Jelikož bydlím v ploché krajině, jezdím na kole dost často. U nás to není sportovní náčiní, nýbrž dopravní prostředek.
Kdysi jsem toužila po „plečce“, se kterou bych jezdila do sámošky a nemusela ji zamykat do stojanu, protože něco takového by cti dbalý zloděj neukradl (vzhledem k tomu, kolik jich tady jezdí, o ně zřejmě není nouze). Ale mně se „plečku“ sehnat nepodařilo a zůstala jsem u svého obvyklého kola, které obvykle nezamykám taky – není to žádný zázrak a je to na něm vidět, nejcennější je na něm podle mého názoru kovový košík a puntíkovaný zvonek.
A pak se zjevil on, mého srdce šampión. Městský bicykl s málo převody, proutěným košem a výpletem na zadním kole. Jenže cena takového kola připomíná drahotu a já přece potřebuju kolo, co se dá nechat ve stojanu u obchodu nebo v práci, kde je každou chvíli otevřená branka, ne-li brána.
A tak jsme jednoho dne vezli do sběrného dvora tříděný odpad. Jen tak cvičně jsem nakoukla do kontejneru na kov a byl tam. Starý orezavělý bicykl značky Eska (není to ta skládačka, prostě obyčejný bicykl) a mně připadalo, že má potenciál. Mušketýrovi to připadalo o dost méně, ale nechal se přesvědčit, aby tu herku vytáhl ven. Ekodvorová paní se šíleně smála, když jsem jí vysvětlila, nač to potřebuju, a dodnes si nás pamatuje jako „lidi s kolem“. Zatímco já jsem už v duchu viděla budoucí světlé zítřky a Mušketýr jen tu rezatinu, objevil se sešlý mužík a odvedl mého muže za ekodvůr, kde mu nabídl za stovku na výběr ze dvou kol– byla ve výrazně lepším stavu, ale retrokolo z nich udělat nešlo. Zklamalo ho, že jsme odmítli.
Když jsme tu sešlou věc vytahovali před domem z auta, tak to naše děti zaujalo, ale nepřekvapilo (je vidět, že jsou to otrlí jedinci zvyklí na matčiny ledajaké nápady). Mušketýr kolo s povzdechem odložil do garáže a odstrojil. Řekl, že v pořádku je jen rám a asi ráfky, nechal si ukázat, co z něj chci vyrobit a začal pátrat. Do té doby jsme netušili, že existují e-shopy s náhradními díly na stará kola!
Kolo dostalo nástřik v barvě mého auta (když už byla namíchaná ta barva na opravu blatníku, který není opravený dodnes, byla by škoda ji nevyužít) a začali jsme jej šperkovat. Nakonec se jako nejtěžší ukázala výroba výpletu na zadní kolo, který byl vymyšlen ze silnější kloboukové gumy a elektrikářských svorek. S tloušťkou gumy jsme se netrefili napoprvé a té tenčí mám dneska doma celý paklík k použití na cokoli, ale nakonec to klaplo.
Rebicyklace skončila a kolo čeká v garáži na jaro. Těším se, že na tom zázraku vyjedu 🙂
Blahopřeju Matyldě k báječnému kolu pro paní radovou a nás ostatní vyzývám k diskuzi o milovaných či z jiného důvodu nezapomenutelných kolech – tedy bicyklech:)) Dětská, dospělá, ukrajiny nebo beranovití favorité… vzpomínejte a povídejte!:))
To je prostě krasokolo, na ten si pořiď pořádný zámek, takové by chtěla tam u vás každá!
Matydlo, to je kolo snu, bude se ti na nem jezdit bajecne a zamek urcite porid, hodne by te ztrata takoveho pokladu z popelnice mrzela.
My bylime na kopci, tak kdyz se na to svoje kolo, zavesene v garazi, jen podivam, uz me boli nohy.
Kolo mám jako pracovní pomůcku, při důchodu rozvážím předplacený tisk. Takže jezdím na kole po celý rok a s pořádnou zátěží na nosiči.
ve velikém sklepě na uhlí( dnes topínme plynem) je tolik součástek, rámů apod, že se mi tam nevejde ani malá bedýnka s bramborami na zimu. Bojuju o ten nejmenší prostůrek pro brambory už spostu let. Zatím výsledek je nulový)
PROČ TO NEROZPRODÁTE PO INTERNETU?
Bicykl se povedl, jedna čest. Podobný jsem kdysi mívala, tmavě vínový. Zůstal nejspíš na chalupě v jižních Čechách. Popravdě mi nechybí, jezdit po Brně na kole může jen sebevrat a na kopce taky kolem nás nemám fyzičku. To radši šlapu pěšky a i tak jich mám plný brejle. Ale věřím, že tam u vás se kolo hodí. A tohle ti bude moc slušet.
Matylko, rebicyklace se povedla jedna báseň a Mušketýr je šikula.
První vlastní kolo jsem měla až v manželství, kdy jsme si s chotěm za života v Německu koupili skládací a ohromně si je užívali (ještě je tadym máme). První kolo, na kterém jsem seděla bylo obrovské, těžké pánské, které měl na chatě můj strejda. A nás chatovskou mládež na něm nechal jezdit. Bylo tak velké, že já na něm jezdila „pod rámem“ a na řidítka jsem sotva dosáhla. Ale asi jsem si i tak naučila na kole dostatečně jezdit, že když jsem pak usedla na to vlastní, přilo mi, jako bych na kole jezdila odedávna. Jestli jsem nějaké kolo používala mezi od strejdova do toho svého si nějak nemohu vzpomenout, asi to byly jen krátké momenty.
Canivo! Moc zajímavý článek včera, protož nemáme děti, americké školství jsem nikdy pořádně nepochopila, ale myslím, že je zdejší systém velmi podobný kanadskému, tak děkuji za detailní popis. A je moc dobře, že jste si vybrali školu s fr. zaměřením, v dvojjazyčné zemi to děti později při hledání zaměstnání velmi ocení. Myslím, že je u vás stále mnohem více dvojjazyčných francouzkých kanaďanů, než anglo-kanaďanů mluvících navíc francouzsky – nebo ne?
Komentářů je tu hodně, ty si ale musím přečíst až později.
Maricko, dekuju, myslim si taky, ze systemy americkeho a kanadskeho skolstvi jsou si hodne podobne. Anglo-Kanadani urcite prevazuji nad francouzskymi, jedinou francouzsky mluvici provincii v Kanade je Quebec.
Matyldo, to se vám ohromně povedlo! Chválím tvoji představivost a Mušketýrovu šikovnost! Z původní šedé myšky je kolo – rozverná krasavice, za kterou se každý ohlédne. (y) Myslím, že teď máš ovšem pádný důvod k doplnění garderoby, protože každý jistě uzná, že jen tak v lecčem na to kolo nasednout nelze! Fantazie mi pracuje na plné obrátky, vidím tě v širáku ozdobeném rozkvetlým makovým květem! 🙂
Je nádherný! A ten puntíkatej zvonek je jak třešinka na dortu. 🙂
Jejda, to je krásné kolo! Na tom se to bude jezdit samo, nejlíp v nějakých pěkných šatech, třeba puntíkatých…
Já bohužel nejezdím, špatně vidím a navíc mám něco s rovnováhou (podobného jako Inka), jsem sama sobě i ostatním nebezpečná.
Jinak zcela OT vzkaz pro baty – kontraband je k vyzvědnutí v překladišti. A která byste měla zájem, ještě jeden kousek je volný, vzala jsem ty odstředivky radši rovnou dvě.
Na kole jsem začala jezdit jako malá – nejdřív to bylo jakési malé půjčené kolo, pak jsme dostali s bráchou každý dětského červeného Pionýra. To byly skvělé doby, pravda skončily tím, že nám obě kola ukradli. U babičky jsme mívali jedno kolo sestavené ze zbytků jiných – bylo zelené a mělo vzadu tříkolečko! Vzhledem k tomu, že tady kolem je kopečkovato, byla to úžasná vymoženost. Druhá volba byla dědova Ukrajina. Z kopečka bezkonkurenční, jinde jezdící posilovna – však většina z vás ví:))
Pak jsem měla dámskou Esku, na té jsem odvozila obě děti, než mi ji v Praze ukradli (spolu s Martinovým favoritem a nějakým tím dalším dětských kolem – od té doby s námi kola bydlela v bytě, brr) Potom přišlo na řadu horské kolo, co má teď Andy – skvělé kolo, ale pořád mě na něm bolela záda. A teprve později jsem zjistila, že na mě mělo moc dlouhý rám – to byl objev, že se dělají i kola s menším rámem! 😀 Pak se mi mihlo životem městské kolo (taky favorit), ale jeho přehazovačka byla nejspíš dělaná na Polabí a ne na Podkrkonoší, takže když Andy potřeboval v Holandsku kolo, jelo za ním a už u něj zůstalo. A já konečně dostala Kellyšku:)) Horské kolo správné velikosti (krátký rám), na kterém jsem jezdila v Norsku, v Anglii i doma tak dlouho, dokud mi fungovalo koleno – asi moje nejmilovanější kolo to je:))
Dnes mám to elektrické a učím se ho mít ráda. Můj problém je, že na něm mám pořád pocit, že podvádím… (blush) Jenže s mým kolenem je to buď Elín, nebo nic (aspoň u nás v kopečcích:))
Dede – vykašli se na ten pocit. A co nebo koho podvádíš? Naprosté většině spolucyklistů je úplně jedno, na čem jezdíš (pokud je nepředjízdíš v kopečku a neděláš dlouhý nos!) a ty sama přece víš, že máš v kole malého pomocníka, takže nepodvádíš ani sebe.
Nebo máš dojem, že by bylo poctivější, kdybys prostě na kole vůbec nejezdila, protože normální kolo neušlapeš a elektrokolo je podvod?! Radši se budeš doma nudit, nic neuvidíš, nikam se nedostaneš, ale budeš mít dobrý pocit, že si o tobě nikdo nemyslí, že vyjedeš na Sněžku …
žádnej podvod,stejně musíš šlapat a pomáháš svým kolenům..tak si to musíš říkat 😉
Děkuju, děvčata, já se snažím – ale když jsem tuhle cestou do záleského kopce předjížděla doopravdového cyklistu, tak jsem se mu omluvila (blush)
Dede, toto nejsou cyklistické závody, kde je elektrický doping zakázán – máš prostě jiný druh stroje na smíšený pohon 😀
A víš co – když jsem vloni předjela stoletého dědečka na kole, tak jsem se mu neomluvila, ač jsem asi taky měla – přece jenom mám ty kolena o padesát roků mladší … ale nejsa Mira Dušínů, nechala jsem to být. (rofl)
P.s. – ten dědeček měl motokolo, ale nějaké dýchavičné … (chuckle)
Na severu od Brna zatím ještě drží trocha sněhu. Tady jsou fotky ze sněhového víkendu a pondělního výšlapu na Babí lom, když už konečně vykouklo sluníčko:
http://dig.rajce.net/Pozdni_bily_unor
To je ale krásné kolo Matyldo 🙂 a ten košík na něm, paráda (inlove) Nejezdila na podobném v Postřižinách
Maryška (paní Vašaryová) ?
Dětství jsem trávila taky „na placatce“ u dědečka a babičky na Pardubicku, takže kolo bylo naší součástí 🙂
Kéž už je brzy jaro a kolo může z garáže.
To kolo je tak noblesní, že ho budeš muset, Matyldo, zamykat!!! Čest Mušketýrovi!!! Já jako malá měla po mamince kolo a to mělo na zadním kole takovou hedvábnou háčkovanou barevnou síťku, aby tam nelezla sukně. Ještě jsou dlouhé zimní večery, takže můžeš zahájit ruční práce.
Krásné kolo Matyldo, připomíná mi to holandská kola.
V předškolním věku jsem se učila na starém červeném Pionýru. Asi v 10-ti letech jsem dostala skládačku Eska a já si na ní nemůžu stěžovat. Co jsem se na ní najezdila po našem sídlišti.
V dospělosti jsem měla horské kolo s převody, ale pravdu povědíc, měla jsem s tím docela problém.
A teď mám rototoped.
A jeden se ( asi nesplnitelný ) motorové kolo. To by byla jízda.
Dokud jsem kolo neměla jako dítě, měla jsem sny, že trajdám vesele na kole a kolo jsem si nakonec fakt vysnila. Taky Pionýra, jako Yga,jen modrého. Hned při první“jízdě“ se mi teplačiska s gumou dole zapletla do řetězu, máti zuřila,tatínek se smál a brácha prohlásil, že se to v životě nenaučím. Celý život jsem měla různá kola přirostlá k zadku a to až do doby, kdy jsme pořídili konečně auto při odstěhování se na dědinu, tam to bez auta nejde. O svých kolech bych mohla psát román.
Druhé mé kolo bylo prý americké,asi z nějaké rekvírky,taky modré a vydrželo všechno. Další kolo bylo dovezené z Holešova, balonové s úžasnou síťkou z lesklých vláken na zadním kole, připomínající barvy papouška, těžké bylo jako sfiňa,ani nevím kde skončilo, odjezdila jsem na ně školkařská léta mého syna.Pak už přišlo na řadu kolo městské s košíkem a to mám ještě ve sklepě,občas použito.
Matyldo to tvé retro je nádherné,už Tě vidím jak pluješ jižní vinnou krajinou. :-))
Jen k prvnímu policajtovi. Má to jeden velmi vážný nedostatek, totiž absenci přední brzdy. A jezdit na tom bych nechtěl, protože nejspíš bude platit prastarý slogan: Chceš li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina. Velocipéd, na kterém není ježdění trestem, musí být co nejlehčí a minimálně čtyřkolečko vzadu a dvojtalíř vepředu je velice žádoucí i na rovině.
Kdyby policajti měli dělat problémy každýmu, komu na kole něco chybí, tak polovina dědiny chodí pěšky. V noci po lidech chtějí jen to, aby měli na kolech aspoň blikačky, nebo to kolo vedli, když nemají.
Dokud jsem jezdila na kole na kole, co brzdilo tak, že se zašláplo dozadu, tak jsme přední brzdu vůbec nepoužívala, takže je mi to jedno. naopak na moderním kole jsem jednou omylem zabrzdila prudčeji přední brzdou a přeletěla přes řídítka.
Jo! Brzdila jsem jen šlapkami,přední se vůbec nepoužívala,jen když jsem jela z Čekyňského kopce tak jsem brzdila i ušima. 🙂
Policajti musí plnit plán pokut a takto vybavené kolo je v rozporu se zákonem, takže pro ně lahůdka. A s přední brzdou se musí umět zacházet; já jsem kdysi také dostal dětské kolo zn. Pionýr a první, co jsem s ním udělal bylo, že jsem dopředu namontoval ráfkovou brzdu. Mělo to dvě výhody: Brzda byla vysoce účinná, takže jsem dokázal zastavit takřka ,,na fleku“ a ségra, která mi chtěla kolo krást, si na něm hned poprvé rozbila ústa a přešla ji na další zlodějny chuť. A pokuta za absenci přední brzdy může činit až 5.000 Kč!
Pitomost. Kolo na venkově musí hlavně uvézt pytel brambor nebo nošu sena. A policajti jsou místní a vědí to.
A hlavně místní války se hrajou jinak. My nejsme Praha. Když budou policajti chtít mít splněno, tak si stoupnou za roh při místní výstavě vín a vyberou řidiče, co jedou přes dvě uličky.
Zastal bych se Krakonoše. Spadne ti řetěz a buď ubrzdíš podpatek na pekaře Jako já na holince u babičky v Třebíči na starém pionýru, a nebo jinou část, mnohem bolestivější. A nedej Bože, že přijíždíš k hlavní, šlápneš dozadu a protočíš pedály. Doporučuji toto
https://www.bike-eshop.cz/silnicni-brzdy/brzdy-silnicni-alhonga-714-excentricke-set
Bacha opravdu to brzdí, Je třeba se s tím naučit zacházet. Ale sichr je sichr.
No dobře, ale tohle JE argument. Zlomyslné vykřikování o policajtech není.
Nejde o zlomyslné vykřikování, ale o dodržování zákonů. A že ty dvě brzdy mají smysl, nepochopí jen senochrup. Ostatně ten pedálový systém má dvě nectnosti. první je mizerná účinnost, druhým je fakt, že při opotřebení ať už náboje kola, nebo brzdicího mechanismu může snadno selhat, ráfková brzda je mnohem účinnější a spolehlivější, proto se používá dodnes.
a mimo službu též jezdí na bicyklech různého druhu, stáří a stupně opotřebovanosti, že ano 😀
Jo 🙂
Hele jenny, vidím, že pamatuješ také tu nádhernou síťku na zadním kole.
Alex, to byla parádá! Za slunce svitu, zářila! :-))
a furt se dělaj:
https://www.fler.cz/zbozi/sitka-na-veterana-5398344
Ahoj Matyldo,
o tomhle kole jsem už slyšela povídat, ale nenapadlo mne, že bude ve výsledku tak krásné (jsem si říkala, co mi ta barva připomíná, teď to vím). Ten výplet musel být dřina, ale zato ti to bude moc slušet v sukni.
Z různých návštěv u pratety mám pořád před očima obrázek, jak se tetiny v krojích každou neděli sjížděly na kolech ke kostelu. V té fůře škrobených spodniček to bývalo takové… vznešené?
Jo, tohle je něco, s čím mám bohaté zkušenosti. Mám dvě kola, jedno expediční a jedno městské; expediční kolo jsem postavil na rámu kola, které si koupila maminka v roce 1994 a které jsem dostal o pět-šest let později já, protože bylo na maminku moc těžké, ale účel mi to splnilo dokonale, protože u expedičního kola se na gramy moc nehledí; když na tom stejně vezu 30+ kilo zavazadel, že ano. No a výsledek je ten, že na silném rámu z chrommolybdenové oceli mám kolo, které je naprosto úžasné a se kterým jsem se něco najezdil v Norsku, ve Švédsku a v Dánsku – když jsme ještě neměli auto, tak jsme jezdili do Švédska a do Dánska lodí na kole na nákup – do Švédska přímo od nás ze Sandefjordu (od lodi jsme bydleli asi kilometr), ale do Dánska z dvacet kilometrů přes kopce vzdáleného Larviku, takže bylo potřeba tam na tu loď ještě dojet a zpět to přes ty kopečky dotáhnout i s nákupem. Aby to uvezlo, mám na tom extra silné ráfky s více dráty, než je standard, mám to komplet osazené výbavou Shimano XT a mám na tom různé holandské vychytávky na vožení zavazadel a dětí. Bohužel jsem to kolo dostal do stavu, kdy i přesto, že na něm mám holandské zámky, přes které se dostanete jenom elektrickou pilou na železo po tak dvaceti minutách usilovného řezání, si ho netroufnu nikde moc nechat, takže jsem si postavil městské kolo na starém rámu, které jsem si dostal do podobně hezkého stavu, jako to zmíněné v článku 🙂
V každém případě jsou podle mě taková kola mnohem lepší, než kola rovnou z krámu, protože jednak vím, co tam mám, a jednak k tomu pak má člověk úplně jiný vztah 🙂
No, nějaký zámek na tuhle červenou krásu pořídím… na Ukrajinu jsem měla silný kravský řetěz a velký visací zámek- a tu se nikdo ukrást ani nepokusil 🙂 Proč asi? 😀
Doporučuji tenhle:
https://zamky-na-kolo.heureka.cz/zamek-axa-defender-rl/
A do toho tenhle řetěz:
https://zamky-na-kolo.heureka.cz/zastrcny-retez-axa-rlc-100/
Přes to se dá dostat jen velmi špatně, to vím, protože jsem si jednou zamkl v Berlíně městské kolo a ztratil klíč, takže mi to musela otevírat zámečnická služba (naštěstí jsem měl u sebe fotky toho kola z jiných míst, takže jsem dokázal, že je moje) a dobývali se do toho tou pilou asi 20 minut a to ještě ten zámečník ztupil kotouč. Jinak to má bezpečnostní zámek, takový ten jako se používá u zapalování do auta.
No, ten mám , z Holandska. Na žádné z mých kol se nedá přidělat. Je to zvláštní, když uvážím z kolika má na výběr 😀
Dá se přidělat takovými plíšky s oky, do kterých se pak dá šroub s matičkou.
To je takové … Málo elegantní 😉
První kolo byl dětský zelený Pionýr – na něm jsme se naučily všechny (všecka děcka MUSÍ umět jezdit na kole), abychom posléze na kole nejezdily (prostě Vrbice není tomuto odvětví dopravy moc nakloněná, neb je moc nakloněná).
Takže další kolo bylo až po čase, kdy nám kluci z Podivína (bratranci) smontovali kolo ze zmole – zvláštností na něm bylo to, že jsme na něm moc nejezdily, protože mělo styřané gumy a furt ucházelo, další zvláštností to, že často měnilo barvu – z bílé na vínovou, z vínové na růžovofialovou atd. apod. (mamka měla natírací mánii – natírala tak dlouho, dokud měla barvu, navíc si míchala podivuhodné barevné odstíny).
Vzpomínám na jeden úžasný školní den, kdy jsme měli dopravní výchovu a tam jsme jezdili na kole! Ten den jsem z kola neslezla, neb mi bylo velice vzácné.
Další kolo byla proslavená Ukrajina (chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina) – měla jsem ji zapůjčenou od Jindřišky (sestřenice), protože jsem jezdila na brigádu do kolchozu (teletník a kravín) – ráno jsem naskočila na kolo a během deseti minut (od našeho furt z kopca) jsem byla už v gumákách. Zato zpáteční cesta byla fuška – téměř celou cestu jsem tu krávu těžkou tlačila do kopca. To kolo je na hůře dodnes, protože jej Jindřiška za živého boha nechtěla zpět (rofl) .
Opravdu moje kolo jsem si pořídila až po přestěhování do Břeclavi (bez kola se tu těžko žije) – měla jsem na něm i sedátko pro Terezku a naše první cesta skončila ve škarpě, protože jsem nevěděla, jak mám z něj slézt, když zastavím (chuckle) – ale pak jsem na něm najezdila spoustu roků – byla to Eska s přehazovačkou na rámu, na jejíž finesy jsem nikdy nepřišla.
Další kolo – horák Zuzana – bylo asi za trest. Chovalo se stejně jako Ukrajina, navíc se špatně řídila. Ale co výletů jsem na ní absolvovala (roky jsem si myslela, že mám tak špatnou fyzičku, když mne Jeník furt ujížděl – navíc mi to i on naznačoval – než sám zjistil, že to kolo fakt nejde do kopce ušlápnout). Na tak jsem si před lety konečně pořídila kolo, co mi vyhovuje – trekingový Leader Fox bleděmodré barvy a s košíkem! U toho už asi zůstanu, jsem s ním spokojená. Čekám na jaro, kdy ho zase vyvezu. Dívám se na něj – poslední jeho loňská jízda byla do práce, pak se tak změnilo počasí, že už to na kolo nebylo.
až se té Ukrajiny budeš chtít zbavit,dej vědět…
Už si na ni dělá zálusk Jeník – dokonce je možný, že ho už NE-NÁ-PAD-NĚ uložil v naší garáži. Jednou se tam pro samé kolo nepohneme.
My tam máme ke kolům ještě letadla…. 🙂
Dětský zelený Pionýr a následně Ukrajina- Ygo, my jsme fakt ze společného kraje 🙂 Já dneska vlastním nepříliš geniální kolo, ale jezdit se na něm dá. Je koupené v supermarketu v domě útlého dětství našich dětí, takže už má něco nalítáno, ovšem pro mě je pořád skoro zánovní:)
Mušketýr je šikovnej a ty jsi dobrý vizionář..nádhera…u nás potkávám občas kluka na kole-ten ho má vyšperkovaný do pruské podoby – jako prušácké válečné kolo – kdyby bitva u HK byl apozději,určitě by tam s tím kolem jezdil….potvrdí mi to EvaB,ona to kolo viděla taky… no a včera jsme viděla vězeňské kolo….fak tpruhovaný ,jak vězeňskej mundúr a na řetězu u něj-ano,koule…smála jsem se na celý kolo 😀
Já jsem viděla i hůř vyšperkovaná kola- třeba tak vysoké kolo, že na křižovatce s ním chlapec musel dojet k náklaďáku, aby se přidržel korby, když stál… a taky jsem viděla, jak z něj spadl před auto, který to naštěstí ubrzdilo.
potvrzuji, to je bicykl Rudý baron! přávidím mu ho a pokaždé i nahlas obdivuju 🙂 i ten kluk vypadá velice prušácky – jen uniformu obléknout.
Oooooooh, to je krása 🙂
No a teď bys měla dojet do nejbližší prodejny harlejdejvidson a koupit si tam ten nejtlustší řetěz se zámkem, který se prodává 😉
Taky jsem měla takové vyparáděné recyklované kolo. Měsíc.
Ale to bylo v jiném místě a v jiné době, to se už nepočítá 🙂
Tak ať tě hezky vozí … a nezapomeň nám potom dodat fotku, ať víme, jak ti to sluší v retro oděvu na retro kole 😀
Hmmm, o nějakým řetězu uvažuju…
Viz výše 🙂
Já na kole jezdit neumím, i když se o to postupně celá rozvětvená rodina mohutně snažila mne naučit, po každém pokusu jim zbylo menší sebevědomí a mě omlácená kolena.
Kuba retrokolo v červené vyráběl své dnes už manželce a taky sháněl jako zběsilý.
Já zas neumím jezdit na lyžích 🙂 Koloběžku pro dospělé jsi zkusila?
jednou – půjčil ajsme si ji na jízdu po rovině na 4 km tam a 4km zpět….,je to pěknej záhul, zlatý kolo…..
Tu bych strašně chtěla, jen rodina je proti. Prý sedmdesátiletá bába na koloběžce – že by mě rovnou odvezli do cvokhauzu
Maruško, teď s edělají koloběžky pro dospělé, co mají stejná kola jako na jízdní kolo pro děti. Kolo nikomu divný nepřijde, kolobka jo- proč? Prostě si ji kup a neptej se- jsi velká holka 🙂
jo,na tý jsme právě jela…zlatý šlapky,to odrážení je strašný….
To chce cvik (rofl)
to není o cviku Ygo, vadí to kloubům a zádům…
Musíš střídat nohy. Jo, je to zpočátku kapku nepřirozené, většinou má každý jednu stranu šikovnější, ale jinak z koloběžky sestoupíš křivá. 🙂
Proč odrážení? prodávají se i motorové, (pidimotorek na benzin, nebo elektromotor). A s tou elektrickou se může i na turistické cesty v národních parcích. Nejsilnější verze uveze až 150 kg, má průměrný dojezd kolem 8 km a lze ji dobíjet ze zásuvky v kufru auta, do kterého se dá, pokud je auto mírně větší, uložit. Takže doejdu autem na zajímavé místo, zaparkuji, vyndám kolobrndu, objedu okruh, zandám kolobrndu do auta a popojedu k další zajímavosti – není nad pohodlí, zejména když mysl by chtěla, ale tělo nedovolí.
Maruško, tyhle kolobrndy pro dospělé se dělají i elektrické. Má ji sousedův syn (po operaci páteře nemůže jezdit na kole) takže brázdí lesní cesty na elektrokoloběžce a je jenom o deset let mladší jako ty! A má z kolobrndy bezva kondičku, umí si střídat nohy a všechny kopečky dolů si jede na „volnoběh“.
Elektrickou nechci, já chci furtošlap. Zkoušela jsem si právě tu s velkým předním kolem. A velká holka jsem, hlavně trochu stará. Teď jsem ale měla trochu jiné starosti. A ještě mám. Mužíčka mi odvezla dvakrát záchranka. Poprvé s bolestmi břicha a druhý den byl propuštěn domů ,,bez potíží, v relativně dobrém stavu, bez teplot“. Druhý den jsem musela volat záchranku znovu protože se neudržel na nohách a měl vysokou teplotu, rozházené minerály a prý zánět žlučníku. Poležel si tam týden a teď jezdíme na kontroly a dobře mu ještě není. Do toho mi přišli vyměnit starou kuchyňskou linku za novou, tzn. malování a pod. Ještě bydlíme trochu v provizoriu. A tak pod. to si nechci stěžovat ale prosím alespoň o kousek palečku.
Marsko, držím tobě i manželovi palce.
Maruško, moc na vás myslím – tohle si užil před třemi týdny taťka s tím, že co ho vrátili z nemocnice do další záchranky uběhlo pět dní, které si fakt chudák užil. Taky už díkybohu líp 🙂 (Proto jsem byla pořád v Praze:))
Maruško, taktéž, prý by mně zavřeli! 🙂
Milá Jenny, proč zavřeli 🙂 Mám kamarády jsou to manželé 71 a 70 let a na koloběžce drandí Kladnem již několik let. Co si o tom kdo myslí je jim srdečně fuk 🙂
Náš soused, otec dotyčného „páteřáka“ s koloběžkou má devadesát, jezdí na elektrokole a dotlačil mého muže (letos bude mít 80 let)také na elektrokolo. Minulý rok jezdili spolu, beze mne ;( .
No, mně je to taky fuk, kdo si co myslí akorát MLP je v tomto případě velmi netaktní ale asi mi to bude taky fuk. 🙂
Dřinu strojům. A když je možnost, hodit práci na rozdováděné elektrony, proč ne? I na elektrokole se musí šlapat, jinak po rovině, nebo do kopce odmítá jet; říká se tomu povinná asistence.
Já na kole nejezdím proto, neb mám něco s rovnovážným centrem…. Když jsem na učňáku rajtovala, stávalo se mi, že jsem padla s koně jako slíva ve chvíli, kdy pro to nebyl žáden důvod – prstě jsem neudržela rovnováhu. S autem to bylo taky složitý, než jsem se naučila držet na své polovině. Ještě dneska mi to občas dělá velké problémy a to jezdím denně bratru 22 let. Takže koloběžku ani náhodou
Aha, tak to asi kolobku fakt ne 🙂 Já mám blbý prostorový vidění, tak musím všechny činnosti nacvičit, jsem prostě neobratná. Až nacvičím, tak to nikdo nepozná- jen občas otloukám ramenem futra 🙂
Tiež tak, hojne sa otĺkam o rôzne rohy a veraje. V aute musím robiť všetky manévre robiť s rezervou, na tesno ani náhodou, alebo len tam kde to dobre poznám a mám nacvičené. A bicyklovať sa mi holt nepodarilo naučiť a pochybujem, že na to ešte niekedy príde. U nás v uličkách som istý čas vídala staršieho pána na segway-i, tak možno na staré kolná presedlám z auta na tento zázrak 😉
vítej do spolku – já sice na kolo jezdit umím, ale z toho důvodu radši nejezdím. tak tříkolku! po ní dlouho pokukuji a kdyby bylo víc času na výlety ( a volných peněz), hned bych ji měla :-)má jasnou výhodu – rovnováha zabezpečena a ještě můžeš vézt v košíku proviant na piknik.
EVI, naučit e jezdit na tříkolce je fuška. mám dole ve sklepě jednu, bez motorku, jen šlapací. už druhýb rok jšen tak zahálí a překáží. koupila jsem ji skoro nejetou na internetu. když ji můj Jiří viděl, prohlásil, že tohle vozítko nemohlo nikdy jezdit,protože vypadá jak zcela nová. prodejci tříkolka překážela, jelikož jeho strýc si ji koupáil zcela novou, zaplatil za ni víc jak 15 tisíc. svezl se na tříkolce asi třikrát a hned poté umřel. tříkolku jsem tehdy zakoupila za 3000 i s poštovným, avšak stále ještě neumím tříkolku řídit. je to zcela jiná jízda ,nežli na obyčejném kole a já se bojím. Sice se nAstupuje i vystupuje velice snadno,protože je konstruovaná právě pro nás špatně pohyblivé.zatím jsem nenašla čas, prostor a hlavně odvahu, abych se tříkolku naučila ovládat správně , abych nebourala do zdi domu apod.můj Jiří slíbil, že jakmile uvidí, že tříkolůku už bezchybně ovládám a nemám už strach, hned mi na ni namontuje elektromotorek.Snad to už nastane brzy, abch mohla taky trochu výletit. Kdo na tříkolce nikdy jezdit nezkusil, opravdu netuší, jak jiná nechci dělat chytrou, ale pokud se budeš rozhodovat pro tříkolku, zaje´d si do některé prodejny, kde t tříkolku nejen předvedou, ale hlavně tě nechají vyzkoušet , jak se řídí. No, pokud jsi nikdy na kole jezdit nemohla a necestovala jsi na něm, mohlo by řízení tříkolky být právě proto jednodušší. nyní jsem si ale uvědomila, že patrně pokukuješ po tříkolce plně elektromotorové,což je vlastně takové pomalé a hlavně bezpečné a stabilní vozítko.tuhle tříolku nevlastním, ale ve zdejším pečovateláku ji dva lidé mají. nedávno jsem si ale všimla, že se po městě pohybují dvě docela jiná, taky elektromotorová vozítka. je to tříkolový skoroskútr, který má na konci přimopntovaný přívěsný vozík.jedno vozítko si koupil Jiřího kolega a velice si ho pochvaluje. na jedno nabití baterky tříkolka prý dojede i 35 km, což je zhruba délka trasy od nás do hHršovského Týna a zpátky.jede to jak šneček, nemusíš na to zatím mít žádný řidičák a je to stabilní a bezpečné.a ještě se oeze i nějaký ten menší náklad.
já jako holka měla děsně těžké, ale dámské kolo po své mamce.Spousty let si viselo na klůadkách ve starém našem bytě, v opravdu rozhlehlé koupelně a čekalo na svého picyklistu.jednou jsem si konečně vyškemrala na rodičích, aby kolo sundali.Starší swestra směla se svými kyčlemi jen jezdit na kole a plavat, jinak nic jeného děla nesměla. Bylo hned zpočátku njkasné, že to kolo jsem sin sic přála sundat já, ale starší sestra měla přednost. Bohužel hned při prvním svém pokusu o jízdu nešikovně porazila malé děcko v parku. Kvůli tomu se tzv. zcela zablokovala a jezdit na kole odmítala s takovou razancí, že táta raději ustoupil a nechal ji být. Já tedy zajásala. ne nahlas, ale v duchu to ve mně zpívalo a doslova řvalo radostí. Měla jsem vytoužené kolo jen pro sebe. Hned další dny jsem se pilně učila jezdit. Sama, bez jakékoli asistence jswem se učila držet rovnováhu a nenabourat do zdi domu. Vše se to odehrávalo na úzkém a krátkém dvorečku našeho starého domu. byla jsem fakt urputná, takže jsemm se na té nudli na tři a půl šlápnutí do pedálů opravdu jezdit naučila. Bylo to o zo jednodušší, že jsewm odmalička propháněla koloběžku a rovnováhu jsem už měla vyzkoušenou a naučenou. když jsem své umění kolojízdy předvedla rodičům, a poté i sestře, bylo mi shovívavě dovoleno, že mohu kolo vyvést do nedalekého parku za mostecké divadlo, abych opravdu rodiče přesvědčila, že se na kole nehodlám přizabít.No, a pak už jsem drandila na kole s houfem kamarádů.Dokonce jsem si směla vzhít kolo na prázdniny do Pekla. Tam jsem získala opradu bezpečnou jistotu a od staršíchz kamarádů(kluků)jsem se naučila i to, co rodiče fakt ani neměli vědět. když mne pak viděla má zlatá babička lítat po Pekle, jen spráskla ruce a snad se i naučila modlit za to, aby se mi nic nestalo. No, už jsem kdysi někde psala, že ten můj strážný andělíček měl za to mé dětství opravdu zcela zničená a pořádně opelichaná křidýlka.A když jsem pak na tom vehiklu jezdila po Mostě a jšeho okolí, moc lidí se za mnou s pohrdlivým úšklebkem ohlíželo. nedbala jsem, protože jsem tehdy fakt neměla peníze na kolo nové.a když j můj Jiří zjistil, na čem to jezdím, zhrozil se a raději mi sestavil nové kolo přesně na mou postavu a podle mých představ. jen je veliká škoda, že dnes na kole už jezdit nemohu. Proháním doma aspoň rotoped, což mne vůbšec nebaví.STARŠÍ DCERA KVŮLI TÉ SVÉ EPILEPSII NA KOLE JEZDIT NECHCE. JEDINÁ ZKUŠENOST Z TOHO PÁDU V 10 LETECH JÍ PRÝ BOHATĚ POSTAČÍ NA CELÝ ŽIVOT.mladší jezdí stále dobře a starší vnučka kolo ovládá už od necelých tří let. uvidíme, kdy to začne bavit mladší vnučku.Obě mají už dlouho koloběžky i kola, co jiom můj Jiří dávno sestavil na míru. maja zatím jezdína malém odrážedle bez šlapek. ještě má na kiolo čas, protože jí letos v červnu budou teprv dva roky.
Tak kolo na míru je sen. Máš štěstí, že máš šikovného Jiřího.
matyldo, Můj Jiří postavil kola na míru celé rodině. on sám má kol 8, každé jiné, dcerám postavil kola na míru oběma, Věrčinu Míšovi ho udělal taky a dnes už šestiletá Adélka má už třetí jkolo na svou míru , které jí Jiří sám stavěl. Už na tom třetím mjá přehazovačku a na řídítkách převody. Děda své milované vnučce několiokrát kolo seřídí, opraví a vybalancuje tak, aby si nikde kvůli kolu nenatloukla. když začínala cca ve dvou letech na dvokolovém odrážedle, stavěl jí ho taky Jiří sám. Dnes už se jiří jen třese nedočkavostí, až bude moci sestavit vše i pro její mladší sestru Maju. obě holky mají několůik různě velkých a dobře vybavených koloběžek, které Jiří zvládl za pár kaček. velmi kvalitní rámy všech kol sehnal jiří zadarmo ,většinou ve sběrných dvorech apod. kolo, na němž jsem odjezdila fakt stovky km bylo to nejprímovější kolo, jaké jsem kdy vlastnila. když nyní jezdit nemohu, Jiří mé kolo dobře prodal a stáví kola další. Ale nepřejte si vidět, co všechno obsahujou naše oba veliké sklepy a ještě přízemní místnost. Zklrátka tenhle kůň zabírá fakt moc a moc místa.
Kolo na Míru je ti k ničemu, ty potřebuješ kolo na Matyldu přece;)
…
Jsem neodolala 😀
Jo 🙂
na Míru je Matyldě nanic, ona ho potřebuje u Žabek 😀 taky ftípek – třída Míru v Perníčkově 😀