Milí příznivci orchidejí a rostlin všeobecně, omlouvám se a sypu si popel na hlavu, ale občas je, v zájmu lepšího pochopení toho, čím vás hodlám nadále krmit, trocha osvěty nutná. Upozorňuji, že vás nehodlám unavovat vyšší vědou, vše, co se tu dočtete bylo za mých mladých let náplní hodin biologie na ZDŠ a, bohužel, (nebo bohudík?) si to i po 55 letech, (ten čas ale letí, co?), pořád ještě pamatuji.

Rostliny jsou organismy velice obscénní, to, čím se tak rádi kocháme jsou v podstatě jejich pohlavní orgány a slouží primárně k rozmnožování. Je to smutné, ale je to tak, neboť, jak kdysi pravil kdosi moudrý, smyslem života je překonávat smrt a vše živé, ale i neživé, je smrtelné; i ta nejvyšší a nejtvrdší skála jednou podlehne erozi. Takže vše živé má v sobě geneticky naprogramovanou touhu se reprodukovat a své geny šířit.

Živočichové to mají jednoduché, neb jsou mobilní a mohou si partnera vyhledat a zkontaktovat se s ním přímo. Rostliny pobíhat nemohou, takže k rozmnožování potřebují vítr, nebo opylovače, nebo, jako v případě orchidejí, oboje.

Stejně, jako je tomu u živočichů, produkují i rostliny samčí pohlavní buňky – pyl, který je vždy asistovaně (vítr, nebo opylovači) mobilní a samičí buňky – vajíčka, ukrytá v semeníku, která se pak opylením mění v semena. Pylu je vždy mnohem víc než vajíček, protože se počítá s obrovskými ztrátami; některé rostliny svůj pyl prostě pustí do větru. Spoléhají na to, že jeho nepatrná část skončí tam, kde má (jsou to trávy, obilniny a jehličnaté, ale i některé listnaté stromy, např. břízy), a tím v nás vyvolávají nelibost nad špinavými auty a alergické reakce.

Většina rostlin se chová pragmatičtěji. Pylu produkují mnohem méně a poskytují ho jen opylovačům; ahoj včeličko, dej si nektar, naláduj si rousky na nožičkách a něco dones na vedlejší strom, děkuji. Včelka sice odnese nektar a pyl domů, ale část pylu jí ulpí na těle a skončí na blizně dalšího květu.

A teď to začne být zajímavé. Mužské pohlavní buňky jsou aktivní i u rostlin! Pylové zrno, který ulpělo na lepkavé blizně, začne růst, vytvoří vlákno, zvané pylová láčka, které proroste bliznou do semeníku a vnikne do jednoho z vajíček, načež dojde k oplození. U většiny rostlin to není problém, vajíček jsou v semeníku jednotky kusů (třešně, meruňky, švestky a další mají v semeníku sice také několik málo vajíček, ale semeno – pecka, se vyvine jen z jediného).

Blizna dokáže nachytat mnohem víc pylových zrn, než je zapotřebí, takže úspěšná jsou jen ta zrna, která jsou nejrychlejší, zbytek neoplozené vajíčko nenajde a zahyne. Jakmile jsou oplozena všechna vajíčka, blizna ztratí lepivost a zaschne a postupně pak uvadne celý květ. Vajíčka dozrají v semena a před rostlinou je další úkol: Musí zralá semena rozptýlit co nejdál.

Netykavky, třemdavy a některé další svá semena vystřelují, lopuchy mají háčky a spoléhají na zvířata, jiné rostliny, (dymnivky) věší na semena tuková ouška, která chutnají mravencům, jenže ouško se po chvíli utrhne a mravenec o tvrdý lesklý zbytek nejeví zájem; domů odvleče jen utrženou jedlou část.

Ovocné stromy vytvářejí kolem semen jedlou dužinu, kterou rádi ptáci i některá zvířata, některé rostliny šly i tak daleko, že semena získají schopnost klíčit až po průchodu trávicím traktem příslušného živočicha. Jiné, např. duby, buky, nebo ořešáky, zase nabízejí potravu živočichům, kteří si je zahrabávají jako zásoby na zimu, tito živočichové si sice pamatují, kde co zahrabali, ale mohou během zimy uhynout, nebo někam migrovat a statisticky bylo zjištěno, že na minimálně 25 % svých zásob buď zapomenou, nebo je během zimy nestihnou zkonzumovat a zahrabaný plod má velkou šanci vyklíčit.

Orchideje opět musejí mít něco extra. Během svého vývoje ztratily, až na několik málo výjimek, schopnost metabolizovat některé látky, které k životu nutně potřebují, takže místo aby si je, jak se sluší a patří, ukázněně vyráběly, získávají je konzumací podhoubí nižších hub, kterým za to poskytují produkty své látkové výměny.

Problém je v tom, že:

1/ mezi rostlinou a houbou musí být dokonalá rovnováha; pokud některý z organismů získá převahu, zahynou následně oba.

2/ Každá orchidej je úzce specializovaná na několik málo konkrétních druhů podhoubí a jakmile se dostane do kontaktu s jedním druhem, není schopna se adaptovat na jiný druh.

3/ Každý druh orchideje prosperuje kvalitně pouze s jedním druhem houby, pokud se ,,sváže“ s náhradním druhem, budou rostliny neduživé a hrozí jim riziko napadení škůdci a uhynutí. (Je zajímavé, že jsem ještě nikdy neviděl orchidej napadenou mšicemi).

Orchideje se specializovaly i na atypické způsoby rozmnožování, což vyplývá z jejich ,,zmlsanosti“ – aby mohly vegetovat, musí najít místo, kde je vhodné podhoubí, z čehož plyne, že musí obrovským množstvím semen pokrýt obrovské plochy a doufat, že někde na území ČR, nebo Evropy najde jedno semeno z milionu místo, kde budou podmínky pro vyklíčení a růst příznivé. Z čehož jasně vyplývá, že jediným vhodným kandidátem na transport semen je vítr, a tudíž semen musí být ohromné množství a musí být velmi malá (jde o něco, co vypadá spíš jako kouř, než jednotlivá zrnka) a lehká.

Jádrem pudla je, jak docílit toho, aby ty stovky až tisíce semen v jednom květu byly spolehlivě opyleny. Navíc většina orchidejí nevytváří nektar, takže jejich květy nevoní a s velkým provozem opylovačů tudíž nelze počítat.

Vnitřek květu orchideje. (Prstnatec Vermeulenův). Ty dvě svislé hnědé kapky jsou prašníková pouzdra s brylkami. Po návštěvě opylovače ty hnědé kapky zmizí.

Orchideje to řeší tak, že pylová zrna shromažďují do tzv. brylek, což je útvar, připomínající kapku vody, která má ke špičce přirostlou stopku s lepivým terčíkem. Brylky jsou vždy dvě a jsou uloženy v pouzdrech. Když je květ navštíven hmyzem, brylky se uvolní a pomocí terčíků přilepí hmyzu na hlavu, takže hmyz, který květ opustí, vypadá, jako by měl růžky. Při návštěvě dalšího květu se pak brylky přilepí na bliznu a hmyz se růžků zbaví. Ale jen na tak dlouho, než zastrčí hlavu hlouběji, protože okamžitě, pokud je květ dosud ,,nepolíbený“, vyfasuje růžky další.

Po opylení květ postupně zavadne, semeník se zvětší, takže vznikne tobolka a ta po uzrání semen uschne, (zhnědne) a následně popraská. Semena pak z tobolky vytřese vítr a roznese je, někdy až stovky km, daleko. Semena jsou velmi malá a lehká, takže vypadají podobně, jako pyl větrosnubných rostlin, až na to, že jsou hnědá a ve vzduchu připomínají malé obláčky prachu.

Orchidejové semeno se sice umí ve vzdušných proudech pasivně vznášet, ale to je také jediné, co umí, protože kromě jediné zárodečné buňky, kryté osemením, neobsahuje žádné zásobní látky. Pokud se dostane do kontaktu se zemí, zárodečná buňka, zvaná protokorm, nabobtná a protrhne osemení – a tím také v 99,9999 % případů vše skončí.

Pokud se zadaří a protokorm se dostane do kontaktu se správným druhem podhoubí, šance o tisícinu procenta stoupnou – houba může protokorm pohltit, nebo protokorm pohltí houbu a tím se opět končí.

V optimálním případě se protokorm začne dělit a vytváří se první kořínek, který vtáhne klíčící rostlinku pod povrch půdy. Pak se na povrchu několik let nic neděje a teprve po dlouhé době, kdy je kořenový systém dostatečně mohutný, se na povrchu půdy objeví první zelený list.

U několika málo druhů to znamená, že další symbióza s podhoubím už není nutná, u těch ostatních začíná rostlina houbě vracet vynaložené investice a pokud jsou elementálové počínání obou příznivě naklonění, můžeme se po několika dalších letech, dočkat prvního kvetení.

Kromě tohoto způsobu, který je zoufale neefektivní a má za úkol pouze pokoušet se o rozšíření druhu na více míst se orchideje umí množit i vegetativně a stačí k tomu velice málo – nenechat je vykvést! Orchideje mají pod zemí hlízky, některé druhy oddenky.

Hlízka se začne vytvářet souběžně s květenstvím a v době, kdy rostlina zaschne, je plně vyvinuta a přežívá zimu, na jaře se z ní vyvine dospělá rostlina a hlízka postupně zanikne, ale okamžitě se vytváří nová. (oddenek poporoste, jeho zadní část se o stejnou délku zkrátí). Pokud květenství zlikviduje lesní zvěř, nebo člověk, rostlina vytvoří buď dvě dceřinné hlízky, nebo oddenek poporoste o delší kus a vytvoří více zárodečných pupenů a za rok máme místo jedné rostliny dvě, obě plně dospělé a květuschopné.

Uff, to by bylo pro dnešek vše, příště si popovídáme o toříčích – ty dovedly způsob tvorby semen do absolutní dokonalosti. A budou i fotky!