Probírám se kočičími drabblíky z letošního dubna a přemýšlím, kterým začít dnešní povídání.
Nechce se mi, ale myslím, že je lepší začít smutně a končit veseleji než naopak. Téma Třikrát tři přesně navádělo na název Hotel U devíti koček… a navíc bylo nutno vysvětlit, proč se v letošních stoslůvkách zatím neobjevil náš zrzounek Tobiáš.
Nejde zapomenout
Díky za téma pro drabble, které jsem potřebovala napsat. Proč, to poznáte.
Varování – tentokrát to není veselé čtení.
Drabble:
Tři krát tři?
Hotel u Devíti koček. Snadné? Naopak. Jak napsat, že dávno nejsme starý dobrý Hotel? Že každé drabble píšu se staženým hrdlem, obloukem se vyhýbám jednomu jménu…
Tobiášek.
Převedli jsme ho za Duhu v lednu. Nemoc byla rychlá, krutá, nemilosrdná. Selhání ledvin. Otravoval sám sebe zplodinami, které nedokázal vyloučit.
Nikdy nezapomenu na večer, kdy vyšel naposled ze dveří domečku, rozloučil se se zahradou a v bolestech skrčil na lavičce pod okny. Poprvé vlezl do přepravky bez odporu. Věděl. Pohled jeho zlatých očí pořád vidím.
Byl první.
Nezapomeneme.
Krásných deset let…
Děkuji, zrzounku. Jsem ráda, že sis nás vybral.
Závěrečná poznámka:
Omlouvám se všem, které drabble rozlítostní. Vím, že takový je život a že nás to čeká ještě mnohokrát. Ale smířit s tím se je těžké. Letos jsem vážně uvažovala, zda ještě Hotel budu psát nebo ne. Tobiášek mi chybí. Jako kocourek, jako součást rodiny, ale i jako zavedená figura v Hotelu. Chybí mi jeho naivita, jeho lekavost, jeho hravost a jeho přítulnost, s kterou tak šetřil. Mazlit se pořádně začal až poslední rok či dva… a užíval si to parádně.
Život jde dál, zvykáme si na to, že ho nevídáme v koupelně, ani mi neškrábe na dveře WC. Abych mohla pokračovat v psaní Hotelu dál, potřebovala jsem se s ním rozloučit. Možná, že budou příhody, ve kterých ještě bude figurovat i on. Možná už ne. Uvidím, co témata přinesou.
V každém případě mi pořád hrozně chybí. Píšu skoro po paměti, pro slzy nevidím.
Tak moc miloval otevřené dveře domečku… a už v nich nikdy sedat nebude.
Pozdravuj za Duhou, Tobiášku.
Nezapomněli jsme.
Tobiáš
Každým rokem se rozmýšlím, zda pokračovat v drabblení s našimi kočkami nebo přejít na jiné téma. Každým rokem se pokorně ke kočkám vrátím, protože drabblíky k nim mi většinou naskočí hned po zveřejnění tématu. Tak nějak samy. Asi chtějí být napsány… Jako třebas drabblík na téma Poslední bílé místo na mapě. Tam mi bylo jasné hned, o čem bude…
Jak si kdo ustele…
Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…
Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.
„Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“
Závěrečná poznámka:
Abych celou věc trochu objasnila. Návštěvy u nás spávají na gauči v obýváku. Gauč je rozkládací, v úložném prostoru dole jsou uloženy peřiny. Návštěva (dobrá návštěva, taková, co je napůl domácí) si večer ustýlala. Nazvedla gauč, vytáhla jednu peřinu, jeden polštář, a než stačila peřiny odložit a gauč zaklapnout, Jája využil chvilky nepozornosti a skočil dovnitř. Stočil se v tmavém rohu, takže návštěva, nic zlého netuše, gauč zaklapla, ustlala si, ulehla, a spolu s Jájou v podpalubí spali jak Růženky šípkové až do rána raníčka, zatímco my domácí jsme téměř nezamhouřili oči, chodili obhlížet dvůr, jestli se ten černý trouba už konečně nevrátil… a trnuli strachy.
Když jsme ho pak konečně našli, samozřejmě jsme mu rádi odpustili. Pořád lepší doma v gauči, než někde v zimě venku…
Jája
Kdo nesmí chybět v drabblíkách? Samozřejmě Barbucha, kocour všudezdejší. Pořád ještě pendluje mezi několika domácnostmi a evidentně mu to prospívá. Však taky proto byl zvolen jako zástupce naší fauny do… no, uvidíte. Ostatně, téma První třída hovoří za vše.
Experimentální prvouka
Honzík mě vzal do školy. Ukázat dětem, jak vypadá pořádný kocour.
Vyprovokoval jsem pořádnou honičku. Želva nestíhala. Králík strachy nabobkoval do rohu. Málem jsem ulovil sváču, ale uletěla mi na lustr. Když mě přestali bavit, vyskočil jsem z okna a šel domů.
Vážení rodiče,
experimentální prvouka s domácími mazlíčky se vydařila. Příště jen prosím nepouštět andulku z klece v přítomnosti kocoura. Bobky jsme uklidili, želvu našli druhý den. V koši. O kocoura se nebojte, domů trefil. Prý trefí kamkoli.
Na příští schůzi přineste příspěvek (dobrovolný) na opravu poničených tabulí a lavic.
Zda budeme v experimentálním vyučování pokračovat, rozhodne školní rada.
Závěrečná poznámka:
Ehm… co byla básnická licence a co se v hodině skutečně stalo, nechám na vaší obrazotvornosti 🙂
Barbucha
Každoročně na nás sosačky připraví nějakou chuťovku. Kromě vypečených témat to bývají i vypečené formy drabble. Letos jsme měli psát – vidíte správně – ROZHLASOVOU HRU. Scénář musel být se vším všudy – popisem scény, ruchy…A aby toho nebylo málo, téma bylo: Tma tmoucí. Jenže kam s tím na nás. I s tak náročnou formou a tématem se kočky vypořádaly s grácií.
Noční bojovka
Lehký dusot tlapek.
Rozárka (rozzuřeně): Vraaaau, ssssssssssssssssssss!
Dupot po schodech.
Rozárka, Barbucha, Čenda, Jája (jeden přes druhého):
Mňáu!“
Skřek skřek skřek!
Wrrauuuuouuu!
Jaujaujaujaujau!
Sssssssssssssssssss!
Třesk shozené vázy, crčení vody na podlahu.
Barbucha (spokojeně): Mňááááu!
Jája (politě): Grg grg grhg grg!
Kroky, scházející po schodech.
Domácí (rozmrzele) : Bando jedna uličnická, co to zas vyvádíte? Jsou dvě v noci, jestli jste si nevšimly, kočky jedny bláznivý!
Cvaknutí vypínače, ostré křupnutí.
Domácí (rozlobeně): Krucinál, navíc praskla žárovka a vypadla elektrika. Tma jako v pytli! Se na to můžu vykašlat!
Šoupání pantoflí.
Jája ublíženě): Mjááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuu!
Domácí (rozkolísaně): Uááááááááááááááááá!
Třesk nábytku.
Pád těla.
Houkání sanitky.
Závěrečná poznámka:
Vážení posluchači, další díl rozhlasové hry na pokračování Hotel u devíti koček uslyšíte zase příště v obvyklém čase. Děkujeme za pozornost a přepínáme na počasí.
Závěrečná poznámka II: ta sanitka byla do textu vkomponována jen pro vygradování scény. Ve skutečnosti nebylo nikomu ublíženo na zdraví, ani kočkám, ani domácím, ani sanitkám.
Rozárka
Posledním dnešním tématem bude téma Na dně. Je pravda, že během dubna jsme tam byli několikrát. Ale důležité je co? Zase se zvednout a jít dál. I když kočky to vidí docela jinak.
Kočka na dně? Kdykoli a kdekoli!
Evergreen všech evergreenů.
Na chvíli si odložíte tašku. Co v ní najdete, když ji chcete uklidit? Kočku.
Vybalíte zásilku ze Zoohitu. Než uklidíte konzervy a granule, koho najdete na jejím dně? Kočku. Popřípadě dvě, jak se vesele perou.
Vybalíte si zbrusu nové úžasné botky a okouzleně se v nich procházíte před zrcadlem. Bohužel, zezadu mají odřený podpatek. Jenže… krabice je rozvalená, protože v ní spí… kočka.
Pracujete v zoologické zahradě a potřebujete odvézt listí a větve. Dovezete si kolečko a jdete si pro hrábě. Mezitím kolega otevře branku. Vracíte se a přes plot vidíte, že na dně kolečka sedí… kočka.
Závěrečná poznámka:
Poslední slovo je rozklikávací, pokud jste náhodou přehlédli. Bez obrázku by to jaksi nebylo ono…
Dnešní várka drabblíků je u konce. Příště se zase probereme několika historickými tématy.
Já se předně všem omlouvám, že jsem nereagovala přes den, ale dnes to bohužel opravdu nešlo.
Přišla jsem z práce před chvílí, takže hned postupně odpovím :).
Jsem ráda, že se vám drabblíky líbí.
Já jsem přes den taky neměla čas reagovat a domů jsem přišla teprve teď (byli jsme v divadle), takže jen stručně – Toro, moc pěkné, jako vždy.
Vy ještě používáte klasické výbušné tepelné koule? já už je dáno všechny vyházel a svítím LED žárovkami, za rok je úspora půl MW (megawattu), takže měsíčně platím o 120 Kč méně.
Toro, prosím nepřestávej psát kočičí drabble, miluji je !
Tobiášek byl krásný kocour a jeho odchod cítím to stejně, jako všichni zde před mnou. Kdyby nebyla bolest z jejich smrti, nebyly by vzpomínky na jejich život! My si vždy po odchodu některé naší kočičky, necháme udělat calendář. I když pak už je prošlý, dále listy otáčíme kvůli obrázkům a tak jsou tu všechny stále s námi.
Jája má kukuč přesně jako Rusty(tedy i vzhled, jen má ocas!). Když jsem začala drabble číst, předvídala jsem, že se kocour uložil do peřiňáku! No skoro jsem to uhodla 🙂 Postele v naší druhé ložnici také mají vespod úložní prostor, kde jsou polštáře a peřiny. A přesně takhle jsem tak kdysi zastlala Dixie. Vršek postele byl zvednutý a než jsem donesla co jsem chtěla, kočka si tam vlezla, aniž jsem ji viděla. Naštěstí jsem otevřela ještě jednou, abych dodala co jsem zapomněla. A Dixie na mne zavrkala, co prý jí mám co rušit. Nerušila jsem ji, zase ji tam zavřela, ale chodila kontrolovat, až sama rozhodla, že chce ven. Od té doby si ale už dávám pozor, protože tenhle úložní prostor láká všechny kočky.
Jó, kočky mají výhodu, že vidí ve tmě a mohou nám tak škodolibě pro svoji noční zábavu připravovat nečekaná překvapení a překážky 🙂
Maričko, děkuji :).
My také hlídáme, když gauč rozkládáme, ale návštěva – taková ta víceméně domácí už – si stlala sama, takže si holt nevšimla. Jája prospal v klidu celou noc, to on tak dělává, takže jsme ho našli, až když jsem si fakt přehrávala krok po kroku, kam se tak asi mohl zašít…
moc děkuju za kouzelná kočičí drabblátka
Tobiášek mě rozplakal – „Poprvé vlezl do přepravky bez odporu. Věděl….“ to je tak strašně smutné, taky už to mám jednou za sebou 🙁
Bedo, moc děkuji. Já to nepsala plánovitě s tím, že bych chtěla čtenáře rozplakat, ale potřebovala jsem se s ním rozloučit. Pomohlo to, už na něj vzpomínám bez slz.
Milá Toro, potřebovala jsem právě nutně duševně osvěžení a toho se mi díky tvým drabblíkům dostalo vrchovatě. Děkuji! Ach ano, rozloučení s našimi zvířaty je pokaždé těžké a tak se nedivím, že jsi první drabble psala se slzami v očích. A Tobiášek byl tak krásný, ohnivě zrzavý! No a pokud jde o eperimentální prvouku, o podobné akci mi vyprávěla známá, babička malé školačky. Tam šlo arci jen o psy. A snad nikdo jim neprchnul. (chuckle)
Díky, Hančo :). Jo, experimentální prvouka byla tehdy super. Myslím, že i Barbucha byl vrcholně spokojený. On je opravdu miláček.
Toro!!! Náádhera jako vždy. U prvního jsem zesmutněla, ale bohužel to přináší život se zvířaty (i s lidmi). No a ostaní? U ostatních jsem se smála a to dost hlasitě. Situace líčíš tak barvitě, že si je představuji. Ani jsem nepostřehla, že se jedná o stoslůvka 😛 . A poslední rozklikávací fotka, tak ta nemá chybůůůůů!!!
Díky. Jsem ráda, že tě ta další drabble pobavila, život je z mnoha střípků složený a smutek je naštěstí jen jeden z nich…
Krása, a můj favorit Jája jako obvykle nezklamal (party) .
Všechny ty situace tak dobře znám, bohužel i tu s Tobiáškem, nádherným ohnivcem. Měla jsem kocoura Pepíčka. Přitoulal se k nám a byl už starý, nemocný a trochu pochroumaný. Vzali jsme ho do parády a dali jsme ho do cajku, jak jen to šlo. A on si u nás skoro tři roky užíval. Byl to určitě alespoň ze tří čtvrtin briťák, černý šestikilák, s velikou hlavou, žlutýma očima, krátkýma silnýma nožkama, tlustým ocasem, tělíčkem jak válec a kožíškem plyšáčka, když kráčel, vypadal jak malý tank 😀 . Snad nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by si s větší radostí užíval plnou misku, měkký polštář, povídání se svým člověkem. Ale přišel čas, kdy už musel jít, držela jsem ho za pacičku, když naposledy vydechl. Moc jsem to obrečela. Možná bude znít divně, co teď napíšu, ale mně se v tu smutnou chvíli zároveň strašně ulevilo. To proto, že jeho šťastný život rychle přestával být radostí a měnil se v trápení. A já jsem nesnesla pomyšlení, že by se můj kamarád trápil, pořád jsem na to myslela, už jsem z toho ani nespala. To proto ta obrovská úleva, už se mu nemohlo nic stát, už ho nemohlo nic bolet, už mu nemohlo být zle. Byl persóna, osobnost, nemine snad den, abych si na Pepču nevzpomněla, tak žije dál. A díky němu má u mě domov Rozárka, která přišla, aby Matýsek nebyl sám. A díky němu přišel později i Filípek, protože se mi prostě stýskalo po velikém černém „bitevním“ kocourovi. A možná to byl právě Pepča, kdo o pár let později poslal trojnožku Toníčka na stejnou zahradu, kde on před lety našel domov.
Hodně nám dávají a hodně si pak vezmou. Tak to je a je to dobře, protože bez toho by život nebyl životem. Pokud ho prožili v lásce a v pohodě doma, netrápili se a netrpěli, je to vlastně velký dar.
Melíšek I. a krásných 7 let s ním prožitých. Zrzínek zlatíčko, který pochopil, že všichni lidé nejsou tak zlí, jak se mu projevili v průběhu jeho života. Ríšánek – volný kocourek z Krkonoš, který si tak rád užíval pohody a lásky doma a konečně Bělinka, překrásná vysněná bílá kočička, které byl do vínku dán tak krátký život. To jsou ti, co mi odešli a zůstala po nich v srdci hluboká rána, ale také radost z toho, že jsem jim dala domov a oni mi můj dar vraceli zpět mnohonásobně víc. Nezapomenu na ně nikdy a to poslední, co jsem pro ně dobrého mohla udělat byla pomoc při odchodu za Duhu. Smutná, ale vím, že se netrápili víc než bylo nutné. Nikdy na ně nezapomenu a s láskou se starám o jejich nástupce.
Krásné vzpomínky a drablíky, díky za ně.
Jsou tak stejní a přitom tak jiní. A každý z nich se zadrápne hluboko. Díky, Karolíno.
Díky, milá Toro, za další hrst půvabných příběhů 🙂
Ten o Tobiášovi na mě působí jako na Inku – vždy bolí, když nám odejde kamarád, ale to je cena, kterou platíme za lásku a společný život. A Tobiáš u vás měl báječný kočičí život. (inlove)
Zastlaný kocour je ještě o kousek horší varianta než kočka v šatní skříni – do té skříně se přece jen chodí častěji:))
Já myslím, že až by chtěl ven, všichni by to věděli. U nás nesmí kocouři ke Kubovi do pokoje, takže tam jsou i dveře. Někdo tam onehdy šel a nezajistil se proti vniknutí koček. Ten Poltergeist, co mlátil do dveří, byl slyšet určitě až na náměstí
Cecilka zavřená v „zásobovací skříni“, která ukrývá 2 patra kapsiček, pamlsků a dalšího jídla kočičího mydlila packami do dveří s takovou razancí, že je málem vyvrátila. Prcek, ale úder teda má.
Já si taky myslím, že kdyby chtěl ven, že by se ven dostal brzo, ale návštěva by možná dostala psotník 🙂 pode mnou začít něco hrabat a ječet v posteli, to bych asi dlouho rozdýchávala.
Nádhera!!! Jedno lepší druhé. Je mi smutno za Tobiáškem (nějak mne štípe v nose a nutí mne to mrkat). U dramatu V duchnách mi spadl kámen ze srdce, že byl Jája jen zastlaný (a představuju si, jak by byla návštěva vyděšená, kdyby si Jája k půlnoci vzpomněl, že chce ven a dožadoval se toho všemi prostředky). U příběhu ze školy jsem přesvědčená, že všecko se tak stalo! Ba dokonce si myslím, že něco bylo ubráno. Netrpělivě očekávám pokračování rozhlasové hry – temný horor na letní podvečery se hodí. No a kočičí hříčky na dne – tak tahle tečka nemá chybu …
Těším se na příště.
Ygo, díky moc :). Jen tedy rozhlasová hra zatím pokračování nemá, ale pokud si počkáš, dočkáš se na závěr kočičí hymny!
Ten smutný začátek – já vím, že to bude znít trochu divně, ale mě až tak smutný nepřipadá. Protože kocourek žil plně a se svými, kteří ho nenechali trápit. Protože i tyhle konce s sebou život nese. Protože jsme to už několikrát zažili. Protože nás to bohužel ještě hodněkrát čeká. Čím více (rozuměno zvířátek) se nám podaří opečovávat, tím více takových dní zažijeme. Je dobré se rozloučit a vzpomínat. A Ty vzpomínáš nádherně
Tady se připojím pro dnešek k Ince, cítím to taky tak. Tolik už jsem jich dochovala a teď vzpomínám. (h)
Toro, vzpomínáš nádherně!
Inko a Jenny, děkuji. Máte pravdu – v podstatě naše kočky mají velké štěstí, že mají pěkný život a nenecháme je trápit. Ale i tak to bolí. Chce to prostě jen čas…
Toro krásné drablování o kočičácích.
To s těmi krabicemi známe u nás také velice dobře.
Daník má jednu oblíbenou, kterou mu nesmíme vzít.
I když se rozpadá ve švech, je jenom jeho.
Také vzpomínáme na Honáska, Fouska a Hepinku a také nám pořád moc chybí. Utěšuje nás jen to, že snad u nás byli šťastní.
Občas těm domácím zvířátkům závidím a sice to, že když se jejich čas naplní, mohou z tohoto slzavého údolí odejít bez zbytečného trápení. My takové štěstí nemáme, protože naše zákony to ,(snad jen zatím), nedovolují, takže se, pokud udeří nevyléčitelná nemoc, musíme protrápit až k hořkému konci, který, si, díky záchovné léčbě, dává leckdy dlouho na čas. A pokud se dožiji referenda o euthanasii, zúčastním se a budu pro! Opravdu svobodný člověk by měl mít právo se rozhodnout, že už ho to tu nebaví a chce pryč a měl by mít právo toto své přání, pokud k tomu má opravdu pádné důvody, realizovat. (Ono už to sice jde, ale je to spojeno s nutností vycestovat a značnými finančními náklady.)
Čertík byl dnes u veta na pravidelném, (ročním) očkování, moc se mu to nelíbilo, ale choval se na výsost slušně, teď se mnou nemluví a demonstrativně si olizuje nabodnuté místo. 🙂
Krakonoši, též jsem už párkrát přemýšlela, že mají oproti nám vlastně velké štěstí, protože je nenecháme trápit. Jen to rozhodnutí, to je velmi velmi těžké a bolí moc.
Pro mne to těžké nebylo. Tohle je jen jeden z dílků mozaiky, které se říká soužití s domácím zvířátkem. Tím, že si ho bereme domů, přebíráme za něj také zodpovědnost a máme nepsanou morální povinnost se o něj postarat – i když je to to poslední, co pro něj můžeme udělat. A právě proto, že to udělat můžeme, tak není co řešit. Že to bolí? Ano, jako když umře kterýkoli jiný člen rodiny, ale bohužel smrt je nedílnou součástí života.
Míšo, přesně tak, prožili si hezký život a netrápili se, co víc si přát. Děkuji 🙂
Takže: Marušku minulé úterý odoperovali, (trvalo to 6 hodin), ale nádor, včetně štítné žlázy, je venku, hlasivky nepoškozené a včera ji pustili domů, nádor je na histologii a hrozili jí protonovým centrem, protože prý byl ,,metastatického“ typu, takže asi ještě není všemu konec. (byl třetí v pořadí). V pátek jí budou vyndavat stehy a do konce července musí být hodná a moc nepracovat a nedovádět. Já jsem včera zkontroloval naleziště bradáčků srdčitých v Krušných horách, (odkvetlé a květenství neplodná a zaschlá) a měkčilky a prstnatce na Šumavě. (také nic moc). Dnes jsem si přivezl opravenou tiskárnu, údajně zničené hlavě jsem trochu domluvil, takže tiskne naprosto perfektně a zítra jdu na vstupní pohovor, pokud se zadaří, tak od 1. 7. budu působit na metru jako sdělovací a zabezpečovací obvodář. (pracuje se jen když něco nefunguje a plat je 32.000 Kč hrubý základ za 42 hodin týdně). Nic nového pod sluncem, u ČSD jsem to dělal celý život, takže brnkačka a penízky se hodí, auto půjde příští rok v únoru poprvé na STK a obutí budu potřebovat komplet nové, zatím má najeto, na původních letních/zimních gumách celkem 84.000 km. A také budu muset dokoupit fotopapíry a inkousty a na podzim chci do termálek.
Tak ať se vše zadaří … (y) (y)
také přeji zdar a sílu a hlavně Marušce/jmenovkyni/ zdraví a pohodu bez bolesti. Zdejší palečky pomáhají…. (y)
Kdyby věděla, že tu o ní píšu, tak bych dostal držkovou bez talíře.:D (žádné palečky držet nepotřebuji, tohle je můj problém a ten si vyřeším sama! A ne aby tě napadlo mne litovat, to je to poslední, o co stojím! V červenci budu muset být hodná, ale těš se, až mi otrne!)