Válka v Sýrii je velmi komplexní a nemá ani (možné) vítěze, ani hrdiny bez poskvrny. Zato má spoustu nuancí, poražených, trpících a více či méně zlých. Od svého začátku (2011) prošla několika, od sebe zásadně se lišícími fázemi, takže nelze například dnešní boje hodnotit optikou „Asad vs. opozice“, jak často novináři, kteří se ve věci neorientují, činí.

Tento článek bude v seriálu poměrně výjimečný, protože popisuje pouze jednu – důležitou – událost, a zároveň asi nebude úplně možné mu porozumět bez přečtení následujících dílů:

• Šíitské schisma – a co dál? (Blízkovýchodní Hra o trůny 2)
• Když se dva perou, co dělá třetí? (Blízkovýchodní Hra o trůny 3)
• Když se (ne)hybatelem dějin stane špatné svědomí (Blízkovýchodní Hra o trůny 6)
• Ani příroda, ani politika, nemají rády vakuum (Blízkovýchodní Hra o trůny 11)
• Když se řekne „za každou cenu“, o jaké ceně mluvíme? (Blízkovýchodní Hra o trůny 13)

Samozřejmě přečíst si díly o Íránu, Saúdské Arábii a Izraeli pomůže také, ale těchto pět, zejména ten poslední (13) je naprosto klíčových. Pojďme se tedy podívat na jedno z nejsmutnějších válečných dramat naší doby.

Situace na začátku války (2011; Arabské jaro) zastihla Sýrii v následujícím rozpoložení:

• Syrský režim, jemuž vládne diktátor Bašár al-Asad, se řídí jednoduchou premisou: pro chráněné menšiny (alávity, křesťany, šíity/ismaílovce, drúzy) vše, pro ostatní buď mírná perzekuce, popřípadě absence výhod (Kurdové a Turkmeni), nebo brutální perzekuce ne úplně daleko od míry, jakou prováděli v Československu komunisté v 50. letech (sunnitští Arabové). Menšiny ovšem nebyly prostřednictvím Bašára al-Asada brutální pro nic za nic: v zásadě si brutalitou kompenzovaly vlastní útlak ze strany Osmanské říše (z rukou sunnitských Arabů a Turkmenů), který zažívaly do jejího pádu.
• Chráněných menšin je dohromady 25 %, takže čtvrtina občanů žila víceméně na úkor tříčtvrtinové většiny, která musela být brutálně pacifikována (zpravidla tajnou policií), aby se vztek na privilegované menšiny neproměnil v jejich masakr.
• Geopoliticky byl syrský režim blízkým spojencem Ruska a Íránu (o něco bližší k Rusku, než k Íránu), indiferentní k Západu, chladný vůči Saúdské Arábii a jejím spojencům, nepřátelský (z různých důvodů) k Turecku a Izraeli.
• Režim to byl světský (jak jinak, když spojoval zájmy různých privilegovaných konfesí) a jeho obyvatelé byli odrazem tohoto „apartheidu“ – úroveň vzdělanosti byla v privilegovaných skupinách daleko vyšší – a objektivně dost vysoká – než ve zbytku populace.
• Háfiz al-Asad, Bašárův otec, proměnil ekonomiku ze socialisticko-přerozdělující na daleko více tržně orientovanou, ovšem ani zdaleka ne férovou. Opět platilo, že čím blíž měl člověk ke státní moci, tím větší měl šanci se dostat ke státním zakázkám – a z výše uvedeného je jasné, kdo profitoval a kdo ne. Nezaměstnanost mládeže jako celku byla vysoká – 26 %, přičemž více než tři čtvrtiny z nich tvořili dlouhodobě nezaměstnaní (více než rok).

První fáze (občanské protesty), březen 2011 – květen 2011

Není tedy divu, že byly myšlenky Arabského jara v zemi tak populární. První protesty začaly 15. března 2011 v Damašku. Protesty byly mírumilovné, požadovaly demokratizaci země a propuštění politických vězňů a vedli je spíše vzdělaní měšťané, studenti a obecně vrstvy, které, kdyby měly vládnout, Sýrii by se nevedlo zle. Bohužel Bašár al-Asad dobře věděl (jakož i skupiny obyvatel, které reprezentoval), že demokracie by se ihned otočila proti dnes privilegovaným menšinám a nová vláda by si nebrala servítky; zejména proto, že by se opírala o venkovské voliče z řad sunnitských Arabů, kteří nejenže moc moderně nemysleli, ale kteří slušné vzdělání ani neměli kde získat. Do Sýrie už přišlo Arabské jaro poté, co přineslo své výsledky v Tunisku (svržení diktátora Zína Abidína ben Alího a nastolení jediné funkční demokracie, kterou kdy Arabské jaro přineslo), Libyi (rozvrácení občanskou válkou – plukovník Kaddáfí tou dobou ještě mrtvý nebyl), Egyptě (třebaže protesty začali káhirští studenti a intelektuálové, moc převzalo Muslimské bratrstvo, jehož domácích alternativ se Asad bál) a Jemenu (tou dobou pouze protesty proti vládě, která později padla a po jejímž pádu vypukla občanská válka trvající dodnes). Tohle všechno se Asadovi nejspíš honilo hlavou, když se rozhodl do pokojných demonstrantů střílet.

Druhá fáze (demonstranti se ozbrojili, utvořili milice a jednotnou protirežimní frontu), červen 2011 – duben 2012

Střelba eskalovala násilnosti během protestů, které si do konce května vyžádaly přes tisíc obětí. Na začátku června bylo jasné, že se situace proměňuje. Demonstranti se začali ozbrojovat a začali s odbojem proti vládě se zbraní v ruce. Během července se začaly tvořit první milice, které na konci měsíce utvořily koalici zvanou „Svobodná syrská armáda“ (Free Syrian Army, zkratka FSA). K FSA se přidali dezertéři z Asadovy armády, často ze sunnitské arabské většiny obyvatelstva. Ještě v tomto bodě se dalo hovořit o „umírněné opozici“, což je termín, který novináři v souvislosti s FSA používají ještě dnes, kdy je součástí FSA hodně bývalých příslušníků IS, fronty an-Nusrá nebo jiných džihádistů, podporovaných dříve zejména Saúdskou Arábií a dnes zejména Tureckem a Katarem.

FSA ovšem nebojovala sama; rychle se k ní přidali i džihádisté, kteří vycítili svou příležitost. Šlo zejména o skupiny Fronta an-Nusrá (což je syrská odnož nechvalně proslulé organizace Al-Káida), Liwa al-Islám (Brigáda islámu) z oblasti Damašku, saláfistickou organizaci Ahrar aš-Šám a v palestinských uprchlických táborech v Sýrii působící Fatáh al-Islám.

Milice se ale tvořily i z druhé strany; vznikla alávitská ozbrojená milice zvaná Šabíha (česky „Přízraky“), která pomáhala režimu a k níž se průběžně přidávali i lidé z dalších privilegovaných menšin, jimž záleželo na tom, aby se režim udržel u moci. Mezi vládou a Šabíhou z jedné strany a FSA ze strany druhé tak probíhala „standardní“ občanská válka o kontrolu Sýrie, jakou jsme viděli i v případě Libye.

V dubnu 2012 bylo podepsáno příměří mezi vládou a FSA, které zprostředkovala OSN spolu s Ligou arabských států. Tím skončila druhá fáze občanské války.

Třetí fáze (Vládní moc dostává vážné trhliny, kurdská emancipace, vstup Hizballáhu, Islámského státu a Íránu do války v Sýrii), květen 2012 – září 2013

Příměří netrvalo dlouho. Obě strany ho střídavě porušovaly, ale nový konflikt se rozhořel naplno poté, co vládní jednotky spolu s Šabíhou způsobily masakr v sunnitském arabském městě Taldú, kde zavraždily 108 lidí včetně 49 dětí, přičemž se to snažily hodit na rebely a Al-Káidu (frontu an-Nusrá), kterou ve své propagandě vláda ztotožňovala s FSA jako takovou. Rebelové (FSA) na masakr reagovali rozsáhlou ofenzívou proti vládním vojskům. Rebelové rozšiřovali své území až do dubna 2013, kdy se podařilo vládním jednotkám otočit vývoj bojů u Idlíbu. Ostré boje mezi vládou a FSA probíhaly během celého roku 2013, ovšem jejich nejhorším momentem byl vládní (Asadův) útok sarinem na damašské předměstí Ghúta 21. srpna 2013, v němž bylo podle odhadů udušeno kolem 1500 civilistů (odhady se různí).

V této fázi války se ovšem stalo několik podstatných věcí:

• V lednu 2013 na scénu nastupují kurdské jednotky YPG a YPJ, které vstoupily do války jako třetí strana, bojující proti vládě i rebelům z FSA. Boje mezi kurdskými jednotkami a rebely podporovanými džihádisty z fronty an-Nusrá vedly v červenci 2013 k masovému vraždění Kurdů z Aleppa a okolí právě z rukou džihádistů; většina jich utekla do města Afrînu, v němž tou dobou žila usazená kurdská komunita.
• V lednu 2013 do Sýrie vstupují na Asadovo pozvání Íránské Revoluční gardy (IRGC).
• V dubnu 2013 se v Sýrii objevuje Islámský stát; tou dobou pod jménem ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě) a postupně získává teritorium.
• V dubnu 2013 do války vstupuje i Íránem podporovaný libanonský Hizballáh – na straně Bašára Asada.

Čtvrtá fáze (Džihádisté posilují na úkor demokratické opozice), září 2013 – červen 2014

Když rebelové z FSA a džihádisté rozšířili podstatně během léta 2013 jimi kontrolované území, vyostřil se jejich vzájemný spor, který trval už od července 2012, kdy FSA zaútočila na Al-Káidu, která držela zahraniční novináře v severní Sýrii. Samotné struktury FSA se tou dobou stále ještě daly nazývat „umírněnou opozicí“.

Vstup Islámského státu do války ovšem situaci změnil. IS napadl syrskou opozici už 2. ledna 2014; o měsíc později zaútočil IS i na Al-Káidu, co způsobilo, že se z FSA a Al-Káidy stali po podepsaném příměří 5. února de facto spojenci.

17. června 2014 zaútočil Islámský stát i na vládní vojska, která do té doby IS tolerovala, protože ho viděla jako sílu, která válčí proti nepřátelům režimu. V tento moment tak v Sýrii vznikly už čtyři bojující strany: Asadova vláda, FSA – čili opozice, tentokrát už ve spojení s Al-Káidou, kurdské jednotky YPG/YPJ a Islámský stát. Vládu otevřeně podporoval tou dobou Írán, bojoval na její straně Íránem podporovaný libanonský Hizballáh a pasivně vládu podporovalo také Rusko. Islámský stát podporovalo zejména Turecko, Katar a někteří vysocí představitelé Saúdské Arábie. Kurdy nepodporoval kromě zahraničních dobrovolníků nikdo a za FSA stál – opět, velmi volně – Západ.

Pátá fáze (IS získává rozsáhlá území, do konfliktu vstupují okrajově Spojené státy a Izrael), červenec 2014 – říjen 2014

Že je Islámský stát pro všechny do té doby bojující vážný problém jim došlo záhy, když IS dobyl vládou držené město Rakká (srpen 2014), z něhož později udělal své hlavní město. Ve stejné době dobyl rozsáhlé území držené rebely kolem Aleppa a zaútočil na kurdské město Kobanî na severu Sýrie u hranic s Tureckem. Spojené státy, znepokojené nástupem Islámského státu, vstoupily do války ve vzduchu bombardováním pozic IS u Rakky a u Kobanî; do konfliktu vstoupil okrajově rovněž Izrael, který FSA poskytl zásoby a začal s léčením jejich lidí na Golanech (pro Izrael tou dobou největší problém představoval Asad kvůli jeho vazbám na Írán).

Na postup IS reaguje i Rusko zvýšenými dodávkami zbraní pro Asadův režim, jakož i Írán, který Asadovi posílá ještě více svých vojenských expertů, kteří pomáhají v taktice a strategii války, jakož i v cvičení syrských vojsk. Tato pomoc udržela Asada v této pro něj kritické hodině u moci.

Šestá fáze (Obležení a bitva o Kobanî a prezidentské volby v Sýrii), říjen 2014 – září 2015

Snad nejikoničtějším momentem syrské války bylo obležení a bitva o kurdské město Kobanî. Islámský stát během druhé poloviny září 2014 dobyl na 350 kurdských vesnic, jejichž obyvatelé našli útočiště právě v Kobanî. Islámský stát město ze všech stran obklíčil a to se bránilo masivní převaze; na 45 tisíc kurdských civilistů odešlo do sousedního Turecka, mezitím jednotky YPG/YPJ (2000 vojáků), Kurdské strany pracujících (600 vojáků), FSA (300 vojáků) a iráckých Pešmergů (kurdská armáda autonomního iráckého Kurdistánu, podařilo se jim přijít až na konci října – přišlo 150) odolávaly náporu podstatně lépe vyzbrojeného Islámského státu o síle 9000 bojovníků. Kurdům ze vzduchu pomáhalo americké letectvo. Karta se obrátila až na začátku listopadu 2014, kdy džihádistům začal docházet dech a Kurdové odrazili frontu. Tenhle moment byl pro Islámský stát jeho „Stalingradem“ – a to přirovnání sedí velice dobře i vzhledem na stav, v jakém město po jeho osvobození (leden 2015) bylo. Od té doby Kurdové začali s průběžným vytlačováním Islámského státu ze své části Sýrie.

V této fázi války se ovšem stala i jiná podstatná věc. V zemi byly v roce 2014 první prezidentské volby, v nichž byli i jiní kandidáti, než jen Bašár al-Asad – přesto vyhrál, což ovšem není příliš překvapivé vzhledem k tomu, že se volby odehrávaly pouze na území, která Asad ovládal, což tou dobou bylo syrské území bez většiny sunnitských Arabů, Turkmenů nebo Kurdů, což jsou lidé, kteří by ve svobodných volbách Asada nevolili. Svobodné přitom ani náhodou nebyly, jako pozorovatelé byli pozváni pouze lidé ze spřátelených zemí a Evropská unie i Spojené státy označily volby za frašku.

V květnu 2015 ISIL obsadil historické město Palmýra, začal s devastací římských památek a v srpnu velmi brutálně ve městě zavraždil slavného syrského archeologa Chálida al-Asada. Jakkoliv u Kurdů IS narazil, vládní jednotky si s jeho nástupem samy (respektive s omezenou íránskou pomocí) nedokázaly porazit. Proto Bašár al-Asad pozval v září 2015 do země ruskou armádu, čímž nastala další fáze války.

Sedmá fáze (Do války vstupuje Rusko), září 2015 – stále trvá

Rusko vstoupilo do války zejména kvůli ochraně Bašára al-Asada, který mu garantoval vojenskou základnu v Tartu; ovšem pomoc nebyla zadarmo. K námořní základně získalo Rusko v Sýrii ještě i velkou leteckou vojenskou základnu Hmímím u Latakíe – zdarma a na neomezenou dobu. Výsledek ovšem byl nesmírně efektivní (naštěstí pro Asada, naneštěstí pro civilisty na území drženém rebely nebo Al-Káidou – tedy frontou an-Nusrá). Rusko jako první zaútočilo na rebely (FSA) a na Al-Káidu; po teroristickém útoku na ruské letadlo na Sinaji, které spáchal Islámský stát (listopad 2015) zaútočilo Rusko podobně masivně i na Islámský stát. V listopadu ovšem došlo k dočasné roztržce s Tureckem, kdy ruský Suchoj Su-24 byl sestřelen tureckým letectvem za narušení tureckého vzdušného prostoru po dobu 17 sekund, po kterém trvala ostrá diplomatická roztržka mezi Ruskem a Tureckem, která skončila až v červnu 2016, kdy se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan Rusku a rodině pozůstalého pilota omluvil. Ruská kampaň v Sýrii je dost kontroverzní právě proto, že se příliš nezajímá o civilisty na zemi. Kobercové bombardování je normou, Rusko používalo minimálně v Idlíbu a Rakce bílý fosfor proti civilistům – ale na druhou stranu se mu nedá upřít jeho zásluha jak na potlačení a téměř dokončenou porážku Islámského státu, tak na omezení moci Al-Káidy, jejíž džihádisté mezitím stačili infiltrovat Syrskou svobodnou armádu.

Osmá fáze (Kurdové rozšiřují území Rojavy, upevňují moc a Turecko jejich nástupu na syrském území aktivně brání), říjen 2015 – stále trvá

11. října 2015 byly založeny Syrské demokratické síly (SDF), čímž vznikla společná armáda sestávající se z kurdských, křesťanských, arabských a některých turkmenských skupin. Co začalo jako dominantně kurdská iniciativa, se postupně rozšiřovalo, jak se na územích osvobozených od Islámského státu k SDF přidávali i Arabové ochotní bojovat za kurdskou věc. SDF jsou mimochodem jediným útvarem v Sýrii, jehož oficiálním spojencem je Česká republika – a je to momentálně nejbližší partner Západu v syrské válce. SDF se podařilo osvobodit až do dnešního dne takřka celé území od turecké hranice až po Eufrat, včetně bývalé metropole IS Rakky (vynikající zpravodajství o celé věci mají Lenka Klicperová a Markéta Kutilová). SDF, zejména pak kurdské jednotky YPG/YPJ zajistily bezpečnost v oblasti zvané Rojava, kterou v Sýrii Kurdové spravují.

Komu se to ovšem nelíbí, je Turecko, které považuje (v zásadě i právem) YPG/YPJ za prodlouženou ruku Kurdské strany pracujících (PKK); nebere ovšem v potaz fakt, že PKK poměrně podstatně změnila během posledních patnácti let svou ideologii. A to nemluvě už vůbec o tom, že pokud jde o respekt k lidským právům, nedají se kurdské síly ani náhodou srovnávat s džihádisty ze skupiny Džaiš al-Islám z (režimem dnes dobyté) Východní Ghúty, kterým dalo Turecko před Kurdy přednost. Právě v reakci na úspěchy SDF a Rojavy zahájilo Turecko na konci loňského roku operaci Olivová ratolest, v níž turecké jednotky spolu s milicemi složenými z FSA, Džaiš al-Isám, Al-Káidy a různých žoldáků (mimo jiné i etnicky kurdských; mezi silami, které dobyly kurdské město Afrîn a které odtamtud vyhnaly na dvě stě tisíc lidí, byli i etničtí Kurdové, kterým prostě jen nesmrděly peníze od Turků) dobyly většinu Kurdy držené oblasti na severozápad od Aleppa.

Devátá fáze (Konsolidace území vlády, povstalců a Kurdů pod dohledem Ruska) – leden 2018 – stále trvá

Asi nejviditelnější fáze syrské války, která právě probíhá, je konsolidace dobytých území. K dnešnímu dni (24. května 2018) se dříve nepřehledná situace, kdy byla Sýrie rozdělená do mnoha „ostrovů“ vládní, rebelské, kurdské nebo džihádistické (ať už z jakékoliv strany) moci, konsolidovala poměrně výrazně do takové podoby, že IS je téměř poražen – drží okolí města Tasil u Golanských výšin, několik vesnic kolem Eufratu u hranice s Irákem a dvě v zásadě neobydlené oblasti na jihozápad a na severovýchod od řeky Eufrat, rebelové drží pouštní oblast u silnice vedoucí k iráckému Ramádí, obydlenou oblast kolem města Dará v jižní Sýrii (o tuto ovšem rychle přicházejí) a oblast kolem Idlíbu na severozápadě Sýrie, kde jsou dobře opevněni a kde na ně režim (zatím) nemůže. Kromě toho se hodně rebelů z dobytých oblastí kolem Damašku přesunulo do etnicky „vyčištěného“, dříve kurdského Afrînu a jeho okolí, které teď pro rebely drží turecká armáda. Dá se předpokládat, že brzy padnou pozice IS docela a rebelům zbude pouze okolí Idlíbu a Turky držené okolí Afrînu – otázka je, jak budou schopny se udržet kurdské síly a SDF celkově, které drží kurdskou Rojavu. Turecko a Asadova vláda jsou dlouhodobě nepřáteli a Kurdové jsou mezi nimi, což je jejich jediné štěstí; zatím to nevypadá, že by bylo ze strany Asada a Erdoğana příliš mnoho vůle společně Kurdy zlikvidovat. Na tuto konsolidaci, výměny a přesuny obyvatelstva dohlíží Rusko, které podle svého uvážení dává Asadovi i Turecku volnou ruku, čímž se stalo jedním z hlavních aktérů ovlivňujících současné dění v Sýrii.

Desátá fáze (Íránsko-izraelský konflikt o íránské pozice v Sýrii), únor 2018 – květen 2018

Írán už dlouho prosazuje používání Sýrie jako mostu pro své aktivity ve Středomoří, ať už vůči Izraeli, nebo americkým zájmům v oblasti (pokud pomineme tradiční vazbu území Levanty na Írán, která se táhne už od dob starověkých Féničanů). Syrská válka mu v tomhle ohledu přišla nesmírně vhod a poslední roky se snažil balancovat na hraně izraelské tolerance těchto aktivit. Írán věděl, že pokud to přežene, Izrael zareaguje, a tak dlouho zkoušel svou přítomnost zvyšovat jen po malých krůčcích: posilování Hizballáhu, pozvolné zvyšování přítomnosti Revolučních gard v Sýrii, transporty zbraní (zejména raket) na syrské území a podobně. Izraelská trpělivost přetekla 10. února 2018, kdy Írán vyslal nad území Izraele dron. Izrael vyslal stíhačku F-16 na íránskou základnu, z níž byl dron vyslán; stíhačka však byla sestřelena syrskou protivzdušnou obranou; raketou, kterou donedávna neměla a kterou jí dodalo Rusko. Šlo o první přímou konfrontaci mezi Izraelem a Íránem.

Od té doby situace dramaticky eskalovala; Izrael 22. února 2018 zničil Íránu jeho sklad raket poblíž Damašku. Íránci se rozhodli neustoupit a ještě více uspíšili dodávky raket pro své sklady v Sýrii; tyto sklady mu Izrael postupně ničil (9. dubna, 14. dubna, 29. dubna a 8. května). Rétorika z obou stran vylétla až do absurdních rovin, přičemž se obě strany dostaly do pozice, z níž bez ztráty tváře nebylo možné ustoupit. Situaci pomohlo vyřešit až Rusko, které zapůsobilo jako mediátor mezi oběma znepřátelenými zeměmi.

9.května přijel Benjamin Netanjahu na oslavu Dne vítězství do Moskvy; tamtéž byli i íránští diplomaté, a Netanjahu sice zaplatil vysokou cenu (ujistil Putina, že se nepřidá k sankcím proti Rusku a dělal Putinovi stafáž na jeho vojenské přehlídce – navzdory faktu, že Rusko stálo za tím, že Sýrie mohla sestřelit izraelskou stíhačku a faktu, že Rusko není zrovna izraelský přítel), ale výsledek byl velmi efektivní. O den později zaútočil Írán na izraelské Golanské výšiny dvaceti raketami, přičemž šestnáct jich tam nedoletělo, čtyři byly sestřeleny (Izrael byl evidentně připraven) a v odvetném útoku Izrael zničil všechny íránské sklady zbraní v Sýrii, které mu vadily, přičemž Íránci dostal od Ruska před úderem informace o tom, kdy a kde Izrael udeří. Írán se od té doby pochlubil tím, že Izraeli sestřelil dvě rakety a obě země prohlásily, že další eskalaci nepotřebují a krize utichla. Nedá se samozřejmě vyloučit, že se o něco podobného Írán nepokusí znovu, ale určitě to nebude brzy.

Syrští uprchlíci

Ze Sýrie odešlo během války velké množství uprchlíků. Zemi opustilo podle odahdů 6,1-6-3 milionu uprchlíků, z čeho 5,4 milionu se jako uprchlíci registrovalo. Nejvíce jich odešlo do Turecka (3,5 mil.), Libanonu (2,2 mil.) Jordánska (1,2 mil.), Německa (600 tisíc) a Iráku (230 tisíc); hodně jich odešlo – nikoliv ovšem jako žadatelé o azyl, protože ten tyto země Syřanům neudělují, ale na standardní víza – do Saúdské Arábie (500 tis. – 2,5 mil., přesné údaje nejsou známy, protože hodně jich překročilo povolenou dobu k pobytu), Spojených arabských emirátů (242 tisíc) nebo Kuvajtu (155 tisíc). Důvody odchodu byly různé, zejména podle jejich identity; zatímco křesťané, drúzové nebo šíité prchali před řáděním Islámského státu nebo jiných džihádistických skupin, jako je třeba fronta an-Nusrá, sunnitští Arabové utíkali zejména před terorem ze strany režimu Bašára al-Asada, který si pranic nedělal z civilních obětí během vojenských operací. Tohle je důvod, proč se nelze na syrské uprchlíky dívat jako na jeden celek, protože prchají před různými riziky.

Predikce do budoucna

Válka v Sýrii se pomalu blíží ke konci, což je patrné z toho, jak se konsolidují území ovládaná jednotlivými aktéry. Ve hře je několik možností:

• Asad ovládne celé teritorium; toto ovšem předpokládá dohodu s Tureckem, která je v současné době nepravděpodobná. Asad není schopen dobýt území držené FSA kolem Idlíbu a Turky držené území kolem Afrînu sám o sobě a Rusko mu v tomto pomoci nemůže, protože momentálně s Tureckem spolupracuje.
• Sýrie se rozdělí. Buď se rozdělí formálně (do formy konfederace či federace o dvou až třech entitách – záleží na tom, jestli si svůj díl prosadí i Kurdové), nebo neformálně – syrská vláda bude formálně spravovat celé území, ovšem některá území (Idlíb a okolí, Afrîn a okolí a Rojavu) nebude mít pod kontrolou.
• Asad padne a nastolí se nová syrská vláda. Toto řešení je krajně nepravděpodobné, protože momentálně neexistuje síla, která by Asada dokázala svrhnout. Přinutit ho k exilu nebo dobrovolnému odstoupení ho mohou pouze Rusové s Íránci, ovšem není to ani v nejmenším v jejich zájmu. Ostatní, ať už jde o opozici, džihádisty, západní státy, Turecko nebo Kurdy, na to sílu nemají.

Ať to dopadne jakkoliv, válka způsobila, kromě destrukce, několik nevratných efektů. Rusové získali zdarma novou leteckou základnu, kterou budou využívat pro posílení své pozice ve východním Středomoří; Hizballáh se pevně usadil v jižní Sýrii, což je problém zejména pro Izrael a Turci získali přímou kontrolu nad částí syrského území, které se nejspíš nebudou tak jednoduše vzdávat. To nejpodstatnější ovšem je, že se arbitrem budoucího uspořádání v oblasti stalo Rusko, s tím, že Západ má na další vývoj poměrně minimální vliv.

Syrská válka je nesmírně tragická, ovšem to hlavní poučení z ní je právě v tom, že není dlouhodobě udržitelné, aby vládla menšina většině; dokud se tento způsob vlády v Sýrii nezmění, Asadova vláda už nejspíš stoprocentní kontrolu nad svým teritoriem neobnoví.

Aktuální situace v Sýrii (23.5.2018). Červeně je území pod kontrolou vlády, jasně zeleně území kontrolované rebely (FSA + džihádisté), slabě zeleně území držené tureckou armádou, žlutě území pod kontrolou SDF/Kurdů, modře Golanské výšiny kontrolované Izraelem. Zdroj: syria.liveuamap.com

PS: Od posledního dílu se nám trochu pozměnila mapa v seriálu – zmizel kurdský Afrín (spadl do turecké sféry vlivu) a Pákistán jasně deklaroval loajalitu Íránu místo dosavadního hraní na obě strany, které bylo blíž Saúdské Arábii.