Hodně se mluví o tom, jak lži Donalda Rumsfelda a Paula Wolfowitze způsobily řetězec utrpení, které Irák sužuje dodnes. Osobně jsem trochu jiného názoru: lži o zbraních hromadného ničení současnou situaci nezpůsobily, pouze výrazně urychlily její nástup. Irák totiž zdaleka nebyl tak stabilní, jak to na první pohled vypadalo.

Režim Saddáma Husajna totiž nebyl žádnou oázou stability; byl postaven na silném protežování sunnitských Arabů,  zatímco ostatní skupiny obyvatelstva byly nejen utlačované, ale v některých případech rovnou genocidně likvidované. A „kovbojský“ charakter Saddámova režimu vůči zahraničí mu také mnoho přátel nezískal. Irák je, z hlediska státní identity, tak trochu jako Jugoslávie; Irák je v podstatě zemí „bez Iráčanů“.

Ti, kdo se viděli v prvé řadě jako Iráčané, byli – a jsou – zejména sunnitští Arabové, jejichž privilegovaná pozice za Saddámova režimu jim dala možnost se se státem identifikovat podobně, jako se mnozí Srbové viděli jako Jugoslávci (ovšem jejich představa Jugoslávie byla taková, kde Srbové měli vedoucí roli a kde se „srbské“ a „jugoslávské“ zaměňovalo zcela podle potřeby; něco podobného tradičně dělá Francie vůči Evropě, kdy francouzští politici říkají „Evropa“ a myslí „Francie“). Irák totiž dodnes trpí především absencí politického národa, který by měl držet stát pohromadě. Dějiny Iráku a jeho politika tak jsou spíše dějinami jednotlivých náboženských a etnických skupin, které se v Mezopotámii vyskytují.

V podstatě to, co vidíme v Iráku dnes, je, jako kdybyste vzali období evropských dějin od Vestfálského míru (1648) po konec první světové války (1918), tedy 270 let, a stlačili ho do osmdesáti šesti let (1932 – 2018), a to ještě s přihlédnutím k tomu, že v Evropě nebylo v roce 1918 stále ještě hotovo, protože aby se Evropa stala jakž takž stabilní, muselo dojít ke dvěma světovým válkám, posunům hranic a rozpadu Československa, Jugoslávie a SSSR. A přitom stále ještě nejsme u konce – v Evropě pořád máme ještě místa, kde se o sebe identity místních lidí třou, až to jiskří. A teď si představte, co se stane, když se díky zájmu světa, možnosti kopírovat vyzkoušené modely odjinud, moderním komunikačním technologiím a zejména obří zásobě suroviny, která tohle všechno může prakticky neomezeně financovat, tenhle bolestivý proces takhle urychlí.

Historie Iráku (stručně) od starověké Mezopotámie totiž vede následujícím způsobem – od Alexandra Velikého přes starověký Řím a Byzanc bojující o jeho dnešní území s Íránem (Persií), několik chalífátů (Rášidský, Umajjovský a Abbásovský) ke dvěma turkmenským říším (Karakojulunská a Akkojunluská), přičemž pádem Akkojunluské říše skončila na velmi dlouhou dobu jakákoliv „stabilita“ pro obyvatele regionu. Od té doby (počátek 16. století) až do roku 1639 o Mezopotámii válčil Írán (Persie) s Osmanskou říší, která tak od té doby mohla začít dnešnímu Iráku stabilně vládnout. Od počátku osmanských nároků na dnešní Irák do roku 1704 byl rozdělen mezi čtyři provincie (ejálety); v roce 1704 získali v dnešním Iráku moc Mameluci – vojenský řád bývalých osvobozených otroků (kdo sleduje Hru o trůny od George R. R. Martina, si jistě všimne této paralely), kteří, podobně jako v Egyptě, byli vůči Osmanské říši velmi silně autonomní. To skončilo rokem 1831, kdy si Osmanská říše opět prosadila přímou vládu, nově rozdělenou pouze do tří větších regionů (vilájetů), a vládla v tomto stavu až do roku 1914, kdy území dnešního Iráku ovládla Velká Británie.

Když jsme takhle rychle přeletěli většinu iráckého středověku a novověku, všimněme si jednoho shodného bodu: Mezopotámie během celé té doby, a to už od Alexandra Velikého (4. století před naším letopočtem), neměla absolutně žádnou možnost vytvořit místním lidem identitu, která by byla opřená o nějakou úřední autoritu a rozvíjet se jako samostatná entita. Pax Ottomana pak znamenal, že v rámci takhle velkého impéria ani nebyla žádná tendence podobné identity vytvářet; lidé předávali svou kulturu a jazyk na další generace a koexistovali s ostatními na daném území až do první světové války, protože s trochou nadsázky to jediné, co Osmany zajímalo, bylo, že poddaní uznají, že jsou poddanými a budou platit daně (čehož využili právě například Mameluci, nebo čeho využil slavný egyptský paša Mohamed Alí; v obou případech Osmané zasáhli, až když měli pocit, že mají té autonomie příliš). To samozřejmě neznamená, že osmanské vyžadování podřízenosti a loajality státu bylo něco hezkého – Osmané velmi brutálně potlačovali rebelie na Balkáně i jinde, a situace se drasticky změnila během první světové války, kdy Osmanská říše, stejně jako Turecké národní hnutí a jím založené nástupnické Turecko, spáchaly genocidu na třech křesťanských národech: Arménech, Asyřanech a Řecích.

Po první světové válce musely vítězným mocnostem Dohody Německo a Osmanská říše / Turecko odevzdat území, která přešla pod takzvanou mandátní správu. Mandát byl v rámci práva definovaného Společností národů území spravované jednou z vítězných mocností do doby, než místní lidé budou schopni převzít správu nad svými záležitostmi. Po Osmanské říši zbyla takzvaná mandátní území typu A – Irák, Palestina, Sýrie a Libanon. Irák a Palestina přešly pod britskou správu a Sýrie a Libanon pod správu francouzskou – na základě tajné a dnes často kritizované Sykesovy-Picotovy dohody o rozdělení sfér vlivu na Blízkém východě. Nutno podotknout, že Mandát Palestina zahrnoval území čítající dnešní Izrael, Jordánsko, Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu / Judeu a Samaří. V případě Iráku to znamenalo, že Británie držela území a hledala, komu ho předat.

Americký server Vox přišel s vynikající stránkou, která obsahuje 27 map, které vysvětlují komplexitu dnešního Iráku – doporučuji se na to podívat; je to poměrně klíčové pro pochopení, kdo je kdo a proč se děje, co se děje. Když Británie hledala, komu by mohla Irák předat, problém představovalo zejména různorodé obyvatelstvo, které bylo do značné míry promíchané. Dělení obyvatelstva v Iráku je dvojí: etnické a náboženské. Iráčané jsou etnicky Arabové, Kurdové, Turkmeni, Jezídové, Asyřané, Arméni, Židé nebo příslušníci jiných národnostních menšin (Čerkesové, Mandejci, Šabakové nebo Romové), přičemž nábožensky jsou šíité (většina), sunnité, křesťané, židé, jezídové nebo zoroastrové. Aby to nebylo úplně jednoduché, zatímco podíl šíitů a sunnitů není velký (60:40), podstatná část sunnitů jsou etničtí Kurdové. Etničtí Arabové, dominantní etnikum, jsou z velké většiny nábožensky šíité, ale menšina je jich (kromě sunnitů) i křesťanská (většina křesťanů v Iráku jsou etnicky Arabové).

Dnes má Irák 37 milionů obyvatel, z toho Arabové tvoří 80 % populace, Kurdové 15 % a ostatní dohromady kolem 5 %. Sunnitských Arabů je 5,3 milionu, tedy zhruba 14 % populace. V roce 1920 byly oproti dnešku dva rozdíly: tehdy v Iráku žilo na 130 tisíc Židů (dnes zhruba 10 tisíc) a neznámý počet (řádově 50-100 tisíc) Asyřanů, k nimž přibylo zhruba 40 tisíc Asyřanů prchajících před genocidou, kterou na ně nachystalo Turecko. Až do roku 1957 lze počty jednotlivých etnik pouze odhadovat, protože nejsou žádná spolehlivá data. Počet Židů známe díky tomu, kolik jich v roce 1948 přišlo do Izraele a protože židovské obce tento počet sledovaly – a známe počet Asyřanů, kteří uprchli před genocidou z Turecka, protože je pomohla přesídlit Velká Británie.

Asyrští uprchlíci byli Velké Británii nesmírně vděčni za záchranu, ovšem poměrně zásadní problém byl, že je Britové přesídlili do oblasti dnešního Kurdistánu. Třebaže jsou sami Kurdové velmi starý národ, jehož předkové z Mezopotámie pocházejí (například města Ur a Uruk), Asyřané jsou potomky velké starověké říše a Británií byli asyrští uprchlíci přesunuti na místo, které je pro ně důležité podobně, jako Izrael pro Židy, ale kde, na rozdíl od Židů v Izraeli, nebyli přítomni přes 2500 let. Pro Asyřany (kteří jsou nábožensky křesťané a mluví aramejsky, čili Ježíšovým rodným jazykem), to znamenalo návrat ztraceného domova. Kurdové, kteří po první světové válce také přišli zkrátka, ovšem viděli v Asyřanech lidi ještě snižující jejich šance na to, mít kdy vlastní stát; v důsledku čehož začalo dlouhé období, kdy Kurdové Asyřany vraždili a mocní tohoto regionu (Turecko a vláda v Bagdádu, ať už byla jakákoliv) toho zneužívali, protože se chtěli pokud možno zbavit obou národů. Asyrská pomoc Britům ve správě mandátního území a privilegovaná pozice, kterou dočasně od Britů dostali, tomu také moc nepomohla.

Britové se nakonec rozhodli pragmaticky – podobně, jako v Jordánsku, utvořili království, kde trůn svěřili rodu Hášimovců (anglicky Hashemites, arabsky al-Hášimíjún), starému arabskému šlechtickému rodu, který dokládá své předky až k pradědečkovi proroka Mohameda. Moc předali konkrétně králi Fajsalovi I., kterého si předtím zvolili za svého krále Syřané, než jim Francie vyhlásila válku, porazila je, vyhlásila francouzský Syrský mandát a Fajsala poslala do exilu. Fajsala si Britové vybrali proto, že byl umírněný a dalo se s ním vcelku dobře dohodnout, ale jeho hlavním problémem bylo, že nově vzniklý Irák neměl absolutně žádnou společnou identitu. Vznikl sloučením tří osmanských vilájetů, které vůči sobě samým neměly o nic víc společných zájmů, než vůči jiným vilájetům v oblasti.

V roce 1932 Britové dali Iráckému království samostatnost, ovšem prvním krokem samostatného iráckého království bylo hromadné vraždění Asyřanů, které měli na svědomí Arabové i Kurdové. Irácký stát měl ovšem v sobě od Britů jednu podstatnou vadu, která nakonec přinesla všechno to utrpení, kterého jsme svědky od druhé poloviny 20. století dodnes – Británie se specificky rozhodla vychovat irácké elity pouze z řad sunnitských Arabů, kteří sami tvořili menšinu obyvatelstva. Sunnitští Arabové se, častěji, než že tomu tak nebylo, dostali do vysokých pozic v armádě, ve státní správě i ve školství. A to se samozřejmě negativně odrazilo na zbytku země.

Irácká (arabská sunnitská) elita byla a dodnes je velmi sekulární, a také velmi ambiciózní. Už od začátku viděla, že král Fajsal reprezentoval britské zájmy víc, než jí bylo libo. Třebaže jeho syn Ghazi (mimochodem osobně zodpovědný za vraždění Asyřanů), který byl korunovaný v roce 1933, byl arabský nacionalista a odpůrce britských zájmů, nebyl úplně schopným vládcem. Ghazi I. měl jediného syna – Faisala – který poté usedl v důsledku tragické smrti svého otce ve sportovním automobilu na trůn v roce 1939 pod jménem Faisal II., ve svých necelých pěti letech. Samozřejmě reálně vládl jeho strýc Abdalláh z Hidžázu jako regent, ale sám fakt, že dynastie vypadala, jak vypadala, o mnohém svědčí. Regent Abdalláh z Hidžázu byl ovšem Británii loajální, což se nelíbilo místní sunnitské arabské elitě, která už od poloviny 30. let navazovala těsné vztahy s nacistickým Německem. V roce 1941 pak došlo k nacistickým Německem podporovanému vojenskému převratu, který vedl k válce s Velkou Británií. Británie vyhrála a dosadila krále znovu na trůn a jeho strýce jako regenta.

Po druhé světové válce se v Iráku naplno rozproudila ropa a do země přišlo velké bohatství – ovšem jen pro někoho. Dramaticky se rozevřely nůžky sociální nerovnosti a mezi občany se začal šířit zájem o socialistické a komunistické myšlenky. Násirův úspěch v Egyptě situaci jen eskaloval. Násirův porojekt Spojené arabské republiky (spolu se Sýrií) inicioval vznik Arabské federace Jordánska a Iráku (obě země byly monarchie s panovníky z jednoho rodu), jako protiváha arabskému socialismu, což, vzhledem k tomu, že šlo o projekt místních elit, pan-arabské socialisty pouze ještě více posílilo. Nevydrželo to dlouho. Armáda, která reprezentovala iráckou smetánku, provedla v roce 1958 puč, zavraždila mladého krále a vyhlásila republiku. Inu, republiku. Spíše nacionalistickou vojenskou diktaturu, v jejímž čele stál brigádní generál Abdul Karim Kásim.

Abdul Karim Kásim měl jasnou představu o tom, jak má Irák vypadat. Jako rovnoprávné bratrstvo Arabů a Kurdů (sám byl napůl Arab a napůl Kurd), irácky-nacionalistické a podporující střední třídu. Jeho diktatura proti němu ovšem nakonec poštvala všechny relevantní síly: Kurdy, kteří vycítili příležitost k boji za úplnou nezávislost, pan-arabské socialisty i pan-arabské (konzervativní) nacionalisty, kterým se zase nelíbil jeho prokurdský étos. Už rok po nastolení vlády (1959) proti němu vypuklo v Mosulu povstání, které se mu podařilo potlačit díky jemu loajálním Kurdům a komunistům (tyto dvě kategorie se navzájem do značné míry překrývaly). Pan-arabské síly, jak socialistické (strana Baas), tak nacionalistické, se tak začaly obávat rozšiřování vlivu komunistů, zůstal-li by generál u moci. Této koalici se podařilo ho svrhnout v únoru roku 1963, kdy došlo k revoluci, v níž byl generál, jakož i zhruba pět tisíc komunistů, kteří mu pomáhali držet moc, popraven. Tím začalo období vlády strany Baas, kterou si později (1979) podmanil nechvalně proslulý diktátor Saddám Husajn, který už neoficiálně vládl zemi od počátku 70. let.

Irák za vlády strany Baas (do nástupu Saddáma Husajna v roce 1979) se přihlásil k odkazu egyptského prezidenta Násira, ovšem neopustil model, v němž vedoucí roli v zemi měli sunnitští Arabové (respektive jejich elity; mnoho sunnitských Arabů bylo chudých a neměli žádný podíl na moci, ale na rozdíl od ostatních skupin obyvatel alespoň netrpěli systematickou perzekucí). Země byla orientovaná na Sovětský svaz a zavedla do velké míry znárodněnou a plánovanou ekonomiku. Režim to byl sekulární, ale míra perzekuce nearabských nesunnitských skupin obyvatelstva byla velmi silná – v některých regionech se režim snažil o násilnou arabizaci a měl na svědomí také vraždění menšin, zejména pak Kurdů, kteří proti baasistickému Iráku vedli až do roku 1975 dvě války. Kurdy tehdy proti vládě v Bagdádu podporovaly Spojené státy a (předrevoluční, šáhem Páhlávím vedený) Írán, protože optikou studené války byla bagdádská vláda viděna jako odrazový můstek pro vliv SSSR v regionu.

Kurdové si na režimu vyjednali autonomii už v roce 1970, ten se ovšem nikdy neobtěžoval s tím, ji akceptovat. Skutečná tragédie ovšem přišla v roce 1979, kdy se staly dvě události: íránská revoluce a nástup Saddáma Husajna do čela státu. Saddám se vzdal baasismu, a ačkoliv stranu Baas nerozpustil, změnil ji od pan-arabské strany ve stranu irácky-nacionalistickou, socialistickou a oddanou kultu osobnosti Saddáma Husajna. Saddám měl velké plány. Využil oslabení Íránu kvůli revoluci, zaútočil na něj a tím tak vyvolal dlouhou, krvavou válku. V jejím rámci se pustil do genocidy Kurdů za pomoci chemických zbraní, protože je viděl částečně jako překážku k jednotnému, národnímu, od místních identit oproštěného Iráku, částečně jako íránskou pátou kolonu (Kurdové jsou etnicky spříznění s Peršany a Írán ve válce proti Iráku neměl problémy s tím, využívat vnitřní nepřítele Bagdádu proti němu). Když Saddámovi nevyšlo tažení proti Íránu, zaútočil na Kuvajt, což vyvolalo tzv. První válku v Zálivu, po jejímž konci byl zatlačen zpět. K mezinárodní koalici se v boji proti Saddámovi přidali i dlouho utlačovaní šíité a Kurdové, ovšem jejich povstání Saddám brutálně potlačil použitím chemických zbraní proti civilistům, kterých takto zavraždil až sto tisíc.

Toto šokovalo svět, a třebaže OSN takové opatření označila za nelegální, Spojené státy, Velká Británie a Francie vyhlásily a udržovaly bezletovou zónu na severu a jihu země, čímž ochránily irácké Kurdy a šíity – díky čemuž se mohly tyto dvě skupiny obyvatelstva poprvé od Saddámova nástupu v relativním klidu rozvíjet. Iráku bylo nařízeno zničit své zbraně hromadného ničení a byly zavedeny mezinárodní sankce, které platily až do pádu Saddámova režimu. Právě tyto zbraně hromadného ničení – které sice Saddám nejspíš zničil, ale tvářil se, že je ještě stále měl – byly, spolu se lží, že Irák stál za 11. zářím, staly příčinou spojenecké invaze do Iráku v roce 2003.

Invaze znamenala několik věcí: pád Saddáma Husajna byl pouze začátek. Jeho odstranění nastolilo vakuum, které nejprve využili někteří bývalí důstojníci Saddámovy tajné služby, aby utvořili Al-Káidu v Iráku (z níž se poté stal Islámský stát), která začala bojovat proti koaličním vojskům, i nově budovanému režimu. Příležitost samozřejmě vycítil Írán, který začal podporovat šíitské milice v oblasti, zejména tzv. Mahdího armádu, kterou vede šíitský klerik Muktadá as-Sadr, a která bojovala proti koaličním vojskům i Al-Káidě, a která dnes tvoří oporu vlády v Bagdádu. Mezitím využili vakua i Kurdové, kteří posílili svou autonomii ještě více (viz článek o Kurdech zde).

V současné době se situace vyprofilovala tak, že po poražení IS zbyly (dnešní vládou šikanované) sunnitské arabské – sekulární – bývalé elity, které ovšem ztratily prakticky veškerou moc; ostatní sunnitští Arabové jsou bez reálné reprezentace a území Iráku dnes reprezentuje na územích držených vládou proíránská šíitská komunita a v Kurdistánu Kurdové, kteří mají ovšem své vlastní zájmy.

Důležité poučení je ovšem to, že není úplně možné vládnout silou proti většině, i kdyby ta většina nebyla jednotná, protože dřív nebo později se to zhroutí. Dnešní situace v Iráku je ovšem, pokud jde o geopolitické zařazení země, a, odhlédneme-li od tristní situace iráckých křesťanů, ať už etnicky arabských, asyrských či kurdských, nejstabilnější od jeho vyhlášení. Stejně jako v Evropě, i v Iráku to stálo život spousty nevinných lidí, ale současná situace je taková, že se dá celkem počítat s tím, že je to u konce, a nový Irák snad konečně (pomineme-li Kurdistán) našel nějakou svou identitu. I zde to tedy vypadá, že máme to nejhorší za sebou.