Bylo to někdy předevčírem, když na mě z chaosu příspěvků na Facebooku vykoukl článek se zajímavým titulkem – „Máma není služka. Máma je dáma.“ V zásadě si autor všímá způsobu, jakým některé matky slouží svým dětem. Nejen malým. A někdy nejen dětem. A přitom to přece myslí dobře.

Popisuje tam i dialog s jednou svojí známou, nejspíš obětavou matkou, která si stěžovala, že má šikovného a hodného syna, ale ten se k ní chová jako ke služce. Autor prý k tomu podotkl, že se neví, proč se diví, když se k němu jako služka chová. (Celý článek, který vyšel na FB stránce Český mozek najdete zde https://www.facebook.com/nadacnifond.cz/posts/2003078016369028)

Přimělo mě to vzpomínat. Jak jsem se ke svým dětem chovala já? Samozřejmě bych ráda řekla, že jsem žádná služka nebyla, a dokonce si myslím, že to byla i pravda:)) Jenže… i když jsem věděla, že to není správné, kolikrát jsem jim radši pomohla třeba s oblékáním, abychom ráno z domu vyšli včas? Kolikrát jsem jim pomohla uklízet pokoj, protože jsem měla pocit, že další naléhání už nesnesu?

Potom jsem si vzpomněla na počítání do tří. Tak schválně, kdo z vás taky zadal příkaz, a potom musel chodit počítat? Uděláš to, než řeknu tři! Jedna… dvěěě… a jedna jsou… tři! A prásk, pokud potomek stále vzdoroval, nezbylo než skutečně aplikovat vyslovenou výhrůžku. Nezapomenu, jak jednou Martin na to konto skutečně vyhodil z okna cosi, co do té doby nebylo uklizeno (tedy… děti tomu věřily, bylo to ve sklepě:)).

Hm, teď jsem se asi dostala k jádru pudla, jak se bůhvíproč říká. Měla jsem dvě dravá a dominantní mláďata mužského pohlaví, se kterými to nebývalo jednoduché. Ovšem podstatné je, že jsem zároveň měla i muže, který mi kryl záda. Takže když jsem občas selhávala v boji s jejich výběrovou hluchotou a neochotou cokoliv uklidit (měli vždycky důležitější práci, že:)) a měla jsem tendenci to vzdát (ach, oč rychlejší to je, když to udělám sama), tak zasáhl v můj prospěch. Oni muži jsou, řekla bych, obecně vůči posluhování odolnější:))

A nejen to. Od chvíle, kdy vyrostli natolik, aby něco unesli, bylo jejich povinností mi pomáhat nosit břemena – ať tím břemenem bylo cokoliv. Nákup, nádobí, zavazadla, nebo dřevo a voda na chalupě. Někdy jsem si připadala až nepatřičně, když jsme třeba nesli věci na chalupu a já šla od auta jen s kabelkou, ale neprotestovala jsem. Naštěstí nemám problém se svojí ženskou identitou a pomoc mě neuráží:)) Nakonec, moje pole působnosti bylo i tak pořádně široké.

Něčeho podobného si samozřejmě všímá i autor onoho článku, který napomíná i muže – protože někdy nejen nezasáhnou, když jejich ženy slouží dětem, ale dokonce si i oni nechávají sloužit. Tedy, pokud mají ženy, které netrvají nebo nedokáží trvat na rovnoměrnějším rozdělení zátěže v rodině.

On to výslovně nepíše, ale zjevně mu jde o to, aby si ženy nepletly obětavost a péči s posluhováním. A nakonec je tam pro ženy, matky kluků, hezký apel: „Každá máma by měla z kluka vychovat rytíře. Ne nesamostatného blbečka.“

PS: Upřímně řečeno, zaujalo mě, že se v článku nevyskytoval problém rozmazlených holčiček. Že by matky byly vůči dcerám přísnější? Nebo byly holčičky samostatnější? Nevím. Nikdy jsem nevychovávala holčičku:))

A tak se dnes ptám: Co si myslíte o sloužících matkách? Znáte nějaký podobný příklad ze svého okolí? Dokázaly jste se (vy matky) této pasti (většinou:)) vyhýbat a nedělat za děti věci jen proto, aby už byly konečně hotové? Co byste vzkázali matkám, které pletou obětavost s posluhováním?