Minulou neděli jsme měli takový trochu netradiční stopařský trénink. Jednak jsme byly jen tři se čtyřmi psy a jednak jsme byly komplet samé ženské. Vzhledem k tomu, že Vítek, náš šéf, trenér a vůbec přísnej chlap musel zůstat doma, byla morálka nastoupeného ženstva tak trochu… uvolněná:))

Eh, nepředstavujte si, prosím, nějaké nemravnosti! Znamenalo to, že jsme si prostě povídali podstatně víc, než jak nám Vítek obvykle dovolí. Navíc Silvie s hovawartkou Tarou už dlouho chyběly, takže bylo plno novinek ke sdílení. Ostatně musím podotknout, že co umřel bloodhound Gump a před tím ovčák Niko, je už delší dobu ženstvem i naše sestava stopařských psů – skutečně teď máme samé fenky!

Dohodly jsme se na plánu výcviku – měli (měly:)) jsme zkoušet vracečky. Což znamená, že kladeč (ten, kdo klade stopu, cvičný ztracenec:)) jde někam, najednou se zastaví, jako by zapomněl, kam jde, kus cesty se vrátí po své stopě a pak odejde nějakým jiným směrem. Pro psy to obvykle není moc těžká úloha – v tréninku a na čerstvé stopě. Ale pokud je stopa pár hodin stará a rozfoukaná, může taková vracečka psa zmást. Proto se to občas zařadí do tréninku, aby si psi takovou možnost chování hledané osoby zapsali do kebulí.

První stopu měla jít Berry. Dohodly jsme se s Danou, kudy asi půjde s tím, že nevím, kde skončí. Ale jak nám pořád jazyky lítaly k jiným tématům, tak mi teprve u vystrojené Berry došlo, že nemám pachovku! Tedy předmět v pytlíku, který by Berry jednoznačně identifikoval, koho má vlastně hledat. Kdyby to byl kterýkoliv z mladších psů (možná kromě Ari – ale ta by zase nesnesla Týnku), musela bych jít Daně vykrást auto, ale Berry je zkušená fena, tak jsme to zkusily jinak.

Ariberry na Zvičině 1

Zavedla jsem ji k Danině autu – bloodhoundice Týnka byla v cestovní kleci a zvědavě přihlížela – ukázala na sedadlo řidiče a dala Berry pokyn: „Berry, stopa! Hledej!“ A byla jsem zvědavá, jak si to přebere, protože tím autem jezdí Vítek i Dana, byť posledním řidičem byla Dana. Beruška se ovšem zachovala jako správný mazák (Co to tu na mě hraješ, vždyť Danu hledáme skoro vždycky:)) a spolehlivě vyrazila do lesa. Prošla si stopu na konec vracečky, vrátila se, odbočila a pak pokračovala hezky až k Daně. Úspěch!

Silvie přihlížela a toužebně vzdychla: „To by bylo, kdyby mi takhle pěkně chodila Tara! Jenže ta vždycky musí letět jak blázen a já mám pocit, že mě jednou na tý stopě zabije…“ Tara je blonďatá mladá hovawartka, veliký, pružný, chlupatý balón plný radosti a úžasné dychtivosti, který má ovšem sílu jako kůň. K nám, které zná, je Tařička milá jako štěňátko, pokud nás ovšem omylem nezašlape do země.

Na stopě je mimořádně těžko brzditelná, protože i v případě, kdy si není jistá, kudy vlastně stopa vede, snaží se problém řešit s maximální náruživostí a rychlostí. „Neboj, Silvie,“ povídám s laskavou jistotou, „ona z toho časem vyroste. Podívej na moje holky – zabíjely mě na stopě obě a teď už chodí moc pěkně!“ Hm. V tom okamžiku se někdo nahoře musel zasmát.

Potom jsem si vzala odměnu pro Taru, dala Silvii pytlík se svými použitými ponožkami (pachovku), naplánovaly jsme jí zkušební trasu a šla jsem se ztratit. Seděla jsem mezi hustě rostoucími mladými smrčky a užívala si chvíli příjemného nicnedělání. Navíc, co jsem si konečně koupila tu zahradnickou podložku pod kolena, co ji používám jako hřejivý podprdelník, jsem nemusela řešit vlhkou a studenou zem.

Týnka a Berry

Po nějaké chvíli jsem zaslechla dusot jako by se blížilo stádo slonů, a výkřiky: „Taro! Pomalu, ksakru! Pomalu!!!“ a věděla jsem, že budu brzy nalezena:)) Pak mě zavalila nadšená lavina měkkých blond chlupů vlajících na velikém psovi a Tara se vrhla na připravenou odměnu. Když dojedla, byla jsem ještě olíznuta a zkontrolovala mi levou kapsu – však všichni znají tajemství levé kapsy – a mohla jsem vstát. Ověřily jsme si přesnost na trase (Opravdu jste zahnuly z cesty za tímhle balvanem? Skvělé!:)) a vrátily se k autům.

Na řadě byla Dana s Týnkou, schovávala jsem se zase já. Týně je momentálně asi rok a půl a na stopě je minimálně stejně náruživá jako Tara – a jako správná představitelka chovu bloodhoundů z Křivoklátských hvozdů je to taky pořádný kus psa! Té jsme naplánovaly trasu po cestě, která vedla vpravo podél lesa. Šla jsem přímo, došla až na místo, kde začal les i z druhé strany, ušla ještě asi deset metrů, pak jsem se po své stopě vrátila a našla moc hezkou pěšinku vedoucí do hloubi lesa. Ještě jsem si říkala: Týna taky na stopě táhne jak lokomotiva, tak ať se Dana nezabije:))

Opět jsem se schovala do mladého smrčí a užívala si krásný výhled do mechu. Netrvalo dlouho a slyšela jsem praskání větví, funění a občasný výkřik. Stádo bizonů? Ne, Týnečka s paničkou se blíží! Ale co ty větve? Našlápla jsem jim přece tak krásnou trasu – tam by žádné větve praskat neměly! Ze svého úkrytu jsem viděla jen závěr stopy, takže jsem si všimla, že si Týna závěr trasy zkrátila jen nepatrně – místo, aby ten houfek mladého smrčí obešla, provlekla Danu přímo:))

Zatímco Týnka nadšeně hltala svoji cílovou odměnu, pozorně jsem si Danu prohlédla – vypadala tak nějak… použitě. Dana tušila, na co myslím, a vysvětlila mi ty bizony. Týnka sice pochopila princip vracečky, jenže jakmile zacítila (z dálky:)), že se stopa odklání vlevo od cesty, tak to prostě vzala zkratkou. Vzhledem k tomu, že Dana úplně přesně nevěděla, kde ta odbočka byla, a navíc při praktickém stopování se jistá odchylka od našlápnuté stopy připouští, tak prostě šla za psem… velmi rychle velmi hustým mladým lesíkem! Tolik k mému úmyslu našlápnout rychlému psovi s pomalejší paničkou stopu hezkým terénem:))

Ariberry na Zvičině 2

No a konečně přišla řada na Ari. Tou dobou už bylo docela chladno a vítr vyl jak hladovej pes. Docela jsem těšila, že se budu trochu hýbat, protože po posedávání ve smrčí se do mě dala zima. Vzala jsem Danu s odměnou do auta a kousek jsme popojely – potřebovaly jsem další kus „nezapachovaného“ lesa. Dana mi dala s významným pohledem pachovku (Nekecáme, pracujeme!:)) a nahrubo jsme dohodly trasu.

Půjde lesem po cestě, až přijde na křižovatku. Bude ve svém směru pokračovat ještě asi dvacet metrů, pak se vrátí a odbočí z mého pohledu vlevo. Odtud prostě půjde někam, po cestě nebo lesem a schová se (podprdelník jsme si poctivě předávaly:)). Šla jsem ustrojit Ari do stopovacího postroje, cyklistické rukavice, které používám, aby mi stopovačka nespálila ruce, jsem si ještě nesundala, takže hotovo. Nechala jsem Ari, ať si oběhne místo startu, teprve potom jsem ji připnula na stopovačku. Naštěstí!

Protože v tu chvíli přeběhly nějakých pět metrů za námi tři srny. Jako obvykle netuším proč, protože kdyby zůstaly, kde byly, nikdy bych o nich nevěděla a jejich cestu bychom nezkřížily. Ari pochopitelně vyjekla a vzepjala se na zadních jak cirkusový kůň. „Já chci taky běžet!!!“ volala celým tělem. „Tady zůstaň!“ zařvala jsem já. „Sedni! Sedni, povídám!“ Ari si poslušně sedla, ale celá se chvěla vzrušením, toužebně kvílela a nějaké stopování jí mohlo být v tu chvíli ukradené.

Jenže i to celé roky trénujeme… Takže jsem prostě pokračovala ve startovním rituálu. Chvíle, kdy jsem dala Ari pachovku v pytlíku na čenich a ona do něj mezi čucháním vyzpěvovala svoji touhu prohnat srnky, vypadla zvláštně – mírně řečeno:)) Popravdě, trénink netrénink, trochu jsem pochybovala, jestli na stopu opravdu vyjdeme a myslím, že totéž si myslela i přihlížející Silvie. Jenže se stal zázrak, asi se všechno to cepování do Ariiny makovice přece jen maličko zapsalo a psina vyrazila na stopu překvapivě soustředěně. Ovšem i velmi rychle!

Na Zvičině – v pozadí Krkonoše

Copak, po cestě to šlo. Vracečku Ari vůbec neřešila – udělala na křižovatce hlavou oblouk zprava do leva, ověřila si pach a okamžitě pokračovala po stopě v novém směru. A ještě zrychlila. Kládu ležící přes cestu elegantně přeskočila a pak musela zpomalit, protože můj skok už eleganci postrádal. Snažila jsem se ji brzdit, jak to šlo, ale ona snad měla v zadku reaktor.

Takže když stopa odbočila do lesa, po všech těch vichřicích plného spadaných větví, došlo na nevyhnutné. „Pomalu, stopa!“ zkusila jsem nacvičený povel. Marně. „Pomalu, nebo mě zabiješ, ty kozo pitomá!“ zařvala jsem vzápětí nepředpisově, protože jsme právě probíhaly hromadou spadaných borových větví a já opravdu nejsem elf.

Psina se na mě ohlédla a asi na vteřinu zpomalila. Pak ale přišel závan čerstvého pachu a Ari vyrazila závodním tempem dál. Dana mi pak povídala, že tou dobou už ležela za svým stromem zkroucená v záchvatu smíchu. Tři ze čtyř! Není to úžasné skóre? Hlavně, že já jsem se chlubila rozumem (!?!) svých starších fen! Ale Ari Danu našla ve velkém stylu a já se nezabila, takže to vlastně všechno dobře dopadlo:))

PS: Fotky jsou jen ilustrační, na tréninku jsem nefotila.

A o čem si dnes budeme povídat? Samozřejmě můžeme mluvit o výcviku a výchově psů! To je ale dost výběrové téma, to každý nedělá.

Takže tedy připomenu onu známou zásadu „Nechval dne před večerem“ – s tou už může mít zkušenost každý:)) Tak co, taky vás už na předčasné pochvale dostihl osud?:))