Je zajímavé, že stejně jako lidé mají různě velký osobní prostor, kde mají rádi fyzický kontakt, jsou na tom stejně i zvířata.
Borůvka na mě byla často prostě přilepená. Světluška byla a je daleko víc introvert. Jako malá nás očividně milovala, ale zdaleka se k nám tolik nevinula, to přišlo až s věkem. Ale stejně si radši lehne vedle mě nebo k mým nohám na zemi nebo na pohovce.
Karamelka je úplně jiná liga. Nejradši mi vyleze na klín, uloží se na stehna a pokud si lehnu na pohovku, vyleze mi na hrudník a z pěti centimetrů mi hledí do nosních dírek. Případně se mi pokusí olíznout nos. Jestliže si sedne na pohovku nebo na postel k mému rameni, odkládá mi čenich na krk.
Oriáš nepatří mezi příliš tulivé. Obvykle se mi důkladně otře o nohy „zdravím tě a naval jídlo“, málokdy se přijde pomazlit. Tak asi třikrát za rok. Většinou omdlíme nadšením.
Adélka splnila mou touhu po malé mazlivé kočičce. Je o třetinu menší než kocour (takže je malá). Mazlí se s razancí bombardéru (je mazlivá, a to bez dalších komentářů). Nutně se cpe lidem na klín, pod ruce, na sešit (nejlépe tam, kde zrovna píšou), mně se odkládá na hrudník a leze nám do postele. Neustále tlapkami loví ruce, ale bez drápů (na rozdíl od Oriáše). Je to prostě slečinka.
Nenutím zvířata, aby se ke mně vinula, ale pokud to udělají, jsem moc ráda 🙂
Dede: U Matyldy se zvěř vine ráda a často, Oriáše mají jako potvrzení pravidla:)) A tak se ptám – jak je to u vás a vašich zvířat? Měnila se s časem mazlivost vašich svěřenců?
Krásné fotky Matyldo. Koukám, že Adelka povyrostla, na fotce mi rozhodně nepřijde drobná, ale Oriáš je asi pořádný kus kocoura.
Dixie byla mazel, taková hadrová panenka. Mohla jsem si ji přehodit přes rameno, nebo (a to jsem dělala často), si ji ovinout přes krk jako límec a třeba něco krájela na lince, nebo seděla u počítače. A kočka držela, hřála mě a předla. V tom je jí hodně podobná současná Rusty, také jí mohu chovat „jako miminko“ vzhůru nohama, nechá se muchlovat a na rozdíl od Dixie se rozvalí a nechá si drbat bříško (no on je to spíše pořádný bžuch). Smoky se také ráda mazlila, ale v náručí být nemusela. Stejně jako Woody. Ta je děsný závislák a pláče, když má pocit, že si jí dost nevšímám, ale v náručí je nerada. Když mě začne vyžadovat, musím si sednout, nejlépe v obýváku (nebo v ložnici na postel), ani nemusím kočku volat, ona běží za mnou a v momentě jí mám na klíně. „Šlape na mě zelí“, vrní a než se usadí, různě se mi na klíně točí a svým huňatm ocasem mě děsně šimrá v nose a po celém obličeji. Ale je šťastná (a já též) a tak se jen snažím ocasu uhýbat a hladím a hladím. Ona se pak konečně usadí, ale po určité době toho má sama dost (nebo je jí horko), seskočí a spokojená, že „si mě užila“ jde pryč. No a Bobík je něžný mazlík, který také velice ráda nastaví bříško k podrbání (nejvíc ze všech koček), udělal to vlastně hned, když jsem se ho jako kotěte prvně dotkla. V náručí se nechá chovat, také snese otočení na zádíčka, ale neužívá si to jako Rusty. Když si ho vyzvednu na klín, zůstane, ale sám si tam nevyskočí. V noci s námi kočky spí „v peřinách“ tak, jak se jim zachce, ale rozhodně ne tak dlouho, jako to vydžely Dixie a Smoky.
No a Trixie je úplně nejšťastnější pes, když si vedle ní lehneme na zem, něco jí povídáme a ona jen blaženě funí a občas nám olízne nos!
Povyrostla, ale pořád na Oriáše nemá, ten je stejně velký jako psi.
Kdybych uměla psát,tak můžu o kočičím mazlení napsat román. Co kus, to jiný mazel, někteří jsou chovací, někteří tulící. Když si sednu, nikdy nemám klín prázdný a někdy se vejde i víc koček než jedna.
Naša Šišena je mazel, velký, jsem moc ráda, že ji máme. A nikdy jsem nevěřila, že je možné mít nějaké zvířátko tak rád. A ona nás má ráda taky, je to poznat. Kdybychom ji neměli, asi bychom si ji museli nakreslit čičo. 😉
Nevěřila bys, co? A tos kdysi říkala, že vy zvíře nikdy.
Přesně tak. Objektivně řečeno, ona není pěkný pejsek, fakt není, ale je holt naša. Spíš než jako pes vypadá jak kaloň*, jen ta křídla nemá, zlatíčko naše.:-)
Když si ke mně večír lehne a stulí se mi pod břicho nebo pod nohy (spím na boku), asi není nic hezčího. Ještě si pak třeba přes mně dá pacičku nebo čumák… No, mám ji fakt ráda, opicu jednu.
*gůglujte videa „fruit bat“, to je ona. 😉
Jedno namátkové ilustrační video zde: https://www.youtube.com/watch?v=agvSgtPTw-w – to je fakt ona.
U nás je největší mazel Jája, ten je prostě lepítko. A pak Čeněk, ten taky potřebuje denní porci mazlení. Rozárka je závislá na mém muži, ten ji může nosit, dlachnit… ona si na něj houkne a už se nosí, princezna. Já si musím počkat, až přijde, nebo ji podrbat, když jdu kolem okna, kde se vyvaluje a ona mi nastaví břišáka. Barbucha na nás nemá čas, ten musí obcházet ty své domácnosti a nejraděj je u babi s dědou, Tobiáš na chuť mazlení přišel až po letech, roky byl naprosto nekontaktní, říkali jsme mu třívteřinový kocour, delší dobu to nesnesl… Jo a velký mazel byl na sklonku svého života Silver, poslední rok dva, co byl u nás, za mnou chodil jak pejsek a jak jsem si sedla, ležel vedle mne, tlapky nebo hřbet opřený o mě, popřípadě dokonce časem postoupil až na klín…
Tvoje kočičí smečka je pro mě pořád neuvěřitelná.
Nynyška (h) byla kočka nemazlivá dlouhé roky, říkala jsem jí „moje malá asociálka“ – někdy po desátém roce začala si sama přicházet pro pohlazení, někdy sebou i plácla vedle mé nohy a drbeeeeeej, ovšem vždy na zemi, do náruče nikdy (takže jsem ji občas zmermomocnila) – moc mi chybí (h) (h) (h)
Zuzanka (h) je tulidýlko, chodí mi lehat několikrát za den na hrudník a pak mě pusinkuje, strká hlavičku do dlaně a vrní – teď měla asi tři dny extrémně mazlivou, to si na mě vylezla za den snad třicetkrát 😀
Myška (h) se nechá jen trochu pohladit když jde kolem, někdy se dokonce prohne až na zem, aby ruce jako uhnula – ale pak sebou z ničeho nic plácne na zem a nechá si drbat dokonce i bříško… nebo sebou pleskne na parapetu a nechá se hladit a přitom současně vrní a mrská ocasem, takže nikdy nevím, jestli se jí to líbí nebo ne… ovšem jakmile ulehnu na postel, zhmotní se v téže vteřině, ulehne mi vedle hlavy nebo boku a můžu si s ní dělat úplně COKOLI, muchlit, hladit, drbat, pusinkovat, tisknout, mohla bych ji snad i rozdrtit a ona drží a vrní – a pak u mě spí celou noc (inlove)
Adelíma se občas zastaví, ale až spíš nad ránem. Během noci lítá po domě vláčí a schovává utěrky na nádobí 🙂
ještě je to puberťák, po desátém roce se ti zklidní (rofl)
tak já si koupila tu silikonovou houbičku na nádobí,umyla jsme ho jednou, zavěsila houbičku za poutko a od tý doby jsem ji neviděla…asi má u nás někdo v oblibě fialovej silikon… (headbang)
Prohlídni kočky, jestli si některé nenechala udělat nový silikony! 😉
Ygo, ty jsi děsný zvíře! 🙂 směju se jak blázen
na to by nestačila jedna…
Měla jsem a mám všechna zvířata tulící. I ten kočičí drak Darek nejraději v noci lehává na mé hrudi. Ano, Dede, dejchá se při tom špatně (rolf) ,ale co by člověk neudělal pro předoucí zlatíčko. Svízelná situace nastává, když probudí Ajvinku a ta se nacpe do postele také a chce také drbat, protože je žárlivka, žárlivá. Na prsou šestikilový kocour, vedle mne vrtící se pes a pak mám spát!
Ale zvykla sis, ne? 🙂
Tak jsem si zavzpomínala na svoje mazlíky (a trochu i zatesknila).
Kocour Ferda (venkovní) dodržoval večerní rituál. Kolem sedmé jsem venku zavolala, přiřítila se bílomourovatá střela, skočila mi do náruče a šli jsme k Petrovým rodičům na televizní zprávy.
Bella II. Švagrová ráda sedala na klíně a nechávala si probírat kožíšek.
Bobík taky rád sedával na klíně – ale jen když chtěl on. Když ke mně přišel, stačilo spustit ruku podél těla a zpevnit ji. Bobíček si pak vyšplhal na klín sám.
Pro Darka bylo mazlení ztrátou času, pro který bylo mnohem lepší využití – aportíky. Jen jednou se přišel sám mazlit a tulit, to mu bylo už kolem deseti let a mně bylo toho večera moc nedobře.
Punťa taky moc o nějaké muchlování nestál, ale o mnohém vypovídá jedno z jeho přízvisek – Ocásek.
Cézar řešil potřebu blízkého kontaktu tím, že si mi sedl na nohy. Vzhledem k tomu, že byl ze všech Čumpelíků největší, přišpendlil mě tak bezpečně, abych nemohla odejít.
Asta milovala chování polopsa – přední polovina na klín, zadní nohy bezpečně na zemi.
Bobeš a Mikeš byli vtěrky, dokud byli menší, stulili se mi oba v náruči a jedna hlava odstrkovala druhou od hladicí ruky. Když povyrostli, dávali přednost individuálnímu chováníčku – a bylo jim šumafuk, že ruce mé umdlévají pod tíhou kočičí příchylnosti. Ti jediní projevili zájem o nocování v posteli.
A ti tři, co mi zůstali?
Stela si rozhoduje výhradně sama, kdy jo a kdy ne. Velmi často přicházívá v době, kterou trávím v oné místnosti (nezavírám se tam, ono když pospícháte a měli byste odkládat hole, abyste mohli otevřít a zavřít… prostě nemuselo by to dopadnout dobře)
Brok s vděčností přijímá pohlazení, ale sám si je nevyžádá.
A nejvíc mě vždycky pobaví Fík. Podle své libosti přijde, podá packu a výmluvně nastrčí hlavu k pohlazení a pomuchlování. Dokud jsem ještě mohla sedat v křesle, i on si přicházel pochovat polopsa, když sedím na židli, už je to pro něj moc vysoko.
Šlo by vzpomínat ještě dál – hodně miláčků mě předešlo za Duhový most…
Ach, Mari, mělas mnoho mazlíků… ale ještě nějaké máš 🙂
MaRi, vidíš, na mazlení se půlpsem bych zapomněla:)) Dělal to Daník (ten k tomu rád nenápadně šplhal, až byl na klíně celý, ale on se přece jen jakž takž vešel, byl z našich vlčounů nejmenší:))
A pak to dělá Berry – a musím říct, že ta psí holka ale má ostré lokty! 😛
Čtu a brečím. Fleur byla neskutečný mazel. Lehla si na záda, všechny packy do vzduchu a chtěla drbat na bříšku. Když se přestalo, chytla za rukáv nebo za jinou část oblečení a člověka si přitáhla, aby pokračoval. A ještě při tom vykládala. Strašně se mi po ní stýská.
Ivo, v poslední době by ti vyrostl i sádrovej trpaslík. Ale neboj, ono to období přejde…
KDY?
Bude líp, musí, přece. Drž se, děvče.
Já ti nevím, říká se, že průsery chodí po třech, ale můj strašlivý rok jich obsahoval pět, tak nevím.
Ježišmarja, Matyldo, ne, snad už to přešlo?
Ivo, myslím na Tebe a držím všechny pěsti, co mám, aby se vše v dobré obrátilo, je mi Tě moc líto.
Jo, je to dva roky zpátky.
Ivo, ono bude, jen ty špatné časy a žal prostě opticky zpomalují běh času. (h)
Opatruj se, ať jsi zase na nohách a pak pro to lepší snad budeš moct i něco udělat. Blbě se ti to sešlo… (hug)
Matyldo, díky za další milý a vtipně napsaný článek 🙂 Tak jsem si představila, kdo všechno ti rád lehává na hrudníku… člověče, jak ty mezi tím dýcháš? (rofl)
U nás to bylo jednoduché – malý jezevčík se snažil na mě být přilepený, jak to jen šlo – kluci si tehdy dělávali legraci, že je to drak Šmak a já jsem jeho poklad. 🙂 Vlčouni, všichni, se mazlí, ale decentně (když nepočítám nadšené skákání:)) Obvykle je to hlava v klíně, nebo nebo na zemi rozpláclý pes, nastavující se k hlazení a drbání. Kazan a Ari ještě přidávali packu, kterou si přitahovali nebo přidržovali moji ruku:)) přiznám se, že mi občas chybí něco malého, chlupatého a mazlivého, co by se vešlo na klín nebo náruče… (blush) Vlčouni (byli) jsou vždycky někde blízko, u Kazana a Ari v tom navíc bylo (je) vedle vyjádření lásky a sounáležitosti i nepřetržité hlídání mé zranitelné osoby:))
Oni se u mě střídají, kupodivu žádné žárlení a požduchování se nekoná 🙂
Kdysi dávno mi říkala jedna moje lékařka, že měla chovnou stanici NO. Nemohla si tohle plemeno vynachválit. Ale jak stárla, tak přešla na anglické kokry, aby mohla mít psa na klíně a mazlit se s ním. Veká plemena opustila.
Co by se vešlo na klín…. no to si berňák Archibald vysvětloval po svém: na klín se vejdu a koukejte se se mnou mazlit
No jo, vybrala sis pejsky s razantnější povahou i konstitucí 🙂
Baroušek střídal období „mazlit furt“ a „nesahej na mne“. Vašek je mazel s razancí buldozeru, ale stačí mu být ve stejné místnosti. Bígl… posadím se na židli a už ji neposunu, za ní leží bígl. Chci udělat krok kamkoliv a nemůžu – spí tam bígl. Lepidlo největší. Žádná divokost, ale neúnavná touha být co nejblíž.
No jo, konečně má zas svého člověka, Bígl je klasik 🙂
Jéje, o mazlicích zvířatech bych něco věděla – všechna zvířata mám až vlezlá, ovšem jen k domácím, cizinci mají utrum. Erník je navíc chovací (ovšem, kdo ho má nosit) a nejradši by seděl na klíně, ale v každém případě hladit, hladit, hladit. Brůčka je taky mazlidlo, ovšem musíme to provádět tajně, neb jak nás čerňoch zmerčí, honem se nacpe mezi mne a Brooke a vyžaduje veškerou pozornost.
Zikmund s roky je čím dál větší přísavník – dokonce se už nechá i nosit (což v mládí nechtěl) a navíc všechno okomentuje. Strká mi hlavu pod ruku a hlazení vyžaduje v každou denní dobu (rofl) . Zajímavé, že na Zikmunda Erník nežárlí
Na Setkání mi bylo skoro líto, že Erník byl na vodítku a Jenda dokonce říkal něco o tom, že by mohl kousnout nebo tak… jemu bych drbala ofinku furt- Erníkovi, ne Jendovi 🙂
Jenda říkal, že by Erňa kousl? To snad ne – to si asi splet s Brooke … i když ona prvně naznačí (Olda od Emtesky by mohl vykládat (rofl) ). Jde spíš o to, že on se od cizích hladit nenechá – vždy poodejde. Na vodítku byli pro jistotu – Brooke je stále dost nevypočitatelná (i když tady byla zlatá) a Ernest nesnáší, když se mu do ní někdo vandruje … měla jsem strach, jak to zvládneme, ale docela to šlo.
Matyldo tahle věta mě dostala.
„zdravím tě a naval jídlo“
Jak výstižné.
Eh ano. Ale dneska jsem kvůli hodině ruštiny vstávala později a kocour byl vpuštěn do domu, tak nastal jeden z těch mála případů, kdy se přišel pomazlit 🙂
Hepinka byla mazlivá jen jako kotě. Pak příliš kontaktní nebyla. Milovala jen mého staršího syna. Ten jí mohl chovat a hladit. Nikdy nezapomenu na to, když se s ní přijel vloni rozloučit. Hodinu mu ležela na klíně. On jí hladil a dívali se na sebe. Když odcházel, přestože už nemohla moc chodit, snažila se za ním jít.
Honásek byl mazlivý kocourek, spal v ložnici manželovi na polštáři za hlavou. Manžela miloval.
Fousek také miloval mého manžela. Nechal se pohladit a chovat i ode mě.
A koho miluje Daník ? No správně mého manžela.
Ale ráno, protože já vstávám první, tak se vine i ke mě. Pak dělá Kelišku, kouká ze zavřeného okna.
A já ho hladím a drbu a on přede.
Já potřebuju se dotýkat chlupáčků a Mařka to pochopitelně ví. Mazlidlo je od prvního dne a drží ji to stále – zrovna se hárá, takže buď se vtírá, nebo jí lezem na nervy, záleží na stavu hormonů. Ale těším se na podzim, až zase bude s námi spát v ložnici a posléze s padající teplotou i v posteli. Kočičáci jsou pochopitelně osobnosti – Monča by nejraději ležel u mne, jakmile se ovšem někam přemístím, odchází znechucen. Felínek se mazlí když chce on a je to poměrně bolestivá záležitost. Když se přijde pohladit Adalbert, vznáším uctivý dotaz zda je jeho Výsost v pořádku
A ještě se tam k Mařce vejdeš? Onehdy jsme fundláka viděli u veta přispaného kvůli rtg kloubů a on z toho stolu významně přetékal 🙂
Nelovím svá ani „cizí“ zviřátka, abych je mazlila a ocicmávala je..pokud je zvíře kontaktní,jsem tomu ráda, pokud se přijde tulit nemazel,zpozorním, zda mu něco není…mým klíštětem je Noriska, už je jí 9 let a je to čím dál větší závislák..první dva roky jsme si o jejím pohlazení nebo pochování mohla nechat jen zdát…teď vydrží v náručí neomezený čas. Totéž u želv, kontaktní byly vždy, z Bezule je mazel nad mazly a psovatí-furt mě oblizuje a pucuje mi uši, sleduje mne oddaným pohledem…Nenelka si sama napochoduje do náruče,nechá se pochovat,podrbat a zase si kdy chce,odejde..na stará kolena se po odchodu kačečen,začala mazlit Pidikočka a to tak,že velmi…založením je to takovej male sadomasoterorista, takže u projevů její lásky trpím, kocour je mazlivej jen v noci, to to nikdo nevidí a on je pak spokojenej,dokonce už si nechá drbat i břicho…nemazlo je flekatá poděska Majolenka, ta se mazlí jen u jídla nebo když předstírá spánek , takže pak tvrdí,že to mazlení s emnou s ejí jen zdálo..no a nejstarší Pitina, ta se mazlí jen se mnou, od jiných si drží odstup, maximálně se nechá pohladit, napadne-li někoho,že ji pohladí vícekrát,dostane přes prsty takovou ťafku,že to už nezkusí..s Pitinkou máme své rituály a ty dodržujeme, ona si přijde a řekne, kdy chce mazlit a chovat, ona si lehá na tablet,notebook nebo knihu, ona se mnou vaří, chodí se mnou zalívat kytky a povídáme si..v noci jsou u mne v posteli,někdo leží opodál, někdo se i ve vedru potřebuje přitulit, už jsem si zvykla..když usínám, brumlá mi pod krken Pitina a bok mi hřeje Noriska, želvy leží v nohách a kocour u břicha tak,aby se packou dotýkal Pitiny a já ho mohla hladit..malá Kačenka přijde z hlasitým brumláním ,uvelebí se vedle na polštáři a usne..Pidi spí tak,aby na nás všechny viděla a Majolenka je statečná,ta spí v noci na křesle, ale průběžně si k ní chodí někdo lehnout…mít doma ježka,tak snad se mnou spí taky….
Čertík se z absolutně nekontaktního plašánka změnil v tulidlo, které si samo přijde, řekne brouk a hop na klín a pánečku MŇAU, jakto, že už nedrbeš, duc, chci pomazlit a hladit tlapky a drbat cejšku. A když se večer řekne: jdeme dělat hají, je v posteli dřív, než já a je mu úplně jedno, že jsme tam často tři. A když se rozhodne, že chce pomazlit a zrovna sedím u počítadla, mám prostě smůlu. Ten lotr se naučil počítadlo vypnout a jakmile se mu nezačnu okamžitě a naplno věnovat, ťápne a je vymalováno. (rofl). Naštěstí jen vypne displej, takže rozdělaná práce neutrpí, ale musí být po jeho.
Tak v tom množství to by to byl čert, aby se nenašly různé typy koček 🙂 Sharko, nenudíš se.