Určitě si vzpomínáte na to dubnové sobotní odpoledne, kdy mnohý z nás zamířil do Prahy, aby mohl shlédnout představení Kančí zub, ve kterém exceloval Dedin dámský divadelní ansámbl. O představení už byla řeč – viz  http://www.dedenik.cz/2018/05/02/btw-predavani/ . Tady je naše pražská anabáze – myslím, že jsme předčili i Švejka (:o)).

Původní plán

V pátek podvečer vyrazím sama se psy do Benešova, kde se uhnízdím u dceři své milené na noc, v sobotu dopoledne něco uvařím, po obědě se našminkuju, hópnu na vlak do Prahy, na Hlavním nádraží vrazím do metra, na Staroměstské vystoupím a podle mapy dojdu s přehledem do Cestovatelského klubu na Masarykově nábřeží 22, po představení pokecám a dle nálady se vlakem opět odkodrcám do Benešova.

Změna plánu

Nakonec jsem přemluvila Jeníka ke sdílení společného zážitku (u Bláže zajistila poslední sedadlo – ve skutečnosti hned první téměř na jevišti), ale byly nutné jisté změny. Tak první, že pojedeme až v sobotu ráno. Další, že se do Prahy nakonec dopravíme autem, které necháme na nejbližším záchytném parkovišti (vybrán Chodov) a zbytek dorazíme hromadnou dopravou (metro s přestupem na I. P. Pavlova a šalina, ech tramvaj na nábřeží). Vyjedeme s dostatečným časovým předstihem, abychom se mohli v klidu pokochat i krásami matičky Prahy. Užijeme si pohodovou sobotu …

Skutečnost

Tak vyjeli jsme v sobotu ráno – a to je asi jediná věc, kterou jsme provedli téměř podle plánu – teda akorát o hodinu později, ale to se dalo očekávat. Po vleklé cestě dálnicí (šest – ano šest zpomalovacích úseků na trase Brno – Benešov) jsme konečně před polednem dorazili k novému Terčinu bytu, ještě téměř nezabydlenému. Při opuštění vozidla jsme vypadali jako běženci z pohraničí v osmatřicátém – akorát duchny nám chyběly. Psi, psí kabela s miskami a žrádlem, naše příruční zavazadla + kuférky s šatstvem, kabela s lidským jídlem (přece nepojedu k céři milené s prázdnou – takže krabice s buchtami a krabice s naloženým masem + další drobnosti), krabice s věcmi, které chtěla Terka přivést z Lednice a foťák – všecky ty klumprty jsme se snažili odnést najednou (skoro se aj zdařilo). Hezké divadlo jsme připravili balkonovým čumilům…

No nic, po nastěhování do bytu, uklidnění psů a přípravě rychlého oběda jsme chutně pojedli a vyexpedovali mladé se psy do starého bytu, bychom měli dost času na přípravu. Ovšem už tady byla mírná prodleva oproti původnímu plánu. Navíc Jeník měl dojem, že by nebylo od věci si trošku schrupnout (aby nedej bože nezaspal v kulturním stánku) a já byla nucena opět vlézt komplet do sprchy a následně se dát trochu do pucu (to, že jste to na mně nepoznali, je vinou následujících okolností). Takže místo před druhou hodinou odpolední jsme vyjeli spíš před třetí. Ale pořád relativně v klidu – času máme stále dost (:o)). A ono ne.

Totiž – nejprve byl pech, že Terka ještě neměla připojený internet, takže jsme se ještě jednou nepodívali, kudu tudy do Chodova. Další chyba byla, že jsem neměla aktualizovanou navigaci. Dále – fakt ani jednoho nenapadlo, že záchytné parkoviště Chodov se nachází pod nákupním střediskem Chodov (:o)))))). A v neposlední řadě jsme zjistili, že měnit původně naplánovanou trasu MHD za jinou letmým zkouknutím trasy metra ve vlaku není ten nejlepší nápad.

Do Prahy jsme teda dorazili v pořádku, což o to, ale najít ono záchytné parkoviště byl ořech přímo kokosový – ne a ne na něj narazit! Když už jsme si zoufali, tak někoho z nás napadlo, že opravdu by mělo být někde poblíž metra a metro bude někde poblíž nákupní zóny. Navigace přenastavena a tady se ukázala ta zrada jejího neaktualizování – zkrátka ten první kruhový objezd ještě neměla vtištěn v paměti – třikrát jsme na něj najeli a třikrát nás donutil objet půl čtvrti. A jezdili bychom tam dodnes, kdyby se Jeník nespletl a nevyjel o jeden výjezd dřív, a tudíž se dostal na ten druhý kruháč, kterým nás už navigačka provedla v pohodě do kýžených garáží. Pohled na hodinky nám říkal, že teda časová rezerva je už fuč, ale pořád bychom to mohli v pohodě stihnout. Jeník zaparkoval, vytiskl parkovací lístek, NECHAL HO VIDITELNĚ POLOŽENÝ NA PALUBNÍ DESCE (tak to bylo napsáno na parkovacím strojku) a juchajda do metra a nástup do vlaku směr Můstek.

V metru nastala další pohromička, za kterou si můžeme částečně sami a částečně vyšší moc (;o). Totiž, jak už jsem říkala prve, měla jsem v plánu jet céčkem na I. P. Pavlova, tam přesednout na tramvaj a jet k Národnímu divadlu a „tam už to musíte najít, pane“ (jak pravil J. Grossmann v jednom představení). Ale jak jsme tak jeli tím metrem a čuměli na mapku tras, tak někoho z nás (ech, zrovna mne) napadl geniální nápad – pojedeme až na stanici Muzeum, přesedneme na áčko, dojedeme na Staroměstskou a zbytek dojdeme po nábřeží. Checheche, zasmáli se zbrojnoši a odjeli na šicím stroji. U muzea nestavíme, máme zpoždění – aneb tato stanice je momentálně v rozkladu. Takže popojet o stanici dál, pak se zase vrátit, ale nakonec jsme se na tu Staroměstskou dostali. Další zrada – nejedou schody! Tak nic, dáme to pěšky po těch stojících. Teda – už jste někdo v poklusu vyšlapávali nejezdící schody? V polovině jsem myslela, že umřu a ve třech čtvrtinách jsem tak málem udělala! Navíc, když se ty proklaté vedlejší schody zrovna rozjely!

Vyřítili jsme se z metra (no, vyřítili je snad silné slovo) a já Jeníka furt cpala k nábřeží (:o)) – to jediné bylo, na co jsem myslela – musíme na nábřeží a „tam už to musíme najít“ (opět parafráze nesmrtelného J.G. – je fakt, že jsme málem dopadli jako onen pán). Jan se snažil najít naše stanoviště na mapě v mobilu. Tady nastal malý problém – totiž, jak jsem původně plánovala jízdu tramvají („Já bych chtěl jet tramvají,“ řekl Jóna, „nikdy jsem v ní ještě nejel.“ Š+G), tak jsem měla furt v hlavě zafixované, že ND budu mít za zády a k onomu vysněnému divadelnímu sálu to máme už jenom kousek. Tak jsem tvrdila, že divadlo je ZA NÁMA – a my šli a šli a prodírali se davy Japonců u Karlova mostu (už mi to ani nepřišlo divné) a čas se nachyloval a my měli pocit, že Klub cestovatelů jest jenom nějaká fata morgána. Ze zoufalství jsem hledala, kdo je na telefonu a může mi pomoci – Beda mi to nebrala, Laďka sice jo, ale taktéž bloudila (ovšem mnohem efektivněji než my) a nakonec se mne ujala Zana – díky bohu za její rady a za Olčavičku, která na nás čekala před vchodem na chodníku a usměrnila naše kroky. Děcka, já byla splavená jak kůň za brodem.

A jen jsme zapadli na místa, která nám držela Bláža (díky), mohlo konečně představení začít. Tímto se omlouvám účinkujícím dámám, ale my za to fakt nemůžeme (:o)), nám se to bloudění tak nějak stalo osudem. Představení se nám oběma moc líbilo, můj hlubokosklon před všemi aktérkami – hra měla šmrnc a herečky byly skvostné. No a po představení jsem si ještě poklábosila s pár děckama – škoda, že s některýma jsem se stačila jen pozdravit – a vůbec, za ten adrenalinový dojezd to opravdu stálo.

Ale – jestli myslíte, že všemu byl konec, tak to teda ne! Cesta večerní Prahou byla moc příjemná – však si možná vzpomenete, že byl výjimečně teplý den (a od té doby se teplo jenom stupňovalo), večer byl vlahý a na metro Národní třída jsme dokráčeli v pohodě, dokonce i jízdenky jsme zakoupili v automatu (teda, maturovali jsme na tom, ale zvládli). Pominu drobné nepříjemnosti (ehm – že jsem Jeníka donutila vystoupit o stanici dřív, než jsme měli přestupovat a pak jsme museli zase čekat na další vlak a tak podobně), ale na Chodov jsme se dostali.

A tady nastal poslední zádrhel. Totiž – vstup do garáží je možný jen zamčenými dveřmi, které se otevírají přiložením parkovacího lístku, který LEŽEL NA VIDITELNÉM MÍSTĚ NA PALUBNÍ DESCE NAŠEHO VOZIDLA, jak bylo inzerováno (aspoň Jeník to tvrdil). Určitě jsme vypadali velice nenápadně, jak jsme stepovali u vchodu a ostřížím zrakem kontrolovali, jestli někdo nehodlá odjet domů. Ti Pražáci jsou hrozní, furt by jenom rajzovali po nocích a co jim doma dělají děcka, je jim jedno!!! Minimálně dvacet minut nikdo neopustil nákupní centrum, a to mnozí procházeli s plnýma nákupníma kabelama kolem. Se divím, že si je nechtěli odložit v autě (:o)). No, nakonec jsme se přece jen dočkali a za tou zamilovanou dvojící jsme se proplížili jak Inču-Čuna blahé paměti. Ale myslím, že víc bych toho adrenalinu už neunesla …

Jó – Praha je Praha a děvčica z moravské vísky nemá šanci (:o))

PS: Na druhý den jsme jeli do Chuchle na koníčky a tam i zpět jsme to zvládli jenom se dvěma docela malýma zajížďkama (;o), co skoro nestojí ani za řeč.

P.p.s A tady jsou fotky z přestavení – nejsou kvalitní, ale na připomenutí onoho krásného okamžiku určitě stačí. http://yga.rajce.idnes.cz/2018_DeDivadlo/