Rád jezdím na výlety vlakem a také rád objevuji trochu jiné kraje. Vzhledem ke konkurenčnímu boji na trase Praha – Košice jsou ceny jízdenek na absolutním minimu, zatímco počet spojů na absolutním maximu. Proto byla už jen o kousek vzdálenější (alespoň západní) Ukrajina jasnou volbou pro další výlet.

Dlouho jsme neměli jasno v počtech lidí ani v délce výletu, takže plánování přišlo až na poslední chvíli. Po dlouhém zkoumání chaosu v Ukrajinských vlakových a autobusových (nebo spíš maršrutkových) jízdních řádech jsem usoudil, že nejlepší bude si ubytování zajišťovat až tam, kam se reálně dostaneme, protože vůbec není jisté, že nějaký plán dopadne. Nebyla to nakonec úplně špatná volba, měli jsme tak naprostou volnost. Tento menší cestopis z léta 2017 bych chtěl pojmout i jako návod a poučení pro cestování po Ukrajině, protože některé věci jsem zjistil až známou sekvencí pokus-omyl.

UA TIP #1 – Nákup jízdenky přes Slovensko

Dříve (červenec 2017) jezdil přímý lůžkový vůz Praha – Kyjev na EN 443 Bohemia. Kdo jel na sedačku přestupoval v Košicích a Čierne nad Tisou. Nyní již tento spoj nemá ani přímý vůz ani návaznost na Ukrajinu. Je proto potřeba jet Regiojetem ve 21:48 do Košic a odtud osobními vlaky do Čierne nad Tisou a Čopu. Cena Regiojetu při včasném nákupu je opravdu nízká. Dostanete se i pod 300  Kč nebo 600 Kč za lůžko.

Z jiných spojů lze využít večerní Leo Express ve 20:10 z Prahy hl.n., ale pak musíte čekat dvě a půl hodiny v Košicích. Cena jízdenka za Leo Express se různí (nejlevnější jsem viděl za 269 Kč), úsek Košice – Čierna nad Tisou stojí 5 EUR.  Existuje i varianta LE vlak+bus (nejlevněji asi za 419 Kč) až do Mukačeva. Tady však hodně záleží na rychlosti celníků a koloně na hranicích. Můžete čekat hodinu nebo i 10 hodin. Jízdenku přes hranici do Čopu koupíte v jakékoliv pokladně na Slovensku za 2 €

Den 0-1 cesta

Začalo to už nákupem jízdenek. Z časových důvodů nám vycházel nejvhodněji noční euronight Bohemia ve 23 h z Prahy, který měl přímou návaznost až do Čopu na Ukrajině. Tam ze Slovenska jedou jen dva vlaky, takže ta návaznost je dost podstatný benefit. Překračovat hranici autobusem jsem nechtěl (protože se čekání počítá na hodiny) a na pěší přechod se stejně k té hranici člověk nějak dopravit musí. Problém byl však koupit jízdenku, protože se e-shop tvářil jako, že vlak je již vyprodaný, ale to byla naštěstí jen zrada rezervačního systému, který mi neustále vnucoval lůžkový vůz z Prahy do Kyjeva (a ten byl vyprodaný), zatímco vůz na sezení do Košic byl bez problémů koupitelný.

Svou odyseu jsem započal ve dvě ráno v Olomouci. Pro všechny případy jsem si chtěl vyměnit pár hřiven ve směnárně, abych měl nějakou rezervu, než najdu bankomat a budu si moci vybrat za běžný kurz banky. Bohužel jsem blbě přečetl kurzy a hned na začátku prodělal asi dvě stovky na výměně. Inu první poučení, a ještě jsem nevyrazil.

UA TIP #2- Nákup hřiven

Výměnu hřiven v ČR i v jinak zaběhlých a slušných směnárnách doporučuji s velkou obezřetností. Jejich běžný kurz (a jak jsem sledoval, tak ve většině směnáren po ČR) je 0,64 Kč nákup a 1,28 Kč prodej, zatímco běžný kurz podle ČNB se pohyboval kolem 0,9 Kč za hřivnu!!! Veksláci na nádraží v Čopu mění české koruny 1:1. Na Ukrajině většina směnáren přijímá hlavně dolary a eura. Za Euro dávají asi 29 hřiven což odpovídá kurzu 0,93 tedy blíže ke kurzu ČNB. Hřivny si jde i vybrat z bankomatu, ale některé bankomaty (např. Sberbank) si chtějí účtovat 50 hřiven za provedení transakce. Upozorní vás předem, takže můžete odmítnout a vyhledat jiný bankomat. Já bez problémů vybral v bankomatu na nádraží v Mukačevu a dle výpisu byl kurz 0.903

(Pozn. nyní už se kurz pohybuje kolem 0.75 Kč za hřivnu a kurz poskakuje každý měsíc jinak, ale jednoduše platí, že je třeba si kurzy při směně hlídat)

Košice centrum (divadlo)

Kamarád Zbynďa jel už z Jablonce a ve vlaku držel místo. Vlak byl slušně zaplněný cestujícími všeho druhu (i přes pár psů jsem v uličce přecházel, než jsem našel kupé). Všichni však seděli, přes hranici je totiž vlak povinně místenkový. K zaplnění vlaku došlo až za Čadcou a Žilinou. To už náš noční vlak byl pro Slováky ranní vlak. Bohužel těch jeden a půl vagónu k sezení (zbytek byl lůžkový/lehátkový) kapacitně rozhodně nestačilo, tak se stálo i v uličkách až do Košic. Pohled na ranní Tatry byl i tak z vlaku pěkný.

V Košicích jsme měli hodinu a půl na přestup do osobního vlaku do Čierne nad Tisou. Za tu dobu jsme ještě potřebovali koupit za dvě eura přeshraniční jízdenku do Čopu. Nejde koupit on-line, ale bez problémů jde koupit na jakékoliv slovenské pokladně. Po prohlídce Košic jsme uznali, že tam toho je víc než jen Lunik IX a je to docela pěkné město.

Jízda do Čierne nad Tisou byla už v prázdném kupé překvapivě dlouhého osobního vlaku. Cestou jsme dokonce jeli těsně po Slovensko-Maďarské hranici poblíž Slovenského Nového Mesta a jeho protějšku Sátorljaújhély. Že jsme poblíž Maďarské hranice napovídaly i dvojjazyčné nápisy na nádražích. Včetně samotné Čierne nad Tisou.

Nádraží Čierna nad Tisou, to je takové velké překladiště. Nákladní vagóny tu jsou vyrovnané do mnoha a mnoha řad. A to tu v minulosti byl provoz určitě mnohem rušnější. Tady jsme si všimli, že najednou nemáme jeden, ale hned dva lůžkové vozy připnuté na osobním vlaku. Ten druhý byl Bratislava – Kyjev. Na nádraží proběhla manipulace. Odpojili lůžkové vozy a za chvíli posunovací šestinápravová lokomotiva přezdívaná „čmelák“ se svým typickým brumlajícím zvukem přisunula k lůžkům i jeden ošuntělý starý vůz Bt určený sedícím cestujícím a elektrickou lokomotivu co nás měla odtáhnout „za čáru“.

Cesta přes hranici je celkem bezproblémová. Dojedete přesně na hranici doprostřed pole. Tam nastoupí policie s celníky a vyberou pasy. Pak se přibližně tři čtvrtě hodiny (závisí na obsazenosti vlaku, ve vagonu nás bylo asi 6 + ty plné lůžkové vozy) nic neděje, a nakonec to objedou znova a vrátí vám pasy s razítkem. Rozhodně je dobré si před tím zajít na záchod. Vagón sice záchod má, ale je to ten starý s dírou na koleje. A vykonávat potřebu celníkům přímo před budovu asi není úplně vhodné. Po kontrole vás čeká krátký úsek Ukrajinou do nádraží v Čopu. Ještě jsme minuli maďarský IC Latorica do Budapešti. Je zajímavé, že do Maďarska odjíždí z Čopu 7 vlaků denně (z toho jeden přímý do Budapešti) a na Slovensko jen dva.

Poprvé na Ukrajině

Po příjezdu do Čopu jsme byli instruování vystoupit a projít celní budovou nádraží, tam se nás zeptali, jestli převážíme něco speciálního jako drogy nebo alkohol. Celník si zavtipkoval, jestli nemáme nějaké léky na diskotéky a šli jsme. Hned za celnicí už na nás čekali taxikáři, veksláci a další obchodníci co by rádi měli něco z těch „bohatých zápaďáků“.

Na celých 10 km z Čierne nad Tisou do Čopu jsme měli mít čas od 12:15 do 14:10 (je v tom časový posun + 1h) s tím, že v 14:30 měl jet osobní vlak do Užhorodu. Se vším jsme však byli hotoví až po třetí hodině. Další osobák jel až v 17:16 a za hodinu express z Oděsy do Užhorodu. Zkusil jsem pokladnu, zeptal jsem se na Užhorod a dostal jsem jasnou odpověď, že nejdřív v 17:16. Zeptal jsem se na ten express a odkázala mě k jiné pokladně. Nakonec jsem se zeptal, jestli neprodává nějaké papírové jízdní řády, to mě buď nepochopila, nebo nechápala, k čemu bych to chtěl, a odkázala mě na nádražní tabuli. Z té jsem velmi pomalu vyčetl jen to, co vím.

UA TIP #3 – Nádražní tabule na Ukrajině

Na Ukrajině nemají dvě tabule pro příjezd a odjezd. Mají jednu tabuli, která má sloupce přibližně v tomto formátu: Číslo vlaku – Trasa – příjezd – délka pobytu – odjezd, takže pokud okem hledáte třeba Užhorod, tak ho najít nemusíte. Protože váš vlak tam bude napsaný např. Jako Mukačevo – Syanky (Мукачево  – Сянки).

Železnice napoprvé tedy zklamala, tak co autobusy? Před nádražím bylo jakési autobusové stanoviště, ale zatím bez autobusů. Studování jízdního řádu autobusů dalo celkem zabrat, ale přece jen se povedlo vyluštit, že za 8 minut jede autobus do Užhorodu. Hurá! Seznámení s ukrajinskými autobusy přišlo opravdu šokem. Stáří autobusu by se dalo počítat na desítky let, klimatizaci to samozřejmě neznalo, takže tam bylo neskutečné vedro, lidé v něm běžně stáli a kapacitu omezovaly jen fyzikální zákony. Aspoň ta jízdenka byla opravdu levná.

Užhorod

Po třičtvrtěhodinové cestě rozhrkaným autobusem, kdy nám jedna spolucestující začala vedrem kolabovat, přímo v autobuse jsme to dohrkali do našeho prvního cíle Užhorodu. Užhorod je se svými 116 000 obyvateli v zakarpatské oblasti největším městem. Je zde všechno, průmysl i univerzita. Mezi největší dominanty města patří Užhorodský hrad a pravoslavná katedrála Krista Spasitele. My jsme, vzhledem k ne zrovna komfortní cestě, vystoupili raději na periférii a do centra došli. Získali jsme tak možnost poznat ukrajinskou sídlištní realitu. Mnohá česká sídliště vám najednou budou připadat jako fajn místo k životu. Park, který jsme chtěli projít byl pořádně zarostlý a jezírka velmi špinavá, takže jsme zamířili rovnou ke katedrále Krista Spasitele, která je vidět už z velké dálky.

Katedrála nás ohromila svou velikostí i svým velmi dobrým stavem, vzhledem ke svému okolí. To jsme nevěděli, že na Ukrajině to je standard a církevní budovy jsou v asi o 500 % lepším stavu než zbytek měst a vesnic, ve kterých se nachází (a to včetně silnic). U katedrály se mi v prodejně údajně největšího ukrajinského operátora Kyivstar podařilo za pomoci ochotné prodavačky zakoupit místní SIM Kartu s 3 GB internetu a 60 vnitrozemskými minutami (které jsem nevyužil), celá transakce mne vyšla na 85 hřiven, z toho mi 10 hřiven kreditu zůstalo pro všechny případy (použil jsem za celou dobu 1 SMS).

UA TIP #4 – S mobilem na Ukrajině

Naši operátoři už nevědí, jak by nás více oškubali, tak mají mimo EU tarify, které vás donutí mobilní telefon leda tak vypnout. Odchozí hovor vyjde většinou asi na 30 korun, příchozí na 16 korun a 1 MB dat klidně na 300 korun (Vodafone by teď měl zlevňovat na 7 korun, ale nevím, zda do tohoto zlevnění patří i Ukrajina). Každopádně mobilní internet na Ukrajině se vyplatí. A to na hledání jízdních řádů vlaků a autobusů, dodatečné informace v mapě a zajednávání ubytování. Na nic z toho není 100% spoleh, ale takové jízdní řády na menších zastávkách prakticky nikde nevisí (často chybí i označení zastávky).

Rozhodně se vyplatí pořídit místní předplacenou SIM kartu. Nechtějí po vás žádný doklad a je to velmi levné. Největší a údajně nejdražší operátor Kyivstar to má následovně: 25 hřiven za pořízení SIM karty a 50 hřiven za 3GB dat na měsíc, vyšší data jako 6 a 10 GB jsou odstupňované zhruba po 20 hřivnách. Prý má nejlepší pokrytí. Co jsme však sledovali, velmi dobré pokrytí má též Vodafone. Ten za 50 hřiven nabídne až 6 GB dat, cena za pořízení SIM bude obdobná.

Na Ukrajině každopádně není LTE (Kyivstar však už testuje):

Ve městech je všude fun Kční a rychlé 3G, ale mimo města je to bída. Většina vesnic má slušné Edge, ale čím více se dostáváte mimo obydlené oblasti, tím horší pokrytí tam je. Podél železničních tratí to je nejhorší, dokonce ještě 10 km před Lvovem v lese není signál. Ne, že bychom to neznali z Klánovického lesa nebo Bílovic nad Svitavou… Opera mini je však základním vybavením pro hledání informací. Budiž otázkou jestli je lepší ukrajinské pokrytí nebo české ceny…

Od katedrály jsme se vydali na prohlídku centra, které je už o něco udržovanější než periférie. Centrum je k sídlištní části připojeno Pěším mostem (on se tak fakt jmenuje) přes řeku Už. Na okrajích mostu se trhovci snaží prodávat různé drobnosti, sladkosti nebo svou úrodu. Podél řeky vedou příjemné promenády se stromy, kde je za letních dní příjemně. Pěší zóny uvnitř jsou lemované všemožnými obchůdky a zapadly by do běžného středovevropského města. Pro českého turistu není střed města tedy ničím výjimečný.

Také jsme tu neplánovali přespat, chtěli jsme víc do hor. A když už jsem měl ten internet, tak jsem skontroval v místní autobusové aplikaci jediný vyhlédnutý spoj. A on tam nebyl! Prostě to nacházelo spoj až na příští den. Myslel jsem, že jsem se díval správně, ale že by spoj ten den nejel? Došli jsme nakonec k závěru, že je možná vykoupený (protože ta aplikace umožňovala online nákup jízdenek) a rozhodli se pro přespání v Mukačevu.

UA TIP #5 – Aplikace na autobusy na Ukrajině

Co mi došlo díky dalším zkušenostem, autobus nebyl vyprodaný a jel normálně. Problém je ten, že aplikace i webová stránka bus.com.ua, nebo bus tickets ukazují autobusové spojení jen takové, na které jde koupit online jízdenka a pokud je online nákup jízdenek ukončen (a to je několik hodin před odjezdem), tak spoj jednoduše nezobrazí. Stejně tak jde online jízdenka nakoupit jen na některé spoje, z některých velkých stanic. Vypadá to tak, že vyhledáte spojení tam, ale nemůžete vyhledat spojení zpět, protože nemáte vesnici, odkud chcete jet vůbec na výběr. Z toho plyne poučení, na meziměstské autobusy nepoužívat aplikaci, akorát vás to vyděsí!

Centrum je obsypáno různými kebaby a pizzami, což nás úplně nelákalo. Dal se s námi na rohu do řeči jeden místní taxikář, který znal dobře ČR (jako snad každý tam, jak jsme zjistili) a dobře rozuměl češtině. Poradil nám restauraci úplně na periferii města, kam by nás samozřejmě „musel odvést“. To jsme s díky odmítli (i když to nebylo úplně snadné) a šli k hradu a skanzenu, což jsou asi největší důvody navštívit Užhorod (tedy hlavně ten skanzen). Ve hradu jsme se dozvěděli, že je možná jen prohlídka s průvodcem (navíc docela drahý vstup) a tím jsme se nechtěli zdržovat, tak jsme jej viděli hlavně zvenčí. Hrad 30 metrů vyvýšený nad městem pochází už z roku 903 a má mohutný dříve vodní příkop.

Poblíž hradu je i skanzen věnovaný Zakarpatí. Vstup do skanzenu stojí 20 hřiven. Zajímavé bylo, že jsme nemuseli do kasy, rovnou vyšel někdo z ochranky a chtěl po nás peníze. Když jsme mu dali padesátihřivnovou bankovku za dva, tak řekl, že „to stačí“. Dodal pak, že těch 10 nám dá na cestě zpět (a skutečně dal). Skanzen za to však stojí, mají tam i dřevěný zakarpatský kostelík. Dokonce za jednou chaloupkou chovají králíky. Samozřejmě autentickou zakarpatskou vesničku to úplně nenahradí, ale tady ty chalupy aspoň na sobě nemají satelit a kolem sebe reklamy nebo harampádí. Také tu jde nahlédnout do interiéru. Ještě jeden podobný (ale větší) skanzen je v Koločavě. Před skanzenem jsme potkali jinou skupinku Čechů, tak jsme si vyměnili první dojmy.

A protože ta doporučená hospůdka byla na trase do Mukačeva, tak jsme se rozhodli k ní vydat. Hospůdka se jmenuje Deca u Notara a mohu jen doporučit. Skvělé prostředí i kuchyně. Ochutnali jsme konečně ten věhlasný ukrajinský Kvas. Řekl bych, že to je jako, když černé pivo vyrobíte v SodaStreamu, ale vlastně to za horkých letních dní ani není špatné. Na Ukrajině je hlavní plodina brambora. Dělají s nimi úplně všechno

Problém je, že poloha restaurace opravdu není ideální. Tam jsme se dostali maršrutkou 1. Zpět už to bylo horší.

UA TIP #6 – Doprava po městech

Ve většině měst jezdí jako MHD tzv. maršrutky. Jsou to menší autobusky nebo větší dodávky (podle úhlu pohledu) ve stavu deset let po propadnutí STK. Mají danou trasu linkou, přibližný jízdní řád, ale zastaví vám kdekoliv na mávnutí a vystoupit můžete taky prakticky kdekoliv, když si řeknete. Jízdné je velmi nízké, obvykle 4 hřivny. Překvapivě linka vedoucí jedním směrem, nemusí vůbec vést směrem opačným. Na rozdíl od autobusů, tady existuje i solidní aplikace co aspoň dá dost informací o trasách městských maršrutek a vůbec MHD na Ukrajině a v celém SSSR (a nejen tam, je tam i Srbsko). Jmenuje se Eway a funguje i off-line.

Po městech funguje i nespočet taxíků. Je samozřejmě lepší se zeptat, za kolik vás vezme, ale konkurence, v podobě kohokoliv, kdo má řidičák, jim nedovolí cenu moc šponovat. Běžná cena po městě je 50 hřiven za cestu.

Takže ta marshrutka jezdila jen jednosměrně a zpět žádná nejela! Nebyli jsme si ani jistí, jestli tudy pojede nějaký autobus do Mukačeva. Je to sice silnice do Mukačeva, ale nikde žádná cedule zastávky. Servírka nám řekla, že to je silnice do Mukačeva a ať prostě máváme. Měl tu jet nějaký z Košic, ale nic nejelo. Začínali jsme být lehce nervózní, poslední autobus z autobusáku měl jet v deset večer a pěšky to bylo pěkně daleko. Místní kluci se divili, proč tam tak postáváme, tak nám řekli, že maršrutka jezdí jen jednosměrně a autobus jezdí z autobusáku.

Radili nám jít na obchvat a stopovat u pumpy kamiony. Na to jsme se úplně necítili, tak nám zavolal taxi, které nás odvezlo na autobusák, a my stihli svůj autobus. Jízda taxi (starou ladou bez pásů, smradem z výfuku a podvozkem tenkým jak papír) byla sama o sobě dokonalým autentickým zážitkem, co za těch 50 hřiven za 2 osoby stálo.

Cesta do Mukačeva byla ještě zajímavější. Mohli jsme jet dálkovým vlakem, ale online jízdenka vycházela v přepočtu na 120 korun, zatímco autobus stojí nějaké drobné (asi dvacku, nevím). Opět malý a prastarý autobus ruské výroby. Tento autobus však měl cílovou stanici Lutsk, což je kolem 600 km a měl dojet do cíle někdy druhý den ráno. Ta představa trávení noci v autobuse v poločase rozpadu mi přišla docela děsivá, hodina (asi 50km) do Mukačeva bohatě stačila. Ačkoliv podle jízdního řádu autobus nikde mezi Užhorodem a Mukačevem nestaví, zastavoval celkem často a zastavil i poblíž té hospody, akorát bychom se do toho autobusu asi už nevešli. Lidé opět stáli v uličce, ale také celkem brzy za městem vystupovali.

Přes Booking.com jsme si rezervovali ubytování přímo u nádraží v Mukačevu, abychom to neměli daleko a mohli druhý den hned pokračovat. Neověřené překvapení bylo, že náš autobus jel k nádraží v Mukačevu, ale jinému. Mukačevo má sice zastávku u vlakového nádraží, ale autobusové nádraží má asi o 1,5km vedle poblíž vlakové zastávky Mukačevo-Prilad. Dokonce tam stál i autobus Leo Expressu co přijel z Košic od vlaku. Tak jsme si dali ještě noční procházku Mukačevem. V noci tam jsou ulice osvětlené opravdu špatně a neoznačený otevřený kanál rozhodně přidal na ostražitosti.

Náš hotel Tonal sídlí fakt u nádraží a to tak, že jedna z jeho zdí sousedí s nádražním kolejištěm. Hotel je to čistý a příjemný, jedinou drobnou vadou na kráse je, že máte pocit, že vám nákladní vlaky projíždí přímo pokojem. Pro pokračování dál však opravdu stačilo sejít dolů a vejít do sousední budovy.

Konec první části 

Další fotky najdete zde: https://www.flickr.com/photos/125492033@N08/sets/72157692392041652

Článek původně vyšel zde: https://potkamesevevlaku.wordpress.com/2018/04/06/z-prahy-az-na-kolocavu-verejnou-dopravou/