Neděle byla jako vymalovaná. Mrzlo, sluníčko svítilo a já ujížděla směrem k horám. Krkonoše zářily zdaleka, což se v zimě nestává často. Těšila jsem se: byl to Patrikův velký den – poprvé si měl zkusit jízdu na lyžích.
Vzhledem k dennímu plánu jsme jeli rozděleně – Martin s Patrikem jako první s tím, že v Janských Lázních si půjčí lyže a dá Patrika do lyžařské školky. Já dojedu později (ach, ten kousek klidného rána, který mi po jejich odjezdu zbyl!:)), budu malému lyžaři fandit a pak ho odvezu domů, zatímco Martin přejde z malé sjezdovky ležící u školičky na Černou horu, aby si taky jednou zalyžoval.
Zastavila jsem nad Trutnovem a vyfotila hory… takhle krásně bývají v zimě vidět málokdy.
Se štěstím jsem zaparkovala a už z dálky se snažila odhadnout, která ze zakuklených postaviček vratce se pohybujících (a padajících) podél malého vleku by mohl být můj vnuk. Nebylo to snadné – těch pár dalších dětí ve výuce mělo také červenou přilbu a reflexní vestu – a tak z nich nad velkými lyžáky moc osobního vidět nebylo:))
Nu a pak jsem už mávala a koukala. Patrik se s mým příchodem začal okamžitě víc snažit – je to malej chlapíček, ale mužská hrdost v něm nepochybně klíčí:)) A nekoukala jsem jen na Patrika, ale s obdivem i na Jakuba, mládence, který ho měl na starosti. A žasla jsem nad jeho nekonečnou trpělivostí, laskavostí a optimismem, s jakým po x-té rozmotával končetiny a lyžičky z preclíku do správné polohy. Povzbuzoval, chválil a ještě při tom působil naprosto upřímně!:))
Tak pojď, zkusíme to
Vzpomínala jsem na své začátky – můj otec pochází z Krkonoš, kde se ty děti snad s lyžařskými vlohami i rodily – resp. nutnost docházet do civilizace naučila děti lyžovat málem s prvními krůčky. I se mnou se zacházelo se stejnou samozřejmostí, jenže já už byla jen kříženec 😀 a moc se to u mě nedařilo. Navíc, kvůli vrozeným problémem s kyčlemi mi doktoři lyžování zakázali, což si rodiče přeložili jako „na běžky můžeš“ (ono to jinak nešlo, k horské babičce se prostě v zimě jinak dojít nedalo, než na lyžích), takže jsem celý život jezdila na tom podstatně hůř ovladatelném typu lyží:))
Jen poznámka: fakt, že vůbec existují upravené běžkařské stopy jsem zjistila až jako dospělá! Zato jsem jezdila po všech typech neupravených cest a v hlubokém sněhu. Někdy kolem naší chalupy (kde babička dlouho sama bydlela) nevedla vůbec žádná projetá stopa, jen úzký ušlapaný chodníček pro jednoho směrem k nejbližší pluhem upravované cestě, což je asi půl kilometru plahočení do strmého kopce. Výsledkem je, že miluju zimní krajinu, ráda se v ní pohybuju, ale nemám ráda lyže:))
Takhle uděláš z lyží pizzu! (Nejdřív jsem nechápala, představila jsem si pizzu celou:))
Martin je výborný lyžař a naše děti jsme učili jezdit společně. Tedy Martin učil, já povzbuzovala a utěšovala. A držela na krátkém vodítku jezevčíka Maxe, který takový výcvik považoval za podstatně zábavnější, než ty děti:)) Oba kluci doteď lyžují, dobře a radši na běžkách, ale žádný z nich do toho nedává srdce – na rozdíl od jejich otce a děda. Tak mě napadlo, že kdyby tehdy, kdysi, začínali na svahu přizpůsobeném rovnou pro výuku malých dětí, s nějakým veletrpělivým a stále dobře naladěným Jakubem, kdo ví? Třeba by je to dnes bavilo víc.
Patrik cvičil na svahu dvě hodiny. Začínal s nulovou zkušeností, na konci sjížděl sám celý výukový kopeček, a tak v polovině případů dokázal úspěšně míjet kužely a dole zastavit, aniž by přitom spadnul. Když jsem viděla ty začátky… víte, že jsem nevěřila, že to Patrik zvládne? A nejlepší bylo, že poté, co snědl po konci hodiny oživující koláč, tak si ten kopeček ještě třikrát sjel. Protože chtěl. 🙂
Pojedem?
Když jsem po výcviku Jakubovi děkovala a chválila ho, tak se jen zasmál a řekl jednoduchou pravdu: „Víte, pro ta děcka to musí být legrace. Pak je to baví.“ Přemýšlela jsem o tom, jak brzy bych já ztratila trpělivost. Přemýšlela jsem o tom, že před cizím se Patrik mnohem víc snažil a nikdy nefňukal (což by určitě zkusil na mě:)) A byla jsem strašně ráda, že jsme tu školičku zkusili. Třeba tak vzniká v naší rodině další z opravdu nadšených lyžařů. Kdo ví?:))
Jedem!
A tak se dnes ptám na vaše zkušenosti s lyžováním. Lyžujete? Lyžujete rádi? Kdy jste začínali? Kdo vás učil základům? Co máte radši – sjezdové lyžování nebo běžky?
Ta radost, když to všechno začalo fungovat!:))
Nelyžuji. Sjezdové lyže mi k srdci nikdy nepřirostly a když jsme dorostla na běžky, máma už nelyžovala a já neměla s kým běhat (samotnou mě to nebavilo). Teď už neriskuji ani jedno, zraněné koleno mě odrazuje od takových pokusů.
Minitosca lyžuje moc ráda. Ještě není úplně vyježděná, ale díky skvělým instruktorům lyžování má dobré základy a hlavně jí to baví. Absolvovala 2 kurzy se školkou a školou a máme zkušenosti s asi 4 individuálními instruktory(instruktorkami) a všichni byli trpěliví a moc prima. Ono v těch lyžařských školách pracují lidi, které ta práce s dětmi baví (já je obdivuji, je to fyzicky i psychicky náročné a oni jsou fakt skvělí). 🙂 Letos se nám podařilo najít skupinu (sousedka s rodinou a přáteli), která ji bere sebou, tak letos snad bude skutečně lyžovat a má šanci se zdokonalit. :)))
Minitiger má za sebou 2 kurzy ve školce a 1 individuální lekci s instruktorem. Ještě potřebuje trénovat, ale lyžovat chce 🙂 Tak doufám, že příští rok bude jezdit se sestrou i on :))
Je to nevýhoda, když rodiče nelyžují, ale to, že já si na lyže už netroufám, naštěstí neznamená, že mají utrum i děti :))
napadly i u nás, ty bílé…no,je sucho,tak nenadávám…máme teď -1°C, drží se to a nejhorší bylo omést kompletně obalené Berlingo…a krátkým smetáčkem, to jde ze střechy fakt blbě…
Nelyžuju, protože se mi při zatáčení doleva divně točí kosti uvnitř kolena. Nebolí to, ale je to hodně nepříjemné. Lyže pořád mám, i dobré lyžáky. Skoro nové. Třeba se ještě někdy proletím nad muldami ( to určitě )
Táta dělával zdravotníka na školních lyžácích, absolvovala jsem jich spousty, takže jsem se něco přiučila včas, jako malá.
Běžkování za lyžování nepovažuju. Ale po objevení nové verze vázání jsem je vzala na milost. A občas jdeme na vycházku. Jenže tady sníh nebývá.
Takže vlastně ne. Nelyžujeme. Ale mohli bychom, že jo? 😀
Já jsem sebou dnes praštila do sněhu na chodníku i bez lyží. Jen modřiny na kolenou. Lyžovat neumím, bruslit také ne, myslím, že by to pro mne byly činnosti dost nebezpečné.
O som práve v Tatrách.Hned po príchode som si zlomila l.ruku.Tak tú sedim’skucim,pijem Algifen a istim to tatranským čajom.Pritom by som vám mala čo napísať.
Verenko, co jsi safra dělala??
Verenko! Ale pro nás jsi klidně mohla jít do baru rovnou, i bez zlomené ruky!:)))
Omlouvám se za nevhodné vtipkování, ale neodolala jsem:)) Co se ti stalo? Máš to ošetřené? (To víš, napadla mě kovářova kobyla). Lity lity! (hug)
No Verenko! A hned po příchodě?! Ruce a nohy se lámou až poslední den, nejlépe při posledním sjezdu!! Ještě že tam máš ten tatranský čaj, doufám, že aspoň semdesátku! Tak hezky srůstej a už si nic nelam. (f)
Vzpomněla jsem si, jak se čajem přiotrávili chlapi na Silvestra – někteří upadli do kómatu už v deset večer – upozorňuju, že Jeník mezi nima nebyl, ten pil JENOM vodku – jó, to už bude více jak deset roků, to jsme tenkrát byli ještě jury. (rofl)
Verenko, to jsi měla velkou smůlu,lituji tě.
Na istom LV som videla pana,kt. pracoval ako vlekar a mal len 1 ruku.
Zato dole strmym svahm zletel ako blesk 🙂 .
Prajem skore uzdravenie .
Verenko, tož na jakým zbúju si to byla?
Šmánkote, sprav se ! (h)
promiň Verenko, ale napřed jsme se rozesmála..pak jsme si vzpomněla na Skáču dobře, skáču rád.. (Anděl na horách – ano, bylo to točené v Tatrách) a pak Tě politovala-musí to bolet..ale můj bejvalej kolega vždycky říkal, že nejkrásnější pohled na sjezdovku je z okna vyhřáté horské chaty,se sklenicí grogu v ruce….
Verenko!!!! Držím všechny palce, ať to moc nebolí a ať se rychle uzdravuješ (h) !
Páni, to mě překvapilo, kolik lidí doplatilo na mizerný výcvik lyžování – myslím tím nechutí něco s lyžemi mít.
Já sama jsem opravdu radostně lyžovala hlavně v Norsku, kde jsem mohla chodit na běžky sama – jen se psima. Mohla jsem se kochat, stavět na focení a když jsem se bála sjet kopeček, tak nikdo nezvedal obočí 😛
Díky za vaše sdílení, člověk zase víc věcí pochopí (inlove)
Dede, na lyžácích většinou bylo jen sjezdové lyžování,na běžky se nikdy nedostalo a myslím, že nás vozembouchy,by zrovna běžky bavily mnohen víc..
No nevím – my zkoušeli i to běžkování – ovšem na klasických lyžích – to se jenom vyhákla ta lanka z háčků, aby byla pata volná. Nebavilo to nikoho (rofl) . Prostě my nížinné typy hory obdivujeme, ale nejraději z dálky – když takhle stojím na krtinci a támhle někde v modrém oparu se rýsují Bílé Karpaty, jsem spokojená (chuckle)
Tak teď jsem dojela z PR a naozaj padajú tie bile …..
a to pořádně, aj jsem klouzala to ještě jedu do vedlejší dědiny na schůzi místní akční skupiny, tak snad dojedu.
Jenny u nás padá už od dopoledne, ale protože je teplo, tak za celé ty hodiny napadly jenom asi 2 cm. Hned to taje. Ale aspoň nějaká voda!
Lyžovat mě a sestru naučil tatínek, jezdívali jsme na víkendy do Beskyd nebo Jeseníků. Jenže tento druh sportu se nesnášel s mými nestabilními koleny, několikrát jsem si přivodila výron v koleni nebo natažené vazy, sice paradoxně vždy v létě, nikde ne na těch lyžích, ale na nich jsem se začala bát a když vzala za své původní výstroj (gumové boty a vázání kandahár), novou jsem si už nepořídila. A přešla jsem na běžky. 🙂
Měla jsem výhodu, že moje kamarádka, dobrá lyžařka, vedla dětskou školičku v rámci lyžařského oddílu, tak jsem jí oba kluky svěřila. Dostala jsem podrobný popis, jak dítě připravit, jak připravit lyže atd., který končil výstrahou: Neposlušné děti mlátím hůlkama! Přesto jsem je tam šoupla 😀 a oba se naučili lyžovat dobře a pěstují to dodnes.
Lyžovat se postupně učí i vnoučata, rodiče s nimi jezdí na jarní prázdniny do hor anebo když jsou u nás a je sníh, zajedou na tu sjezdovku, kde začínal jejich tatínek. 🙂 Obě holky už vesele sjezdují samy a letos začal i benjamínek. Je fajn, že lyžařské školičky jsou dnes prakticky všude, i u menších areálů, existují půjčovny lyžařského vybavení, takže není potřeba vše hned pořizovat a zkusit to může každý, kdo má chuť.
Tak ať se Patrikovi „bezpečné lyžování“ líbí!
Tak to se přilípnu k nelyžujícím ( ale docela mě to mrzí).Máti je sice z Vysočiny, ale kromě černobílých fotek jsem ji na lyžích nikde a nikdy neviděla, táta byl z Polabí, takže uměl bruslit, ale nelyžoval. A navíc oba byli pedagogové na houby, alespoň u mě jako prvního děcka, nenaučili mě ani plavat, ani bruslit, ani jezdit na kole, ani lyžovat :-)Plavat jsem se naučila sama a blbě, takže se neutopím, ale neumím dýchat do vody ani žádný styl, na kole se mě táta pokoušel naučit stylem „jeď a neohlížej se, budu tě držet!“ samozřejmě nedržel, já se ohlídla a spadla a rozsekla si koleno a odmítla na to znovu sednout…sama jsem se naučila držet balanc a šlapat až někdy v jedenácti na starém kole na půdě, takže taky nic moc a na lyžích jsem stála taky prvně v sedmičce na povinném lyžáku – v doma ušitých oteplovačkách s laclem, půjčených lyžích od tátovy kolegyně ( o dvacet čísel větších než já) a s příkazem za žádnou cenu nezničit! Zaplaťpámbu do středy na lyžáku nebyl sníh, a v sobotu se jelo domů, takže naše poslední družstvo se ztrapňovalo jenom dva dny – přesto mi ujela lyže do potoka na dně rokle a já ji zachraňovala s nasazením života :-)lyžovat mě to absolutně nenaučilo, navíc naše družstvo měla na starosti naše tělocvikářka, která taky moc lyžovat neuměla, obě jsme se vzájemně nesnášely už od první třídy a odnesla jsem si jenom odpor k lyžím…povinný lyžák na střední jsme neabsolvovala, se zlomeným kotníkem ( z povinného bruslení, které jsem také neovládala :-)) jsem si odseděla týden v sousední třídě a pak to nějak vyšumělo…potom v práci jsme měli fajn mladou partu, dvakrát za zimu jsme si najali chatu někde v horách na víkend a s také nelyžující kolegyní jsme si půjčily vercajk a mezi lyžaři velikosti Patrika jsme na cvičné loučce trénovaly pády – protože jinak se tomu říkat nedalo – v poledne jsme to zapíchly na sluníčko ke svařáku a bylo nám fajn…ale lyžovat jsem se zase nenaučila…klidně bych to zkusila i teď na prahu padesátky, ale nemám parťáka a samotná někde šaškovat nechci…proto upřímně Patrikovi závidím, že mu to lyžování nikdo nezoškliví, že ho to baví a že se to pěkně naučí…
Minko, s těmi rodiči jsem na tom byla stejně – plavat jsem se naučila sama, na kole mě naučil jezdit strejda za jedno odpoledne, bruslit asi táta. Když nad tím tak přemýšlím, tak většinu věcí mě naučila teta nebo babička (šití, pletení, háčkování…) něco tchýně (vařit knedle, žehlit košile aniž bych je navlíkala na žehlicí prkno 😉 ) Máti byla, velmi jemně řečeno, na domácí a ruční práce levá nebo líná, pravděpodobně oboje.
Vždycky, když o své máti píšeš, úplně vidím tu mou – stejný model. 😉
Aido, možná byly produktem nějakého tajného experimentu 😉
Tak to se zase musím našich zastat:-)máti mě naučila vařit, péct, plést, vyšívat, háčkovat – drhat jsem se naučila sama a táta zase dělat s betonem i dřevem, držet vrtačku i hoblík, sekeru i rýč, ale na sport – kromě houbaření – ani jeden nebyl, nějak jsme to neměli kde okoukat. Prostě na to neměli čas – svépomocí se opravil jeden barák, dostavěl se, zjistilo se, že je pro čtyři malý, začal se opravovat u prarodičů, prostě oba si pamatuju pořád v jednom kole, přes týden i o víkendu…a to měli asi oba z domova, pamatuju že máti říkala, že dědeček s babičkou nikdy nebyli na dovolené, když měl dědeček dovolenou, tak s babičkou celý týden dělali dříví na zimu…
Jo, lyže… Tatínek nebyl z Krkonoš, ale miloval je a po válce tam chvíli žil. Jezdil skvěle, resp. účelně. Myslím, že se to naučil někdy před válkou sám. Naučit to maminku se mu nepodařilo. Mě ano a hlavně mě naučil mít lyžování ráda – jezdilo se ještě na kandaharech, takže jsem se dostala všude, ať to byl kopec nebo rovina. Pamatuju, jak jsme sjížděli po týdenní dovolené v Krkonoších z Medvědí boudy do Špindlu (natěžko). Bylo mi asi deset, ale dala jsem to, byť jsem přijela trochu zválená 😀
Se synkem už jsem jezdila do Alp a šíleně milovala ty dlouhé modré sjezdovky, kde se člověk mohl kochat. Ale na černou jsem se bála ho pustit samotného, tak jsem ji s děsem v oku sjela taky.
Pak jsem halt jednou přehlídla, že odbočka k bufáči není ještě prohrnutá, zlomila si nohu a zmasila koleno. Takže už nelyžuju a dodnes mi občas chybí ten pocit, že letím jako pták
Krásně se to čte a ty fotky soustředěného malého lyžaře a přátelského Jakuba a ty Krkonoše (inlove)
Miluji hory v každém ročním období, ale lyžař jsem mizerný. Prvně jsem na lyžích stála někdy v osmé třídě, gumové boty a lyže bez hran, po pár krocích vrstva sněhu na skluznici. Při první jízdě „rozřaďovací do družstev“ jsem skončila napůl v potoce 🙂
Jezdila jsem na lyže i „dobrovolně“,ale mým oblíbeným popěvkem v té době bylo „sláva ukradli mi lýže“ 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=asiV4wxYQRg
Moje děti začaly lyžovat ještě v předškolním věku a je to znát, lyžují dobře. Vnoučci lyžují velmi dobře, mají trpělivé rodiče 🙂 právě tento týden jsou na horách.
Sportem k trvalé invaliditě a zimním zvlášť. Medvěd se na podzim vypase, zaleze do brlohu a zimu prochrupne a já dělám v podstatě totéž, se sněhem a ledem se kamarádit zarputile odmítám. Z povinného lyžařského výcviku na průmce jsem se ulil, raději dvojku z chování, než někde na sněhu blbnout. Až sníh sleze a rozkvetou kytky, začnu se s horami velmi opatrně kamarádit, dřív ne. (včera jsem se doslechl, že v Českém středohoří se chystají rozkvést křivatce české). – Vzácné a přísně chráněné, v Praze rostou v Pitkovicích a Troji a jedna lokalita je i v Českém krasu.
foť,foť, piš,piš…..
jaha, jsi můj člověk. „sláva, ukradli mi lý-ý-že“ to přesně vystihuje můj vztah k lyžování.
A těm dnešním dětičkám ty lyžařské školičky moc přeju, mně bohužel nebylo dáno (ani školiček ani talentu)
Tak to se mě nikdy stát nemohlo. Co nemám, to mi nikdo ukradnout nemůže. Ale všechny zimní aktivity mi mohou být ukradené, to zas jo.
Já když, tak běžky. Ale říkám, když! Už to ztratilo kouzlo, protože od našeho domu musím začít funět do kopce hned. Jak na lyžích, tak na kole. Takže radši manželovi a psovi zamávám a jdu si číst.
Udělali jste dobře, že jste Patrika navlékli do lyžáků. Řekla bych, že se mu sjezd bude líbit. Rychlé svisj svisj svisj mu může připomínat obdivované vlaky, o kterých mnoho ví. Jako když jsem ve své nevědomosti okomentovala jeden jako hezky červenej, s povzdechem opravil mé ignoranství chlácholivým a strohým, TR 25. V blízké budoucnosti může na obdivné, ty máš ale hezké lyžičky, odtušit, Elan Amphibio Insomnia PS 17/18. Nepřekvapilo by mě to.
Když děti po besídce dostaly ve školce nové hračky, Patrik tam našel tramvaj a celý natěšený zavolal: „Tatínku, podívej, tady je NGTW6!!!“ 🙂
No právě! Doufám, že mé TR25 jsi schovívavě přehlédl. To, co si pamatoval on, jsem si já samozřejmě nezapamatovala.
Samozřejmě 🙂 Tak nějak si vzpomínám, že ti ukazoval tramvaje z Lipska, tak to mohla být T4D 🙂
Lyžuji od dětství a moji rodiče taky lyžovali. V mém rodném městě byla lyžařská škola. To jsme jako děti nasedly ráno do autobusů,jezdilo jich hodně a odjelo se na Tesák. Tam se nás ujali instruktoři, většinou Sokolové , či učitelé ze škol a celý den až do odjezdu do města se nám věnovali.S rodiči jsem jezdila do Krknoš, pokud na to měli prostředky,bydlívali jsme na Boudě Jana a pak jsem jako dobrá lyžařka jezdívala vždy s posledním ročníkem školy jako doplněk do počtu.Jezdívalo se Kubínskou Holu.Když to shrnu, lyžuji dodnes, jen letos ještě ne ,nad Tesákem na Trojáku je narváno a málo sněhu a moje oblíbená Rusava je holá. Několikrát jsem byla taky v Itálii ale to je pro mne šílené, lyžování luxuusní ale já se tam pravidelně ztratím, však mně znáte, prostě ty prostory nejsou pro mne a když jsem najednou o tři až čtyři střediska dál, jsem ztracena. Běžkuju okolo vísky ale letos prostě není sníh a to jsme pod horami. Když jsem jezdila se synem, vyměnily jsme si kámoškou na svahu děti a byly jsme na ně vlídné,cizí dítě se líp vyučuje. :-))
A u nás dneska zázrak – nejenom že od rána sněží, ale zatím i drží! :O
Ano, aj tu padajú pivné tácky, ale ja by som si ten zázrak kľudne odpustila, hrozí mi, že nocujem v práci 🙁
U nás sněží taky- asi bude vtipné vyjet odsud a dostat se domů 🙂 neb jsme parkoviště u firmy na konci dědiny a slepá ulice a tak, takže se neuklízí ani příjezdovka, byť u ní stojí rodinné domky 🙂
Hmm, jsem z hor a lyžovat jsem nikdy moc neuměla, trochu dřevák, no. V sedmičce jsem si hned druhý den něco udělala s kolenem, díky laxnímu přístupu tělocvikáře se s tím ani nešlo k doktorovi a kurs jsem dojezdila s bandáží na kolenu. A ani máti, zdravotní sestra, se mnou nikam nešla. To koleno si to ovšem pamatovalo a po třiceti letech mi spočítalo. Na gymplu jsem poprvé stála na běžkách, něco tak blbýho a neovladatelnýho by mělo být zakázáno, na sjezdovkách nic moc, ale nepřizabila jsem se. Poslední kurs na VŠ jsme absolvovali na Fatře, vedoucí šílel, že na nejkrásnější lokaci jel kurs naprostých neumětelů. Ale byl konec února, sluníčko svítilo a s naším instruktorem, který byl studentem pátého ročníku, jsme to dost sabotovali, zalezli jsme někam a vyhřívali se na slunku nebo jsme po pár sjezdech sedli do hospody. Naše lyžařské schopnosti se moc nezlepšily. Od té doby jsem už na lyžích nestála.
Hlavně já jsem ho zkoušel učit na běžkách, ale moc to nedopadlo, protože se mu pletly nožičky a hrozně rychle to vzdal. Na sjezdovky šel proto, že jsem ho přesvědčil, že to bude v pohodě a překřtil jsem sjezdovky na „bezpečné lyže“ (on má hrozně rád všechno, co je bezpečné, s rizikem nechce mít moc společného). Takže je skvělé, že se to takhle povedlo.
Jinak já jsem si běžky začal užívat teprve od doby, kdy mám velmi kvalitní běžky přesně na moji míru, takže mě i poslouchají, a hlavně od doby, co jezdím na běžkách sám, protože si sám určuji tempo a nikdo mě nehoní. 🙂
Mám pocit, že na běžky musí člověk dorůst. Taky jsem to se synkem zkoušela (resp. ještě za totáče jsem na jeho velikost sjezdové lyže nesehnala), ale nebavilo ho to.
Jestli to teda nebylo tím, že mě samotnou běžkování moc nebralo 😀
Bylo to běžkama. Dnes jsou jiné … a jde to 🙂
Jako dítě jsem lyžovala na vázání zn.Kandahar a gumovými botami. Spešl vázání a boty byly ještě v nedohlednu. Sjížděli jsme s kamarády kde co a také to museli pěkně zčerstva vyšlapat. Řádili jsme u toho a naši andělé strážní byli z toho celí upachtění, ale odvedli dobrou práci 🙂 .K prvnímu opravdovému lyžování na horách a vlekům jsem se dostala až v patnácti se školou a díky tomu zocelení v dětství jsme všichni lyžovali celkem bez problémů. Děti jsou gumové a žádné tragické úrazy se nekonaly. Supermodřiny nepočítám. Asi tak ve dvaceti pěti jsem konečně objevila běžky. Tenkrát, tak jako všechno, se sháněly s obtížemi, ale zadařilo se a tak jsme začali s MLP, ještě za svobodna, běžkovat v Jeseníkách. A od té doby jenom a jenom běžky. Na upravených stopách nikdy, to si je raději pomalu prošlapu v tichém lese, u nás, sama. Ty návaly na novoměstském okruhu ve Vysočina Aréna, na dosněžovaném „sněhu“ bych psychicky nedala a navíc tam nesmějí psi! Jenomže za posledních deset let už chybí ta notná dávka sněhu u nás ;( . Ale minulý rok jsem měla možnost si u nás zaběžkovat (y) .
Chacháá – vidím, že většina z nás je na tom stejně. Jako dítě z roviny rodičů nelyžařů jsem prve stála na lyžích v sedmé třídě – to jsem byli ve Vysokých Tatrách ve Štrbě. Samosebou, kopce jsme vyšlapávali, dolů se tak nějak dostali – lyže i boty půjčené ze školních zásob (boty gumové), mně bylo zima a zničená jsem byla jak Hirošima – hrozné. Jediný hezký zážitek byla cesta zubačkou na Štrbské pleso. P.s. – po více jak třiceti letech jsem zavítala do onoho hotelu ve Štrbě – a víte, že se tam lautr nic nezměnilo?!
Na střední škole jsme se výcvikovali na Luční boudě v Krkonoších – já měla půjčené lyže od budoucího švagra a zaplať pambu, hned první den odpoledně jsem obě lyže zlomila (a přesto si mou sestru vzal!). Tenkrát jsme obývali legendární pokoj číslo pět (myslím, že nás bylo na pokoji dvanáct) a druhý den z něj nikdo nevyšel! Ano, všechny jsme byly TAK ZRANĚNÉ, že jsme se do konce lyžáku na lyže nepostavily (zajímavé, večer v báru nás ta UKRUTNÁ bolest tak nějak přecházela). Jinak tento lyžák byl fajn – když jsem na něm nemusela lyžovat. Ale překvapilo mne (děcko z roviny), že sníh důchodky opravdu promáčí!!! (rofl)
Po Iks letech, kdy jsem na hory nejezdila (s Terkou jezdil Jeník do Krkonoš, kde ji nakonec naučil lyžovat taky instruktor ve školičce), mne přesvědčili kamarádi, ať jedeme s nima do Jeseníků – minivlek byl hned za chatou, svah byl takový pro mne akorát a tam jsem se nakonec lyžovat jakž takž naučila. Nakonec jsem bývala absolutně nejrychlejší sjezdař na sjezdovce – akorát že tam vládly divné fyzikální zákony a ti prokazatelně pomalejší mne vždy předjeli!! :O :O
Terka časem vyměnila lyže za snowboard a i na ten se nakonec práší. Holt na koni se dá jezdit i v zimě (rofl)
Dede, dneska vlastně píšeš o našich klucích :). Zrovna jsme se totiž vrátili z lyžařského minivýcviku (první setkání s lyžemi jako takovými, ve školičce a s instruktorem). A máš pravdu každým slovem. Ono je to totiž fakt musí bavit a nikdo je do toho nesmí tlačit silou. Pak ten kopeček sjedou s radostí a pýchou.
Já a lyže.
Když pominu první pokusy v předškolním věku na tehdejších dětských lyžích v Borském parku v Plzni, tak opravdu na lyžích jsem stála až v 7.třídě na lyžařském výcviku.
Byli jsme tehdy na horské chatě nedaleko Nýrska, kde byl svah bez vleku. Tak jsme poctivě šlapali nahoru a pak sjeli dolů.
Další výcvik jsem absolvovala v prvním ročníku na střední škole. Byli jsme v Železné Rudě, kde jsme sjížděli sjezdovky na Samotkách a pak Belveder.
Bylo to fajn a dokonce jsem byla zařazena do 2.skupiny. A tím moje lyžování skončilo.
Moje děti lyžařský výcvik neabsolvovali, Peta jako autista nechtěl a Pavel také ne. V té době jsem s nimi byla sama. Pavel neměl lyžařskou výbavu a já na ní neměla peníze. Proto nejel a nebyl ve třídě sám.
Vnouček měl ve školce jednodenní lyžařský výcvik, ale jinak také nejezdí. Spíše jen sáňkuje nebo bobuje.
Myslím, že lyžařské školičky jsou výborný nápad a je to pro ty děti moc dobré.
No, u nás se moc nelyžovalo, tatínek ale určitě lyžař byl. On byl vůbec velký sportovec asi tak do svatby… Občas jsme vyjeli na hory a asi jsem se trochu jezdit naučila. V devítce a v prváku na učňáku a střední to bylo děs, jezdila jsem s máminejma dřevěnejma obrlyžema s kandahárem, všichni se mi pochopitelně smáli, navíc jsem byla fakt vozembouch. Jinak než v posledním družstvu jsem nebyla. Na vysoké se stal zázrak. Předně jsem měla Bimbovy úžasné lyže, boty a vázání, protože on byl LYŽAŘ. Byli jame v Tatranské Lomnici, ostatní družstva vyjížděla kamsi a nás blby dováželi na fantastickou malou sjezdovku, kde jsme ani nepadali z vleku ( to je moje specialita, kdysi jsme s tátou vyšlapali celou sjezdovku na Klínovci, protože jsem spadla asi v třetině!) a tak nějak se nám to lyžování i líbilo. Bimbo občas jezdil se školou a našima dětma, ale moc toho po úrazu kolena nenajezdil
po pravdě, ani mi ty lyže nechyběj a že někdo umí lyžovat a já ne, neberu jako hendikep. A blbečci,co se jinejm smáli,na ty taky došlo…
Inkóóó! Ty si mně načisto uzemnila “ spotrovec asi tak do svatby“ hahaha, se teda chechtám. Ó jak mužné! :-))
Patrik je odvážny a šikovný, je presne v tom správnom veku a natrafil na dobrého prvého inštruktora. Myslím že mu to pôjde a bude lyžovať rád. Môj vzťah k lyžiam je podobný, ako píše Renata. Som dieťa z nížiny, u nás v rodine nikdy nikto nelyžoval a povinné lyžiarske boli pre mňa utrpením. Navyše som od prírody drevo na akýkoľvek druh pohybu, kde stojí niečo medzi mnou a pevnou zemou – či už je to bicykel, lyže, korčule, proste mi to nejde, asi nejaký zásadný rozvrat v koordinácii 😀 … V polovici posledného povinného lyžiarskeho na výške (v poslednom družstve, s inštruktorom, ktorý nechápal, ako niekto môže byť až tak nemožný a reval to na mňa tak, aby to určite počul aj celý susedný kopec), keď sa mi na požičaných lyžiach zlomilo viazanie, som s úľavou prešla do tábora prizerajúcich sa a už v ňom zostala. Inak to bolo v onom bájnom roku 87, kedy bola na Slovensku snehová kalamita, na Orave, kde sme na tom lyžiarskom boli, namerali vtedy -36°C, ovínenému spolužiakovi omrzli prsty (a keby ho neboli za ním idúci vyhrabali zo záveja, tak tam zmrzne celý) a naše mesto bolo zafúkané tak, že ma z autobusu vysadili na diaľnici a domov som šlapala 3 – 4 km peškom po roli. Booože, to je rokov … :O
Nelyžuju, protože to nesnáším. Naše rodina nelyžovala a poprvé jsme stála na lyžích v sedmé třídě na lyžáku a v prváku na gymplu podruhé. Učit se lyžovat na zledovatělých muldách, protože se panprésor s náma nudil, byl jeden z nejhorších zážitků mého života a pokud mě někdo chce hodně naštvat, nutí mě jet na lyže. Nikdy jsme v tomto sportu žádné zalíbení nenašla, snad ještě běžky by šly, ty mi tolik nevadily. Ale jezdit 80 km kvůli pár kilákům ve sněhu se mi prostě nechce.
v sedmičce na výcviku,jsem na lyžích doplužila k jedinému stromu uprostřed kopce, ten jsem objala a odmítla ho pustit. Ukecal mě pohledný tělocvikář, který mi slíbil,že už si na ty prkýnka stoupat nemusím. A do konce lyžáku jsem se k závisti ostatních, opalovala před chatou.Na strojárně jsem se z výcviku ulila tím, že jsem nasimulovala střevní chřipku a nebyla tak svědkem toho,když se třináctiletej syn naší tělocvikářky rozmáznul o sloup lanovky a po převozu do nemocnice zemřel.
Ono snad není den, aby se někde někdo na těch prkýnkách nepřizabil. Ale co mne dostalo, byl článek s fotkami na http://www.vlaky.net. Děcka s velocipédy přecházejí koleje mimo přejezd, navíc v nepřehledném oblouku, aniž by se nějak starala o to, zda něco jede, ale všechny mají na kebulkách takové ty plastové kyblíky! (bezpečnost především).
Už nelyžuju, už nemusím. Můj otec, výborný lyžař, mě za pomoci mocného řevu vedl k lyžování od útlého dětství. Lyže jsem prodala po povinném kurzu na VŠ a už jsem na ně nikdy nestoupla.
Můj exchoť je také výborný lyžař a děti naučil lyžovat bez řevu a za pomoci právě těch různých školiček. Všichni jezdí skvěle a já se ráda v teple dívám na videa, která při tom natáčejí.
Hřívnatec už několik let v zimě v jedné takové školičce učí trpaslíčky lyžovat. Má děti rád a baví ho to. A přimělo ho to k časnému vstávání, aby si před začátkem výuky párkrát sjel kopec popředu. Protože jestli to nevíte, tak instruktoři před trpaslíčkama zásadně jezdí pozadu, ostatně na fotkách je to vidět 🙂
Jo, jo, jezdí pozadu a u začátečníků téměř permanentně v předklonu, jak jim drží ty špičky lyží do „pizzy“. Obdivuhodné! Mě bolela záda jen z toho, jak jsem na ně koukala 😉 A oni pořád s dobrou náladou a úsměvem a ještě ty prďoly zvedají ze země a neustále je povzbuzují :)))