Povídka vznikla na zadání jedné soutěže – alternativní historie. Jsem zvědavá, kdo a ve kterém okamžiku přijde na to, v čem tady spočívá ona alternativa, jinými slovy, co je v příběhu jinak, než ve skutečné temné minulosti, kdy se opravdu stala dodnes neobjasněná vražda…

Z učebnice dějepisu pro sedmý ročník základní školy: 4. srpna 1306 byl na posledního přemyslovského panovníka, mladého Václava III., spáchán v Olomouci atentát…

°°°°°°

Hlasité zaklepání na dveře ložnice vyrušilo mladou dvojici právě v nejlepším.

„Co je!? Jestli to není zpráva z Olomouce, tak zmiz a neruš,“ zavrčel z hromady přikrývek podrážděný mužský hlas.

„Je, pane. Mám vám od otce vyřídit, že se to podařilo,“ ozvalo se tlumeně zpoza dubových dveří.

„No, konečně! Tak mu běž říct, že u něj budu za chvilku, jen na sebe něco hodím.“

„Rudínku, ty musíš pryč? Teď? Nechoď…“ protáhla laškovně kyprá blondýnka a pokusila se napůl sedícího mladíka stáhnout zpátky k sobě.

„Konec srandy, děvče, oblíkni se a běž domů.“ Poplácal ji konejšivě po oblých půlkách. „Já teď musím do Prahy, budu se ženit. I když, jestli si vezmu vdovu po starém králi nebo raději tu, co zbyla po mladém… To si ještě musím rozmyslet. Ale pak spolu budeme šťastně vládnout, dokud neumřeme,“ uzavřel rázně a vstal. „Peníze máš tam, co vždycky. A tohle si nech na památku,“ ukázal na zlatý náhrdelník, který zdobil dívčin krk.

Rezignovaně povzdechla, slezla z postele a začala se zvolna oblékat. Za své služby dostala pokaždé královsky zaplaceno, škoda jen, že to dnes bylo nejspíš naposled.

Mladík se sbíráním svých rozházených svršků, ani oblékáním, nezdržoval. Omotal si jen kolem beder luxusní prostěradlo s vyšitým RH, ve kterém sotva před hodinou přišel z koupele, a vystřelil z místnosti.

Hnal se širokou chodbou a bosé nohy mu pleskaly o mramorové dlaždice. Míjel okna s překrásnými výhledy do parku, ale nevnímal je. Konečně! Konečně se to povedlo!

Zahnul za poslední roh, kde rozrazil hlouček pěti vzrušeně diskutujících mužů. Rozlétli se jako hejno vyplašených holubů. Bez omluvy, aniž se třeba jen na okamžik zastavil nebo zpomalil, běžel dále až k širokým dvoukřídlým dveřím. Prudce je rozevřel.

Jeho otec seděl u velkého kulatého stolu, na kterém ležely pohozené karty, rozsypané hromádky mincí, zbytky jídla, karafa s vínem a několik číší ze zeleného skla. Když uviděl Rudolfa, vyskočil a pevně ho objal. Jeho oči zářily nadšením. Přesto, když se zase odtáhl, přelétl svého syna kritickým pohledem. „Rudolfe, tohle si teď budeš muset odvyknout. Bude to chtít trošku víc důstojnosti a míň holek. Budeš ženatý muž. Už jsi přemýšlel, kterou z těch dvou si vezmeš?“

Mladík přelétl pohledem nepořádek na stole. Louže rozlitého červeného vína se protáhla v potůček. Proplétal se mezi rozházenými předměty až ke kraji a tenkým pramínkem přetékal na umně vykládanou dřevěnou podlahu. Otec svou karetní společnost rozpustil opravdu ve spěchu. A mně bude něco kázat o požitkářství, pomyslel si.

Posadil se a s hranou rozvážností, která při jeho nedostatečném odění vypadala komicky, natáhl ruku pro karafu s vínem a dvě čisté sklenice. Pomalu je naplnil, jednu s přehnaně uctivou úklonou podal otci a obřadně pronesl: „Dámu, která bude důstojnou paní mého království.“ Pak ovšem ze své role naprosto vypadl. „A která mi nebude do vládnutí moc vrtat. Takže bude možná lepší ta po mladém králi. Vdova po starém je sice k nakousnutí, ale tak nějak moc… samostatná.  Žije bez manžela už nějaký ten pátek a řekl bych, že si výhody toho stavu docela oblíbila. Není mladá třeba těhotná? Vzít si matku následníka – to by bylo hned o jednu starost méně. Co říkáš?“

Starý pán zavrtěl hlavou: „Bohužel, mám opravdu hodnověrné zdroje a ty tvrdí, že manžílek svou rozkošnou jalůvku z jistých důvodů oplodnit nestihl. Uvažoval jsem, že ještě chvíli počkáme, ale taková příležitost by se nám nemusela znovu naskytnout. Trvalo to už příliš dlouho. Takže co uděláme? Za kterou se vypravíme s kyticí a snubním prstenem? Obě jsou od pohledu výstavní. Mladá je sice tvárná, ale moc ti toho věnem nepřinese, se starší budeš mít trošku problémy, ale zase získáš víc.“

Rudolf si zamyšleně pohrával s jednou z pohozených mincí. „Co já vím… ať rozhodne los. Mladší hlava, starší orel.“ Vyhodil peníz, obratně jej zachytil a připlácl na hřbet druhé ruky. Podíval se na otce. „Chvíle napětí… a příští českou královnou bude… hmm, ta bohatší. Tak to teda do Prahy vezmeme přes Hradec Králové. Tam teď moje nevěsta žije, ne?“ Převrátil do sebe sklínku a znovu si nalil. Natáhl ruku k velkému podnosu s občerstvením a začal se krmit tak hladově, že se jeho otec rozesmál. „Ta tvoje boubelka tě docela vyšťavila, chlapče. Tohle ale budeš muset taky omezit.“

„Co? Ženské? To už jsi říkal.“

„Nejen ženské. Teď myslím veškeré náročnější požitky, možná i lepší jídlo. Protože jak víme, česká kasa je poloprázdná. Po smrti starého stihl mladý král nadělat v rekordním čase hromadu dluhů. Bude to rozhodně chtít nějaké to utahování opasků, než dáš všechno do pořádku, a nebylo by na škodu jít příkladem, ať se v Čechách dobře uvedeš a získáš důvěru. Už se těším, jak necháš svým dvořanům servírovat k jídlu jen hrachovou kaši s chlebem,“ dodal s pobaveným úšklebkem.

„To není špatný nápad. Myslím, že to udělám. A labužnickou večeři si pak dáme s mou krásnou manželkou až při svíčkách v soukromí naší ložnice.“

Oba muži se ještě chvíli pochechtávali, ale pak si starší z nich povzdechl: „Kolik jen generací našeho rodu se snažilo napravit to dávné selhání. Buď však nebyla vhodná situace politická nebo rodinná, ať už u nás nebo u těch oráčů na Pražském hradě, nebo někdo zradil, prostě se pokaždé něco…“

Mladík obrátil oči v sloup. „Už toho nech, táto. Tohle poslouchám celý život furt dokola. Tentokrát to přece klaplo, ne? Poslední mužský přemyslovský výhonek jsme šikovně odstranili a cesta k českému trůnu je volná.“ Znovu si nalil a sáhl po dalším kuřecím stehnu.

Habsburk senior jen pokrčil rameny, a přestože věděl, že ho jediný posluchač příliš nevnímá, pokračoval snad po tisící v rozvíjení svého oblíbeného tématu: „…Kdyby to starý Albrecht tenkrát nezpackal, Václav III. by nezplodil tucet potomků a Přemyslovci mohli vymřít po meči už dávno. Kde jsme dnes mohli být, netrpět takovou dobu pod přemyslovským jhem…“

Rudolf u jídla mechanicky přikyvoval, sem tam nepřítomně utrousil cosi souhlasného. Po chvíli se konečně zvedl od stolu a s ještě plnou pusou zahuhlal: „Hele, já myslím, že nic není ztraceno. S trochou šikovné diplomacie bude jednou stejně celá Evropa, unie neunie, patřit pod naše spojené království Česko-Rakouské. Tak já se jdu teda obléknout a neboj, tentokrát si vezmu něco konzervativního.“

„To ti chválím, synku. Jsme sice v jednadvacátém století, ale džíny děravé na kolenou, ve kterých se chodíváš bavit se svými kamarádíčky, by pro tuto příležitost nebyly právě nejvhodnější.“ Habsburk starší se spokojeně usmál a vytáhl z kapsy mobil. „Až budeš hotov, vyjeď rovnou na střechu. Zavolám pilotovi, ať je helikoptéra za půl hodiny připravená.“