Stejně jako většina tady jsem měla volný odchov. V první a druhé třídě jsem ještě chodila do družiny, kde se mi ovšem nelíbilo. A tak jsem s nástupem do třetí třídy přesvědčila mámu, že už jsem dost velká holka, vyfasovala jsem klíče na krk a získala svobodu. Ve třetí a čtvrté třídě jsme navíc měli střídavé vyučování, tedy jeden týden dopoledne a druhý týden odpoledne (bylo nás na sídlišti tolik dětí, že to prostě místní školy nepobraly, a to jich tu bylo pět, a pořádně velkých) a mně se fakt nechtělo v týdnech, kdy jsme měli „odpoledku“, vstávat brzy ráno a hnát se do družiny. No a jinak to znamenalo přijít v poledne ze školy, hodit tašku do pokoje, převléknout se do „venkovního“, pořádně se napít vody se šťávou, protože jsme s sebou samozřejmě netahali žádnou flašku s vodou, a hurá ven. Kolo, kolečkové brusle, míč, švihadlo, křída na nakreslení panáka, guma na skákání, prolézačky (ze kterých, světě div se, občas i někdo spadl a natloukl si kokos). V podvečer, kdy jsem věděla, že máma je už doma, jsem pod balkonem zahulákala „mamííí“, máma mi hodila dolů jablko a přikázala, kdy mám přijít domů. Odřená kolena a lokty se řešily vypláchnutím špíny a politím kysličníkem, až to krásně zašumělo, modřiny a boule časem zmizely samy od sebe. Mezitím jsem za ta léta stihla chodit i do hudebky, do místního kulturáku na němčinu a angličtinu, ve školním družstvu hrát basket a v místní TJ Střížkov volejbal. Když bylo špatné počasí a nedalo se být venku, sešli jsme se vždycky u někoho doma a bavili se všelijak. Když jsme měli „odpoledku“, někdy jsem s kamarádkou sledovala v televizi programy s hvězdičkou, na které nás rodiče nenechali večer koukat a které dopoledne opakovali. To, co bylo tenkrát s hvězdičkou, by dnes byl slabý čajíček pro dětičky z mateřské školky 😀 .
Do školy mě kromě prvního školního dne v první třídě nikdy nikdo nedoprovázel. To by byla ostuda! A když jsem byla větší, jezdila jsem si po Praze, jak jsem chtěla. Máma o tom kolikrát ani nevěděla, protože jsem se vrátila domů dřív, než ona přišla z práce.
Bylo to moc pěkné dětství, svobodné, volné, dobrodružné, nic mi nechybělo. Nikdo nás pořád nesledoval, nebylo čím. Mobily, počítače s maily a sociálními sítěmi, GPS a podobní „hlídači“ existovali snad jen ve fantazii autorů scifi a z nás vyrostli normální a samostatní lidé. Každému dítěti bych takové podobné přála.

No, až dospějí, z luxusní klece prostě nevylezou a pobyt v ní uzákoní jako povinnost. A bude to.

Když se tak dívám na život svých vnoučat, je mi za ně tak trochu smutno. A jejich děti na tom budou ještě hůř.

Klece nesnáším a byl ajsme dítě s klíčema na gumičce na krku,jako mnoho sídlištních dětí, měli jsm esvoj eschovky,bunkry a území..válčili jsme proti sobě, hráli sídlištní fotbálek a hokej s tenisákem…nadělali jsme se spoustu vylomenin, každej z nás měl mikovskou rybičku nebo zavírák s kanadským jízdním policistou na střence(mylně se domnívajíc,že to je kovboj), na prolejzačkách jsme visívali hlavami dolů, skákali z vršku obloukového žebříku dolů…občas jsme při našich hrách řvali tak,že nás někdo napomínal ještě hlasitěji z oken, ale kupodivu jsme vždy ztlumili a zklidnili se…možná by o nás dneska řekli,že jsm eměli sídlištní uliční gangy…pořezání rybičkou,odřená kolena,boule, rozdrbané gatě…to patřilo k dětství, dnešní děti jsou skleníkové-klecové kytky,co venku bez pomoci „nepřežijí“ a stává se jim více úrazů,než nám….nelíbí se mi to, jak z děcek dělají rodiče nesamostatné a prakticky neschopné tvory…a kult dítěte se mi taky nelíbí….