Historická drabblata píšu ráda, i když s nimi mám mnohem víc práce, než s kočičími kousky. Měly by aspoň rámcově pasovat k tématu a měly by být o zajímavých věcech, které – jak vždy doufám – nejsou „profláklé“. Měla jsem tedy docela radost, když přišlo téma Nabídka, která se nedá odmítnout. Protože přesně na toto téma se dala napasovat jedna historická profese, která, jak jsem pevně věřila, není až tak známá.

Madame toilette a monsieur toilette

Varování: dnešní téma není pro slabé žaludky. Opravdu.

18. století, Francie (ale i Německo, Anglie… prostě Evropa)

Drabble:

Sebastian střídavě rudl a bledl. Bylo mu strašně zle. Snědl něco, co neměl, a teď mu střeva vyhrávala krutý koncert. Proplétal se davem. Někde tu musí být! Když je člověk nepotřebuje, naráží na ně na každém kroku! Znovu ho zkroutila křeč. Stáhl půlky a zhluboka dýchal.

Konečně uslyšel spásné: „Přejete si TO udělat? Chcete TO udělat? Chce pán něco udělat?“
Vzápětí se vedle něj vynořila matróna, která ho zahalila do dlouhého koženého pláště, pod kterým měla schované smrduté vědro. Jen hlava mu koukala. S úlevou si stáhl kalhoty, usedl a ulevil si mohutným pšoukem. Oddechl si. Neztrapní se před sousedy!

Závěrečná poznámka: 

Sebastianovi z prekérní situace pomohla madame toilette – nynějším názvoslovím bychom ji nazvali mobilní záchodovou službou. Muži a ženy, kteří se touto prací živili, nosili široký dlouhý kožený plášť a pod ním vědro. Pracovali tam, kde bylo hodně lidí – na tržištích, výstavách, v centrech velkých měst a vyhlíželi lidi, kteří si potřebovali dojít na záchod. Tehdy totiž neexistovaly veřejné WC, nebo jich bylo jen pomálu. Na druhou stranu bylo znečišťování veřejného prostranství zakazováno vyhláškami městských rad, co tedy měl chudák, na kterého přišla potřeba, dělat? Ještě rád využil služeb paní nebo pana toalety.

V Edinburgu tuto službu vyvolávali rčením: „Who wants me for a bawbee?“ (bawbee bylo označení drobné mince), ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády, tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní, malé, sudu podobné dřevěné nádoby, umístěné na tržištích, obhospodařované zdatnými ženami. Místo v plášti dřepěl potřebný v sudu… Tyto veřejné toalety byly provozovány až do poloviny 19. stolení a evidentně nikomu nevadilo, že má zakrytou jen spodní část těla.

První veřejné toalety v Neměcku se stavěly z litiny a jejich stanoviště se mohla měnit – což se dělo dost často, neboť si obyvatelé okolních domů stěžovali na zápach. V roce 1876 bylo v Berlíně 56 těchto staveb – osmiúhelníkové „kavárny“, jak se jim v Německu říkalo.

Toalety v domě, které měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu ve svých domech běžně, se začaly v „pokrokové“ Evropě běžně objevovat až koncem 19. století. Satirický týdeník Kladderadatsch z roku 1852 satiricky popisuje situaci, kdy v poledne všichni chodci přidají do kroku. Proč? Protože z domů jsou vyneseny a před dům postaveny plné nočníky. Jsou připraveny pro pojízdnou svozovou službu.
Zápach musel být bestiální.

Važme si toho, co máme…

Pramen: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, Michaella Vieser, Irmela Schautz

Dobré? Už jste si pustili nos? Výborně. Tak se můžeme pustit do dalšího kousku a tím bude téma, které už tu také bylo, a to Poslední hrdina. Stejně, jako v kočičích drabblatech mi okamžitě naskočil před oči Silver, tak i u historie mi bylo hned jasno, o kom stoslůvko bude. Protože tento člověk byl ve své době opravdu hrdina.

Nový Leonidas

9. září 1566, Szigetvár, Uhry

Drabble:

„Řecký oheň! Hraběcí komnaty hoří!“
Vousatý muž zatíná pěsti. Je vítězem od Pešti, Somlyó, Baóczse. Dělá, co může, ale Turků je mnoho. Na vylepšení obranyschopnosti pevnosti nedostali peníze…
Zvedne hlavu. Nepobijí nás uvnitř jako krysy!
„Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první, a co udělám, udělejte též. Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
Rachot otvírané brány. Výstřel z děla zmasakruje Turky, tlačící se na mostu.

Mikuláš Zrinský ze Serynu, beze zbroje, jen se štítem, jde do posledního útoku.

Závěrečná poznámka: 

Mikuláš Zrinský ze Serynu, který zahynul 9. září 1566 při obraně Szigetváru, si svou hrdinnou smrtí vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech v Szigetváru obletěly celou Evropu. Z původního počtu 2 300 členů posádky pevnosti přežilo padesát mužů. Turecké vítězství však bylo tvrdě zaplaceno. V bojích o Szigetvár, vedených od počátku srpna 1566, zahynulo postupně 7 000 janičářů a obléhání nepřežilo dalších 28 000 mužů.

Rozhodnost a chrabrost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonaly své. Vojáci však neumírali jen v bojích – mnozí zemřeli na úplavici, která propukla v ležení. Nejméně 3 000 mužů zemřely až po dobytí pevnosti, kdy vybuchlo skladiště prachu. Zrinský, kterému byl výsledek jeho útoku předem jasný, do něj nechal dovést dlouhou zápalnou šňůru. Zapálili ji ve chvíli útoku a skladiště prachu pak vyletělo do povětří ve chvíli, kdy hrad byl plný drancujících Turků.

Velitel Mehmed Paša ztratil nejen tisíce vojáků. V ležení se nacházel i mrtvý sultán Sülejman. Ten (již nemocný) ještě 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Zrinský však na nabídku vůbec neodpověděl a nemocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Smrt sultána byla prostému vojsku utajena – věděli to jen jeho nejbližší pomocníci, včetně velkovezíra.

Hned další den byly vedeny tři těžké utoky na pevnost, která hrdinně odolávala. Až zřícení jihozápadního nároží hradeb, doprovázené dalšími silnými útoky včetně použití řeckého ohně a dělostřeleckou palbou donutily obránce ustoupit do jádra pevnosti. Jakmile se Turkům podařilo zapálit i tuto poslední baštu, rozhodl se Mikuláš pro poslední zoufalý čin. Za jekotu tureckých trubek a silného bubnování hrabě Zrinský svou odvahou, rozhodností a hrdostí, hraničící se sebeobětováním vyvedl své muže do protiútoku, který zaplatil životem. Bylo mu 58 let…

Hořkou tečkou je skutečnost, že nejméně sedm mužů proniklo během obléhání obklíčením a dostali se až do císařova ležení s prosbou o pomoc. Císař byl tou dobou u Györu (Ráb), a součástí jeho vojska byla i česká hotovost pod vedením Viléma z Rožmberka. Bohužel, pro záchranu Szigetváru neudělal císař vůbec nic.

Tou dobou ujížděl na sever, do Čech, nenápadný kočár. Několik mužů jej střežilo jako oko v hlavě. V kočáru se vezla asi třicetiletá žena a malý dvouletý chlapec. Eva Rožmberská, hraběnka ze Serynu, se vracela zpět na rožmberská panství. Do poslední chvíle, kdy to bylo možné, dlela se svým manželem, Mikulášem Zrinským, v Szigetváru. Nakonec podlehla přemlouvání a s malým synem Janem odjela z pevnosti včas, dříve, než ji oblehla turecká záplava. Nerada opouštěla svého milovaného muže, s kterým strávila tak málo času, jen krátké dva roky… Chovala dítě na klíně a utěšovala se, že se určitě znovu setkají.
Netušila, že její manžel je již mrtvý a její syn bude jednou posledním dědicem velkého rožmberského panství. Bohužel, posledním. Petrem Vokem vymřel rožmberský rok po meči, Janem Zrinským po přeslici.

Dnešní trojici uzavře jedno opravdu „bulvární“ drabble. Samozřejmě historicky bulvární, jak jinak. Protože skandály, ostudy a aférky byly, jsou a budou… Téma znělo: Probuď se, a jak uvidíte, utahovat si šněrovačku přespříliš není dobrý nápad.

Takový skandál!

Anglie, devatenácté století

Drabble:

„Takový skandál!“ Madam Thicknessová se až zalykala. „Znáte Janet, mladou Lorrimovou?“ podívala se po posluchačkách. Starší ženy v šicím kroužku napjatě přikyvovaly, šití už ani nepředstíraly.
„Vy víte, jak se nosí po ulici. Stahuje se v pase, aby jí vynikla figura. Všichni chlapi po ní koukají! Ženicha shání, nestyda jedna. Na večírku u Shickleových omdlela. Nejspíš to přehnala se šněrováním. Přispěchaly jsme jí s paní Downlyovou na pomoc, uvolnily živůtek a…“ významně se odmlčela.
„A?“
„Z živůtku vypadla dvě krásně tvarovaná vosková prsa a kutálela se po podlaze! Utekla s ostudou, hned jak jsme ji probraly. To by koukal, ženich…“

Závěrečná poznámka: 

Tento příběh, zaznamenaný v knize The School of Fashion z roku 1800 naznačuje, že ženy se snažily pomoci přírodě i v době, která byla – z našeho pohledu – velmi puritánská. A nebyla to jen umělá vosková prsa. Anglický magazín Society v roce 1899 informoval o tom, že si ženy propichují bradavky zlatými kroužky posázenými brilianty. Jiné ženy zase používaly prsní rozdělovač – kousek oceli nebo železa ve tvaru trojúhelníku, po stranách jemně zaoblený, pošitý hebkou tkaninou – položil se doprostřed hrudníku, aby od sebe co nejvíce oddělil ňadra, aby rýha mezi nimi nebyla vůbec patrná.
Na druhou stranu v Anglii opravdu žily i velmi puritánské skupiny obyvatelstva. V takových rodinách bylo nepředstavitelné, že by se manželé někdy mohli vidět, „jak je Pánbůh stvořil“. Muži nosili do postele dlouhé noční košile, které měly ve strategickém místě otvor. Žena tak nezahlédla a neucítila z mužova těla téměř nic. Manželé tak spolu mohli žít celý život, aniž by se viděli nazí. Historka, která se tradovala o jednom významném občanu Edinburgu, proto vyvolala v jistých kruzích zděšení, v jiných velké veselí. Šlo o to, že slovutný pan John Jolly, když se miloval se svou ženou, zatoužil viděti, jak jeho žena vlastně v intimních partiích vůbec vypadá. I posvítil si svíčkou, ta mu však upadla a podpálila ženě ochlupení. A zřejmě nejen to, nicméně dům se – dle dobových informací – podařilo zachrániti. Jaký byl další milostný život pana Jollyho, už zpráva neuváděla…

Zdroj: Nigel Gawthorne, Milostné hrátky ve staré Anglii

Moc doufám, že se vám i dnešní historická stoslůvka líbila. Pokud ne, tak já za to nemůžu… protože:

Tak příště zase raději o kočkách, ano?