Asi jsme všichni slyšeli větu, že Kartágo musí být zničeno. Díky omílání starověkého dějepisu většinou i víme, že Kartágo bylo fénickou kolonií a vytvořilo vlastní říši v severní Africe (něco jako když se třináct kolonií o cca 2500 let později osamostatnilo od Velké Británie a založily USA). Ovšem co se stalo s Féničany? Ta debata je dodnes velmi živá – ve stínu libanonských cedrů a po celém světě, kde žijí libanonské komunity.

Z předchozích jedenácti dílů tohoto seriálu je více než patrné, že Blízký východ je regionem plným extrémů. Jedním z extrémů je vyjádření identity: zatímco minulý díl představil Irák, který se po celou svou moderní historii krvavě potýkal s naprostou absencí nějaké státotvorné identity, maličký Libanon je na opačném pólu: jeho identita je nesmírně stará, komplikovaná a musí se s ní zacházet jako s prastarou křehkou mozaikou.

Pro nás, Čechy, je obojí relativně obtížné si představit – naši obrozenci prosazovali identitu na základě jazyka; kdo mluvil česky, byl zkrátka Čech – samozřejmě to vedlo k různým (krvavým) třenicím, než jsme se dopracovali k modernímu státu, který svou legitimitu opírá o identitu takto formulovanou, ale pořád ještě jsme měli – a máme – daleko snazší život, pokud jde o odpověď na otázky jako „Kdo jsem?“ nebo „Kde domov můj?“ než Libanonci, u nichž si troufnu říct, že mají nejkomplexnější identitu na světě.

Abychom pochopili pozici, jakou Libanon vůči svému okolí má, musíme nejprve odpovědět na otázku, kdo jsou to Libanonci, co jsou zač, co je spojuje a co je rozděluje. Rozmotat toto klubíčko nebude jednoduché, ale nejlepší asi bude začít tím, kdo žije v samotném Libanonu dnes. Etnicky jde o potomky Féničanů a Arabů (těch prvních je víc), kteří mluví zejména arabsky (velmi specifickým dialektem, jiným arabským mluvčím těžko srozumitelným) a v menší míře francouzsky. Arabština má přitom pro Libanonce podobnou funkci, jako angličtina pro Iry; není to jejich původní jazyk, ale po křižáckých válkách bylo praktické ho umět a používat, ovšem jazyková arabizace neměla příliš velký vliv na to, co to je svébytná (a nesmírně bohatá) libanonská kultura.

Nábožensky jsou nesmírně rozmanití. Jsou mezi nimi – v Libanonu samotném – šíité (27 %, mezi nimi též alávité a tzv. sedmíci, též zvaní ismáilíja), sunnité (27 %), maronitští křesťané (21 %), řečtí pravoslavní (8 %), římští katolíci (5 %), křesťané jiných vyznání (6,5 %) a drúzové (5,6 %). V zemi je tak těsná muslimská většina (54 %), ovšem speciálně v Libanonu byste muslimskou jednotu hledali marně, historicky byli hlavními partnery šíitů v Libanonu nikoliv sunnité, ale křesťané a dnes obě hlavní muslimské sekty mají různé zájmy. Ovšem – a tohle bude znít divně – Libanon není zdaleka jen Libanon. V zemi samotné je 4,1 milionu obyvatel na území jen o málo větším, než je Středočeský kraj, ovšem libanonská diaspora čítá 8-14 milionů lidí, z nichž 1,2 milionu lidí jsou libanonští občané, kteří mají od roku 2017 volební právo na dálku. A mezi nimi je naprostá většina křesťanská (maronité, pravoslavní a katolíci).

Libanonská identita a kultura je tak ve výsledku kombinací původních fénických tradic a na ně nabalovaných elementů, které přicházely s cizími armádami a impérii – z Řecka (Alexandr Veliký), Říma, Byzance, Persie, arabských chalífátů, z Osmanské říše a samozřejmě z Evropy, zejména pak z Francie – a to už od dob křižáckých válek. To všechno zanechalo v Libanonu stopu a vytvořilo společnou identitu, na kterou jsou Libanonci doma i venku náležitě hrdí – největší diaspora je v Brazílii (7 milionů), dále pak v Argentině (1,2 mil.), Kolumbii (800 tis.), USA (500 tis.), Venezuele (341 tis.), Austrálii (271 tis.), Mexiku (240 tis.), Kanadě (190 tis.), menší pak v mnoha jiných zemích – a všude se libanonská kultura a tradice předává na další generace a pečlivě udržuje. Co však zaniká, je jazyk: stejně instrumentálně, jako „domácí“ Libanonci používají arabštinu nebo francouzštinu, používají v diaspoře místní jazyky; paradoxně tedy nejvíce Libanonců na světě mluví portugalsky. Dnešní maronité ovšem silně akcentují fénickou identitu Libanonců, zejména kvůli posílení libanonské svébytnosti, když se v zemi samotné kvůli emigraci křesťanů změnil procentuální podíl populace.

Pokud bychom si měli v rychlosti shrnout historii Libanonu, tak by šla zhruba takhle – semitské kmeny, příbuzné s Kanaánci, které tam žily, Řekové pojmenovali „Féničané“ (ze slova foinix – φοῖνιξ – označující purpurovou barvu, kterou Řekům tyrští Féničané prodávali) – sami si ovšem v zásadě říkali Libanonci, neboť nazývali svou zemi (nevíme, jaké samohlásky mezi souhláskami používali) „Lmnn“, což Židé v téže době zapsali jako „Levanon“ (לבנון). Ti pak založili městské státy, které nejprve dobyla Asýrie, pak Babylonie, pak – po dobytí Babylonu – Persie/Írán, po Íránu je dobyl Alexandr Veliký, čímž začalo období řeckého vlivu, pak (64 před naším letopočtem) oblast obsadil Řím, který tam jako první přinesl dlouhotrvající mír a ekonomickou prosperitu. Féničané totiž do té doby každé zahraniční okupaci v různých povstáních vzdorovali – a byli potlačováni – zatímco Řím obyvatelům hlavních fénických měst (Byblos, Sidon a Týros) udělil občanství, čímž si získal jejich loajalitu. Nutno podotknout, že dlouhé období okupace Libanonu Asýrií, Babylonem, Řeky a Peršany (cca 600 let) přineslo, mimo jiné, velkou emigraci; libanonští/féničtí exulanti (zejména z doby íránské okupace) tehdy zakládali své kolonie v severní Africe, mezi jinými právě Kartágo. Právě fakt, že tyto kolonie byly v době přičlenění Libanonu k Římu už dávno samostatné, způsobil, navzdory kulturní blízkosti, odlišné zacházení ze strany Říma.

Pod Římem totiž – na rozdíl od Kartága, které mu vzdorovalo – Libanon vzkvétal; féničtí/libanonští námořníci využili římského občanství i ochrany k rozsáhlým námořním objevům i obchodu, díky čemuž rychle zbohatl a proto také dodnes v zemi stojí z tohoto období množství chrámů a paláců. Libanon ovšem měl další podstatný význam v této době: stal se jedním z prvních center křesťanství na světě a právě odtud se křesťanství šířilo dál do Římské říše. V zemi tehdy byla založena maronitská církev (založil ji poustevnický mnich Maron poblíž Hory Libanon; jeho učenci pak rozšířili křesťanství po celé oblasti). Po rozpadu Římské říše připadl Libanon Byzanci; což ovšem z mnoha důvodů znamenalo úpadek. Příliš vysoké daně, rozsáhlá korupce a nespolehlivá byrokracie, zemětřesení, které zničilo Bejrút s mnoha významnými Féničany/Libanonci, včetně slavné právnické školy – to všechno, a navíc ještě časté války mezi Byzancí a Íránem/Persií s frontovou linií často přecházející přes Libanon soužilo místní obyvatele až do sedmého století našeho letopočtu. Tenhle stav věcí veřejných pak znamenal, že bylo až příliš snadné pro arabský chalífát zemi dobýt.

Navzdory (sunnitské) muslimské arabské dominanci se podařilo maronitským křesťanům Libanon držet jak nábožensky, tak kulturně oddělený od zbytku Chalífátu. Přesto došlo k doprovodným změnám ve struktuře obyvatelstva; do Libanonu přišli (do Keserwanu, oblasti na sever od Bejrútu) pronásledovaní šíité a založili tam vlastní emirát, který šíity chránil. Právě fakt, že maronitští křesťané a šíité měli vůči státní moci podobnou (podřízenou) pozici, způsobil, že se z těchto dvou skupin obyvatel Libanonu stali – až do druhé poloviny 19. století – jasní spojenci. Během 11. století – znovu u Hory Libanon – vzniklo nové náboženství; drúzové. Drúzové jsou, podobně, jako v Iráku jezídové, náboženstvím, k němuž nelze konvertovat a z nějž (podle jejich zvyklostí) nelze konvertovat jinam; jde o náboženství, které spojuje šíitský islám a křesťanství, přičemž jak islám, tak křesťanství ho nepovažují za svou součást. Ovšem vzhledem k poměrům v zemi se stali přirozeným spojencem jedněch i druhých. Tohle je zároveň doba, kdy začaly jednotlivé komunity používat arabštinu jako civilní jazyk (jako liturgický jazyk si maronité ponechali aramejštinu).

Na dobytí rozsáhlého území Byzance seldžuckými Turky reagovala katolická církev spolu s evropskými mocnostmi křížovou výpravou (1095), která měla zajistit křesťanskou kontrolu Svaté země a začalo tak zhruba dvousetleté období vlády dnešního Libanonu z Jeruzalémského království. Během této doby navázali křesťanští Libanonci – tedy maronité – vztahy s Francií a zejména Vatikánem (Maronité uznali papeže jako hlavu církve roku 1182). Tohle byl hodně klíčový moment pro dnešní situaci; uznání papeže totiž znamená, že katolíci vidí maronity jako bratry ve víře, díky čemuž se dostávalo i po pádu křižáků a dobytí Libanonu Osmany maronitům podpory zejména z Francie a Itálie.

Osmanská říše maronity diskriminovala; zrovnoprávnil je až v roce 1856 egyptský paša Ibrahim, syn slavného paši Mohameda Alího, čímž ovšem pobouřil drúzy, kteří se začali obávat o svou pozici v zemi. Plány rozdělit Libanon na drúzské a maronitské sektory znamenal potenciální ztrátu drúzské moci nad celou zemí. Tímto okamžikem začaly problémy, s nimiž se Libanon potýká dodnes; zahraniční velmoci si vybraly své favority mezi jednotlivými komunitami a ty pak podporovaly, což zemi podstatně destabilizovalo. Nepomohlo tomu ani to, že v té době stále ještě feudální zemi docházelo k sociálním nepokojům, v nichž se selský stav domáhal zrušení nevolnictví – vůči maronitským i drúzským feudálům.

Nepokoje začaly v roce 1858, kdy vypuklo (maronitské) selské povstání proti (maronitským) feudálům, které se posléze rozšířilo i do jiných oblastí země, kde maronitští sedláci povstávali i proti drúzským feudálům. Tím dostaly nepokoje charakter maronitsko-drúzského konfliktu a ve vzájemném řetězci krevní msty průběžně eskalovaly až do května roku 1860, kdy maronitské milice mobilizovaly proti drúzům. Mobilizovali i Osmané s cílem nastolit pořádek, ovšem maronité se obávali toho, že by Osmané mohli stát na drúzské straně a tak zahájily útok proti smíšeným vesnicím, odkud vyhnaly drúzské obyvatelstvo. V reakci na to mobilizovaly i drúzské milice a zaútočily na maronity. Válka dále eskalovala, začalo docházet k desetitisícovým masakrům, zejména na křesťanské maronity, které Osmané viděli jako původce problému a stranili v drúzsko-maronitské válce drúzům. Na to pak reagovala Francie, která apelovala na závazek Osmanské říše maronity chránit a ti pak souhlasili s rozmístěním evropských vojáků (z Francie, Británie, Pruska a Rakouska), kteří měli zajišťovat mír a pořádek. Souhlasili mimo jiné proto, že Velká Británie, která stála na straně drúzů, byla součástí tohoto kontingentu. Francie ovšem využila své přítomnosti v oblasti k systematickému posilování svého vlivu, díky čemuž pak mohla po pádu Osmanské říše v roce 1920 vyhlásit francouzský Mandát Sýrie a Libanonu, z něhož v roce 1926 vznikla Libanonská republika – ovšem kontrolovaná Francií, stále ještě pod mandátní kontrolou, která skončila v roce 1945, kdy začalo stahování francouzských vojsk, které skončilo o rok později.

Libanon od té doby funguje podle pravidel známých jako Národní pakt, v němž je přesně definované, k jaké komunitě má patřit který představitel země a dvě obecné zásady – čili například maronité akceptují arabský charakter země v mezinárodních vztazích místo vázání se na Západ, muslimové akceptují nezávislost Libanonu a nebudou prosazovat sjednocení se Sýrií; prezident musí být maronita, premiér sunnita, předseda parlamentu šíita, zástupci obou musejí být řečtí pravoslavní, náčelník generálního štábu armády musí být maronita, vrchní velitel všech vojsk drúz a poměr křesel v parlamentu musí vždy být 6:5 ve prospěch křesťanů vůči muslimům a drúzům.

Tenhle systém byl sice nastaven tak, aby se nikdo necítil poškozen, ovšem v rámci studené války, která ještě eskalovala odstředivé tendence v zemi za pomocí zahraničních mocností, to pouze znamenalo permanentní politickou krizi. Maronité měli podporu Francie (a Západu) a sunnité podporu Sovětského svazu; přirozeně prozápadní vládě zase komplikovala situaci nucená proarabská orientace země, což v té době (50. léta) znamenalo orientaci prosovětskou, s níž nemohli nic udělat. Příliv statisíců palestinských uprchlíků po Šestidenní válce (1967) tomu také zrovna nepomohl – naopak – zvýšil počet muslimů v zemi a porušil tak křehkou rovnováhu stanovenou v pravidlech Národního paktu; o ničivé protivládní činnosti Sovětským svazem podporované Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která se do Libanonu s uprchlíky dostala, ani nemluvě.

V roce 1975 tak – útoky OOP na libanonskou maronitskou vládu – vypukla dlouhá, až do roku 1990 trvající zničující občanská válka, která stála život 120 tisíc lidí a vedla ke změně pravidel tak, aby více reflektovala nové etnické složení země – ještě umocněné silnou emigrací libanonských křesťanů (zhruba milion lidí během války odešel). První podstatnou změnou během války byla íránská islámská revoluce (1979). Ta znamenala zapojení Íránu do konfliktu (postavil se za šíity v roce 1980) a vznik šíitského militantního hnutí Hizballáh (1985). Zároveň znamenala vyhlášení maronitského, neuznaného státu v jižní části země zvaného Svobodný libanonský stát, který se stal spojencem Izraele, který tímto vstoupil do libanonské občanské války. Po smrti jejího prezidenta Saada Haddada Svobodný libanonský stát padl a jeho území zůstalo v izraelských rukou až do roku 2000, kdy, po narůstajících útocích Hizballáhu na izraelskou armádu (IDF) v oblasti, premiér Ehud Barak nařídil úplné stažení z oblasti.

V občanské válce byla zapojená také Sýrie, které se nelíbily aktivity OOP a která přišla maronitské vládě na pomoc. Rodina Asadů – která je vyznáním alávitská – je, částečně z historických důvodů, částečně ze strategických důvodů, velmi nakloněná křesťanům a má velmi dobrý důvod se bát arabských sunnitů; a aktivity PLO Háfiz al-Asad viděl jako posilující tyto tendence. Sýrie tak začala okupovat východní Libanon – proti vůli maronitů. Přinutit Bašára al-Asada ke stažení z Libanonu se podařilo až po takzvané cedrové revoluci v roce 2005, a to pouze za intenzivní pomoci západních zemí, zejména pak Francie.

Mír, který byl v roce 1990 uzavřen, kromě změny pravidel, kdo má mít jaký poměr poslanců (nově mají křesťané a muslimové poměr 50:50) byla z Libanonu vyhnána Arafatova OOP a byly rozpuštěny všechny milice, které bojovaly – s výjimkou Hizballáhu, který zůstal.

Hizballáh ovšem znamená pro současný Libanon – i jeho okolí – vážný problém. Mezinárodně je klasifikován jako teroristická organizace, ale on je daleko víc, než to. Hizballáh totiž funguje jako kombinace teroristické organizace, zahraničního sboru íránských Revolučních gard (čili funguje jako armáda), politické strany, sociální a charitativní organizace a klasické, zločinecké mafie. Úspěšně vytváří paralelní struktury moci v Libanonu a jeho vojáci se zocelili v syrské válce, kde bojují na straně Bašára al-Asada a zároveň se dostali k novým íránským zbraním. Jejich šéf, Hasan Nasralláh, pravidelně vyhrožuje Izraeli zničením a počet raket, které má, by pro Izrael znamenal závažný problém se spoustou mrtvých, i kdyby se Izraeli nejspíš podařilo nakonec Hizballáh porazit.

Už minulá válka mezi Izraelem a Hizballáhem, k níž došlo v roce 2006 v jižním Libanonu, dopadla izraelským vítězstvím – podařilo se zajistit, že jižní Libanon ovládla řádná libanonská armáda spolu s posíleným kontingentem OSN – ale ne nadlouho. Ta válka začala tak, že Hizballáh napadl Izrael jak pozemně (zabil přitom několik izraelských vojáků a dva unesl), tak raketami; Izrael zareagoval útokem na Hizballáh v celém jižním Libanonu a okupací jižního Libanonu do doby (necelé dva měsíce později) než se podařilo zajistit předání moci od Hizballáhu vládě. Jenže Hizballáh si nedal říct, už v roce 2008 se (neúspěšně) pokusil o puč a dodnes zůstává silou, která má v Libanonu čím dál větší moc.

To, že zahraniční Libanonci dostali volební právo tak nic neřeší; Hizballáh přestává hrát na hřišti vytýčeném libanonskou ústavou a začíná se chovat jako stát sám o sobě. Vzhledem k tomu, jakou podporu od Íránu má, představuje jedno z největších rizik v oblasti.

K úvodní otázce – Féničané nezmizeli, jsou pořád tady (čemuž daly za pravdu DNA testy provedené před pěti lety), stejně jako nikdy nezmizeli Peršané – Libanon je místní jméno pro řecký termín Fénicie stejně jako Írán je místní jméno pro řecký termín Persie. Ovšem ovládne-li Hizballáh Libanon, v sázce je hodně; mezi jinými také ohrožení bohaté libanonské kultury v zemi, jako je hudba, poezie, literatura, film, divadlo, móda a další.

Bejrútu se kdysi říkalo Paříž Blízkého východu a aktuálně není, není-li člověk politicky exponovaná figura, ani nebezpečné do Libanonu (tedy do míst, která nemá Hizballáh pod kontrolou) jet. Možná právě naopak: současné relativní „ticho“ před bouří je třeba jednou z posledních možností si užít libanonskou kulturu i jinde, než v libanonských komunitách v Jižní Americe a dalších zemích, kde je libanonská diaspora. Ať už se bude situace na Blízkém východě vyvíjet jakkoliv, geopoliticky je Libanon, ať chce, či nechce, přímo na frontové linii.