Riziko. Jak často slýcháte tento pojem, a v kolika kontextech? Nabízím vám cvičení z řízení rizik pro použití v běžném životě.
Podle slovníku je riziko situací, která nás uvádí do nebezpečí. Matematicky se vyjadřuje jako součin pravděpodobnosti výskytu toho nebezpečí a jeho velikosti. Jednoduchým, ale trivializovaným příkladem může být odhad rizika úmrtí v důsledku dopravní nehody v autě na D1 a v letadle mezi Prahou a Londýnem.
To první je významně větší, ať už počítáme čas strávený v dopravním prostředku (osbohodiny) nebo délku trasy (osobokilometry). Míru iracionality při nakládání s pojmem rizika pak dokládá fakt, že není mnoho lidí, kteří by se odmítli přepravit v autě z Prahy do Brna, ale je dost lidí, kteří by nikdy neletěli letadlem.
Kolem řízení rizik je celá věda, několik lidských oborů na nich stojí a padá (pojišťovnictví například), co si z něj vzít tři jednoduché rady pro běžný život? Shrnuli je v roce 1974 pánové Mehr a Hedges. Mimochodem je zde až mrazivá symbolika: první slovo vede němčináře ke kvantifikaci, druhé finančníky k rozdělení rizika tzv hedgeováním. Prostě nomen omen 🙂
Pro cvičení máme k dispozici výroky o následujících třech situacích:
- „Omezením prodeje zbraní zmenšíme riziko trestné činnosti“ (legálně držené zbraně budou méně zneužitelné)
- „Omezením prodeje zbraní zvětšíme riziko neubránění se trestné činnosti“ (legálně držené zbraně budou méně použitelné)
- „Omezením dostupnosti marihuany zmenšíme riziko narkomanie“ (dostupnost)
- „Omezením dostupnosti marihuany zvětšíme riziko narkomanie“ (místo slabší drogy budou lidé cílit na silnější)
- „Smlouvou s Iránem zmenšíme riziko vojenské konfrontace“ (nebude důvod vojensky zabránit jadernému programu Iránu)
- „Smlouvou s Iránem zvětšíme riziko vojenské konfrontace“ (Irán nebude dodržovat smlouvu a dostane se blízko k vlastnictví jaderných zbraní, bude pořeba vojenská síla, aby je nezískal zcela).
Jako by záleželo na tom, jak slova mluvčí naklade, aby slovo riziko a „zvětšit“ nebo „zmenšit“ přizpůsobil cíli svého vystoupení. Jakoby slovo „riziko“ bylo snadno manipulovatelným neexaktním pojmem.
Není.
Číňané mají pro slovo „krize“ dva znaky. Jeden znamená riziko a druhý příležitost. Riziko tedy podle nich souvisí s krizí stejně jako příležitost. Riziko je to, co krizi předznamenává a příležitost pak je vyústění krize do happyendu. Je zajímavé, že Číňané nepřipouští špatné vyústění krize.
No, jestliže postupují podle receptu jejich filozofa Lao c´, tak žádné takové není: „Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.“
A tady jsou slíbené rady pro to, jak s riziky nakládat.
Rada první: Nikdy neriskujte víc, než si můžete dovolit ztratit.
Cena tiketu sportky je sociálně invariantní – je stejná pro bohatého nebo chudého. Akorát, že ten, kdo vloží do sportky s pravděpodobností výhry jedna k několika desítkám milionů a utratí všechny peníze, za které by jinak koupil obživu, koná přesně proti vlastnímu zájmu…
Racionální pak je například pojistit si dům (zejména máte-li těch domů méně než několik J )
Rada druhá: Neriskuj mnoho pro málo.
Není úplně dobrý nápad jet autem přes zamrzlé Lipno. Ano, ušetří se těch 40 kilometrů. Ale to auto se po vytažení z vody těžko startuje… Prý každý rok tam nějaké zůstane. Stála těm řidičům ta chvíle za to?
Rada třetí: Vezměte v úvahu, že některá rizika nestojí za to ošetřovat
Pojistit dům? Ano. Připlatit si za delší záruční dobu fénu za vlasy… možná ne. Žijeme reálný život, rizika nelze zmenšit na nulu. Protože ale riziko je součinem pravděpodobnosti výskytu události a velikostí jejího dopadu (například v penězích), při malém objemu toho dopadu by pravděpodobnost musela být hodně velká, aby se nám to vyplatilo. Při velké pravděpodobnosti poruchy by ovšem nejspíš výrobce už dávno na trhu nebyl…
Laskavý čtenář si určitě najde další (a jistě mnohdy i lepší) příklady 🙂
Na závěr tedy malé cvičení, pojďme zpátky k prvním třem párům různě nahlížených rizik (situacím – zbraně, drogy a Írán). Které pravidlo byste použili pro jednotlivé situace a proč?
Dede: A já se také zeptám – které z uvedených rad běžně aplikujete v domácím životě?:))
Riziko je pojem velice relativní. Co může být pro osobu A smrtelně nebezpečné, je pro osobu B neškodná brnkačka. Já jsem se dlouhá léta dobře živil tím, že jsem pracoval na rozvodech, tehdy 380/220 V pod napětím, firma si mne kvůli tomu velice vážila, protože najít někoho, kdo se bude holýma rukama hrabat v rozvaděči, který nebylo možné během práce vypnout, nebylo jednoduché a s izolačními rukavicemi byl i ten nejšikovnější montér rázem dokonale neohrabaný. Já jsem měl jediný problém a sice v tom, že když jsem použil fázovou zkoušečku, musel jsem se druhou rukou chytit něčeho vodivého a uzemněného, aby se jakž takž rozsvítila, takže při práci jsem nepoznal, zda vodič, se kterým jsem manipuloval je, nebo není pod napětím. Ostatní kolem ne stáli v uctivé vzdálenosti a snažili se neomdlít, což mne velice bavilo.
Automobilní riziko omezuju tím, že jezdíme MHD 🙂 Vzhledem k tomu, že nepotřebujeme vozit věci na chalupu, chatu, závody apod., tak máme sebou jen to, co uneseme/uvezeme v Jožkovi (kufr na kolečkách 8) ).
Pojišťování ptákovin se ze všech sil bráním (před Frantou 😀 ).
Trestnou činnost jen zřídkakdy páchají majitelé zbraní svými legálně drženými zbraněmi. Bylo by ale třeba zajistit, aby majitelé zbraní (střelných) s nimi uměli pořádně zacházet. A k tomu nestačí jedna lekce na střelnici před složením zkoušky. To je jako s autem, těch pár jízd před zkouškou taky neznamená, že absolvent je zkušený řidič. Tím se stane až poté, co pravidelně a často jezdí. Je třeba to trénovat, jinak může být pokus o použití pistole, zejména na veřejnosti, byť na obranu, značným rizikem pro celé okolí.
A co třeba nože? O těch se nemluví, ale to jsou vrcholně nebezpečné zbraně, které se dostanou volně a za pár korun koupit v kdejakém obchodě. A při trestné činnosti je s nimi zraněno a zabito možná víc lidí, než pistolí. Taky se má omezit, nebo dokonce zakázat, jejich prodej?
Ve většině Evropy je zakázáno mít s sebou na veřejnosti nůž s čepelí delší než 7 cm, ale délka se liší podle jednotlivých států. Jenže to je rybička, se kterou si neukrojíš ani jabko, takže můj nůž, co mi daly děti a nosím ho v kabelce, je ilegální 🙂 Mluvím samozřejmě o obyčejných i zavíracích nožích, vystřelovací a vyhazovací (motýlek) jsou zakázané skoro všude.
Otázka je, co je to „na veřejnosti“. Když si koupím v obchodě nůž – do kuchyně, bude mít čepel určitě delší než 7 cm. A jak ho dostanu domů, aniž bych ho měla u sebe na veřejnosti? 😀
No ale nic, to je jen zábavné teoretizování, u nás naštěstí zatím zbytečné. Ten, kdo má v úmyslu páchat trestnou činnost, si prostě zbraň opatří, i když je to třeba zakázáno.
Nože se dnes prodávají, většinou, zalisované do papírovo plastového obalu, který je poměrně odolný jak proti deformaci, tak proti otevření. A něco zakázat není řešení, když na druhou stranu není dost dobře možné dodržování zákazu vynutit, protože to by byla dyškriminácija, omezování osobní svobody a bůhvíco ještě.
Jo a ještě ke domácímu cvičení v závěru článku:
Myslím, že v zadání je málo údajů pro racionální volbu. Buď si ještě seženu nějaké další informace nebo se budu rozhodovat jen na základě pocitů a intuice.
Na tohle téma (a řadu dalších) vyšla před pár lety knížka Zasažen bleskem (Jeffrey S. Rosenthal), vřele doporučuji. Obecně je problém v tom, že pravděpodobnost je dost neintuitivní věc a pro její používání je třeba uvažovat racionálně a ne intuitivně (to se pak snadno dojde k blbým závěrům). V knížce je mimochodem i kouzelná rada, týkající se drobných připojištění: buď si můžete pravděpodobnosti a náklady zkusit exektně spočítat, nebo se podívejte na to jak honosné jsou budovy a vybavení pojišťoven (asi na tom neprodělávají, že?).
A to je třeba ještě vzít v úvahu fakt, že pojišťovna si platí lingvistu, který v případě nutnosti prokáže, že to, na co jste se pojistil není to, co se vám přihodilo, i když to tak na první pohled vypadá. 😉
Ano, to byly ty proslulé rozdíly mezi „povodní“ a „záplavou“ (1997 na Moravě, 2002 v Čechách)
Tak tak. pojišťovny umí velmi dobře inkasovat, ale běda, když mají něco zaplatit! Takže já mám pouze povinné ručení, (protože je povinné, jinak bych do něj nevrazil ani pětník) a každý rok měním pojišťovnu a vybírám nejlevnější produkt.
Tak pojišťovny samozřejmě nikdy neprodělají, to je jasné. Na druhou stranu musím říct, že jsem nikdy neměla problém, když mi měly něco vyplatit, bylo to vždycky rychle a bez dohadování. Samozřejmě poměr toho, co jsem za dlouhá léta zaplatila pojišťovnám, a co jsem od nich získala, je ve prospěch pojišťoven. Ovšem, lehce se to může obrátit. Když jsem viděla, jak moji známí vyhořeli a zůstalo jim prakticky jen oblečení, co měli na sobě, a doklady v kabelce a pjšťovna to všechno zatáhla, tak na tom asi něco bude 😀 .
Nebýt naší klasické pojišťovny, tak už autem nejezdím.Platím havarijní pojistku a bohatě se mi vyplatila, ten předminulý rok mně potkaly 3 nehody, sice jen plechy ale nebýt pojištění, už bych to finančně nedala. Takže za mně pojištění havarijní a domácnosti, včetně pojištění cestovního je nezbytná potřeba neb riziko je velké. Evidentně levná pojistka je riziko,většinou je dobrá do doby vzniku pojistné události. Zbraň je rizikem vždy, zvláště u labilních jedinců.
Pokud nehodu nezaviním, zaplatí pojišťovna vše z povinného ručení, na to máme zákon. Takže kdy mi jakýsi poděs před čtyřmi lety nabořil Ibizu, odvezl jsem ji do servisu, vyfasoval náhradní vozidlo a nezaplatil ani pětník, pojišťovna uhradila úplně vše do posledního haléře. (Ibizu jsem pak střelil na protiúčet, když jsem si koupil Hyundai i 30 kombi, dostal jsem za ni odpočet 125.000)
Jo a ještě něco – moc se mi líbí ty čínské znaky pro riziko – hrozba a příležitost. Je důležité si strachem z hrozby nenechat ujít tu příležitost 🙂 Chce to jistou ukázněnost, samozřejmě. Jenže tu člověk musí mít skoro pořád, takže vlastně není důvod, proč se nesnažit 🙂
Mám takový dojem, že analýzu rizik vlastně člověk učí děti odmala, jen tomu tak neříká 🙂 Tedy ti, kdo si jsou tohoto termínu vědomi a jsou zvyklí o něm uvažovat.
A souhlasím s Inkou, jsou lidi, kteří jakoby ztratili spojení se svým mozkem. Člověk samozřejmě nemůže předpokládat všechno, ale některé věci by samozřejmé měly být – jako například rozhlédnout se před tím, než přejdeš přes ulici nebo počítat, pokud ti někdo nabízí „výhodnou“ půjčku (tedy obecně výhodné cokoliv). 😛
Denně na silnicích potkávám lidi, kteří nezvládají to první a míra exekucí mezi našimi lidmi naznačuje, že je potíž i s tím druhým. A často to ukazuje spíš na způsob myšlení, než na pouhou nepozornost.
Třeba nejezdí do Brna 😉 .
S autem – pokud vám ho půjčoval někdo známý nebo příbuzný, tak cesta vlakem asi neměla chybu, tedy kromě toho, že jste museli táhnout zavazadla. Pokud byste si museli letos půjčit auto v půjčovně, tak je na zvážení, jestli ušetřené půjčovné stojí za tu nepříjemnou cestu po dálnici.
S jedním psem a s autem na konci to byla vlakem paráda. Se dvěma psy už to bylo horší, bez auta to nejde. Proto se taky ptám Renaty kudy jezdí ona, protože jezdit tam potřebuji. Přes HK k nám +20 km (to jde), podle map +1h (jenže u D1 to strašně kecá, takže realita???)… prakticky ale HK-Mohelnice hrůza hrůzoucí, D1 má aspoň většinou 2 pruhy.
HK-Mohelnice, jezdíme na Olomouc docela často D35 je hodně vytížená silnice, ale pražáci,co jezdí s námi na stejný akce přísahají na cestu z Prahy na Kutnou Horu,Chotěboř,Hlinsko,Svitavy,Mor.Třebovou.
Je to prej rychlejší…
ale když jedu do Brna, takjá z Pardubic jedu na Žďár n/S a pak na Bíteš a dál po starý cestě…
Tak to by mě nenapadlo už vůbec…
je tam volno….všichni jedou na D1
Pardubice, Chrudim, Žďár nad Sázavou, Velká Bíteš, Zastávka, Rosice… klidná cesta pěknou krajinou.
přesně tak…..
Znám. V létě fajn, když napadne pár cm sněhu… (dálnici protáhnou mnohem dřív).
Analýza rizika je můj denní chleba, byť trochu v jiné podobě. Nějakým záhadným způsobem si lidé myslí, že svět je naprosto bezpečné místo. Že cokoli, co by je jen náhodou mohlo ohrozit na zdraví či životě, je eliminováno a nemůže se nikomu nic stát. Bez použití mozku se potácí životem spousta lidí. Nečtou, nepřemýšlí. Abych eliminovala možnost že mne klepne pepka, těším se do důchodu. A u svých dětí doufám, že jsem jim vštípila to, aby používali svůj mozek, sbírali informace a stavěli se čelem problémům.
„Analýza rizika je můj denní chleba, byť trochu v jiné podobě.“ – HACCP?
Ano při posuzování míry rizika vždy záleží na úhlu pohledu posuzujícího.
A já prosím andělíčka strážného, aby mě a moji rodinu ochránil od všeho zlého.
Vím, je to naivní, ale osvobozující.
Samozřejmě se snažím chovat odpovědně.
Nepřiplácím si za záruky běžných spotřebičů. Buďto to jde opravit, nebo si koupím lepší a obvykle méně energeticky náročný. U auta by to bylo jinak, zejména pokud cena náhradních dílů připomíná drahotu.
No a třeba ty zbraně… já si myslím, že grázl si tu zbraň opatří vždycky. Ale prý se málo střílí na veřejnosti v Texasu, kde má revolver v kabelce každá babička. A umí s ním zacházet. U nás tomuto rozumnému použití brání zákon o nutné sebeobraně, kde připravený útočník není automaticky vinen, což je špatně, ale to jsme už jinde 🙂
asi tak, rozčiluje mě to taky a nějak nechápu, proč to tak je….
Abych minimalizovala riziko, že mě klepne pepka a zničím si auto, jezdím po D1 maximálně z Prahy do Průhonic, nikdy však do Brna 🙂
A kudy jezdíš do Brna?
Vloni jsme jezdili vlakem – jenže s možností si na druhém konci půjčit auto. Letos nás zase čeká poskakování po D1.
D1 se dá, pokud jezdíte mimo špičku. A levý pruh je zdevastovaný mnohem méně, takže do něj vlítnu, nastavím tempomat na 139 km a frčím. Když vidím, že mne dohání nějaký pošuk, kterému ta necelá stočtyřicítka nestačí, uhnu včas do pravého, pustím ho, vrátím se zpátky a frčím dál. Z Prahy do Brna, (od km nula na Spořilově po exit v Brně to běžně dělám za dvě hodiny plusminus deset minut.
Jenže Petra si, vzhledem k tomu že není v důchodu, asi moc nemůže vybírat, kdy pojede
Pak je potřeba, když si nemohu vybrat dobu, počítat s hodinou až dvěma navíc a být v klidu, ostatně je lepší, být v klidu a přijet o půl hodiny později, než být nervózní a pak také třeba nepřijet vůbec, protože jsem si, díky propadnutí panice že ,,to nestihnu“, rozbil auto. (dokud nejde o život, jde o hovno!)
Ve 3 ráno spím a jinak je tam špička furt. Už to bylo i 5 hodin, dřív 3 (Kobylisy – KM). Levý pruh je fajn, ale nesmí být vždy po 10ti km dálnice dalších 10km uzavírky. Tam v levém nejezdím, mám široké auto a silný pud sebezáchovy. Skoro pokaždé se nejméně u jedné uzavírky stojí, protože se někdo někam nevešel. A minuty naskakují.
Jezdím vlakem a po Brně pěšky nebo MHD. Ale nejezdím tam často, tak dvakrát do roka.
Jenže já tam jezdím na závody (Šlapanice, Holštejn, Fryšták) a na chatu (Vlčková) – a na to už potřebuji auto.
Jezdím mezinárodními vlaky Praha – Brno s obrovským batohem a psem, cesta trvá cca 2 hodiny. (Potom dál pokračuji směr Třebíč, také vlakem.)