Každý tak nějak podvědomě tuší, že Blízký Východ je bolavé místo. Jakkoliv se jeho hra vede neúprosně, machiavellisticky a bezcitně, tu a tam se objeví něčí svědomí, ale zpravidla jen velmi opatrně a spíš se snahou ulehčit si aspoň předstíráním, že se něco dělá než opravdovou pomocí. Takový byl příběh vzniku Izraele a takový je i příběh hlavního izraelského spojence v regionu: kurdského národa.

Světové veřejné mínění má za to, že Izrael vznikl kvůli špatnému svědomí západních národů z holocaustu, ale není to tak docela pravda. Izrael měl především (doslova) z pekla štěstí. Jeho vznik protlačily Spojené státy americké a Sovětský svaz, vítězové druhé světové války, ovšem nebylo to až tak růžové, jak se mohlo zdát. Sovětský svaz měl za to, že hlavní oběti nacistického běsnění budou mít prosovětské sympatie v souladu s jeho vlastní doktrínou, že hlavní silou odporu proti nacismu byl Sovětský svaz. Od prosovětského Izraele si sliboval to, oč jde Rusku už dlouhá staletí, a sice přístup k teplému moři, který mu v oblasti dnes supluje ruská námořní základna v syrském Tartu a letecká základna v syrské Latakíji.

Spojené státy k věci přistupovaly ambivalentně: z jedné strany byla přirozená sympatie k pionýrskému duchu zastánců vzniku Izraele, jakož i americký dlouhodobý souhlas s (co pravda, Británií ne úplně vážně míněnou) Balfourovou deklarací; z druhé strany ale byly obavy, že vznik Izraele a jeho uznání Spojenými státy způsobí protiamerickou reakci muslimského světa. Rozhodly čistě geopolitické zájmy – Sovětský svaz získával sympatie v arabských zemích jako Sýrie nebo Egypt a Spojené státy potřebovaly v oblasti solidního spojence.

To další dvě vítězné (ex)mocnosti druhé světové války, Británie a Francie, ze vzniku Izraele nikdy moc nadšené nebyly, ale „uznávaly nutnost“ jeho vzniku po hrůzách holocaustu. Milá Velká Británie ovšem prosazovala, jak to u ní bývá, dvojsečnou politiku: z jedné strany ústy podporovala Izrael, v praxi ovšem věděla, že Arabů je víc a že beze zbraní se Izrael nikdy neudrží. A embargo na dodávání zbraní do regionu, které Británie vyhlásila, přesně k tomu vedlo. Britové tak mohli, po očekávaném masakru izraelských Židů, s čistým svědomím říct něco ve smyslu „snažili jsme se je podpořit, ale to víte, Arabů bylo víc a asi to dlouhodobě nebylo životaschopné“, čímž by učinili svědomí zadost a pak by si nad Izraelem po pilátovském způsobu umyli ruce. Jak víme z minulého dílu, tohle vedení zahraniční politiky Británii (a Francii) „zkazili“ Češi, jmenovitě pak Jan Masaryk.

Kurdové jsou na tom v principu podobně, ale v praxi o poznání hůř. Rozděleni mezi Turecko, Írán, Sýrii a Irák (nepočítaje diasporu a drobné menšiny v jiných zemích regionu), tvoří početný, svébytný národ, jehož počet se odhaduje mezi 36,4 – 45,6 milionů obyvatel. Na rozdíl od Izraelců mají ovšem Kurdové zásadní problém: nemají přístup k moři a všichni jejich (potenciální) sousedé jejich samostatnost principiálně odmítají, takže nemají jak založit životaschopný stát; byl by, bez ochoty aspoň jednoho z nich umožnit tranzit, okamžitě zablokován po zemi i ve vzduchu. Mají ovšem ještě jeden problém, který Izrael neřešil: nesnaží se osamostatnit v rámci už tak sporného území o charakteru vakua (což byl britský mandát Palestina), ale na teritoriu dvou hlavních blízkovýchodních velmocí (Turecka a Íránu) a dvou íránských satelitů (Iráku a Sýrie), což za situace, kdy obě země, spolu se Saúdskou Arábií, budují mocná impéria o sto šest, není zrovna jednoduché.

Co mají s Izraelem podobné, je nesmírná rozmanitost. Izraelci byli velmi rozdílní politicky, jazykově a částečně i nábožensky (sekulární či reformní Židé jsou hodně jiní, než haredim, ale aspoň jsou to stále ještě, nepočítaje izraelské Araby, všichni Židé); Kurdové jsou roztříštěni politicky a nábožensky. Jejich jazyk, kurdština, je indoevropský jazyk, který má některé podobnosti s perštinou, arménštinou a řečtinou; píše se latinkou nebo arabským písmem (historicky se v Arménii, kde je kurdská menšina, psala také arménským písmem nebo cyrilicí) a je také částečně ovlivněna turečtinou.

Nábožensky je to ovšem složité. Mezi Kurdy jsou sunnitští muslimové, alevité (mystická odnož šíitského islámu, která je ovšem velmi progresivní), jezídi, zoroastriáni, křesťané nebo – a to je v regionu neobvyklé – ateisté či agnostici. Zde je ovšem nutné podotknout, že pro většinu Kurdů je náboženská praxe spíše věcí soukromou, než veřejnou identifikací; bez ohledu na náboženství a politiku mají Kurdové velmi silné národní cítění, které je tím hlavním, co je dohromady spojuje.

Hlavní politické štěpení je ovšem, napříč jednotlivými územími, kde Kurdové žijí, mezi moderním marxismem a liberální demokracií. Kurdský marxismus reprezentuje mnoho organizací a zastřešuje jej Kurdistánská unie společenství (Koma Civakên Kurdistan, KCK), jehož čestným předsedou je uvězněný předseda turecké Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan. Hlavní ideologií KCK je demokratický konfederalismus, což je model, jehož autorem je sám Abdullah Öcalan a který je dnes v plné šíři uplatňován v syrských oblastech kontrolovaných Kurdy, zvanými Demokratická federace severní Sýrie, které se ovšem všude na světě říká Rojava (čte se [rožava]), od pojmu Rojavayê Kurdistanê, což znamená Západní Kurdistán.

U Rojavy má smysl chvíli zůstat, protože její samotná existence a fungování je, podobně, jako u kibuců, historickým paradoxem. Je to do velké míry utopický společenský model, který podle všech možných pouček nemůže fungovat, ale on nejenže funguje, on i prospívá. Postavený je na libertariánském socialismu, což je směr, který na Západě reprezentuje filosof Noam Chomsky, a který je postaven na následujících principech:

• Dobrovolný a demokratický socialismus, tzn. vysoká míra přerozdělování a společenské solidarity
• Absolutní rovnost pohlaví blíže definovaná kurdskou socialistickou feministickou teorií zvanou jineolojî (čte se [žineoloží], doslova znamená „nauka o ženách“)
• Udržitelný rozvoj
• Svoboda vyznání
• Právo na soukromý majetek
• Autonomie malých komunit
• Decentralizace a federalismus
• Skepse vůči státu jako centrální autoritě
• Přímá demokracie

To, co je na Rojavě neskutečně zajímavé, je fakt, že společenský řád, na němž funguje, je v zásadě utopický a počítá s tím, že lidé jsou poctiví a nikdo se nebude snažit tuto křehkou harmonii zneužít ve svůj prospěch. Jediný důvod, který mě osobně napadá, proč to funguje, je ten, že ohrožení zvenčí je natolik velké a jejich národní hrdost a snaha udržet svobodu jako národ je tak silná, že prostě jednotlivci akceptují fakt, že kdyby začali šidit, tak by to velmi rychle všechno zaniklo. Tenhle pozoruhodný společenský experiment brání dvě vojenské síly, Lidové obranné jednotky (YPG) a Ženské obranné jednotky (YPJ; to jsou ty kurdské bojovnice, nad kterými celý svět stál zírat s otevřenou pusou, když bránily město Kobani před bojovníky Islámského státu).

Jak již bylo řečeno výše, socialismus, jak je praktikovaný v Rojavě, je v současné době hlavní ideologií KCK, ovšem pokud jde o dominantní zaměření kurdských marxistů, nebylo tomu vždy tak. Kurdská strana pracujících, PKK, dnes v Turecku nelegální a zároveň přidružená k KCK, bývala, než se přetransformovala do podoby blízké dnešní Rojavě (2005), vyloženě marxisticko-leninská.

Na druhé straně tohoto kurdského ideového, politického štěpení, stojí zastánci klasické liberální demokracie, jak ji známe ze Západu. „Nejzápadnějším“ reprezentantem je turecká Lidová demokratická strana (HDP), která se tváří jako všeturecká, ale je zejména kurdská; ideologicky se jedná o standardní moderní sociálně-demokratickou stranu západoevropského střihu (s důrazem na ekologii, feminismus, atd.). Ono je vůbec zajímavé, že všechny kurdské politické strany a organizace, které nejsou vyloženě marxistické (nebo moderně marxistické) a zastávají „tradiční demokracii“ jsou orientací sociálně-demokratické a liší se mezi sebou spíš otázkami jako geopolitická orientace (spolupracovat víc s Tureckem nebo s Íránem?), popřípadě zastávají nějakou konkrétní agendu, jako například Hnutí Gorran, které prosazuje odchod hlavních dvou stran iráckého autonomního Kurdistánu, Demokratické strany Kurdistánu a Vlastenecké kurdistánské unie, které dlouhodobě čelí nařčením z rozsáhlé korupce.

Tím se dostáváme k dalšímu centru kurdských národních aspirací, a sice k iráckému Kurdistánu. Reálnou autonomii získali iráčtí Kurdové v roce 1992, s tím, že vyhrály sice (sociálně) demokratické strany, ale volby dopadly tak, že Kurdistánská demokratická strana (KDP) dostala 51 křesel a Vlastenecká kurdistánská unie (PUK) dostala 49 křesel (kurdistánský parlament má 111 poslanců, 11 je vyhrazeno menšinám, takže etničtí Kurdové jsou reprezentováni sty poslanci). Protože se šířily zvěsti o volebním podvodu, dohodly se obě strany na tom, že každá dostane 50 poslanců. To byl problém, protože obě politické strany, v jejich čelech zároveň staly silné oligarchické klany, se nelišily ani tak ideologicky (obě byly sociálně demokratické), ale geopoliticky: KDP prosazovala, a dodnes prosazuje, dobré vztahy s Tureckem a PUK zase dobré vztahy s Íránem; obě jsou ovšem prozápadní a (což je v regionu nezvyklé) KDP je navíc ještě celkem silně proizraelská. Skončilo to vypuknutím občanské války v roce 1994 a rozpadem kurdského státu v rámci Iráku v roce 1996 na dva, přičemž oba navazovaly zahraniční vztahy podle svého uvážení (KDP s Tureckem a Izraelem, PUK s Iránem) a oba se považovaly za legitimní vládu celého Kurdistánu.

V roce 2005 došlo k dohodě, volbám a v roce 2006 k faktickému znovusjednocení Kurdistánu a obnově standardní demokracie. Kurdistán od té doby velmi dobře prospíval, hlavní město Erbíl se hezky rozvinulo a země se otevřela zahraničním kontaktům i turismu. I dnes je irácký Kurdistán bezpečné místo na návštěvu a je fakticky nezávislé na vládě v Bagdádu. Má však dva hlavní problémy: oligarchové vedoucí obě hlavní politické strany utvořili společnou koalici (2007), která je silná a neskutečně zkorumpovaná. Přesto v Kurdistánu funguje svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost pohlaví, konají se pravidelně svobodné volby a všechny takové ty ostatní věci, které si s demokracií spojujeme, takže, zejména s ohledem na to, jak to jinak v regionu vypadá, to není nejhorší.

V září 2017 se vláda pokusila vyhlásit nezávislost na Iráku, což se ovšem nepodařilo; Bagdád reagoval tím, že obsadil veškeré území kontrolované Kurdy kromě samotného Kurdistánu. Následně vypukly masivní protesty proti vládě, které kulminovaly v prosinci a které měly za cíl přinutit dvě hlavní politické strany k odchodu. Irácký Kurdistán tak sužuje rozsáhlá politická krize, kdy z jedné strany jsou dvě velké strany, které jsou masivně zkorumpované, ale reprezentují stabilitu a standardní demokracii, a na druhé straně protikorupční Hnutí Gorran, u něhož ale není úplně jasné, co by způsobilo se stabilitou země, kdyby se chopilo moci.

Autonomní Kurdistán v Iráku má svou vlastní armádu, takzvané Pešmergy, kteří v Iráku bojovali po boku iráckých (a dalších) sil proti Islámskému státu. Vzhledem k relativně dobrým vztahům mezi Tureckem a iráckým Kurdistánem (pošramoceným zářijovým referendem o nezávislosti) jsou i vztahy mezi Pešmergy a tureckou armádou v rámci možností korektní; hranice mezi oběma zeměmi je opět otevřená. Zářijové referendum mělo stejný efekt i na vztahy Kurdistánu s Íránem, už tak napjaté mimo jiné kvůli dobrým kurdsko-izraelským vztahům, ale i tam se situace už vrátila k „normálu“.

V Turecku je situace tristní. Prezident Tayyip Recep Erdoğan provádí vůči Kurdům na jihovýchodě země pod zástěrkou boje proti „teroristické“ PKK etnickou čistku a také nemá problém s bombardováním i syrských Kurdů. Veškeré politické aspirace tureckých Kurdů jdou momentálně (nepočítáme-li akce PKK) skrze stranu HDP, která si ale, aby nebyla zakázaná, musí dávat velký pozor na to, aby se s kurdským hnutím moc neidentifikovala. V Íránu je to pak ještě horší. Kurdové nemají vůbec žádnou autonomii, jsou vystavováni systematické šikaně a diskriminaci. V roce 2004 byla v Íránu založena Strana svobodného života Kurdistánu (PJAK), se stejnou ideologií, na jaké stojí Rojava. Tato politická strana má svou mužskou i ženskou armádu; obě bojují dlouhodobě – vojensky – proti íránské vládě. Tento konflikt není jen lokální; třebaže PJAK považují Spojené státy za teroristickou organizaci (kvůli spojení s PKK v Turecku), během posledních patnácti let její obě armády podle dostupných zpráv podporovaly financováním, cvičením i dodávkami vybavení, na čemž se podílel i Izrael. Navzdory tomu, že Turecko a Írán jsou přirozenými konkurenty, ve věci postupu proti Kurdům (PKK a PJAK) postupují jednotně.

Do toho všeho se zapojuje i kurdská diaspora, a to zejména v Německu, kde je suverénně největší (800 tisíc lidí) – získáváním podpory pro kurdskou věc, šířením povědomí o dění v Kurdistánu a okolí. Kurdové na Západě jsou loajální zemím, v nichž žijí a, podobně, jako Íránci v diaspoře, bývají mezi prvními, kdo kriticky reaguje na náboženský extremismus. Bohužel, Kurdistán zůstává pořád ještě černým svědomím mezinárodního společenství; všichni vidí kurdskou odvahu v boji proti islamistickým teroristům a zločincům, obdivují jejich zápal pro demokracii, ale neudělají nic, co by narušilo status quo. Kurdové to od světa vnímají jako zradu, ale přesto neházejí flintu do žita a dál lobbují, dál informují a dál se snaží hledat spojence pro svou věc, kde se dá – a doma bojují a stavějí instituce, jako v Rojavě. Uvidíme, jestli se dočkají – Poláci na tom bývali dost podobně a trvalo jim to 123 let.

Jistě jste zaznamenali případ uvěznění kurdského politika Sáliha Muslima v Česku. Nebyl zatčen na popud Interpolu, ale na tureckou žádost, a byl propuštěn proto, že turecký pohled na věc až nápadně připomíná snahu o politický proces. Sálih Muslim je demokratický politik, který nemá s terorismem nic společného, ale přesto se Turecko snaží tímto způsobem pronásledovat kurdské předáky – i kdyby nebyli občany Turecka (Sálih Muslim má syrské občanství), a není to zdaleka poprvé.