Den druhý – přes hory a přes doly až do Koločavy. Mukačevo už jsme neprohlíželi, přišlo nám, že běžná ukrajinská města už toho nemají tolik co nabídnout a vyrazili směr vesničky v horách.

V Mukačevu na nádraží jsou tři pokladny, z toho jedna s opravdu dlouhou frontou. Samozřejmě to byla ta pro osobní vlaky, zatímco ty dvě skoro bez zákazníků byly pro vlaky dálkové. Cena jízdenky byla opět velmi nízká (snad třicet hřiven za dva). Konečně jsme tedy jeli vlakem a to osobním. Naše cílová stanice byl Volovec. Osobák vedený jednotkou ER2-8008 jel až do Lvova. Cca 60 km urazil za hodinu a dvacet čtyři minut, což je na ukrajinské osobáky dobrý výsledek.

Osobní vlak jedoucí až do Lvova

Až do Lvova (cca 200 km) mu to trvá 6 hodin, což ještě před deseti lety byla cestovní doba dálkového vlaku. Nyní dálkový vlak tuto trasu jede 4 hodiny. Holt je to hlavní koridor Lvov – Slovensko/Maďarsko/Rumunsko, tak s tou tratí i něco dělají. Zvláště proto, že u Rakhiva před lety trať smetla povodeň a nikdo se nemá k opravě. První jízda osobním vlakem samozřejmě přinášela pár kulturních šoků. Lavice byly dřevěné, lidí docela dost a převáželi všechno možné (chyběla jen zvířata). Nečekejte extra pohodlí, ale pozadí si časem zvykne. Zavazadla ve vlaku jsou rozměrná.

Interiér osobních vlaků. Sedačky jsou obvykle dřevěné. Díky tomu jsou alespoň bezúdržbové.

Na jedné zastávce nastoupila paní s několika přepravkami. Když je naložila do vlaku, tak jednu vzala a začala po vlaku prodávat lízátka a nějaké sušenky (prostě freelancer stevardka). Trať většinu trasy vede malebným a velmi hlubokým údolím řeky Viča, kterou několikrát překonává mosty a zahloubí se i do několika tunelů. V údolí už nezbylo místo pro žádnou silnici, takže příroda tu není ničím rušena.

Ve Volovci to byl šrumec, jak má být. Městečko velikosti Vrchlabí je přirozeným centrem zakarpatských hor a východiskem pro horské treky. O jednom takovém treku z Volovce jsme uvažovali, ale vzhledem k tomu, jak pomalé tu jsou další přesuny (a jak strmé jsou hory), tak bychom toho potom už moc nestihli.  Dnešním cílem bylo podívat se k vodopádu Šepit u vesničky Pylypec. Autobus měl jet (údajně) někdy za hodinu a půl a u nádraží stáli drožkaři co volali Pylypec, Pylypec. Tak jsme se zeptali za kolik, a že za 50. Což není špatné, když by nás hodili až k vodopádu. Když jsme na to kývli, tak říkal něco jako, že na někoho ještě čeká a že ještě čtvrt hodinku a ať si dáme kafe.

UA TIP #7 – Dálkové vlaky na Ukrajině

Dálkové vlaky se na Ukrajině těší vysoké vážnosti. Jako jediné je provozují státní dráhy. Jsou zapsané v mezinárodních vyhledávačích, takže je najde i IDOS nebo HAFAS (pokud trefíte české/německé pojetí cyrlice, např. Užhorod je tam tam jako Ujgorod a Volovec je tam jako Wolowez). Mají dokonce vlastní aplikaci na nákup jízdenek (která podporuje latinku!) a ve Lvově i vlastní (původní) velmi honosné nádraží.

Samotné vlaky se skládají ze tří tříd (Lux je nejvyšší, Kupe střední a Plackart nejnižší, ale proti ostatním za poloviční cenu) a většina jezdí přes noc, takže jde většinou o lůžkové vozy. Vozy k sezení vozí jen vybrané vlaky, většinou označené jako Sedačnyj. Nechybí samozřejmě restaurační vůz. Každý z cca 16-20 vagonů má vlastního průvodčího, který se stará o pohodlí cestujících a samovar s neomezenou zásobou horké vody na čaj (který si připravíte buď sami, nebo vám jej připraví průvodčí).

Cena jízdenky je na Ukrajinu celkem vysoká. Jde o letecký tarif, který se mění podle obsazenosti a potlačuje jízdu na krátké vzdálenosti (jako v Polsku). Se včasným nákupem se lze dostat na cenu Užhorod – Kyjev v Kupé za v přepočtu 230 korun (14 h jízdy), zatímco při nákupu ten den stojí Mukačevo – Užhorod 120 korun a je to hodina (Marshrutka stojí asi 20). Prý se však na krátkou vzdálenost dá jet načerno za malý úplatek personálu rovnou na nástupišti.

Luxusní třída už je běžně s cenou nad tisícovku. Při výdeji jízdenky je nutný i OP nebo pas a ten je pak potřeba ukázat i ve vlaku. Na fotce je dálkový vlak z Kyjeva do Užhorodu ve stanici Volovec. Příjezd takového vlaku do malého města je velká událost (protože jich zas tak moc nejezdí) pro prodejce, taxikáře, veksláky a všechny co chtějí něco vydělat. Znamená to koncentraci majetnějších (ne nutně bohatých, ale prostě každý tam na tu cestu nemá) lidí, co mají peníze. Zvláště v chudých regionech to je úplně jiný, oddělený svět.

Dálkový vlak z Kyjeva ve stanici Volovec

Tak jsme se procházeli po přednádraží a prohlíželi trhy všeho druhu. Zajímavá byla balónkama nazdobená Lada, která lákala na místní cirkus a vyhrávala jakousi kýčovitou hudbu.

Když už jsme nevěděli coby, tak jsme se byli opět zeptat, jenže ten drožkař nikde nebyl. Objevil se až po chvíli, protože zas někoho naháněl. Tentokrát nás zavedl k nějakému kolegovi, co už má zákazníky, a že nás odveze. Kolega v křiklavé šusťákové bundě vypadal jak taxikářský mafián z Prahy 80. let. Ten nám opět řekl, ať počkáme, že čeká na vlak. Měl přijet express z Kyjeva.  Když dorazil, byla to událost. Taxikáři, drožkaři, veksláci, prodavači a žebráci měli pohotovost a začali se vnucovat všem vystupujícím, jako by po dlouhé cestě přes noc byli oni to první, co chtějí cestující mimo vlak spatřit.

Našemu řidiči se také pár duší podařilo ulovit, ale stále ne dost, aby byl spokojený a my mohli pokračovat. Když odněkud vyhrabal dva statné Rusy, co přijeli očividně na chození po horách, tak to vypadalo, že se do dodávky vejdou jen oni. Jeden pár ho odmítl, že půjde pěšky a zkusí stopovat. Abych to zkrátil, čekali jsme tam asi hodinu a do dodávky pro 9 nás nacpal 13. Byla to různorodá skupinka lidí, dva ruští horalové, kluk, co byl očividně jen na nákupu ve městě, nějaký veselý Ukrajinec, co asi jel taky kempovat a nějaké holky.

Cestou jsme potkali ten pár, co odmítl prvotní svezení, a protože nic není problém, tak je naložil (holka na klín klukovi) a zvedli jsme obsazenost na 15/9. Holka s klukem však vystupovali asi po 10 km, takže tento stav nebyl až tak dlouhodobý. Samotná jízda byla zážitkem, Rusové vpředu tam řidiče nějak hecovali (čekal jsem, kdy vytáhnou ještě vodku, to se naštěstí nestalo) a ten auto rozhodně na těch silnicích nešetřil.

Po odbočení z hlavní silnice na úzkou spojku k hotelům a parkovišti (která však stále má asi 5 km) mu zavolal nějaký další klient a on na to šlápnul ještě víc a na všechna auta před ním troubil, aby si vynutil přednost a předjel je napůl po trávě. Dopravili jsme se nakonec přímo k parkovišti pod vodopád Šepit a to nám i s tím čekáním u nádraží ušetřilo hodně času (na Ukrajině to prostě vždycky nějak jde).

Nabídka občerstvení u vstupu do hor. Grilování šašliků a brambor na každém rohu, k tomu domácí pálenky všech příchutí.

UA TIP #8 – Drožkaři dodávkáři

Nejsou to úplně maršrutky, jejich vozový park je většinou moderní. Jsou to prostě taxikáři s dodávkou, kteří na každém exponovaném místě svolávají lidi do svých dodávek a až mají plno, tak vyjedou. Jejich výskyt se dá snadno odhadnout a cílové destinace taky (ty nejturističtější) s tím, že vás mohou vyhodit kdekoliv po cestě. Nevyjedou, dokud nebudou mít plné auto (a plné fyzicky, ne podle technického průkazu). Proto se nikdy neví, kdy vyjedou, ale zas se dá spolehnout, že tam budou a jsou rychlejší než autobus zastavující u každé boudy. Co jsem vypozoroval, tak se vyplatí po příchodu na jejich shromažďovací místo vybrat toho, kdo je nejplnější, ten totiž pojede už brzy. Ceny se liší, většinou 1-5 UAH za km, taxi je obvykle za 10-20 UAH za km. Dobré na tom je, že nemusíte mít strach, že se odněkud nedostanete.

Pod vodopádem to je takové malé turistické Eldorádo. Spousta stánků se šašliky, medem, pálenkami, koláči, různou úrodou a suvenýry. Je tu i oficiální začátek/konec horských tras a platí se vstup 10 hřiven, i když jdete jen asi půl kilometru k vodopádu. Podle všeho se na horním tábořišti měl dokonce konat i nějaký koncert, takže tam mířilo hodně lidí se spacáky, co ale jinak nevypadali oblečení na horskou túru.

Samotný 14 metrů vysoký vodopád Šipot je skutečně místní atrakcí. Nikde jinde na západní Ukrajině jsem neviděl tolik lidí fotících se a dělajících si selfíčka na jednom místě. Pod vodopádem se děti koupaly v potoce, nad vodopádem se zas koupala mládež. Nad vodopád vede zvláštní cesta, na vyhlídkovou terasu.

Po prohlídce vodopádu jsme se ještě dole zastavili na šašlik s bramborama. Pěkně na jehle na divoko. U šašliku se vždycky zeptají, kolik ho chcete. I půlka té špejle je na jednoho fakt dost, když k tomu přidáte brambory. Zpět, asi 5 km, do vesnice jsme se rozhodli nejít po silničce, kde jezdí mraky turistů a šílení drožkaři, ale pěkně po louce na hřebeni, odkud se naskytly krásné výhledy na místní část Karpat.

Vodopád Šepyt

Cesta vede mezi loukami a políčky převážně s bramborami. Potkali jsme docela dost vesničanů hrabajících a připravujících seno na sušení. Někteří nám i mávali, jiní třeba svačili, bylo to jak z obrázků Josefa Lady nebo Boženy Němcové. Seno se v Zakarpatí suší všude a opravdu ve velkém. Nevím, jestli mají tolik zvířat, co jej zkonzumují, nebo jej používají jako nějakou tepelnou izolaci.

V Pylypec jsme došli k dřevěnému kostelíku co je skutečně používaný a ne jako skanzenový kousek a začali zjišťovat jak je to s místními autobusy. Nejdříve jsme se zeptali v obchodě. Tam paní řekla něco jako až v půl šesté, tedy tak za dvě hodiny. Tak jsme šli do hospůdky, objednali pivo a kvas a zjišťovali co a jak. Naštěstí tam byla wifi (a mizerný mobilní signál), tak to šlo pořešit.

Opět na otázku, kde staví autobus, byla odpověď, že „jezdí tudy“ a ukázala na silnici. Načež tu zrovna nějaký místní autobus projel. On totiž autobus do Koločavy, kam jsme měli namířeno, jede jen občas, ale do Mizhirije (Mezihoří) jezdí každou hodinu a odtud pak co chvíli do Koločavy.

Pylypets

UA TIP #9 – Meziměstské autobusy na Ukrajině

Lokální meziměstské autobusy (čemuž tu také říkají Marshrutka) na Ukrajině jsou kapitola sama o sobě. Pokud pominu kvalitu vozového parku, věčnou přecpanost a velmi levné jízdné je tu pár specifik co západního turistu rozhodí. Předně vyhledání spojení:

Mimo velká autobusová nádraží nebo zastávky u železničních stanic prakticky nejsou na sloupcích jízdní řády a místní mají o tom, kdy autobus jede vlastní představy, které se nemusí vždy shodovat s realitou. Nejdůležitějším zdrojem vyhledávání autobusového spojení je ukrajinská (NIKOLI ANGLICKÁ) verze stránky http://bus.com.ua.  Doporučuji do mobilu nastavit ukrajinskou klávesnici, i když to latinku jakž takž bere (ale spíš s PC než z mobilu). Vyhledávat musíte v tom spodním poli!

Já vyhledával původně v těch vysouvacích nabídkách, jak tam je ten „on-line servis“ a to mi po emailovém dotazu bylo sděleno, že to vyhledá jen spojení, na která jde koupit on-line rezervaci a to jen směrem z velkého města, ale nikoliv zpět. Jinými slovy, stejně mizerně jako ta aplikace. Ten spodní vyhledávač je skutečně vyhledávač spojení. Umí i částečně hledat s přestupy. Funguje následovně: Do těch polí zadáte od-do, ale stačí jen prvních několik písmen. Pokud to zadáte blbě, vyhledávač ořezává slovo o písmena odzadu tak dlouho, dokud něco nenajde. V dalším kroku dostanete na výběr z možných výsledků obcí a v dalším přímo ze zastávek v rámci případného města/ obce pokud jich je více významných.

V srdci Karpat

A teď pozor: Seznam výsledků není řazený podle času, ale podle spolehlivosti (a v rámci spolehlivosti podle času) a je odfiltrovaný na ty, co mají více než 75%, pokud chcete všechny i méně spolehlivé, tak si to musíte ručně přefiltrovat v levém sloupci (na mobilu je to fakt radost s tím bojovat, hlavně na Edge). Takže se vždy dívejte ještě dolů, jestli nejede nějaký spoj navíc v čase, co vám vyhovuje. Nutno podotknout, že autobusy odjíždí z výchozích stanic většinou na čas. Každý spoj jde rozkliknout, abyste viděli jeho trasu a přibližný jízdní řád a každá stanice jde rozkliknout, pro vyhledání spojení do té stanice.

Je tam i sekce zobrazení odjezdů a příjezdů http://bus.com.ua/cgi-bin/tablo.pl (na hlavní stránce nahoře vpravo ikona s modrou televizí). Nejsou tam teda všechny stanice, ale ty větší jo. Pozor, to že do jednoho místa jede hodně autobusů, neznamená, že stejný počet jede i zpět. V Koločavě nás zaskočilo, že tam jelo asi 12 busů a zpět jen dva a ještě v 6 ráno. Vysvětlením byl pakt dodávkářů, kteří vozí do Mezihoří (asi 20km) cestující za úplatu sami místo autobusu.

Kostelík v obci Pylypets

A jak zastavit autobus ve vesnici, kde není jízdní řád ani cedule zastávky? Prostě na něj mávat, on zastaví. Stejně tak kdekoliv chcete zastavit pro výstup, tak si řekněte řidiči. Zastávkou je celá vesnice. Při tamních přepravních proudech to docela funguje, stejně v té vesnici vystupuje jen pár lidí, a když už jich vystupuje víc, většinou vystoupí s prvním, kdo si řekne. Největším rizikem nastupování do autobusu mimo výchozí stanici je hrozba, že se do něj nevejdete.

Poznámka pod čarou: Objevil jsem ještě další server na vyhledávání autobusových spojení https://avtobys.in.ua/. Je celkem jednoduchý a jsou tam autobusy, které nejsou na portálu http://bus.com.ua (a naopak na avtobus mnohé chybí co na bus.com.ua jsou). Vyhledávání je docela jednoduché (ale jen v ukrajinštině).

Kostelík v Mezihoří a památník obětem války v Afghanistánu

Po delším popíjení jsme se rozhodli vyhlížet autobus. Vedle stál nějaký zájezdový autobus s dětmi a strávili tam skoro hodinu nakupováním nanuků v místní sámošce. Náš autobus dorazil asi s pětiminutovým zpožděním, zastavil nám, a dokonce někdo z něj i vystupoval, to je známka toho, že jsme si pro zastavení ve vesnici vybrali dobré místo a nikoho nezdržovali. Po kodrcavé silnici plné děr jsme zamířili do Mezihoří.

Cestou jsme si všímali, že všude platí, že ať je vesnice sebechudší a chaloupky i cesty sebezanedbanější, kostel musí zářit naprostou čistotou a novotou. Kontrast je to někdy opravdu extrémní. V ČR mi pak jedna Ukrajinka řekla, že do kostelů dává peníze mafie, aby ulevila svému svědomí. Na autobusáku v Mezihoří to vypadalo jak na obrázcích z Asie nebo Afriky. Prašná plocha, kolem nějaké obchůdky se sortimentem vytaženým ven a pár starých autobusů.

Pravoslavný kostel v Mezihoří

Prošli jsme se v Mezihoří k tomu nejhezčímu, co tam měli (tedy ke kostelům) a pak do centra, které bylo více betonovo-panelové a moc krásami neoplývalo. Po nějaké době jsme se vrátili na autobusák, že tu ještě více než půl hodinu přečkáme tam. Když tu vidíme, že tam je nějaký autobus, co tam dřív nebyl. A docela plný a rozjíždějící se z autobusáku. Bylo teda divné, že vůbec nebyl u nástupiště, ale uprostřed té autobusákové plochy.

Autobusové nádraží v Mezihoří

Tak jsem jej při výjezdu ještě doběhl, řidič viděl, jak běžím a zastavil. Jen jsem vyhrknul „Koločava“, řidič souhlasil a nechal nás nastoupit. Skvělé, u nás by řidič pravděpodobně nezastavil, a pokud ano, někdo z cestujících by ho napráskal pro porušení nějakého předpisu. Na Ukrajině, žádný problém! Zvláštní pro mě bylo jen to, že vůbec nevím, podle jakého jízdního řádu ten autobus jel. Navíc jel až z Užhorodu. Možná byl jeden z těch autobusů s méně procenty spolehlivosti a já ho v jízdním řádu nenašel.

Cesta do Koločavy vede přes horské sedlo. Silnice se sice drolící, ale nemá tak hrozné díry, takže se z nás autobus nesnažil vytřást duši. Na to už stejně neměl sílu, protože jsme byli plně vytíženi a stoupali do kopce rychlostí 20-30 km/h. Po vystoupání do hor autobus moc zrychlit nemohl, protože se objevil další kolorit ukrajinského venkova: toulavé krávy a koně. Hlavně v okolí Koločavy se prostě po silnicích, vesnicích a jejich okolí naprosto volně potulují krávy a koně. Žerou, co zrovna najdou (vidět krávu, jak si přes plot přitáhne nějakou větev stromu a ožírá ji je opravdu kouzelné) a večer se vrátí domů pod střechu, kde se o ně postarají.

Poučeni z předchozích cest jsme si u řidiče požádali o zastavení v Koločavě u kostela místo v centru, abychom si ji mohli pojít celou.

Koločava

Koločava je takový český střed místního vesmíru. Proslavil ji Ivan Olbracht svým dílem Nikola Šuhaj Loupežník v době, kdy byla součástí Československa. Sám spisovatel tu několik let žil a před místní školou má i sochu. Místní tu rozumí i umí česky mnohem lépe než ve zbytku Ukrajiny (ale většina rozumí docela dobře i tak). Koupíte tu i českou turistickou známku!

Poznávání Koločavy jsme začali u dřevěného kostela svatého Ducha, kde jsou hroby tří českých četníků, z nichž dva zabil Nikola Šuhaj. Od dob SSSR zde bylo dokonce muzeum ateismu.

Bohužel byl plot zavřený a hned u silnice nás překvapilo stádo krav, které na nás zvědavě zíralo. Vedlejší pravoslavný kostel je mnohem mladší a také honosnější. Na Ukrajině se trend výstavby kostelů stále nezastavil.

Cestou dolů obcí jsme vnímali vesnický život. Je tu překvapivě mnoho Kamazů. Obřích ruských vojenských náklaďáků. Tady běžně parkují na zahradě. Také se tu jezdí na motorkách. Helmy nebo rukavice či jinou ochranu tu však nikdo neřeší. Nejzajímavější byla slečna na skútru vezoucí si křovinořez. Do toho ještě krávy a koně na silnici a obraz venkova je hotov.

Došli jsme tak až k Četnické stanici. Dnes již hospodě s ubytováním a prodejnou suvenýrů s tímto názvem. Tady v hospodě je hustota Čechů nejvyšší, kam se hrabe Chorvatsko! I vrchní umí česky. Dáváme si pivo, poklábosíme s Čechy, co jsme potkali už v Maršrutce a posíláme pohledy. Mezi tím zajistíme ubytování v nedalekém hotýlku. I když místní tu nabízí ubytování dostatek a možná bychom pár hřiven ušetřili, tak jsme zas vsadili na Booking.

Možná zbytečně, hotýlek Ažio sice za 200 hřiven sliboval luxus s vlastní koupelnou, ale protože měli plně obsazeno, tak jsme bydleli spíš v takové chatce na zahradě a do koupelny chodili do hlavního baráku. Po ubytování už bylo docela pozdě, tak jsme šli rychle projít zbytek Koločavy, než se setmí. Škola Ivana Olbrachta připomíná spíš komunistickou nemocnici. Maršrutky zaparkované pod školní střechou ještě dodávají iluzi ambulancí.

Náves má povrch silnice ve velmi špatném stavu a vévodí ji jakási socha neznámého rolníka. Hlavní zajímavostí, která se nachází až na konci obce je „Staroje selo“, což je skanzen zakarpatské vesnice a života v této divoké oblasti. Když jsme tam přišli, bylo už zavřeno, takže jsme návštěvu odložili na druhý den, ale i z cesty vypadá skanzen velmi malebně. Před skanzenem jsou hned dva krásně upravené kostely. Kéž by takovou péči věnovali i veřejnému prostoru.

Hřbitov, na kterém je pohřben NIkola Šuhaj loupežník

Přes noc přišla velmi vydatná bouřka s vichrem snad o rychlosti uragánu a přinesla chladnější mokré počasí do dříve příjemného léta. Nepříjemným zjištěním bylo i to, že z Koločavy nejede žádný autobus (moc jsme to neřešili, protože se za den potřebujeme přesunout asi 150 km, tak jsme si mysleli, že to vždycky nějak půjde. Po snídani nám paní recepční řekla, že všechno vozí místní drožkaři.

S vidinou toho, že odjedeme prostě někdy až se nám i drožkářům bude chtít, jsme se vydali na místní hřbitov k hrobu Nikoly Šuhaje. Na rozdíl od kostelů, hřbitovy nejsou na Ukrajině nijak honosné, často jsou i zarostlé a mnoho hrobů je neoznačených.

V Koločavě je hřbitov spíš louka se skupinou boulí (což jsou hroby). Křížků tam je minimum. Jeden tam má právě Nikola Šuhaj. U jeho hrobu jsme se potkali s dvěma češkami. Slovo dalo slovo a řekly, že jsou tu autem a hodí nás až do Mukačeva. Takže na Ukrajině se řešení vždycky najde. Ještě před tím jsme zašli prohlédnout si skanzen. Byl o něco větší a hezčí než v Užhorodu, byť ne s dřevěným kostelem, ale ten tu je jiný a funkční.

Bídně však vypadá úzkokolejka, která měla vést kolem skanzenu již v roce 2011, ale končí v bahně pár metrů od skanzenu a vozidla na ní akorát reziví. Je tam i pár upomínek na války a gulag. Veškeré popisky tam jsou pouze v ukrajinštině, takže pokud neumíte dobře rusky, tak si moc pohodlně nepočtete. Také vstup 60 hřiven není z nejlevnějších. Cestou zpět jsme se ještě podívali do jednoho z kostelů (až přeplácaný interiér) a na starou československou školu z 30. let jejíž nápis značně bledne.

Jeden ze tří četníků padlých ve výkonu služby v Koločavě

Nakonec jsme chtěli všichni ještě zajít k dřevěnému kostelu svatého Ducha podívat se na hroby tří českých četníků. Brána byla stále zamčená a na plotu jen ukrajinské telefonní číslo. Zkoušeli jsme se i poptat v obchodě, ale paní z obchodu akorát zavolala na to telefonní číslo, aby zjistila, že správce je zrovna v Užhorodu.

Když už jsme chtěli nastoupit do auta, tak přišel takový otrhaný pán. Ptal se, jestli chceme dovnitř. My, že jo. On, že není problém. Nechápali jsme, neměl ani klíče, ale šli za ním. Otočil šikovně zámek a pořádně zacloumal s bránou a ta povolila. Zopakoval „Není problém!“. Na Ukrajině prostě nic není problém. Prohlédli jsme si tak hroby za kostelem a kostel z jiné perspektivy. Pán nám říkal, že pracoval v Ústí nad Orlicí. Každý na Ukrajině snad pracoval nebo zná někoho, kdo pracuje v ČR. Dokonce pak za námi „zamknul“ a mohli jsme vyrazit.

První díl najdete zde: http://www.dedenik.cz/2018/04/16/rozcestnik-814151-z-prahy-az-na-kolocavu-verejnou-dopravou/

Konec 2. části. Příště se podíváme na zajímavé lázně a zakarpatskou železnici.

Další fotky najdete zde: https://www.flickr.com/photos/125492033@N08/sets/72157692392041652

Článek původně vyšel zde: https://potkamesevevlaku.wordpress.com/2018/04/06/z-prahy-az-na-kolocavu-verejnou-dopravou/