Hlásím se k těm, kdo nesladí ani čaj, ani kafe. Sladké limonády taky nee. Jiná věc je, že sladkosti ráda – i když mi teda přijde, že dorty jsou v „nóbl“ cukrárnách čím dál víc sladké a méně čokoládové (no jo, cukr je halt levnější než kakao, že).
Jo a kdysi doma se samozřejmě sladilo – tuším 3 kostky do čaje (kafe jsem tehdy ještě nepila). Uf, to bych dneska nedala 😀 .

To je dnes hezké retro téma! 🙂 Nejstarší vzpomínku na kostkový cukr mám ze svých dětských let, kdy ještě jako předškolní poněkud rozmazlená holčička jsem odmítala polknout rybí tuk na lžičce, tak mi byl podáván na kostce cukru. Tu babiččinu cukřenku z broušeného skla ve varu podlouhé krabičky vidím živě před sebou.
Postupně jsem cukr z nápojů vytěsnila, ale do kávy si dávám smetanu nebo mléko, přijde mi pak jemnější. A ke kafíčku něco malého sladkého (no, někdy i většího). Čaj taky bez cukru, jen při nachlazení vařím čaj s medem a citronem. Můj muž je medový fanatik, denně si vaří konvici zeleného čaje a med přidává polévkovou lžicí. (chuckle). Jo a ten cukr bridge v pastelových barvách jsem taky kupovávala pro návštěvy. Malé homole cukru se ještě někde vyrábějí jako propagační předmět, není to tak dávno, co ji dostal syn od zákazníka z cukrovaru.

Myslím, že jsme doma sladili obojím, kostkami i sypkým cukrem (a kupovali i ten bridž). Když jsme doma kávu turka začali pít všichni (ne jen tatínek), tak jsme kupovali ty malé kostičky, protože do malých hrnečků „na turka“ byly elegantnější. Vlastně už od začátku manželství používám sypký cukr, ale pamatuji si, že jsem si z návštěv vozila právě ten bridžový, abych měla pro návštěvy. Jestli se kostkový prodával i v Anglii už si nepamatuji, asi ano. Na sypký jsem si už zvykla a kostky nekupuji (určitě se tu také dají také koupit). Dříve jsem si kávu sladila hodně (dvě čaj. lžičky do většího hrnku), postupně mi moc sladká káva přestala chutnat a cukr jsem snížila na tak čtvrtku lžičky, zcela bez cukru ráda nemám i když v nouzi vypiji též. Do rozpustné či překapávané kávy musím mít trochu smetany, kupuji balení půl smetany půl mléka (asi vaše „smetana do kávy“). Naopak turka piji pouze černého jen s trochou cukru. Manžel to má naopak, ranní kávu pije černou a hořkou, do černého truka chce plnou ližčku cukru. Kávu i čaj (i bylinkový) sladím pouze bílým cukrem (i když mám vždy doma i močkový, ten do pití nepoužívám). Med ani hnědý cukr nedávám, příliš ovlivní chuť nápoje. Stejně jako okamžitě poznám, když je v kafi (nebo v coca-cole) umělé sladidlo, mohou 100x tvrdit, že to chutná stejně, já to poznám hned a pak raději piju kafe hořké. Jinak ale hnědý cukr dost používám při pečení. Pamatuji se na homole cukru. Byla tak 15cm vysoká a myslím, že v modrém obalu. Občas jsme si ji koupili jen tak „z hecu“a usekávali kus na oslazení. S manželem jsme také jednou byli v Dačicích a mám někde fotku jak stojím pod velkou kostkou cukru.

Nikdy nezapomenu, jak si jednou chtěla osladit kafe ze cukřenky, kde se cukr odsýpal(dávkoval) nakloněním kovové hubičky. Jenže její víčko bylo špatně upevněné a jak jsem skleničku naklonila, upadlo a já měla v hrnku víc cukru, než kafe. Také ještě někde mám českou,plastickou cukřenku. Je to asi 10 cm vysoký modro-bílý válec, který má ve spodu zasouvací otvor na dávkování cukru. Ten se odsýpá podle toho jak často zmáčknete postranní čudlík na otevřené otvoru. Nápad to byl na pohled šikovný (proto jsem ji koupila), ale realita jiná. Cukřenka se musela postavit nad hrneček, aby dávka cukru spadla rovnou do kávy. Jenže problém byl, že po otevření otvoru do cukřenky vnikla pára z horkého kafe a po druhé, či třetím zmačknutí se už cukr nesyapl. Možná tuhle cukřenku ještě také někdo máte.

Moje švagrová má doma po babičce krásnou cukřenku na zamčení. Skleněná dózička je zasazená ve stříbrném „obalu“, jehož víčko je na zamčení. Klíček měla pouze milostpaní aby jí služebnictvo cukr neujídalo. Asi byl kostkový cukr tenkrát hodně vzácný.

jsem tady koukám skoro sama, ale já teda sladím – kafe i čaj, a to nejen černý, ale i ovocný (zelený nepiju, je pro mě bez chuti)… jeden čas jsem v nějakém záchvatu čehosi pila kafe hořký, ale pak jsem rozumně pochopila, že to hořký je vlastně hnusný 😀

doma jsme vždy měli cukr kostkový, spousta lidí mi tady vyvolala vzpomínky i na ten barevný, malé kostičky, a taky bridge – na ten mi padl zrak teď o víkendu a normálně jsem se podivila, že „to“ ještě existuje, vůbec si nevybavím, kdy jsem kostkový přestala kupovat, krystal mi přišel dlouho moc hrubý a pak jsem objevila kouzlo pískového cukru, ale spotřebu mám pramalou, prakticky nepeču, sladký jídla nedělám, návštěvy mám tak dvakrát za rok (takže jsem ani nekoupila cukřenku, ale nabídnu to rovnou z dózy (rofl) )

jo a já teda sladím „cukerínem“, asi spíš ze zvyku než kvůli tajli, dokonce si nosím i v žebradle a použiju i na návštěvě i když někde ho dokonce i mají, i když tam většinou kvůli cukrovce 🙂

jo a můj otec dával opakovaně k dobru historku o tom, kterak malá Olinka špatně papala i Sunar, a kterak on tehdy rázným gestem rozrazil své ženy se slovy „Pusťte mě k tomu“, Sunar bohatě osladil a Olinka blaženě vycucla plnou skleničku (inlove)

Kostkový cukr jsme doma vždycky měli. Někdy i ve více variantách – klasické velké kostky, malé moka kostičky do kafe a někdy i bridž, občas dokonce i barevný. Čaj jsme běžně sladili, naši si sladili i kafe, já ne, ale tenkrát to nebylo v důsledku nějakého strašení cukrem, v tomhle ohledu lidi nebláznili, jako dneska, ale prostě proto, že mi sladké kafe nechutnalo. Běžně se sladilo i snídaňové bílé kafe, kakao, teplé mléko.
Dnes kostkový cukr doma nemám, protože nesladím ani čaj, ani kafe. Pro návštěvy mám dávkovací cukřenku na sypký cukr.
Dřív se určitě dělávalo víc sladkých jídel. Ve škole jsme měli sladké jídlo každé pondělí a doma obvykle v sobotu k obědu. Měla jsem všechny ty lívance, vdolky, nákypy, palačinky, ovocné knedlíky, nudle s mákem nebo s perníkem, šišky s povidly a podobně ráda, s jedinou výjimkou, a tou byla žemlovka. Jak se ale tak chutě mění, dnes je žemlovka jedním z mých oblíbených jídel. Celkově ale sladká jídla dělám málokdy. Ne že bych se bála cukru, ale přijdou mi mnohem pracnější, než udělat kus masa, a jsem obvykle líná 😀 . (Ovšem už pěknou řadu dní mě pronásleduje představa nudlí s mákem, myslím, že jí co nevidět vyhovím.)

Kafe a čaj sladím, cukřenka je sypací a dávám do ní klasický krystal, ale jinak nic sladkého nekonzumuji, s výjimkou decky Kolalokovy limonády po obědě, nebo, občas, výjimečně, nějakého pišingru.

Doma jsme mívali cukr kostkový, normálně se sladilo kafe i čaj, mívali jsme i sladká jídla. My nesladíme nic, ze sladkých jídel zbyla zeměbába a palačinky tak jednou za 14 dní. Takže kilovka cukru krystal je na pečení tak na dva měsíce. Návštěvám podáváme cukříky balené, které pečlivě sbíráme o dovolené a zásoba vystačí na celý další rok.
Co se týče škodlivosti cukru a soli, potažmo tuků, Evropská unie se chystá nás před nimi ochránit stejně jako před nikotinem. A my tlustí zřejmě budeme postaveni mimo společnost, jinak už nevím. V Maďarsku dali na sůl a cukr daň a docílili asi tak toho, že my jako výrobci vyrábíme polévky s povoleným množstvím a strávníci, když už ne hned kuchaři, si dosolí. Chodí tam do společného stravování prý s vlastními slánkami…..Nezdravý je způsob našeho života a k němu neadekvátní příjem potravy