Venku panuje nádherné jaro. Dny se prodlužují, příroda je zatím svěže zelená a plná květů oblažující každého krásou, a alergiky navíc i kýcháním. Je teplo, dny vrstvených oděvů a zachumlaných šál jsou definitivně pryč.
Jenže já jsem zjistila, že mi letos po nepříjemné zimě zůstal v duši stín. Dívám se na sluncem prohřátou krajinu, raduju se z dlouhých dní, ale něco ve mně naříká: No jo, teď je to pěkné, ale za chvilku je tu letní slunovrat a ta hnusná zima je zase o kus blíž!“ Samozřejmě se napomínám, znám a věřím ve všechny argumenty proti takovému chování. Potíž je v tom, že mi letos úplně nefungují.
A tak nevím – je to tím, že zima byla opravdu nevlídná nebo je to věkem? Ať je to, čím chce, nelíbí se mi to. To není stahování kalhot daleko před brodem. Je to horší. Myšlenka na brod má totiž snahu blokovat mému mozku hezkou realitu. To opravdu nemohu dopustit!
Možná to sami znáte. Ono stačí se dívat na televizi či čerpat většinu informací o světě kolem nás z médií. Konfrontace s denní náloží katastrof všeho typu dokáže snadno narušit objektivní vnímání skutečnosti.
Tak například: jste si vědomi, že žijeme v jedné z nejsvobodnějších a vlastně i nejšťastnějších zemí světa? Máme krásnou krajinu, kterou v podstatě nesužují tragické přírodní katastrofy.
Máme stát, který se o nás umí – pokud je to nutné – jakž takž postarat, ale zároveň se pořád ještě můžeme jeho vlivu bránit v oblastech, kde o něj nestojíme. Naše města a vesnice jsou v podstatě bezpečné a každým rokem hezčí. Dokonce ani není pravda, že by dnešní mládež byla jen lenivá a zkažená:))
A tak, jako musím bojovat s myšlenkou na zimu, která mi zastírá jaro, bojuju i s pocitem marnosti nad stavem naší společnosti, který na mě padne vždy, když se zapomenu a příliš čtu zprávy. A víte, co pomáhá? Kouknout se z okna, zajít do lesa, popovídat si s lidmi. Opravdový svět je totiž pořád ještě v podstatě pěkný:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2018
A tak se dnes ptám – jak se bráníte vlivům médií a z nich plynoucím pocitům marnosti nad stavem světa vy?
Myslím, že něco jiného je bojovat se steskem a něco jiného se splínem. Řešit to první jde někdy o dost hůře, ale jde to. Splín se mě dříve nějak vyhýbal, stářím se ke mně občas vkrádá. Ani ne tak „kam se to svět řítí“, ale hlavně jak rychle utíkají roky – nám a zvířatům. My už tu budeme zpět z Německa pomalu 22 let. Mě to přijde jako včera, některé vzpomínky jsou obzvláště čerstvé. A při tom co vše už se za ty roky stalo – změnilo! Umřela mi maminka, zcela se vyměnily naše kočky, navždy odešlo příliš mnoho přátel (však i kolik Zvířetníků?). Ano, stalo se za ty roky i hodně příjemných věcí, za které jsem vděčná (včetně nových koček a Trixie), ale přeci jen – když si vybavím dalších dvacetdva let..naše současné kočky a Trixie už tu určitě nebudou, těžko můj manžel, možná ani já. A to jsou pro mne velice smutné představy. Řeším je tak, že ztrát, kterých se obávám se snažím užívat co nejvíce. Kdybyste včera viděli tu delší přátelskou rvačku Rusty a Bobíka v obýváku na koberci – to je ten nejlepší lék na splín! Navíc zvířata splínem rozhodně netrpí, ta žijí den ze dne. Snažím se dělat to samé. .
Milá Maričko,
když člověk plánuje,Pánbůh se směje…nevíš co bude zítra, proč by Tě mělo trápit, co bude nebo nebude za 22 let? A jestli my nebudem, tak tu po nás určitě nějaká stopa zbyde….
Aj u nás sa vžilo, že jak rozkvitnú slnečnice, je to v kýbli, Vianoce už zas dýchajú na krk (chuckle) . Hoci sa teplé obdobie roka vlastne predlžuje, to studené a tmavé sa mi dá prečkať čoraz horšie… Je jasné, že za všetkým pekným sa skrývajú nejaké háčiky, drina, trable a komplikácie. A všetko pekné raz skončí, to je proste zákon entropie – každý systém do ktorého sa prestane dodávať energia, sa rozpadne. Ale máme na výber nejaký iný svet? Má význam sa utápať v tom, ako veci idú od desiatich k piatim? Asi nám neostáva nič iné, len každý deň zviesť svoj malý osobný boj s márnosťou a ísť ďalej, každý ako najlepšie vieme. A z toho zlého si robiť srandu, ako by povedali V+V. Koniec filozofického okienka 😀
zprávy a dění ve světě i doma přejdu (radši) a zůstanu u toho počasí… na mě teda splín z podzimu ještě zdaleka nejde, vždyť ještě ani nezačalo léto, na které se moc těším!!!! i když pár dní už skoro letních bylo (jupííííííííí), akorát dnes a snad teď (jen) pár dnů má být šedivo a vlezlo… pampelišky, ta zlatá sluníčka, už sice odkvetly, ale čekají nás nádherné, dlouhé, horké dny, a to já si nelíčeně lebedím, jen v tričku, kraťasech a sandálech naboso, vlastně k cestě ven stačí nazout právě jen ty sandály a můžu jít – báječná doba!!!! doufám, že bude co nejdelší (ideálně bych to viděla tak od dubna do října nebo listopadu – nebííííííííííííííít… do hlavy nééééééé….)
Zprávy čtu i poslouchám, je to samozřejmě tristní čtení. Útlocitní prominou, ale mám pocit, že za posledních pár let se svět v p.del obrátil. Ale abych si to tak nebrala, čtu knížky, které mě baví, kouknu se na nějaký oblíbený film, dám pokec s normálními lidmi o normálních věcech, jdu si zaplavat nebo zacvičit, z toho mám vždycky radost. Ráda sleduju, jak se pěkně mění místo, kde žiju, každou chvíli něco pozitivního a z toho mám vždycky moc pěkný pocit. Taková moje pravidelná nalejvárna pěkného pocitu je mimo jiné třeba „Toulavá kamera“. Žasnu, co hezkých a zajímavých míst a šikovných lidí tu máme, často mě to inspiruje. A dělám si nejrůznější drobné radosti, ty jsou podstatné. Třeba včera mi domů doručili nové škrabadlo a nový měkký polštář-pelíšek pro kočky. Hned jsem to instalovala a čekala, co bude – kočky jsou v tomhle naprosto nevyzpytatelné. Hned se kolem toho rojili a od té doby je to permanentně obsazené. Víte, že z toho mám velkou radost?
Globálně nevidím budoucnost nijak dobře, no ale co. A třeba budu překvapená 😀 .
Jo, Toulavka je fajn 🙂
Alebo čokoľvek od Václava Cílka 🙂
jo, dneska jsem bíglovi koupila nový obojek a vodítko a sobě sukni. Je potřeba dělat si radosti (starosti se vyrobí samy).
Já tedy, asi na rozdíl od většiny tady, jsem zvyklá na denní přísun zpráv z tisku i z TV, zajímá mě, co se děje u nás i ve světě. Katastrofické zprávy v novinách nečtu a z ČT1 nemám pocit, že by se vyžívala v lacině senzačních katastrofách. Co mě ničí, je chování a jednání některých čelných představitelů našeho státu, jejichž pokleslá morálka pak jako nakažlivá nemoc rozežírá celou společnost. A pak taky mám pocit, že stát nás občany obtěžuje čím dál tím víc (jen v oblasti, které se věnuji, těch nekoncepčních změn! těch nových požadavků! těch bobtnajících předpisů!) (devil) A jak se tomu bránit, to tedy vážně nevím! Naštěstí je mnoho jiných oblastí života, kde člověk načerpá novou energii a radost. Výlety do přírody se psem, rozkvetlá zahrada, knihy, filmy…. (inlove)
Ovšem že čas utíká zběsile, ten pocit mívám často. Letos se mi zdá, že sotva jsem se zabydlela v letopočtu 2018 a přišlo jaro, už se blíží konec školního roku a prázdniny a už se to zase láme do druhé poloviny. Jak s tímhle bojovat bych teoreticky věděla, prý podle starých Římanů „carpe diem“ aneb užívej dne! Ale buď ot až tak neumím nebo to nepomáhá.
A ještě OTéčko – dneska je venku taky tak nějak podzimně, asi na nás opožděně dolehli Zmrzlíci (i když pevně věřím, že letos mrznout už nebude) a včera se dokonce vyplnila „Poscaná Žofija“ (rofl) – celý den pršelo (což teda bylo příjemné, konečně je trošku zalito). Ale tady mám album ze dnů, kdy bylo horko a slunečno. Teda vlčí máky tam nemám, ale teď jsou jich plné příkopy, budu muset na jejich lov konečně vyrazit, aby nebylo pozdě (nod) .
http://yga.rajce.idnes.cz/2018_Obdobi_akatu_a_bezu/
P.s. tentokrát je fotek „jenom“ 16 😉
Zprávy v médiích snáším těžko. Proto občas zaslechnu jen zprávy v rádiu v autě, na netu si rozkliknu jen to, co chci. Zprávy v televizi ani nepouštím. Teď v sobě optimismus hledám těžko, protože od pátku jsem byla dneska počtvrté u zubaře (mám zánět pod zubem) a za tu dobu jsem snědla analgetik jako jindy za rok. Nicméně- už kvetou vlčí máky! A šípkové růže! Nemáte představu, jak mě taková věc dokáže potěšit 🙂 V létě sice scípám, ale plavím se v jezírku na zahradě a vegetuju v podstatě na terase, na podzim zrají hrozny, vinohrady jsou krásné a barví se listí, listopad je blbej, ale hned za ním je advent (a ten miluju snad víc než Vánoce), zrušila bych jen tu blbou dobu po Vánocích, než nastane jaro. Tam si vylepšuju čas tím, že si nosím domů cibuloviny v květináči a cíleně si pěstuju lepší náladu. No a pak už máme to jaro 🙂 Takže nebejt blbýho zubu, tak já mám jedno z nejhezčích období roku 🙂 Co jsem se stala spokojenou venkovankou, je mi tok roku příjemnější.
Jednoduše: Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Hlavně neukládat do paměťových buněk a žít s vědomím, že dokud nejde o život, jde o hovno.
V tom případě to vůbec poslouchat je ztráta času a já si svého času vážím.
To je sice v podstatě pravda, ale je dobré, mít alespoň trochu přehled, co se děje a občas se jeden i pobaví. Mně se například velmi líbí, když v TV ukáží Svatou trojici – Fialu, Uzenou nohu a Stanjuru, Fiala si moudře cancá na pentli, ti dva vedle něj stojí jak špatně vyřezaní svatí a nábožně ty kydy poslouchají. A Kraďousek a jeho opilecké žvásty také občas nemají chybu. (rofl)
Kdo je Uzena noha?
Čím je člověk starší,tím víc se v něm tohle ozývá a je to neodbytnější…najít si i na té zimě něco krásného i na těch podzimních plískanicích, to je pak takové smíření a klid…
Média, hm..poslouchaje Radiožurnál v autě a Impuls v práci, dívaje se na 2-3 seriály nebo filmy, které mne zajímají a semo-tamo na zprávy, pustím k sobě jen to,co pustit chci…ale ta neodbytná myšlenka na to,jak stojí zprávaři před kamerami a v hlavních zprávách po celém světě se ozývá v mnoha jazycích stejná věta: Vážení a milí diváci,dnes se na celém světě nic nestalo!, tak ta mne neopouští….
a pokud bych to, co cítím k téhle zemičce, měla vyjádřit písní, tak by to byla tahle:
https://www.youtube.com/watch?v=h5eVbUAdSZ4
Jo, to je krásná vzpomínka na dobu, kdy profesionální muzikant musel umět hrát a znát noty a profesionální zpěvák musel umět zpívat a ještě k tomu česky! (sun) Naštěstí mám z těchto dob bohatý archiv vinylů a umím z nich dělat v profi kvalitě cédéčka, takže současné ,,umění“ jde v pohodě a zcela mimo mne.
V autě pouštím jen CD přehrávač, rádio jsem vyšroubováním antény zneškodnil. Takže poslouchám je to, co poslouchat chci a kdy chci.
Já rádio v autě poslouchám kvůli dopravnímu hlášení. Abych se případně vyhnula koloně.
Na kolony mám zatím ,,smůlu“ ještě nikdy jsem nikde nestál déle, jak 20 minut. 😀
Já mám podzim a zimu radši než parné léto. A netrpím žádnými splíny. Světýlka, svíčky…….. to jistí. Obleču se když jdu ven, aby mi bylo teplo, ale když je mi v létě vedro, co si mám vysvléknout? Kůži? Ne, léto jen za předpokladu, že je slušně vychované a tudíž teploty nepřekročí 25°.
Máš pravdu, Dede, je potřeba si ty špatné zprávy nepouštět k tělu. Takže na net chodím pracovně (no dobře, na dvě místa i pokecat, je-li chvilka). Takže zkouknu akorát Zprávičky na Déčku, spolu s kluky, tam o optimismus opravdu není nouze (a když je potřeba sdělit něco ne úplně pozitivního, nepatlají se v tom a udělají to velmi rozumně). Jinak na dobíjení dobré nálady mám děti, přírodu, kamarádky, knížky a písničky.
A co se týká těch pěkných vzpomínek, co třeba pan Hála? Tuhle písničku nazpíval naprosto geniálně, ale Marie Rottrová je nejmíň stejně dobrá: https://www.youtube.com/watch?v=1YKZHizSajg
Podzim? Zima? Já se naopak bojím, že nás léto upeče a vysuší.
Špatným zprávám z médií se bráním jednoduše – nemám televizi a na internetu si dobře vybírám co rozkliknu. A co nejvíc mizím se psy do lesů. 3 v jednom spacáku, nad hlavou Velký vůz… a svobodu a štěstí si nemusím připomínat (h)
Ale abych nelhala sama sobě – mívala jsem velmi těžká období předvánoční. Ráno tma, odpoledne tma, pořád tma. A vždycky se strašně zhoršil Baroušek. Pak byly Vánoce, Baroušek ožil, dny se prodloužily a už to šlo. Když Baroušek odešel, začala jsem běhat, to je dobrý lék na splíny. No a pak přišel Bígloň (Atom Fridex Drak) (devil)
Jak dobře znám tyhle splíny ročních období. Vlastně nejšťastnější jsem v době, kdy se začínají teprve nalévat pupeny stromů – to si v duchu zpívám s Jankem Ledeckým že „všechno bude fajn“. Ještě se raduju s příletem vlaštovek, protože jsou potvrzením jara. A pak už to jde do kopru (rofl) – závratným tempem se přiblíží slunovrat, v půlce prázdnin odletí čápi a rorýsy a je tu zimní deprese! Ale na druhou stranu se zase umím utěšit – po slunovratu jsou krásné teplé večery, odletěli rorýsy, ale pořád jsou tu vlaštovky, je tu podzim, ale habry mají ještě listí … vždycky se něco najde.
A tak se snažím najít něco, co vyváží špatný pocit i v jiných oblastech žití, ale někdy to jde těžko. Moje sestra Maruška v různých situacích používá heslo „Ale vem si na tom to pozitivní!“ Například pro Ivu – máš zlomenou nohu? Je to na houby, ale má to i kladnou stránku – konečně máš tolik času, že můžeš spárovat všechny liché ponožky (chuckle) ! Ovšem někdy musí člověk hodně namáhat hlavu, aby našel i tu světlou stránku v temné knize žití.
Kuš, to by mi je musel někdo donést.
No, tak si vem na tom to pozitivní! Nikdo ti je nedonese – nemusíš nic třídit! (rofl) (rofl) (rofl)
Ty máš jediné štěstí, že za tebou nemůžu dojet 😉 . Bych tě zakousla. No když si představím následující tři měsíce, tak upadám do deprese, léto bude končit a já se budu sotva ploužit, možná bez klacků. Pak nějaká rehabilitace a Vánoce tu budou jak na koni
Ach jaj… (hug) (hug) (hug)
Znám tyhle pocity a přepadají čas od času snad každého z nás, s přibývajícími léty častěji. Je to splín, ale ten by měl dřív nebo později odeznít u zdravého jedince. A aby se neopakoval často, je nejlepší (i dyž velmi obtížné) si nevšímat toho každodenního bombardování špatnými balastními zprávami ze VŠECH médii. Kdysi, když ještě neexistoval internet a byla pouze TV a denní tisk. Jsem si zakázala jakékoliv zprávy a byl ze mne šťastný člověk. Stejně jsem nemohla nic ovlivnit.Dnes je to těžší. A radost chodím čerpat do přírody. Jako např. v minulých dnech, k jedinému rybníku v okolí:
http://dig.rajce.net/Obraceny_vodni_svet
DEDE ta situace ve světě není jednoduchá, ale já si pamatuji, že mi vždycky říkala moje babička .
“ Neboj se, i za války se rodily děti „.
Na mě tenhle splín také občas padá.
Ale v tu chvíli, se snažím si vzpomenout na to hezké v mém životě.
Krásné chvíle babičkování s vnoučkem.
Jak jdeme v ruku v ruce s manželem z Pražského Hradu Svatováclavskou vinicí a ty dechberoucí panoramata Prahy.
A pak ty vzpomínky na Řím …………….
Vlastně si hezké, co prožiji, v sobě střádám a
když není zrovna nejlépe, tak si “ vytahuji „.
Protože zážitky ti nikdo nevezme.
No a jsme tím víc rozcapení a nadáváme na cokoli. Kamarádka je městská policajtka a pracuje v takovém tom dispečinku, kam lidé volají svoje strasti a ona řídí své ovečky na ulici a autohlídky. C tam lidé někdy volají, to je teda děsné. Hlavně vadí hrající si děti, které zákonitě dělají hluk. Když si vzpomenu, jak jsme hráli školku o barák a třeba tři čtyři hodiny, muselo to v tom bytě být slyšet. O našem řevu, práskání klik-klaků ani nemluvím. Když už to bylo nesnesitelné, někdo nám těch pár střelil a bylo