Začátkem tohoto roku se začalo mezi občany proslýchat, že z naší vísky do sousedního Vranova (u Brna) povede přes les poutní cesta. Ta už zde byla, kdysi moc a moc dávno, začátkem 17. století za hraběte Maxmiliána z Lichtenštejna, ale vzala za své postupem času, a zvláště po vybudování silnice údolím Ponávky roku 1902. Poutníci se se začali přesouvat na novou komunikaci.
V únoru bylo veřejné sezení, kde občané, kteří měli zájem, byli seznámeni s ideou vybudovat tuto poutní cestu znovu, s tím, že nebude sloužit pouze věřícím, ale její realizaci jistě uvítají i turisté. Byly předvedeny makety kapliček, návrhy obrazů (autorem je pan Milivoj Husák, ak. malíř), místa jejich umístění v lesích (cesta vede takřka po stejné, historické trase) a byli jsme seznámeni s tím, že cesta se bude jmenovat Sedmiradostná. Sedm radostí Panny Marie.
Tenhle nápad se mi zalíbil, je důležité navázat na odkazy našich předků! Jedna z kapliček měla být umístěná na trase našich každodenních venčících procházek, takže jsem vyhlížela konec zimy. První vlaštovkou byli v místech kapliček, zaražené kolíky. Jen co se zima přehoupla rovnou do léta, začaly se dít věci!
Napřed se objevily betonové sokly. Po jejich zatvrdnutí, se z ničeho nic (stavěly se pomocí těžké techniky) objevily samotné kapličky. Je jich sedm, první začíná za lelekovským kostelem a poslední, sedmá je u skulptury Nekonečno naproti vranovskému kostelu.
Jsou z umělého pískovce, který má vydržet věky, dokonce když chytne patinu, tak si myslím, že jim to bude v lese slušet. S napětím jsem očekávala, kdy budou nainstalovány samotné obrazy, na duchovní téma sedmi radostí. Tak, jak jsem propásla samotnou stavbu kapliček, tak tuhle jsem měla velké štěstí.
Jeden večer na prochajdě byla kaplička „slepá“, ale druhého dne ráno, když jsem jela na kole s Ajvi do lesa, tak na ní byl obrázek, dokonce zajištěný průhlednou páskou. „Tak to nebudou pánové daleko“, šlápla jsem do pedálů, přidala elektrické rychlosti a hned jsem byla u další kapličky v lese. A tam už byl také obrázek.
Chytla jsem oba „řemeslníky“ až na pasece U obrázku u čtvrté kapličky. Sám autor obrazů, akademický malíř M. Husák, s pánem, který právě flexkou brousil hranu obrázku, aby šel napasovat. Dovolila jsem se, zda mohu fotit (samozřejmě jsem neměla foťák, pouze mobil), ale i tak vzniklo pár dokumentárních snímků. Doprovázely jsme je s Ajvinkou až do Vranova, k poslední kapličce.
Za pár dní se konalo slavnostní otevření cesty u příležitosti Dne Ponávky. Přišlo hodně lidí. Turisté, občané blízkých obcí, maminky s kočárky, my s pejsky. Pan Ing. Jordán, původce myšlenky a realizátor vysvětlil, jak byl projekt proveden, jak financován, jak je to s pozemky, na kterých kapličky stojí a spoustu dalších věcí. Pan Husák zase seznámil občany s tím, jak vlastně svoje obrazy pojal z uměleckého hlediska. Mimochodem, obrazy jsou krásné!
Bylo to zajímavé dopoledne, až na to, že u čtvrtého zastavení jsem to musela vzdát, držel mě ischias. Ale za dalších pár dní jsem objela všechny kapličky na kole. Projekt není ještě u konce, u každé kapličky bude lavečka, na zadní straně bude instalován QR kód, kde bude vše o lokalitě, biblické texty ke každému zastavení. Jména donátorů, kteří kapličky financovali. Donátorů bylo nakonec tolik, že se kapliček nedostávalo 🙂
Vysvěcení poutní cesty je plánováno při nejbližším svátku Panny Marie.
Jakýsi můj časový fotosběr je zde, na Rajčeti… http://dig.rajce.idnes.cz/
Jájsem včera zažil dva mírné šoky. První v Litenčicích, kde v místě bývalé cihelny rostly kdysi orchideje. Teď je tam fotovoltaická elektrárna a místo, kdysi plné vzácných květin, je oplocené a zpustlé. A druhý za Bučovicemi, směrem na Slavkov. Na silnici se u třešňového sadu jezdilo kyvadlově jednou polovinou, na druhé parkovali poliši a hasiči a mezi nimi hromada plastových a kovových trosek, mimo jiné i utržené kolo s částí nápravy, které, podle šířky a vzhledu, patřilo pod nějaký luxusní sporťák, jehož zmuchlané zbytky byly zapasované pod silnicí mezi stromy. O kousek dál byla mez stromy dodávka, jedoucí, podle polohy, zřejmě do Bučovic, jejíž řidič, ve snaze vyhnout se čelnímu střetu s debilem, který svůj luxusní pekáč nezvládl a vlétl v mírné zatáčce do protisměru, raději silnici dobrovolně opustil. Jinak výjezd byl úspěšný, mám do sbírky další tři druhy, z toho jeden velice vzácný, najel jsem přes 800 km, přivezl výborná domácí trampská cigárka a zácpu za Velkým Meziříčím jsem vyřešil sjezdem z D1 na exitu Velký Beranov a pokračováním na Polnou, HavlBrod, Kolín a pak po D11 domů.
Ten sjezd z dálnice a cesta na Polnou byl velmi rozumný, o autohaváriích se raději nebavit, a blahopřeji k úlovkům, předpokládám fotografickým. Jo a dobrou chuť s cigárkem.
Některé havárie vidím docela rád, jde o případy, kdy bezmozek se zabije a nikomu jinému neublíží, čímž ztratí jakoukoli možnost škodit dál a ušetří se za soud, vězení, nemocnici. A dnes jsem se opět dobře pobavil, tentokrát v servisu Epson, kam jsem před skoro třemi týdny odvezl tiskárnu, kvůli poruše senzoru vedení papíru. Když jsem objednával opravu, byl tam takový postarší rozumný pán, se kterým jsem se dohodl, že požadovanou opravu provede a prý abych přišel dnes, že to bude. Jenže dnes tam také byl takový namachrovaný mladíček, nejspíš nějaký managor, podle vzhledu a vystupování a: Jo, to je ta R 2000 s falešnými kazetami, máte vadnou hlavu a bude to stát deset litrů.
O hlavu mi nejde, s tou si poradím, chtěl jsem opravit senzor vedení papíru.
No, každej mudrc si dá do tiskárny pofidérní inkoust a pofidérní papír a pak se diví! (to už jsem se mírně nakrkl a):
Helejte, neučte starýho vola tahat, nemáte na to věk, ani kvalifikaci! Chtěl jsem jen opravit práci s papíry, problémy s tiskem si vyřeším sám.
Přijďte příští týden! (do té doby hlava zaschne totálně a budete v kelu)
Tak se podívejte, vy mudrci. Tady jsou fotky z její sestřičky, u které nejde Mk a R kazeta. Stačilo ji projet kolorimetrem a koukněte!
Nastala chvíle ticha nad fotkami orchidejí a pak: nojo, ale tady to řádkuje! (samozřejmě ani náhodou).
Nebojte, to si pořeším taky. A tou tiskárnou protekl od každé barvy skoro litr inkoustu a buďte si jist, že další litr ještě spapá.
To nepřežije, to je na ni moc!
Nebojte, mám soft, který umí kurvítka vypnout. A kdybych měl víc času, tak bych se s ní sem nevláčel a opravil bych si to sám.
Frajírek jen zlostně funěl, měnil barvy jak tropický motýl a zbytek personálu se mu za zády sice decentně, ale o to radostněji, vyškleboval. Jo, kde jsou ty časy, kdy bylo možno doma opravit všechno, protože SW neexistoval a náhradní díly se daly vždycky nějak sehnat. Š 105 L jsem si řadu let udržoval a opravoval sám, naštěstí toho moc nepotřebovala, jezdil jsem s ní deset let, najel skoro půl milionu a pohoda. Dnes, pokud nemáte přístup k počítadlu se specielním SW, nemáte propojovací kabel a zdroj náhradních dílů, tak do servisu musíte skoro s každou prkotinou.
Když někam jedete, zejména po dálnici a víte, že se po ní budete vracet, sledujte, co se v protisměru děje. Pokud je někde u opravovaného místa špunt, počítejte s tím, že zpátky bude ještě větší a včas uhněte mimo.
Takový článek a fotky k němu vyloženě pohladí po duši! Tak ještě ty lavečky a bude to dokonalé! 🙂 Díky, Alex, četla a prohlédla jsem s radostí.
Mimochodem před časem jsi tady psala o sochách Michala Olšáka. Na začátku července se v oblasti, kde se nacházejí, budeme dovolenkovat. Jednu budeme mít přímo u penzionu. 🙂
Pozvěte tam Knížáka, ať je odborně a umělecky ohodnotí. (rofl)
Krásné, Alex. Já se tam k vám zas musím někdy podívat, už jsme tam v těch končinách dávno nebyli..
Hančo Michal Olšiak jich má hlavně v oblasti Vysočiny hodně. Mrkni na jeho stránky a tam se dovíš víc.
Alex, pěkné, dík za článek i za fotky.
P.S. V sobotu budem někde tam u vás (v Sokolovně?), kamarádi slaví 150 (tj. 50 + 50 + 50) let.
Jejda, my máme zrovna rodinné posezení,jinak bych tě navštívila na prochajdě.
Budeme tam až večer, tak až po osmé, přes den budeme v Břeclavi na závodech.
Alex, moc pěkné, kapličky jistě udělaly a udělají radost spoustě lidí z nejrůznějších důvodů. A úplně si představuju, jak se v noci, když je klid a nikde nikdo, i zvěř z okolních lesů přijde podívat, co se to tam tak najednou objevilo 😀 . Jen aby vydržely! A kéž by zůstaly i nepočmárané!
Alex, to je krása a moc děkuji, žes o tom napsala. Jako ostatní, též obdivuji tu původní myšlenku, snahu, velkorysost dárců a píly, které realizaci předcházely. Kapoličky se mi moc líbí. Já jsem kdysi dostala od synovce dva větší biblické obrázky. Barvou modro-bílé, ale jak teď koukám na tyhle od malíře Husáka, jsou jim hodně podobné. Budu si je muset vytáhnout a kouknout se, jestli náhodou nejsou od něho.
Jinak to bude radost chodit takovouhle „poutní“ cestou. A lidé si budou moc domlouvat schůzky či tajná rande třeba takto: „V jednu u první“, nebo „v šest u šesté“…
Maričko, hezkýýýý, ten závěr je kouzelný. To mne nenapadlo (h) .
Milá Alex, to je ohromně pozitivní článek o báječném počinu! Kapličky se mi moc líbí, obrazy jsou krásné, ale to nejhezčí je odhodlání lidí se do takové akce pustit a dotáhnout ji do konce (čti, akorát o tom nekecat:)) A ještě to množství lidí, kteří byli ochotní do toho dát své peníze…
Drobné sakrální stavby… u nás v kraji je to samé baroko a pískovec:)) A také se opravují, boží muka a křížky. není to vždy snadné, to vím z naší obce – taková oprava stojí desítky tisíc, často přes sto, takže obce obvykle čekají na dotace. Aby mohly použít dotaci, musí jim stavba patřit včetně pozemku, který je pod ní – a to nebývá vždy pravidlem. Takže se začíná snahou vykoupit pozemek a vůbec narovnat vlastnické vztahy. U nás na vsi je dokonce jeden památník padlým vojákům umístěn na dvorku jednoho rodinného domu – to byla jednání! Ale dobře dopadla 🙂
Jen nových staveb je strašně málo – a to i u nás, v kraji soch (Hořice a sochařská škola). Aspoň máme u Zátluckého rybníka pískovcový žalud – to je pocta jednomu panu lesnímu, který se staral o zdejší lesy…
To bude krása procházet se vaší krajinou, trochu i závidím ale přeji! U Nás mohlo být taky něco na ten způsob ale nové zastupitelstvo to shodilo ze stolu, prý kdo to jako bude udržovat a to jsem na to dostala dotaci, takže ji vrátili. Lesk a bída, škoda. Moc vám přeji takové osvícence, kteří za podpory veřejnosti realizují krásné věci pro potěchu nejen těla ale i ducha :-).
Jé, to je moc pěkné vracet krajině její historii a lidem paměť.
Matyldo, četla jsem včerejší voňavé vzpomínky a tolik toho navzpomínala až mi bylo teskno. Můj nos v pravdě rodový 🙂 má vytříbenou schopnost a tak mnohé mám načicháno. :-)) Z mého útlého dětství jsem si okamžitě vzpomněla na intenzivní omamnou vůni plazivého žlutovínového zimolezu,asi nesprávně nazývaného růže z Jericha, který se vinul přímo pod okny pokojíku, kde jsem spala. Ta vůně byla tak silná, že jsme museli zavírat okno. A babiččinu starou peněženku mám stále v uzavřeném sáčku a občas si jdu začichat a zaslzet, díky!
Jenny, růže z Jericha kvetla v babiččině zahradě, vytvářela loubí nad vrátky. Pamatuju si její vůni stejně, jako ty 🙂 I já mám na dvorku zimolez, ale je to takový chudinka a rozhodně nevoní jako ten babiččin. Ale popravdě nevím s tou vůní… nakolik je toto tvrzení podepřeno fakty nebo sentimentem! 🙂
Růži z Jericha máme také. Mám dva druhy, jeden kvete z jara a druhý počátkem léta. Tu mají rády takové veliké můry s pruhovaným tričkem
Maruško, já ji měla také, ale tu měly rády mšice, takže jsem ji musela dát po marném boji pryč (bug) .
On každý nevoní omamně asi jeden nebo dva. (h)
Alex kapličky jsou moc pěkné a obrazy na nich krásné.
Je dobře, že se vracíme ke starým zvykům.
A potěšilo mě, že bylo tolik Donátorů.
A že lidé investují do umění, dokonce do sakrálního.
Já jsem vždycky ráda, když se opraví nebo obnoví něco, co kdysi kdosi vybudoval pro ostatní. A ty kapličky, ať už jako součást poutní cesty nebo středobod obce, vždycky jsou krásné. U nás je těch malých sakrálních stavbiček strašně moc a je moc hezké vidět, jak se opravují a jak ty kapličky a Boží muka jsou najednou v té placaté krajině vidět do všech stran a dodaleka
Chicht, já osobně se těším na ty lavečky, které mají být u kapliček. Budu se přesouvat lesem od lavečky k lavečce.
Alex, taťka by s tebou vřele souhlasil! Jeho pohled mě naučil hledat lavičky a vím, jak „pusté“ jsou některé části měst, pokud jde o tak prostou věc, jako jsou lavičky. Často se ruší i ty, které na místě byly. (Jako „obrana“ před bezdomovci mi to přijde… no, blbé)
A lavičky v lese? To je vůbec nádhera!
Jj, lavičky jsem měla zmapované, když byl Honza malý, nožičky bolely. Teď s tou mojí hnátkou, až budu moci chodit, si jich budu muset začít všímat.
No, zrovna minulý týden tady u nás jednu lavičku ze den na den „zrušili“. O co jde: před několika lety tu u jediné louky, na které je oficiálně povolen volný pohyb psů bez náhubku a vodítka (ve čtvrti, kde žije 14 tis. lidí!), osadili lavičku, aby na ní třeba mohli sedávat pánečci těch pejsků, nebo třeba prostě kolemjdoucí, bylo to na pěkném místě. Před nedávnem se tam začala scházet partička puberťáků a lidem z protějšího domu vadila. Ne, že by jim někdo šel domluvit (a vysvětlil jim co a proč mu vadí), nebo třeba zavolal MP, když už mu to tak vadilo – jen ti lidi vypisovali nesmysly na naše obecní fórum a dávali tam fotky těch dětí. No a pak to rovnou nahlásili na radnici a do druhého dne byla lavička pryč. Smutné. Podobný případ se tu stal před cca 2-3 lety – kolem bývalého hřiště byla zídka, kde se taky scházela nějaká partička. Tak prostě zbourali tu zídku, taky ze dne na den. Mně osobně to přijde dost líto, ale jak koukám na naše obecní fórum, hromada lidí tomu tleská. 🙁
Bylo to nejjednodušší a nejlevnější řešení. A sousedka nade mnou má takovou zajímavou hůl, která se dá rozložit do trojnožky se sedátkem, takže má lavičkovou samoobsluhu kdykoli potřebuje. Já zase uvažuji v rámci zvýšení mobility o elektrokoloběžce.
No oni se ti puberťáci někde slízat musí, klepače už nejsou 🙂 Doma pod dozorem rodičů je to na prd a je potřeba chodit „za barák“ a vést hovory o pubertálních věcech. Kdyby si vyjasnili pozice, asi by to šlo. I ti měšťáci by nakonec zafungovali. Vaše vedení městské části asi už zapomnělo, co to znamená mít doma puberťáka.
Vedení naší městské části jsou hlavně – jak to říct – divní.
Zrovna před chvílí jsem četla něco podobného tady z Brna. Děcka někam chodila a byla hlučná. Ta paní za nima přišla, opatrně se jich zeptala a oni okamžitě zmlkli, neuvědomovali si, že jsou slyšet a moc se všichni omlouvali.
Tady u nás by to šlo taky tak vyřešit, ta děcka fakt nevěděla, že někoho ruší.
Alex, já prostě miluju – od tebe a taky od Ygy to čítám – to slovo LAVEČKA!!!!!!!!!! (h) (h) (h) (h)
hned si představím něco strašně milého a útulného – ani neumím rozumově vysvětlit proč, prostě je to pocit z toho slova 🙂
No jo, já vím Bedulko, u vás je to lavička 😉 .
Před barákem také jednu máme, jenže je v takovém stavu, (polovina šprušlí není vůbec, druhá je shnilá), že si na ni troufne sednout jen straka, nebo sýkorka či kos. 😀
Milá Alex – nejprve jsem šla na Rajče a musím říct, že se mi kapličky moc líbí. Jak už jsem psala pod fotky, mají klasický tvar, přesto je vidět, že je to moderní práce s rovnými liniemi. Ale do krajiny hezky zapadají. Zrovna jsem si říkala, jestli jsou nahozeny omítkou a obíleny (jak to na starých kapličkách bývá), ale ten umělý kámen je dobrý nápad – bezúdržbová úprava. Líbí se mi i obrázky – vypadají jako vypálené kachle.
Je hezké, když se do krajiny vrací tyto malé sakrální stavbičky a určitě je to moc hezká procházka tvojí krajinou. Díky tobě znám Nekonečno a kostel ve Vranovu.
Díky Alex, je fajn číst si o takových nádherných a milých „maličkostech“, co dělají radost a nutí lidi se zastavit a přemýšlet a rozjímat……
YGO, ptala jsem se PROČ umělý pískovec. Přírodním kamenem by se cena kapličky dostala do úplně jiné cenové hladiny. Ten umělý má prý vydržet víc, než pravý, ale zachovává si stejné vlastnosti. Třebaže chytne patinu. Už nyní jsou ty hromady hlíny, které vnikly vyhloubením pro betonový základ, srovnané s okolím a začínají prorůstat rostlinstvem. Kapličky tak dostávají ten opravdový přírodní, lesní rámec. Obrázky jsou také zaa jakého si materiálu i samotná barva, která by měla bezúdržbově vydržet pár desetiletí. Pokud je neponičí člověk. O knížeti Maxmiliánovi Lichtenštejnském jsem si poslechla vyprávění o pár dní později při Noci kostelů. I když byl voják, byl to altruista, proto tehdy ještě v nepropustném hvozdu vybudoval po hřebeni kopců tuhle značenou poutní cestu.
Jsem ráda, že tahle cesta v dnešní době vznikla. Mne osobně pomáhá pochopit hitorii kraje, kde jsem prožila přes 40 let.
O Lichtenštejnské hrobce je album tady:
http://dig.rajce.net/Lichtenstejnska_hrobka_ve_Vranove