/ oba díly Černých baronů jsem četl ještě za tzv. totality. A Škvoreckého Tankový prapor je také natočen věrně podle literární předlohy. Takže: Neříkej, že to nejde, řekni, že to neumíš, nebo umět nechceš.