Byl to perný týden. Úžasný. Vysilující. Srandovní. Návrat v čase. A měl jeden mimořádný výsledek – začala jsem si zpětně víc vážit svého mladšího já. Jak jsem to vlastně dokázala kdysi zvládnout, den za dnem, rok za rokem, s tou svojí skvělou, příšernou, milovanou a neustále se rvoucí smečkou mláďat?

Ach ano, ve skutečnosti to bylo s tím minulým týdnem jednoduché – prostě jsme měli doma na hlídání vnoučata. Skoro pětiletého Patrika a rok a čtvrt starou (mladou:)) Katku, která u nás byla bez rodičů úplně poprvé a hned na týden. Dívali jsme se na to s Martinem optimisticky – nakonec, mladým jsme to nabídli my. Máme přece svoje zkušenosti, ne?

Jenže jsme zjistili, že zkušenosti rodičovské, které navíc už kapku zavál prach milosrdného zapomnění, člověku sice poslouží, ale jen do určité míry – babičkování/ dědečkování je prostě jiná liga. Tedy pokud nejste naprostí flegmatici, pak se to asi zas tak moc neliší.  Jinak to chvíli trvá, než se člověk otrká a přestane být zbytečně úzkostlivý. (Pozn.: nejsme flegmatici:)) A tak nabízím pár babičkovských poznatků z uplynulého týdne.

Kuk! 🙂

Malé holčičky jsou úplně jiné, než malí chlapečci (aspoň u nás:))

Coby matka dvou kluků, hostící i jejich kamarády a dojíždějícího synovce a prvobabička dalšího kluka, jsem těmi rozdíly fascinovaná. Je jedno, že si malá Katka hraje s autíčky, traktorem a její nejmilovanější hračkou se u nás stal malý dětský ponk. I s dřevěnými šrouby v ručkách však byla pořád nepopiratelně holčičí! Z mého pohledu šikovnější, trpělivější – a tedy úspěšnější ve spoustě věcí, kde se kluci už začali vztekat a tím ztráceli čas. A já jsem nadšená, protože ji zajímají kytky, stromy, zvířata… báječná změna po vší té technice!:))

Patrik se zase kromě jiného těší z činností vyhrazených pouze pro něj a pro dědu – mužských činností! Kam holky – ani babička – prostě nepatří. Naštěstí u nás doma jsme genderově staromódní, takže mu tyto chvilky dopřáváme. Nepochybuju, že časem bude mít i malá Katka svoje speciální nároky na činnosti dělané s dědou i se mnou. Holčičí nebo klučičí, jak si vybere. A já se tiše těším, že by ji mohly bavit ty holčičí!:))

Jídlo? Jídlo! 🙂

Ach ty zákazy

Katka objevuje svět a pochopitelně se občas pokouší o věci, kterou pro ni mohou být nebezpečné. V takovém případě používám tzv. psí „ne“ – tedy zákaz vyslovený důrazně a s přesvědčením. Na kluky to fungovalo, ale podmínečně – obvykle stačilo pět vteřin, aby došli k názoru, že expirace příkazu vypršela a zkusili zakázanou činnost znovu. Únavné, protože člověk musí trvat na svém, že?

Katka po zaslechnutí psího „ne“ na mě nejdřív vykulí oči – cože??? To myslíš vážně? A když zjistí, že myslím, tak se ukázněně rozvřeští. Pokud vás udivilo slovo ukázněně, tak vězte, že je na místě. Ten řev je totiž rozmyšlená akce. Jakmile holčička pochopí, že zákaz skutečně míří na ni, tak si stoupne a začne vztekle brečet.

Pusinku má otevřenou, z očí jí proudí slzy jako víle Amálce a běda, kdyby ji chtěla utěšit osoba, která zákaz vydala! To musí buď přijít někdo jiný a nabídnout ubohému děcku útěchu, nebo holt si to musí odplakat až do konce. Naštěstí jí to v tomto věku netrvá dlouho. Pro mě je na tom udivující jeden zásadní fakt – ona s tou zakazovanou činností opravdu přestane! Miláček malej:))

Kdo si se mnou bude hrát?

Postel nikdy nestačí

Malá Katka spala se mnou na manželských postelích. Udělala jsem jí z peřin hnízdo velikosti XL (postel je velikosti XXL:)) a doufala, že se vejdeme. Vždyť je to malá holčička! No jo, jenže je to vrtulka a když zrovna nespí úplně tvrdě, potřebuje se k někomu přitulit. Hlavičkou, ručkou, loktem, patou, zadečkem v plínce… to vše jsem mívala vražené pod bradou, za krkem nebo rovnou v oku. Maličká holčička… je horší než kočka. Nakonec jsem v loži velikosti XXL obvykle uhájila sotva krajních 30 cm. Ale člověk tomu sladkému děcku nakonec všechno odpustí – za ten důvěřivý úsměv:))

Patrik veliký:))

Pejsci, pejsci, psi

Tak tohle u nás naštěstí funguje (ťuk ťuk) – z hlediska psů i dětí. Doma se, pravda, Berry dětí straní – podle ní je vždycky k obývání lepší patro, kde nejsou. Ari je oddaně pořád s nimi, i když někdy si taky řekne, že na zahradě je větší klid:)) Jenže to platí pro situace, kdy jsou děti s námi. Na zahradě se stačí třeba od Katky vzdálit na pět, deset metrů a hned má u sebe obě feny – štěňata musejí být pod dohledem:))

Katka se psů nebojí, a dokonce se ani moc neškaredí, když jí Ari olízne – a že tak Ari činí pravidelně. Učí se dělat „malá malá“, ráda je sleduje a na Ari volá Ája. Volá to i v případě, že slyší Ari venku štěkat. Berry je prostě Be. Někdy:))

Patrik je už dost velký na to, aby si chodil na zahradu hrát sám – tedy sám se psima. Holky ho nepustí z očí a podporují ho v každé lumpárně – hlavně, když jim hází nevhodné předměty na nevhodná místa a raduje se z toho, že mu to nosí zpátky:)) Já obvykle koukám z kuchyně, jak jim to jde. Pořád jsem v pozoru, ale Patrik už dávno ví, jak se ke psům chovat a když je u nás, tak holky krmí. Taky piškotkujeme… (posílení hierarchie). Stejně dobu společných her zatím radši omezuju.

Tak co štěně, hodíš to?

Vesmír se nemění

Perlička na závěr. Zjistila jsem, že některé vesmírné zákonitosti prostě fungují. Jakmile si najdu chvilku zdánlivého klidu a udělám si kafe, je to signál, že si moc troufám. Reakce vesmíru je jasná – do té chvíle si klidně hrající holčička se nespokojeně rozkřičí – nebo se od ní šíří charakteristický odér. Babičko, potřebuju vyměnit plínku a umýt! Tak jo, že se divím. Jen ty mouchy, co mi mezi tím do toho kafe spadly, měly smůlu – a já taky. Další jsem si už nestihla udělat – chvíle klidu vypršela…:))

Kam až můžu?

To je trochu vážnější věc – hledání rovnováhy, mezi babičkováním pro radost a výchovou. Chci, aby se u nás dětem líbilo, aby si zažily tu laskavou a pohodovou atmosféru, jakou jsem já mívala u své babičky a dědy. Jenže děti se chovají různě a já nesnáším rozcapenost, drzost a jiné projevy dětí, hledajících na světě své mantinely. Kdy zamhouřit oko a kdy už ne? To je otázka…:))

A tak si dnes pojďme povídat o dětech, o rodičovství i prarodičovství. V čem je to stejné, v čem jiné? Tedy kromě zásadního faktu, že vnoučata můžeme rodičům zase vrátit?:))

Po lekci praktické botaniky pro batolata