Z minulého dílu už víme, jaká je rozmnožovací strategie orchidejí a jak si tato skupina rostlin zajišťuje tvorbu maximálního množství (bohužel nebo bohudík?) semen a jejich šíření na velké vzdálenosti. Jenže chybička se občas vloudí; pilná včelka s brylkami místo na další orchidej, odletí na jinou rostlinu, nebo do úlu a úroda pylu tak přijde vniveč.
Když si k tomu připočteme, kolika semenům z mnoha milionů se povede vyklíčit a dorůst do prvního zeleného listu, (a jak dlouho to trvá), nelze se divit tomu, že orchideje jsou u nás vzácné. Jediný rod, který to má dokonale vychytané, jsou právě toříče.
Toříč, (Ophrys), je rod, zastoupený u nás ,,pouze“ čtyřmi, nedávno ještě jen třemi, druhy, přičemž toříč pavoukonosný, zastoupený na celém území ČR pouze dvěma kousky na jediné lokalitě, patří, spolu s jazýčkem jaderským, k našim nejvzácnějším orchidejím.
Toříč pavoukonosný
Toříče jsou kytičky zmlsané a k tvorbě semen mohou použít pouze pyl vlastního druhu, získaný alespoň z jiného květu; výjimkou je toříč včelonosný, který, pokud se opylovače nedočká a květ začne uvadat naplano, se dokáže opylit sám. A docilují toho náramně fikanou, a přitom geniálně jednoduchou strategií.
Všechny ostatní druhy rostlin opylují, až na nepatrné výjimky, např. květy hlohu také zlatohlávci, kteří ale květy zároveň žerou, dělnice, tedy neplodné samičky, včel a čmeláků, nebo motýli, v tropech také kolibříci, pomíjím zde větrosnubné rostliny, jejichž pyl je prokletím alergiků.
Toříč pavoukonosný
Jenže včelí a čmeláčí dělnice jsou naprogramovány tak, že hledají nektar a pyl většinou odnášejí do úlu (hnízda), a to je s potřebami orchidejí v příkrém rozporu. Tvorba nektaru je energeticky náročná a úspěšnost opylení, i když pyl je v brylkách a riziko jeho odnesení do úlu nízké, také není z nejlepších.
Toříče to vyřešily jinak. Nektar nevytváří a místo včelích a čmeláčích dělnic – samiček, lákají samce!
Toříč pavoukonosný
Květ toříče se tváří jako samička druhu, který byl zvolen jako opylovač, jsou to buď čmeláci, (toříč čmelákovitý, toříč pavoukonosný), samotářské vosy, (toříč hmyzonosný), nebo samotářské včely (toříč včelonosný).
Samotářské včely a vosy netvoří roje a nestavějí velká hnízda; oplozená samička naklade jednotky vajíček do jednotek hnízd či nor v zemi a v každé je jen jedna larva. Vosy odtáhnou do nory, nebo z bláta, (hrnčířky) uplácaného hnízda nějakou tu housenku, kterou paralyzují bodnutím žihadla a pak na ni vykladou jedno vajíčko a hnízdo uzavřou, vylíhlá larva housenku postupně sežere.
Toříč včelonosný
Včelí matka vyhloubí v zemi několik nor, do každé naklade jediné vajíčko a larvy průběžně zásobuje potravou. V obou případech jde o nenápadný a vzácný hmyz osidlující teplé a suché lokality, který se kontaktu s lidmi spíše vyhýbá, takže není příliš známý.
Samečkové včel, vos a čmeláků mají jediný úkol: oplodnit samičku a zahynout. Na sběr nektaru a pylu naprogramováni nejsou, ale umí samičky svého druhu pomocí čichu a zraku najít. A přesně toho toříče využívají.
Toříč včelonosný
Jejich květy vzhledem a vůní úspěšně napodobují samičky těch správných opylovačů. Sameček usedne na květ a pokusí se s ním, samozřejmě marně, spářit. Jenže při tom od zneuctěného květu ,,dostane parohy“! Při pokusu o spáření se mu na hlavu přilepí brylky s pylem, což se samečkovi nelíbí, takže marné snahy nechá a odlétá.
Jenže okamžitě ucítí a uvidí další ,,samičku“ a děj se opakuje. Květ si nejprve přinesené brylky převezme a vzápětí nasadí chudákovi samečkovi další. Vše je velice efektivní – pokud je k dispozici alespoň jeden sameček.
Toříč hmyzonosný
Vytvoření trochy feromonů, (opylený květ vonět okamžitě přestane), je energeticky mnohem méně náročné než produkce nektaru. Navíc je záruka, že absence klasické vůně a tvar a barva květu nežádoucí opylovače odradí, takže pyl se beze ztrát dostane tam, kam patří a jediný, kdo je na tom bit, je chudák hmyzák, který jen poslouchá své instinkty.
Naštěstí to pro něj nemá žádné tragické následky, nakonec dámu svého srdce najde, i když někdy se nezadaří a svůj genetický úkol splní. A všichni jsou spokojeni. Toříč s minimálními energetickými nároky vytvoří množství semen, které by jiným způsobem získal jen stěží a hmyzí samečkové vytvoří cosi jako přidanou hodnotu.
Toříč hmyzonosný
A jak je to s výskytem?
Toříče jsou teplomilné a sluncemilné, takže preferují stepní stráně s minimem ostatních rostlin, jsou ochotny tolerovat jen nízkostébelné traviny. A s jednotlivými druhy to vypadá takto.
Toříč pavoukonosný – Dvě rostliny na jediné stepní louce v Bílých Karpatech!
Toříč čmelákovitý Holubyho – několik rostlin v okolí Velké nad Veličkou
Toříč hmyzonosný – na Moravě není, v Čechách několik mikrolokalit na Úštěcku – celek desítky rostlin.
Toříč včelonosný – několik lokalit západně od Brna, Bílé Karpaty, v Čechách jedna lokalita u Karlových Varů, jedna v Českém středohoří u Třebívlic a jedna na Úštěcku, ale letos v Čechách ani jedna rostlina
Toříč čmelákovitý Holubyho
Veľmi pekný článok. Tento rok nebol veľmi priaznivý na hmyzovníky, ale na niektorých lokalitách ich bolo celkom dosť, iné neukázali ani jeden kus.
Obdivuhodná příroda a sondáž do života hmyzu. Krakonoši díky! Obdivuji Tvé znalosti. Fotky úžasné!
Krakonoši to je nesmírně zajímavé a fotky jedna báseň ! Fakt ten tořič včelonosný vypadá jako vosa či čmelák. A ten hmyzonosný – jak píše Dede – zase jako (okřídlený) medvídek. Mě vůbec fascinuje, kolik orchidejí má nějakou – často opravdu lidskou – podobu. Možná i proto je lidé pěstuj. Nejen pro jejich celkovou krásu a délku květu, ale asi je fascinuje i „co se rozvine“ 🙂
Velice zajímavé povídání. Díky.
Krakonoši, díky, četlo se to jako detektivka! Přeposílám kamarádce, která článek velmi ocení.Jo a fotky jsou nádherné.
Zodpovíš Dedin dotaz, jestli jsou jenom u nás na vymření, protože mne fascinovaly (negativně) ty počty jednotlivých kytek.
Mají to vymakané, orchidy jedny 😀
Díky Krakonoši
To jsou nádherný příběhy plný poučení a podané je to přímo skvostně..to pochopí i duševní šlechtic….díky Tobě Krakonoši,mám orchideje čím dál raději….
Krakonoši, klobouk dolů, tohle všechno vědět, nafotit a hlavně znát lokality výskytu (*)
Však to taky dá fušku, všechno to oběhat a najít. Včera jsem byl na Šumavě, (Filipova huť, Zhůří), s pánem, který kvůli fotkám jediné orchideje odjížděl vlakem v pět ráno z Brna, (nejen že ,,dámu svého srdce“ našel a nafotil, ale našli jsme ještě další tři jiné druhy, trochu ho zklamalo jen to, že hořce pannonské ještě nekvetly, ale zase našel několik nádherných křemenáčů a cestou zpátky údolím Vydry a Otavy obdivoval spousty náprstníků hlínožlutých a vůbec mu nevadilo, že z Prahy domů dojížděl až po 20 hodině.) A příští týden zase jedu já na Moravu na prstnatec karpatský, (Český endemit, rostoucí v počtu několika kusů na jediném místě u Strání), hlízovec Loesselův (tamtéž) a když se zadaří, budu mít možná i hnědenec zvrhlý.
Díky za podaný výklad, jak to s těmi toříči vlastně je. A taky by mne zajímalo, jestli jsou i jinde v okolních státech. Vůbec se nedivím (ač je mi to moc líto), že je jich tak málo, vždyť i těch včel a čmeláků je stále míň, tak nemá kdo opylovat. Tyhle botanické výlety se mi moc líbí
Toříče rostou hlavně na jihu a kolem Středozemního moře, kde jich jsou ohromná kvanta a skoro stovka druhů. (Řecko, Turecko,o Itálie a ostrovy v Egejském moři).
Aha – takže se dá říct, že Česko patří mezi severní hraniční země, co se týká těchto orchidejí? Což je vlastně logické, když se řekne orchidej, tak si většinou představím tropické pralesy Jižní Ameriky …
Ano, tak nějak to je. A pokud jde o jejich výskyt a občasné mizení: Většina našich orchidejí umí přežívat řadu let jen ve stadiu podzemních orgánů, takže na první pohled to vypadá, že na dané lokalitě vyhynuly. Ale pak zaprší, nebo v zimě napadne víc sněhu a ejhle; ,,vyhynulé“ orchideje jsou zpět. Jediné, co je pro ně jasná konečná, jsou divoká prasata, ta je dokáží sežrat kompletně; listy a květy jako předkrm a podzemní části, jako hlavní chod a dokáží ty podzemní části najít s udivující přesností.
Jako lanýže:))
Moc zajímavé počtení, tak tomu říkám opravdu efektivní technologie, jak vytvořit semena. Příroda si umí krásně poradit. Poněkud jedovatě se bavím pří představě, jak se čmelákem (trubcem) lomcují hormony, on už už vidí svou vyvolenou… a nic, parohy, sundávací a nandávací (a zjevně se v první květě nepoučí a nepoučí 😀 ).
Krásné fotky, mně se líbí ten včelonosný, možná pro světlejší tóny v květu.
Škoda, že je tořičů tak málo, snad nám vydrží aspoň ty, co jsou v článku uvedené.
U toho hmyzonosného mi květy připomínají malé zavěšené medvídky 😀
Jo, prima fotky, Krakonoši!
Mně spíš potravinového mola 😉
přidávám se k zavíječi…
Podoba květu je jedna věc, vůně druhá. Prokázaným opylovačem je sameček vosy jménem Vosilka mámená, (argogorytes mistaceus) – pozorováno 1. 6. 2017 na slovenské lokalitě Jankov vršok. (ne mnou). A pokud jde o naše orchideje, většina druhů jeví mírný vzestup, jak v počtu jedinců, tak v počtu lokalit aobčas se najde i druh nový, takže situace je, v mezích možností, celkem dobrá.
Díky, Krakonoši, za zajímavý a dobře napsaný článek. Doby, kdy jsem o botanice něco málo věděla, jsou daleko za mnou, tak se nechám ráda poučit. Mazanost a tvůrčí přístup přírody k podpoře rozmnožování nejspíš nemá konce, jen člověka mrzí, že ani to těm toříčům bůhvíjak nepomáhá, když jsou jich sotva jednotky až desítky kusů.
Zajímalo my mě, jestli jsou tyhle „naše“ kytky někde jinde ve světě rozšířené až rozšířenější? Nebo jsou opravdu naše a na vymření? 🙂
Dede, možná,kdybychom se k přírodě chovali lépe…..tak bychom přispěli nejvíc…
Sharko, jediné, co pro naše orchideje můžeme udělat, je, nechat je být a obdivovat opatrně, s tím, že pokud uděláme z jakékoli orchidejové plantáže turistickou atrakci docílíme rychle toho, že ta plantáž zpustne. V Malé Fatře byly na loukách stovky hlavinek, ale jen tak dlouho, než na ty louky pustili domácí zvířata. Odborníci usoudili, že extenzivní pastva kytičkám prospějě, docílili toho, že kytičky vyhynuly. V Českém krasu takto zničili hlaváčkové louky pod Doutnáčem, prý že hlaváčky jsou jedovaté a ovce a kozy je žrát nebudou. (envy)
Několik druhů je opravdu jen ,,našich“ např. nádherný prstnatec český, (roste na jediné loučce u Doks v počtu 10 – 15 kusů a nikde jinde na světě ne), nebo prstnatec karpatský, který je k vidění jen na Kalábové, (jedu ve středu) a také jich je tam jen několik, dalším pokladem je prstnatec Traunsteinerův rašelinný, který je k vidění jen na jednom rašeliništi u Kvildy, (prý byl nalezen i v Krušných horách, ale z jistotou určen nebyl) a takových květinek je povícero, např. hvozdík písečný český, který roste v počtu několika trsů pouze a jedině nad vesnicí Kleneč u Roudnice nad Labem.
Výlet na jih Moravy se zadařil, mám prstnatec karpatský, kruštík bahenní a pětiprstku hustokvětou. Jen hnědence ,,nebyly doma“. Tak možná příští rok. Zítra, možná, (podle počasí), pojedeme na Nejdecko na kruštík tmavočervený, bradáček srdčitý a bílé prstnatce plamaté.