Šla jsem onehdy po královédvorské pěší zóně, přede mnou šla maminka s asi čtyřletou dcerkou. Holčička poskakovala a pusu nezavřela. Najednou jsem postřehla, že maminku oslovuje „mámo“ a věřili byste, že mi to přišlo divné?
Přiznám se, že neznám nikoho, kdo by oslovoval matku „mámo“, byť někteří tak o své matce v třetí osobě hovoří. Přestože je to jedno z prvních slov, která děti učíme, jako oslovení se podle mého neprůkazného minivýzkumu nepoužívá. V mém okolí je nejčastějším oslovením „mami“, potom „maminko“ a „mamko“. Prý se někde používá i „mamčo“, ale ne v mé sociální bublině:))
Když se o matce mluví v třetí osobě, používá se nejčastěji: mamka a maminka, méně často mamina a mamča. U člověka, který používá tvar máti, obvykle platí, že se svojí rodičkou nemá úplně nejlepší vztah. Oslovení matka (stejně jako otec) je poměrně oficiální, spíš do dotazníků a na úřady než do normálního rozhovoru.
S tatínky je to z mého poznání snazší. Nejčastěji se používá při přímém oslovení tvar „tati“, méně často delší „tatínku“. V mém okolí jsem neslyšela, že by byl otec oslovován taťko, byť ve třetí osobě se tak otcové nazývají často. Oslovení táto, stejně jako ono mámo, jsem zatím ve svém okolí nezaznamenala. Ve třetí osobě mluvíme o tátovi (tady ano), taťkovi, tatínkovi, sem tam i otci.
Já sama jsem říkala maminko a tatínku, později mami a tati. Kluci mi říkají maminko, když má Marek pocit, že mám na něco hluchá ucha, umí krásně zavýt „Maaamiii!“ Když o mě mluví v třetí osobě, používá Marek mamku, Andy se tvrdohlavě drží maminky – na to, že z domu odešel ve dvaceti… Já se samozřejmě nebráním:))
Jednou, když zrovna oba kluci žili v (různých) mezinárodních komunitách, jsem se jich zeptala, jak o mě mluví v angličtině – vyšlo mi foneticky „mam“. A protože jsem osoba zvědavá a čtu v britské i americké angličtině, tak jsem se jich ještě zeptala, jak by to napsali. Nepřekvapilo mě, když Andy se držel britského „mum“ a Marek amerického „mom“:))
A tak vás dnes vyzývám, abyste můj soukromý výzkum doplnili – kdo ví, třeba najdeme i nějaké krajové zvláštnosti, však jsme rozprostřeni po pořádném kousku světa! Takže jak jste oslovovali své rodiče? A jak vaše děti oslovovaly vás?:))
Pozn: Beru i cizojazyčné příspěvky!:))
Dobrý den, oslovuji své rodiče maminečko nebo mamišto, tatínku nebo čičínku. Ve 3. os. maminka, tatínek nebo naši.
Přeji hezký den. Julinka.❤️
Tak čičínek je pro tatínka opravdu extra 🙂 Oslovuješ svoje rodiče moc hezky 🙂
Jejda, to je pěkné téma! Moc pěkné období jsme zažili, když jsme byli, co by opravdu hodně mladí rodiče před cca třiceti lety, naším malým synem oslovováni na veřejnosti mamičko a tatíčku. Už si nevzpomínám, kde k tomu přišel, ale působilo to na okolí jako šrapnel 😀
Vidíš, na mamičku a tatíčka jsem úplně zapomněla! 🙂 A jak je to pěkné (h)
Jsem výjimka 🙂 Mámu jsem odjakživa oslovovala mami a tátu křestním jménem. Když jsem kdysi přemýšlela o tom, proč to tak je, došla jsem k zajímavému závěru. Cca do mých 4 let jsme jako rodina nebydleli pohromadě, prostě to nešlo, nevešli jsme se všichni ani k jedněm prarodičům. Takže ačkoliv se táta vyskytoval často, tak jsem ze všech stran slyšela jeho křestní jméno. A když naši konečně dostavěli družstevní byt, tak už jsem to měla zažité a nepřišlo mi na tom nic divného. Kupodivu mi to nikdy nikdo nevymlouval, ani prarodiče.
Prarodiče jsem oslovovala babi, dědo a tetu také křestním jménem. Tchánovce také křestním jménem a tykám jim.
Moc hezké téma!
Jinak v polštině se říká mamusia nebo mamuśka a tatuś 🙂
Ano, je to tak, díky za upřesnění. Teď se mi vybavuje mamusia a tatuś. Snad mě trochu omlouvá, že jsem tu fotku dostala asi tak před padesáti lety, a bůhví, kde je jí dnes konec. 🙂
Nikdy jsem rodiče neoslovila mámo (nebo máti) a táto (ani za jejich zády). Vždy jsem o nich mluvila jako mamince a tatínkovi (vyjímečně jsem řekla mamka, taťka ale to v okruhu známých, těch kteří je znali). V přímém oslovení pak také maminko, tatínku, nebo a to častěji mami a tati. Když jsem mamince psala tak zásadně „moje milá maminko“, nebo „maminečko“ (to když se mi v cizině extra stýskalo). V telefonu jsem také začínala vždy „maminkó“. Manželovým rodičům jsem říkala křestnými jmény,jak si přáli, myslím, že oslovovat tchánovic „maminko a tatínku“ tu není moc běžné (říkal manžel). Tedy existuje to, ale křestní jména jsou běžnější.
Angličtina má těch oslovení rodičů také dost. Já si vybavila jen některá, manžel mi je teď pomohl doplnit. Oni říkali rodičům „Mum & Dad“ (nebo „Mom & Pop“). Oslovení „Mother & Father“ je také běžné (asi nezní tak tvrdě jako máma a táta), ale rodinně spíš oslovení „Ma & Pa“, „Mammy & Poppy“. Tady na Jihu (a na Západě) je to nejvíce „Maw & Paw (výslovnost jako Mó a Pó), „Mummy(nebo Mommy)& Daddy“ nebo „Momma & Pappa“. Mně se moc líbí, když i drsný, větrem ošlehaný Jižan mluví o svém tatínkovi jako o „My Daddy“ (výslovnost spíše M’Dááády). Tak nějak je to okamžitě zjemní 🙂 Stále zde žije zvyk, že když rodič zavolá na dítě, ono neodpoví „what?“, ale „Mam/Sir“. Dostkrát jsem už různě zaslechla, že když dítě odpovědělo tím „what?(co?)“, dostalo se mu přísné odpovědi „cos to řek (what did you say)?!“. Dítěti sklaplo a jen špitlo „sorry Mam(Sir)“. Jde o milované (a rodiče milující) děti, ale zdejší respect k rodičům je zde stále silně zakořenený a dětem tohle oslovení „Mam,Sir“ pak přijde zcela běžné po celý život. Patří k Jihu a já ho mám ráda, při dnešním „hrubnutí“ společnosti je takhle slušnost fakt milá.
Maričko, díky moc za obsáhlý rozbor! O tom Mam/Sir jsem nevěděla a líbí se mi to.
Jinak z literatury znám v angličtině pro otce tvar Dad, Da stejně jako Pa. Jen vy mě zajímalo, kdy Da a kdy Pa? Je to geografické, kulturní, třídní nebo jaké?
Jo a taky jsem četla o tvaru Pops – to byla ale britská angličtina.
Z toho Ma’am/Sir si dělali srandu i v Big Bang Theory, kde Texasan Sheldon říkal své mamince „Yes, Ma’am“ 🙂
FF, Big Bang nesleduji, tak nevím, jak srandovně to pojali, ale on by to opravdu správný Texasan mamince řekl, kdyby mu třeba řekla, ať něco udělá, přinese, nebo jen odpovídal na dotaz 🙂
A nesmíme zapomínat na Sheldonovu meemaw
Dede na „Da a Pa“ se chotě zeptám až se vrátí domů.
Jinak jistě znáš z Westernů, kdy se kovboj (či šerif ) při odchodu (nebo při setkání s dámou)jen ležérně dotkne (nebo cvrkne) lemu Stetsonu a pronese pouze dlouze „máám“ 🙂 Tady místo klobouku nosí kšiltovky (lemu se dotýkají méně, občas ano), ale to „máám“ zní stejně a také tímto jedním slovem nahradí veškerá jiná slova při odchodu či setkání 🙂
Dede, nedalo mi to a koukla jsem na internet. Tady je jeden zcela vyčerpávající odkaz (whew), Odkud je „Pops“ jsem nenašla (no úplně celé jsem to nečetla), ale jinak jsou oslovení jak se komu líbí :).
https://cupofjo.com/2011/10/what-do-you-call-your-parents-mama-daddy/
Ještě jeden dlouhý, vyčerpávající odkaz, ale je trochu mezinárodní 🙂
https://www.mamalisa.com/blog/how-do-they-say-mother-and-father-where-you-live/
Slibuji, že další už nedám 🙂
Díky Maričko, ráda si to prostuduju 🙂
Oslovení mámo by se mi taky zdálo divné.
My se sestrou jsme rodičům říkali mami a tati a když o nich mluvíme, tak jako o mamince a tatínkovi. Ale mama a tata je na Hané opravdu běžné a není to vnímáno nijak negativně. Oba synové mě oslovují mami nebo z legrace někdy taky mamino. 🙂 Vnučka, která překypuje láskou, oslovuje svého tatínka „tatíčku“ a mě říká „babíšku“. (h)
Cizojazyčné okénko : Jako dítě jsem si dopisovala s holčičkou z Polska. Jednou mi poslala fotku svých rodičů a na zadní stranu napsala : Toto jest moja mama i tatusz. To se mi moc líbilo, ten tatusz! 🙂
Moji vzdálení příbuzní, vrstevníci, kteří se narodili už v USA českým rodičům, jako děti mluvili česky, ale postupně znalost češtiny upadala a zůstalo jim toho hodně málo. Například to, že svému otci říkají „Tat“ (a on se takto podepisuje, když jim píše). 🙂
Hančo, Tat je moc roztomilý tvar tatínka 🙂
Poplakala som si.Našich som oslovovala mami,ocko,babička,deduško.Neznášam slovo babka a dedko.neznášam.
Ale ke´d hovorím,alebo píšem o našich tak užívam spojenie naša mama,náš otec.A verte mi,je v ttom všetka láska ktorej som som schopná,neutíchajúci smútok,že už nie sú medzi nami.Náš otec.-vzdelaný a nepraktický,naša mama pevný pilier rodiny.Necítim v tom nič neúctivého a hrubého.
A sestrine deti v tom mali jasno: slovenská babička,česká babička
Dědeček mé vnučky (dědeček ze strany nevěsty) je pořád velký fešák. Malá Sofie mu říkala dědečku a jemu se to moc nelíbilo a jednou jí řekl – neříkej mi dědečku. Asi čtyřletá Sofinka se tedy zamyslela, a pak rozpažila ručičky a zvolala – babičko!
Když už jsi s tím začla – Bimbova kolegyně s manželem jsou naprosto hin ze vnoučka, takže ho všude berou s sebou. Dědeček s ním byl připravovat v sobotu sál na hasičský ples. Kluk lítal po hospodě, pusu nezavřel, trošku i zlobil a jeden dědův kamarád popadnul nůžky a pohrozil: Jestli nebudeš hodný, tak ti ustřihnu bimbulu. Chvíli bylo ticho a vnouček diplomaticky odvětil: Mě ne, babičce! To měla babička na plese celý večer o zábavu postaráno
Takže příspěvek do soukromého průzkumu 😀
Myslím, že také dost ovlivňuje, zda mluvčí rád či nerad používá zdrobněliny. Já jsem zdrobnělinami „posedlá“ 😀 takže je to jasný maminka, tatínek, babička, dědeček…
Sestřenice a bratranci rodičům říkali mamko a taťko a myslím, že své rodiče měli stejně rádi jako já. Můj velmi jemný tatínek mně říkal Jano a když jsem asi jako desetiletá ležela v nemocnici napsal mi dopis s pohádkou a oslovil mě Janičko, pamatuji si jak mě to vyděsilo, že budu asi hodně nemocná 🙂
Syn mně říká mami, maminko či maminečko a dcera většinou mami, ona není na zdrobněliny 🙂 Já mám všechny své kamarádky -inky (a že už jsme povětšinou babičky), dcera ne 🙂 Vnoučata rodičům říkají mami a tati, ale pokud o nich mluví říkají máma a táta, já tedy důsledně maminka a tatínek … třeba to časem převezmou 🙂
S mým zetěm si tykáme ode dne, kdy jsme se poznali, já ho samozřejmě oslovuji zdrobněle 🙂 a on mně říká maminko. Myslela jsem, že časem přejde na babičku 🙂 No mám radost, stále mi říká maminko 🙂
Mne maminka oslovovala Janičko před kázáním při průšvihu. Jinak jsem byla Jana. Takže když maminka začala větu Janičko, bylo jasné, že průšvih byl odtajněn.
moc hezké téma – a vyloženě se mi ulevilo pod příspěvkem MaRi, že nejsem hulvát, nezdvořák apod., protože jako malé jsme se ségrou obě říkaly „mamo“ a „tato“, ano krátce – jsme holt Hanáci… mimochodem, takto jsme i volaly pod oknem „tatoooooooooooooo“, to by mě dost zajímalo, jestli někdo hulákal do čtvrtého patra „tatínkuuuuu“ 😀
když jsme se přestěhovaly do Čech, začaly jsme říkat myslím „mami“ a „tati“, když pak přišly vnoučata, tak „babi“ a „dědo“ (nevím proč ne „dědi“, žejo)… moje dvě babičky jsou rozlišeny, pro mě dodnes, ta přeslicová je „babička“ a ta mečová „bábinka“ (a její neprovdaná dcera „tetinka“)
Kačenka mi říkala „mami“ a co je velká tak mi už roky říká „mumu“ a mně se to docela líbí, naučila to i zetě, kterému jsem hned po svatbě nabídla tykání… vyhrožuje, že až budou vnoučata, tak budu „babikoči“ 😀
Bedo,my měli u vchodu zvonky,takže jsme pod okny paneláku nehulákali,ale zazvonili jsme si 😀
To hulákání bylo hrozné. Otec vzpomínal, že když jsem se učila na maturitu, tak nějaký smrad vyřvával pod okny, hodně dlouho. Já, už si to nepamatuju, jsem prý vypěnila a zařvala z okna – jestli tu hubu nezavřeš, tak půjdu a natrhnu ti pr….
no jo když my asi zvonky neměli a taky jsme ještě neměly klíče, musely jsme se nějak dovolat, abychom se vůbec dostaly domů… v Hradci si to nějak nepamatuju a tady v Praze se taky na rodiče zezdola volalo, asi protože děcka byla za barákem a zvonky z druhé strany… teď je ticho, děcka asi seděj doma s mobilem přilepeným na ruku
…no jo když my asi zvonky neměli… Ti tedy nevím, jak se dostaly návštěvy do baráku – mobily neexistovaly, telefon měl jen předseda národního výboru…
Házely šutry do oken? 🙂
Nebo použily houfnici.
ééééééééééééé, no to vlastně asi jo, já myslela takový s mluvítkem, nebo nevím, prostě jsme zezdola volaly – mamoooooo, nebo tatooooooo
Bedo, v Chrudimi, na domě, se mluvítka ke zvonkům dala až když mi bylo 40, takž epřed 10 lety, ale do té doby děcka zvonila a čekala,až se otevře okno a pak sice hulákala, ale ne to mááámííííí, co rvalo uši…
Já jsem rodiče oslovovala mami a tati, mluvila jsem, a vlastně dodnes mluvím, o nich jako o mámě a tátovi, v duchu na ně myslím jako na maminku a tatínka.
Prarodičům jsem říkala babi a dědo a mluvila jsem o nich jako o babičce a dědovi a tak to mám pořád. Ten rozdíl nebyl citový, byli báječní a měla jsem je moc a moc ráda, tak to prostě u nás bylo odjakživa. Byli to prarodiče z tátovy strany. A protože s nimi žila i moje prababička (babiččina máma), tak se pro ně v rodině ujalo označení „mladá bába a stará bába“. Neznamenalo to žádnou animozitu. Autorem byl můj prastrejda, babiččin bratr (pro nás vždycky „strejda Pepa“), který byl takový svéráz. Poměrně drsnému vyjadřování a prvoplánově i vystupování ho naučil koncentrák a zůstalo mu to do konce života.
Babičku z máminy strany jsem neznala, zemřela v době, kdy jsem ještě moc nevnímala svět. Děda se po čase znovu oženil a já jsem téhle jeho ženě říkala po mámině vzoru teta. Byla moc hodná, prostě jako babička. A děda byl prostě děda.
Je mi moc líto, že nikdo z těch lidí už není mezi námi, chtěla bych, aby tu zase byli se mnou, ale nejde to. A tak jim alespoň děkuju.
Oslovení bylo mami, tati. Ale mluvím o mamince a tatínkovi. Zrovna tak babi, dědo, ale o babičce a tady změna, dědovi. Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela někoho oslovovat mámo, táto a nějak nemám cit pro mamku a taťku.
Dospělí Norové mluví o mor (matka) a far (otec). Děti oslovují rodiče mamma, pappa (krátké a). Dospělí používají jak mamma, tak mor.
Zajímaví jsou babičky a dědečkové. Jsou rozlišeni na mormor a morfar. Tedy matčina. matka a matčin otec. Druhá strana je obráceně, farmor og farfar. Otcova matka, otcův otec. Nezdrobňuje se. Jako zdrobnělina se používá bestemor, bestefar, doslova přeloženo nejlepší matka, nejlepší otec. Babička holek dává přednost oslovení bestemor.
V češtině to všechno zní blbě, v norštině ne. Hojně se používají obě varianty, aniž by jedna z nich byla horší. Záleží na rodinných zvyklostech.
Oslovení mámo mi evokuje Marfušu z Mrazíka.
a přitom: Mámo,táto – v komoře je myš! (a tady mi to nevadí)
Rodiče pro mne byli „maminka a tatínek“. I když jsou dávno na obláčku nahoře, tak toto oslovení dodržuji i nadále. Z maminčiny strany jsem znala babičku a dědečka, z tatínkovy z prarodičů nikoho. Oslovení „matko“ mi přijde docela bez citu, možná více, nežli „mámo“. Co jsem kdysi nechápala, byla sousedka na chalupě, která trvala na tom, aby jí všichni 3 vnuci oslovovali „bábo“. Když se jí nejmladší mazlivě snažil říkat „babičko“, tak téměř hystericky vykřikovala, že nesnáší zdrobněliny. No, to jsem raději odcházela.
Aha! Po tak dlouhé době si mě ten placatý mamlas nepamatuje.
Dneska se přiznám, že jsem měla velké potíže článek dočíst, protože už po prvním odstavci jsem začala brečet. Nejen proto, že už maminka odešla, ale že už nikdy neuslyším maminečko. Tak mi říkal syn, pravda, bylo to ve chvíli, kdy něco chtěl, nebo se chtěl usmířit, a k posledku, když měl chtěl ujistit, že se má dobře. Chybí mi to moc. Nic ve svém životě bych nechtěla změnit, jen tohle…
Olčavo (h) (h) (h)
(h) (hug) Olčavičko…
Olčavičko! (h) (hug)
(hug)
(h) (hug)
Olčavičko (h) (hug) (h)
Olčavičko milá (h)
(h) !!!
Olčavičko (hug)
Olčavo, takhle bolest nepřebolí nikdy ! (u)
Olčavo! (hug)
Tatínkovi jsem vždy říkala „tatínku“ o „tatínkovi“ 🙂 , i když byl na mne velmi přísný, ale už jako dítě jsem cítila, že byl přísný spravedlivě, a že mne, tak jako maminka velmi miloval. Mamince jsem říkala „mami“, asi z pohodlnosti – je to kratší. Dnes, jak jsem se přistihla mluvím buď „o mamince“ nebo někdy i „jedu za máti“. Asi jak už jsem z toho dojíždění po složitých objížďkách, v podhůří, po pěti letech unavená 😛 . Dede má pravdu, že oslovením, pokud nejde o krajové nářečí se dá ledacos poznat.
U prarodičů to bylo stejné, jak po přeslici tak po meči. Babičky byly babičky a dědečkové byli dědýnci. Oslovení mamčo! – o mamče – je, domnívám se oslovením mladší generace.
Tatínek říkal mé babičce (své tchýni) „máti Vy“ a maminka své tchýni také. Já jsem své tchýni říkala buď máti Vy, nebo maminko Vy. Jéžíši to je ale složité!!!
nasi byli mamka a tatka. tatka uz nezije, a mamka ma pritula (nechce se vdavat!). nejdriv jsme mu z legrace rikali ‚macech‘ a ted, co jsou deti, je to proste deda pepa 😉
tchani si nechali nejdrive vykat a tykani mi nabidli asi az po nejakych 15 letech, jenze to uz jsem tak naucena, ze mi to moc nejde z pusy. takze jsem nejak opisovala a ted uz jsou taky babi a deda (blush) (papi a mamie – to je na te franstine prece legracni, ze babicka se rekne ‚mamie‘ s nemym e)
Podle YGy teď dostanu nálepku neuctivého hrubce nebo hrubého neuctivce (whew) 😡 (wave) , ale jako malá jsem rodiče oslovovala krátce mamo a tato a mluvila tak o nich po celou dobu jejich života,jak bylo ostatně běžné tam, kde jsme žili. Poměrně brzy jsem však přešla na mami a tati nebo mamulínku a tatulínku. S oslovením mamko, taťko jsem se setkala až po přestěhování do Čech, na Holešovsku si opravdu nevzpomínám na nikoho, kdo by tak o rodičích mluvil nebo jim tak říkal. Poněkud nezdvořilá jsem byla vůči Petrovým rodičům, nedokázala jsem vypustit z úst žádnou běžnou variantu (přišla jsem k nim hodně brzo po smrti mých rodičů a měla jsem v sobě nějaký blok) a nezadařilo se, abych mohla používat babičku a dědečka. Prostě jsem si celou dobu vystačila bez oslovení.
Silně se mi nelíbilo rozlišování babiček v jedné rodině v našem „domě hrůzy“ 😀 , kde měli bábinu a stařu (to byla prababička). Zato mě docela bavilo, když kamarádka mluvila o mátince – teď si uvědomuju určitou míru přezíravosti, tehdy jsem to tolik nevnímala.
Máří, ono nářečí je něco jiného..takže nejsi ani jedno 😉
No právě, to je nářečím a zvykem – protože my jsme se v rodině i v okolí oslovovali docela jemně (dodnes na sebe voláme Maru, Dany, Yvi), tak třebas i oslovení Mařo, Ančo, Lido je pro mne velmi hrubé. A tam spadá i ono mamo a tato. Zkrátka v našem regionu tak mluvili hlavně klukáni, co se už prsili, jak jsou dospělí a tudíž hovoří jako tvrdí chlapi (chuckle) !!
A k Hanákům ty krátké samohlásky patří, jak jinak! 😉
Je to tak – taky mi drhlo, když se moje maminka se svou sestrou oslovovaly Maňo a Ando…a zas se mi líbilo, když jejich nejstarší sestra byla Cilenka 🙂
Mari, u nás v Moravskoslezském kraji se též často oslovuje mamo a tato. Moje děti říkají mami, mamko nebo maminko,tati, taťko, tatínku. Vnoučata mne oslovují babi nebo babičko. Jsem už prababička, že existuje oslovení „stařu“ (brrr!) jsem netušila. Pro pravnoučata prostě budu babička. Já i dcera nesnášíme, když někdo říká babka nebo dědek, připadá nám to neuctivé.
Ano Ygo, tak,tak. Mamo, tato, na Moravě,zejména na Hané, normální.
I HanaW, pokud pamatujete, říkala vždy „mama“ s krátkým „a“.
Když jsem něco sdělovala o rodičích používala jsem většinou slova máti a otec,doma pak mami,tati a až mnohem později maminka a tatínek. Bohužel naše vztahy v minulosti byly velmi komplikované.
Když o tom tak uvažuju, tak máma a táta žvatlají jen malé děti a je to tedy spíš batolecí mama a tata:)) jakmile pochytí z jazyka dost na to, aby uměly oslovovat, tak se to mění na maminku a tatínka, nebo mami a tati a tak:))
Jak kdysi řekl Julius Satinský: „Když jsem začal mluvit, tak jsem všemu říkal »mama«. O pár měsíců později už jsem byl moudřejší, už jsem věděl, že toto je »mama« a toto, toto a toto je »tata« …“ 🙂
Díky, srdečně jsem se zasmála :-)) , pěkný!!
Já říkám mamince mami nebo maminko.
Tatínka nemám.
Kluci mě oslovovali také mami nebo maminko.
Vnouček Samík protože vyrůstá v rozdělené rodině, to vyřešil tak, že má maminku a tatínka Honzíka
( to je současný manžel jeho maminky ) a tatínka Pavla mého syna. Ale i všechny dědečky i babičky vlastní či nevlastní oslovuje babičko a dědečku a přidává jméno. A všechny je má rád a oni jeho.
Míšo, to je rozumné a hezké řešení v rozdělené rodině – která se ale přesto kvůli dítěti dokáže dohodnout. 🙂
Jinak když byly mé děti malé, tak jsme najednou měli dva dědečky Josefy (můj děda a můj tatínek). Moje maminka začala z legrace pro ty malé říkat, že je děda Pepa a dědánek Pepánek (můj otec byl mladší děda, takže dědánek:)). No a ono to v podstatě funguje dodnes – tedy ten dědánek, i když děda Pepa už dávno není.
Dede, já bych asi říkala děda Pepa a děda Pepíček :-))
„dědánek“ je moooooc pěkné a konečně tak čtu mužskou variantu od „babička“ 🙂
K dědánkovi spíš pasuje bábinka
Oslovuju mami, tati. Přijde mi to takové místní a přirozené.
Tak já i když mluvím s třetími osobami, tak zásadně mluvím o mamince a o tatínkovi.
Mimochodem, všiml jsem si takové jedné zvláštnosti (a je to nezávislé na tom, proč já říkám „maminka“ a „tatínek“, já to říkám, protože mi to přijde hezké a odmítám se přetvařovat, abych vypadal „dospěleji“, nemám to zapotřebí) – mluvil jsem ve svém životě s různými pamětníky holocaustu, oběťmi komunistického režimu a podobně a v češtině všichni do jednoho, když mluvili o svých rodičích, mluvili o „mamince“ a o „tatínkovi“.
Ota Pavel, když psal o tom, jak mu vedli tatínka do koncentráku, psal o tatínkovi, ne o tátovi, nebo snad dokonce otci.
Hm, přiznám se, že svým rodičům už nějakou dobu říkám „babičko“ a „dědečku“ a teď, když už bych se zase mohla vrátit k mami-tati, už je to zažité, takže to kombinuji. (Ahoj mami! Kluci, babička volá! Ahoj babičko, kluci tě pozdravují… no guláš 🙂 ).
Na speciální oslovení je kadet synek, kromě mami a maminko vynalezl též „(drsný) mamák“ – to když jsem vyhazovala z boudičky venkovního vodovodu ropuchu, které se on odmítal i přiblížit, jak byla velká. Občas to použije, obvykle v situaci, kdy to fakt sedí.
No a co maminky nevlastní? Jednu takovou měl kolega – o vlastní matku nějak přišel (jestli platí ta teorie slova máti, tak chápu, proč tuhle část vyprávění nerozpitvával) a tatík se mu oženil. No jo, ale jak říkat ženské, kterou mám rád jako mámu a přitom vím, že to vlastní máma není? A tak si vymyslel slovo maceška. (Upozorňuju, že rozhovor se konal cca 10 let před natočením Lotranda a Zubejdy, takže není jasné, kdo má ten původní „kopirajt“).
Maceška říká své nevlastní mamince jeden náš známý.
u nás bylo vždy mami a tati..když jsem třeba přála k narozeninám nebo k svátku,oslovovala jsem maminko a tatínku…
(říct svojí mamce na veřejnosti „mámo“ ,mi přijde neosobní,cizí,spíš hrubý…takový,že ji to dítě nemá rádo…to už by jí mohlo říkat „krávo“ …já vím, že to asi tak nemyslelo, ale v tu popsanou situaci, mě to tak nějak naskočilo ….)
u sousedů to až na výjimky bylo podobné, ale u jedněch se říkalo: mamina a tatino …
Sharko, to je ono, znělo to hrubě, i když máma rozhodně žádné hrubé slovo není 🙂 Proto mě to zaujalo. (ne ale jako krávo, to fakt ne 😀 )
Mně se oslovení mámo pojí vlastně jen s pohádkou o Otesánkovi – Mámo, já mám hlad! 😀
A myslím, že mámo říkala i Marfuša v Mrazíkovi, ne? 🙂
ano,Marfuška – Mááámoooo..úplněji slyším ..
a k té krávě, víš,mě to zěmo tak moc hrubě, že mi to naskočilo jako ekvivalent….
Vždy jsem měla za to, že oslovení mámo, táto je spíš česká specialita, že na Moravě, potažmo Jižní se toto moc nepoužívá – ještě tak děti do dvou let, kdy ještě pořádně neumí vyslovovat.
U nás je zaběhlé volat mami-mamko, tati-taťko. Terka mne někdy oslovuje mamčo a Jeníka z legrace otče. Můj švagr a jeho sestra o svém tatínkovi vždy mluví jako o taťovi – oslovení taťo – a mě to vždy přijde velmi legrační.
Pokud jsem mluvila o obou rodičích dohromady, je v našich krajích běžné slůvko naši – každému je jasné, o kom hovořím.
P.s. Velice škaredé se mi zdá, když někdo řekne naše mama, náš tata – podle mne je to takové nehezké a neuctivé a hrubé.
Mamo a tato nám z legrace říká dcéra, někdy i křestními jmény, to taky spíš z legrace. Jinak nám oba říkají mami a tati, někdy i maminko a tatínku (to spíš syn, když je mu smutno).
Nemůžu si pomoct, ale mamo a tato mi zní jinak než mámo a táto a není to jen tou čárkou – přijde mi to milejší 🙂
Ona to fakt říká schválně z legrace (jako já jí schválně říkám dcéro), navíc s takovým tím charakteristickým přízvukem z okolí Cejlu.;-)
Jinak, pokud vím, mama a tata se normálně používá v nářečí, třeba kolem Kyjova.
Tak je to v nářečí, oni o rodičích taky mluví jako o mamě a tatovi.
Ostravaki (a Moravaki obecně), maju kratke zobaki.
Možná od Olomouce navrch, my jižani máme naopak zobáky dóst dlouhé …
Krakonošovi:my tady nemáme čas na dlouhé řeči.
Kratke zobaky maju Slezaci. Hanák je velké panák,co si zazpívá Na té našé Hané majó bochte slané, sérem só tam posepané… nekeří Vauaši chodíjú, iní chodíja, no a na jihu se krátce nemluví ani náhodou.
Krakonoši, kdyby tě zajímalo naše zajímavé nářečí „po našymu“, tak si ho můžeš najít na netu. Syn se odstěhoval do Prahy a když tam takto mluví se svými krajany,nikdo z Pražanů jim nerozumí.
MLP do oblasti, kde se mluví „po našimu“, jezdí služebně. Taky říká, že když spustí, vůbec jim nerozumí. Legrace byla, když tam měli kolegy z Polska, ti se u nechytali už vůbec, přitom si mysleli, že díky blízkosti Polska to půjde.
Aido, „po našymu“ je slezské nářečí a ještě se dělí na karvinské, bohumínské, těšínské a jablunkovské.
Ještě bych upřesnila, že nářečí se nazývá „po našymu“ nebo „po naszymu“ opravdu s tvrdým y.
Já tak nějak matně tuším, o co vlastně se jedná, ale určitě bych tomu nerozuměla taky.
Aido, jezdím za kamarádkou do Polska. Nejlépe si rozumíme, když ona mluví polsky a já česky. Občas si pomůžu slovenskými výrazy.
V Ostravě i Hodoníně jsem měl pracovně co do činění, takže místní nářečí mám trochu odposlouchané. Ale zajímavý dialog jsme s kolegou měli v Čiernej nad Tisou, když jsme tam přišli montovat dálnopis s příslušenstvím do jedné kanceláře. Seděli tam takové dvě slečinky úřednice, chvilku poslouchaly, jak si povídáme a potom: A prečo po maďarsku nehovorítě? A když jsem jim sdělil, že jsme z Prahy a v Praze se maďarsky mluví prakticky jen na maďarské ambasádě a běžný Pražák maďarsky vůbec neumí, koukaly obě jak vyorané myši.
No ale v Hodoníně určitě nemluvili kratce, protože „V Hodonííííněěěěě za vojáááááčka mňa brááááli“ 😉
Krakonoši, krátce se mluví na severní Moravě a ve Slezsku. Hodonín je jižní Morava,mluva je tam táhlá, nářečí dolské?
A jak se oslovují prarodiče? Doma jsme říkali babi – dědo. Tchán to nemohl skousnout, když mu tak říkal náš Honza, prý se říká babičko – dědečku. No nakonec to nějak skousl, začaly mu tak říkat i děti od mladší švagrové.
Chichi, já jsem třeba babí Dede. S tím dlouhým í! 🙂
Opravdu toužím po tom, aby mi moje praneteře a prasynovci říkali pratetičko (s vidinou tetičky Pa) (rofl)
Ygo, v Čechách se oslovuje mami, tati, mámo – táto je snad jen v pohádkách. MLP coby Hanák oslovuje rodiče mamo, tato. Syn mi říkal mami, v poslední době mamčo, kde k tomu přišel, nevím.
Naši se používá i v Čechách.
Mě naše Jana říká také mamčo a já jí Jančo /nebo Jani/
U nás se asi nejvíc používalo mami – tati. Teda, když jsme byly se ségrou malé. Mamince stále řčíkáme mami, mamuško a kočičko, ale kupodivu ségra o ní mluví jako o naší máti, eventuálně naše matka. Ale jejich vzájemné vztahy jsou dost zvláštní, ségra do svých padesáti stále nepřestřihla pupeční šňůru.
Naše děti to měly trochu složité, odmala ve skautské komunitě, takže doma jsme byli mami, tati, Kačenka mi říká maminečko a Kuba mamuško. Mimo domov jsme byli Inka a Bimbo, mluvili tak o nás a dokonce třeba na táboře nás tak oslovovali. Ale mámo jsem ani nikdy nepoužila, ani doma neslyšela.
Tohle je fakt zajímavé a příjemně odlehčené téma k zamyšlení. Taky mám ve svém okolí dvě osoby, které nemají se svou máti ty nejlepší vztahy a přesně tak o ní mluví. Já říkala dlouhá léta mami nebo mamko, maminko úplně výjimečně. Ale teď, když už je úplně nemohoucí, je to najednou zdrobněle maminka za všech okolností. Můj syn si vždycky vymýšlel různé tvary toho oslovení a dělá to dodnes. Takže mi nejčastěji říká mamči.
Krasne tema, Dede. Ja jsem rikala mamko a tatko. Tereza a Kuba mi rikaji maminko a manzelovi tati. Pokud jsme mezi anglicky mluvicimi lidmi, oslovuji nas mom and dad a stejne tak o nas mluvi s ostatnimi, je to nejrozsirenejsi pouziti v anglictine. Nase Ani, to je jina kapitola. S cestinou se pere, oslovuje nas mom and dad, ale pred nekolika lety zacala manzelovi najednou rikat Vasku. Nesnasela jsem u jinych deti,kdyz oslovovaly rodice krestnimi jmeny, u ni tolerovala. Muz ma teorii, ze na nej volala „dad“ a on nereagoval, tak zarvala „Vasku“ a on se otocil. Sklonovat nase Ani neumi, takze Cirkus Humberto hadr :))
Ano ano Dede, u nás se říká mami a tati. A mezi sebou se ségrou používáme máti, protože s ní nemáme nejlepší vztah jak říkáš
Něco na tom bude, já o ní mluvím víc než třicet let jako o máti (opravdu jsem k tomu měla důvod), brácha o ní mluví jako o mamce nebo mamince.
Ivo, další společný znak našich „maminek“ – když o ní mluvím, vždycky říkám máti.;-) Jí osobně jsem ale teda říkala mami.
Já taky.
Jednou, až seberu sílu, tak ti o své máti napíšu.
Myslím, že bychom si navzájem mohly povyprávět docela šťavnaté historky.:-)
Každopádně děti na ni dodnes nevzpomínají rády a celkem mě chápou a vlastně i litujou. Jak já se celý život snažila nebýt ve vztahu k dětem jako ona! Vypadá to, že se mi to možná i povedlo.
Na koho naopak vzpomínají rádi, to byl „děda Franta“, její přítel, žili spolu asi 25 let a nikdy se nevzali, pak bohužel havaroval v autě, máti ho přežila o 5 let.
P.S. Nech to pár let odpočinout, pak budeš smířlivější. I když je pravda, že já si ani po těch 5 letech nějak nemůžu vzpomenout na něco pozitivního, jen už mě to holt tak neštve, no.
Ivo, jak je možné, že vaše dvě děti mluví česky asi bez problémů a jedno ne?