Doba si žádá štíhlou figuru, přesto platí, že Češi vepřové maso milují. Měsíc únor byl vždy považován za „tučný měsíc“, neboť to byl čas domácích zabijaček. Myslet na diety? Já si říkám, že zrovna na to není ten nejvhodnější čas. Od sousedů voní majoránka, ovar s křenem a jitrnička, tak je víc než jisté, že brzy k nám přijdou ke dveřím s výslužkou. Kdo by měl tu sílu neotevřít? A když se ve výslužce najde i kousek pěkného bůčku, tak se bez výčitek svědomí dozlatova upeče. Vy byste to udělali jinak?
Pokud se z konzumace tučnějších kousků vepřového nestane celoroční pravidlo, nebude nás to stát figuru. Nakonec i bůček se dá sehnat libovější. Dnes si tu nechci povídat o mase vepřovém jako zapovězené potravině, která do zdravé stravy nepatří, ale raději bych navázala na tradice a zavzpomínala na všechna pozitiva dokřupava vypečeného vepřového, dobrého ovaru a jiných zabijačkových lákadel.
Jestli potřebujete navodit trochu té atmosféry z vesnického života, mám tu původní reportáž, která mě i vás vtáhne do jihočeského dvora, kde to už voní všemi lahůdkami spojenými se zabijačkovým veselím. Za léta se na tom nic nezměnilo. Nikdy lidem nešlo jen o jídlo samotné. Zabijačka byla především časem, jak si příjemně ukrátit dlouhou zimu a připravit se na delší postní období, kdy se masa zříkáme na delší čas úplně.
Maso se vařilo a peklo dle starých osvědčených receptů, kterým zejména u zabijačky velel zkušený řezník. Patřilo k tomu i sousedské pomáhání, hodování, veselé popíjení. V našem kraji se zabijačky dělají pořád ve stejném duchu, ale je jich čím dál tím méně, proto si je užíváme se vším všudy, jako by to mělo být už naposledy.
Skvělé na tom všem je, že recepty jsou stále původní. Nic se na nich nemusí měnit. Je to totiž jedna z mála jistot, které fungují. Detailně popsanou atmosféru ze zabijačkového hodování najdete v reportáži níže (přidávám odkaz na jeden z mých starších článků), ale autentickou vůni vykouzlí až kousek dobře upečeného masa. Bůček je na to přímo ideální.
RECEPTY:
Pečený zabijačkový bůček
Pečený zabijačkový bůček je jednoznačně česká klasika, která si nezaslouží zbytečnou kritiku kvůli své kalorické hodnotě. Je to totiž geniální kousek masa, kterému v podstatě nic nechybí. Kůrka je křupavá, libové kousky masa uprostřed šťavnaté a všechno vypečené sádlo je fantasticky voňavé. Jedno se neobejde bez druhého. Buď jste mu nakloněni, nebo ne.
Potřebujeme:
- kousek libového bůčku s kostí a kůží (800 g)
- sůl
- kmín
- cibule (2 cibule)
- voda na podlití
Postup přípravy:
Bůček je možno péct vcelku, ale když to jde, rozdělím ho na menší kousky. Maso omyji, osuším a nasolím. Do pekáčku vložím nejprve oloupanou a na kolečka nakrájenou cibuli. Na cibuli položím maso, pokmínuji a podliji vodou do jedné třetiny výšky masa. Vložím do předehřáté trouby a za občasného podlévání vypečenou šťávou peču cca dvě hodiny. Když je třeba, trochu vody během pečení přilévám.
Po upečení se fandové tohoto kousku masa dělí na dvě skupiny. Jedni se na něj vrhnou ještě za tepla, druzí ho raději studený. Já dávám jednoznačně přednost bůčku studenému, podávanému s čerstvým chlebem, strouhaným křenem, hořčicí a naloženou okurkou ve sladkokyselém nálevu. Když česká klasika, zapíjet se musí chmelovým mokem. V tomto případě též dobře vychlazeným.
Mám ráda tuto jednoduchou verzi pečeného masa, ale není problém přidat do pekáčku s masem ještě špetku červené mleté papriky, trochu utřeného česneku atd. Dnes jsem pekla větší kus bůčku s cibulí a jablky. Do pekáčku jsem pro vůni přidala i čerstvé lístky šalvěje a rozmarýn.
Bůčková pomazánka
Pečený bůček se nemusí jíst hned. Co si připravit senzační bůčkovou pomazánku?
Potřebujeme:
- 800 g pečeného bůčku
- 2 polévkové lžíce plnotučné hořčice
- podle chuti sůl
- špetka mletého pepře
- špetka mleté papriky (možno i ostřejší)
- 3 stroužky česneku
- 1 cibule
Postup přípravy:
Z pečeného bůčku seřízneme kůži, vykostíme ho a poté na masovém strojku s česnekem i cibulí umeleme. Podle chuti osolíme, opepříme a ochutíme špetkou mleté papriky. Chuť bůčkové pomazánky doladíme přidáním plnotučné hořčice. Dle chuti můžeme přidat i jinou hořčici, ale když si budu chtít bůčkovou pomazánku udělat autenticky po česku, chuť naší „obyčejné“ plnotučné hořčice mi francouzská dijonská nenahradí.
Pečený zabijačkový bůček s majoránkou
Na voňavou úpravu pečeného bůčku s majoránkou potřebujeme:
1000 g libovějšího bůčku bez kostí, 1 lžíci sádla, 3 cibule, 5 stroužků česneku, 1 lžíci sušené majoránky, 5 kuliček černého pepře, 5 kuliček nového koření, sůl, masový vývar z kostí
Postup přípravy:
Bůček nakrájíme na kostky, osolíme a posypeme majoránkou. Rozpustíme sádlo a orestujeme na něm oloupanou a nakrájenou cibuli. Přidáme maso, krátce ze všech stran opečeme a zalijeme vývarem. Do pekáčku k masu přidáme celé koření a nasekaný česnek. V předehřáté troubě pečeme za občasného přelévání vypečenou šťávou až do úplného změknutí masa. Zabijačkový pečený bůček s majoránkou podáváme s pečivem nebo se šťouchaným bramborem.
Vepřové výpečky
Potřebujeme:
1000 g prorostlejšího vepřového bůčku bez kostí, 5 stroužků česneku, sůl, pepř, drcený kmín, 2 cibule
Postup přípravy:
Bůček nakrájíme na větší kostky (cca 3 x 3 cm). Oloupaný česnek utřeme se solí a tuto směs rukama vetřeme do masa. Promícháme s drobně nakrájenou cibulí. Maso opepříme jemně mletým černým pepřem, přidáme špetku drceného kmínu a takto připravený bůček můžeme nechat v chladu odležet, aby chuť česneku, cibule a koření vešla lépe do masa. Maso vložíme do pekáčku a podlijeme vodou nebo vývarem z kostí. Pečeme v předehřáté troubě zvolna tak dlouho, dokud maso nebude dokonale měkké.
Během pečení přeléváme vypečenou šťávou, podle potřeby podléváme další tekutinou. Výpečky musí mít po celém povrchu křupavou kůrčičku. Podáváme s bramborovým knedlíkem a bílým kyselým zelím. U nás na jihu Čech se hodí jihočeské bosáky (knedlíky ze syrových a vařených brambor) nebo jihočeská lepenice (šťouchané brambory s kyselým zelím, rcp zde)
Kulinářská oslava filmového a kuchařského umění
Po takto vydatném jídle si dezert samozřejmě ráda odpustím, ale místo něj bych si uměla představit lahůdku z pera Bohumila Hrabala. Se zabíjačkovými dobrotami se ve svých knihách doslova mazlí, a to neobyčejně krásnou češtinou. Pamatuji si na únor roku 1981, kdy jsem viděla premiéru filmu Postřižiny. Tenkrát jako mladá maminka a novomanželka jsem se nechala inspirovat i tím, že láska opravdu prochází i žaludkem.
Režisér Menzel potěšil mou diváckou duši a dal pořádně najíst i hereckým protagonistům. A ti si to užívali tak opravdově, že jsem domů odcházela s roztouženým žaludkem rovnou na pořádnou večeři 🙂 Kdo při sledování filmu nedostal hlad, tomu to nevěřím. Od té doby uplynulo mnoho času, ale když si tento film znovu pustím, jímá mě milá nostalgie. Postřižiny jsou nejlepší oslavou piva, tučného jídla a dlouhých ženských vlasů, jakou si lze vůbec představit.
Přírodní vepřové řízky paní Maryšky
„Neubránila jsem se, abych nezapálila primus, neuřízla z kýty dva krásné libové řízky, naklepala je, pak posolila, opepřila a na másle je v osmi minutách upekla, celou tu dobu, která se mi zdála věčností, se mi sbíhaly sliny, …taky jsem podlila řízky nakonec vodou, přikryla pokličkou, zpod které vyrazila hněvivá pára, a už jsem si ty řízky dala na talíř a lačně jedla…“
Berte všechny dnešní recepty jako uctění starých kuchařských rituálů a nic si vyčítejte při jejich konzumaci! Únor je sice tučný měsíc, ale po něm bude následovat pokání a v jídle spravedlivá pokora.
Jak to máte vy s vepřovými tučnějšími kousky? Dáte si s chutí občas kousek?
Přeji všem pěkný únor s ještě pěknějším chuťovým nábojem a bez zbytečných výčitek 🙂
Nechte si chutnat!
Šárka Škachová, www.gurmanka.cz / Kuchařka ze vsi
Děkuji všem za báječné komentáře a podnětnou diskuzi pod článkem. V pátek se snažím doma maso nepreferovat, ale po přečtení všech inspirativních vět pod mým „tučným“ článkem se mi do toho pátečního bezmasého postu nějak nechce 🙂
Gurmánko Šárko, díky za výborné recepty! Asi jako hodně čtoucích jsem dnes podlehla vepřovému mámení a udělala kostky z bůčku, výpečky.Měli jsme je s bramborem podle Liky(lodní) a k tomu dip , jablečné pyré s křenem a hořčicí. MLP byl navýsost spokojen, krásně jsme to zapili Plzní a oddali se mírnému odpočinku.:-)
K tomu jen malá poznámka, moje babička přeslicová (ročník 1890) se nikdy nedotkla žádného oleje, dělala všechno na másle a na sádle, bůček a ovar milovala, dožila se 93 let a nebýt problému, který zanedbal ošetřující lékař, byla by tu ještě déle. Takže pocta dobrému vepřovému je na místě.
Krásně se to četlo, jako vždy a ta kachlová kamna 🙂
Připojuji se také s poznámkou … můj pradědeček se narodil v roce 1854 a zemřel v roce 1952 jj 98 let.
A jak maminka často vzpomínala, když se krájelo sádlo na škvaření, jedl ty kostičky sádla ještě syrové a tučné miloval. Přitom ale byl štílý muž, v jeho době zemědělské práce nebyly příliš mechanizované, takže pohybu bylo dost.
Dnešní článek se mi velmi hodí, zrovna jsem si na sobotu objednala nákup z Tesca a úplně náhodně jsem si objednala kus bůčku, který jsem jinak nejmíň rok nekoupila.
Já ho totiž miluju studený s českým pšenično-žitným chlebem a na to si namažu trochu vypečeného sádla a tu cibulku s česnekem, na to nakrájím tenké plátky bůčku, taková dobrota ze všech nejlepší. Jenomže tady český chleba nemám a sama si kváskový chleba neupeču, takže bůček jím jedině jednou za rok v Čechách. A teď mám inspiraci k novému jídlu. Knedlíky teda taky nekoupím ani neumím, proto se mi zamlouvají recepty číslo tři a čtyři.
Vendulko, nemají tam někde pekárnu Poláci? Jejich chleba by měl být dost podobný českému.
U nás v místním supermarketu prodávají jakýsi polský chleba, několikrát jsem si ho koupila, ale až tak podobný chuťově vůbec není, je tam jenom 10% žitné mouky a nechutná moc kváskově. I když k bůčku je to pořád lepší volba než ten anglický toastový chleba.
Já mám příští týden tři dny volna, tak jsem uvažovala, že se ještě jednou pokusím najít recept a vyrobit český chleba. Zatím jsem dvakrát zkoušela vyrobit kvásek a moc to nevyšlo.
Vendulko, dávala jsem sem kdysi článek s receptem na kváskový chleba: http://www.dedenik.cz/2013/04/19/mlsotnik-domaci-kvasovy-chleb/
Postupem času jsem začala dělat kvásek z pšeničné mouky, nějak se mi párkrát žitný zkazil. Ten pšeničný – 100g hladké mouky smíchat se 100 ml vlažné vody, mísku přetáhnout fólií a nechat tři dny na teple, mělo by to začít bublat. Pak to použiješ jako startovací kvásek na přípravu kvasu. Ale za tři dny volna to všechno nestihneš. Leda zkusit upéct chleba ze směsi žitné a pšeničné mouky s droždím a okyselit octem. Můžu ti pohledat recept, mám ho v nějakém časopise.
Ivo, návod na moji pekárnu tvrdí, že udělá kvásek za 24 hodin díky regulované teplotě. Pak se tam trochu něco přidá a zase nechá 24 hodin a pak třetí den se chleba zadělává a kyne a peče, dala do trouby. Napadlo mě, že to zkusím s tou pekárnou, jenom jsem se chtěla podívat po trochu jiném receptu, protože ten z návodu je jenom pšeničný. Tvůj recept si moc dobře pamatuju, byl detailní pro lidi nezkušené. Tak snad s tvým návodem a pekárny návodem to napotřetí zvládnu úspěšněji.
Co máš za pekárnu?
Mám vcelku nový Panasonic, asi tento nebo hodně podobný
Panasonic SD-2511KXC Automatic Breadmaker https://www.amazon.co.uk/dp/B00WB95JD6/ref=cm_sw_r_cp_apa_4LJDAbSW76K3S
No jo, je tam vlastně napsáno, že jsem si jo koupila v říjnu 2016 tak definitivně tento
No, myslela jsem si, že tuto. Dívala jsem se na návod a na recept. V tom receptu bych část pšeničné mouky nahradila žitnou, pak musíš vychytat, kolik tam dát vody, ona se ta žitná mouka chová trochu jinak než pšeničná.
Jinak já peču taky v Panasonicu, mám tu předchozí verzi. Vejde se do ní ten chleba z článku.
Panasonic pekárny mají opravdu dobrou pověst.
Hezký článek. Zabijačku nejím, odjakživa a vůbec žádné z těch dobrot (přestože naši to měli moc rádi), takže to je v klidu. Bůček bych mohla jíst dobře upečený a studený, tence krájený k měkkému chlebu, ale i tak bych dala přednost spíš masitějšímu, než sádelnatému.
Jinak libové vepřové mám naopak moc ráda v podstatě v jakékoli úpravě, včetně klasického vepřo-knedlo-zelo, i včetně uzeného.
I když to dnes asi není populární, velkou renesanci u mě v poslední době zažívá do vaření sádlo, převažně vepřové, ale občas i husí nebo kachní. Mastím velmi málo, takže se toho neobávám (na chleba si ho nemažu), ovšem ta chuť!
Pečený bůček mám moc ráda (bez česneku:)), ale z více důvodů si ho poslední desetiletí v podstatě nedopřávám. Pokud jde o to, jak ho ráda jím, tak jsem pod obojí 😛 Ráda si ukrojím kousek ještě horkého _ s měkkým chlebem je úžasnej. Ale studený na chlebu, s křenem, hořčicí a případně dobrou nakládanou okurkou… ách, to je taky dobrota.
Nemusím ho v teplých jídlech (třeba s tím zelím a knedlíkem) – výjimku má jen pečený bůček s novými bramborami. Ok, vím, že to zní divně, ale je to (jak jinak) sentimentální vzpomínka na prázdniny u babičky:)) Masa bylo tehdy málo, bůček jediný se dal většinou sehnat, a tak nám ho babička dělala všelijak. Jo k těm novým bramborám může být i zlehka podušené nové zelí… (blush)
Nebo je k tomu super mrkev podušená na másle, s drceným kmínem a trochou tymiánu (a ty brambory). 😛
Já ráda dělám mrkev na másle se zázvorem (kořením, ne čerstvým)
zkus mrkev se skořicí a špetkou třtinového cukru a trošičkou soli, na másle…je to super
šíšmarja Gurmánko,to je velebáseň dnešné varenie.A to som kolegyni záchranárke radila,ke´d kupovala pliecko a minula phľadom prenádherný bôčik,že tento víkend je ako stvorený na pečený bôčik.A ona,že je to nezdravé§.Ti mladí už nevedia nič o živote.že nezdravé-ale aké dobré.
Máti pekla bůček nakrájený na plátky, jen osolený a okmínovaný, podlitý vodou. Co jí k tomu vedlo, nevím, ale z toho bůčku vlastně nic nezbylo, jen vysušené proužky masa a pekáč sádla. Stejně pekla třeba vepřové kotlety, dodnes si pamatuju, jak to suché maso rostlo v puse. Od tchýně jsem se naučila péct bůček v celku, pěkně s cibulí a česnekem ;P , pak ta cibule se sádlem na chleba, jedna báseň. A ještě jedna nemilá vzpomínka na mátinu kuchyni – měla období, kdy často pekla bůček s nádivkou. Jednou to zřejmě přehnala s muškátovým květem a mně bylo strašně zle, zřejmě otrava (je jedovatý), myslela jsem, že to nepřežiju. Hodně let mi stačilo cítit vůni vepřového a muškátu a měla jsem žaludek až v krku.
Ivo, někdo na vaření prostě není, nemá na to cit. Víš, co by mě zajímalo? jestli byla tvoje maminka mlsná. Mlsní lidé obvykle vařit umí… (moje teorie:))
Dede, ona nejedla spoustu věcí – drůbež, ryby, houby, vnitřnosti, skopové, jehněčí, králíky, zvěřinu, dokonce nejedla hermelín, protože o něm táta prohlásil, že voní po žampionech (wasntme) , nic ze zabíjačky. Nejedla ani nepekla koláče a sladké. Když to tak píšu, tak si uvědomuji, že měla hodně omezený výběr jídel.
To by potom odpovídalo jejímu přístupu k vaření. Asi ji to bylo jedno, co z toho vyleze…
Asi jo. Některá jídla dělala dobrá, ale to pečení jí fakt nešlo. Přitom teta, její sestra, vařila i pekla (sladké) excelentně, babička nám nosila buchty, lívance, koblihy…
Šárko :o) ze všeho nejvíc mě okouzlily nádherné modrobílé kachláky – jako na zámku!!! (y)
Kytko, souhlasím s tebou, u mě dnes vedou kachláky! 🙂 Teplý bůček, natož ovar, bych nevzala do úst. Studený bůček na chleba jo, ale nijak to nevyhledávám. Ne že bych nedělala třeba vepřo knedlo zelo, ale stejně pak z toho masa orejpu všechno tlusté. 😀
Hanča:
Je to pravda 🙂 Tučné vepřové není nejvyhledávanější kuchyňskou laskominou, ale vzhledem k té únorové tradici jsem si na něj vzala čas 🙂
Tak většinou vadí to teplé sádlo. Po vychladnutí se to už dá sníst. I když… Manželova teta měla doma maminku na dochování a stařenka (+/- 90 let) se dožadovala „toho třepavého“
Jestlipak ji bolely klouby – tu babičku, co měla ráda „třepavé“? 🙂
Předpokládám, že manželova babička byla Hanačka – náš kamarád Hanák jak poleno se taky vždycky třepe na to třepavé (rofl)
To byla maminka tety, která se přivdala do tchýniny rodiny. Jo, byly z Bělkovic u Olomouce. To třepavé nebyl sulc, po hanácku rosol, ale tlusté na vepřovém, nejraději vařený lalok (ovar).
Přesně!
Kytka:
Kolorit vesnického stavení byly a jsou kachláky. To je to pravé teplo domova 🙂 Děkuji za kompliment, který patří šikovným českým kamnářům. Naše kachláky jsou mladé 25 let, ale slouží svému účelu poctivě a spolehlivě.
Tak tohle je něco pro mě. Na opravdové zabíjačce jsem byla, ale už je to dávno. Když ještě žil kamarád, co měl hospodu, bral půlky prasat a nabídl nám, že si můžem jednu půlku taky vzít a rozporcovat to u něj v hospodě. No jasně, že jsme to využili. Jitrnice a tlačenky dělal nejdřív jen on, pak už jsme si tlačenky dělali sami. Mám ráda hodně výraznou. Sousedi tohle dělají 2x do roka, oni jsou na to zařízení, protože už sousedky otec prasátko choval. Teď už jsou bůčky tak akorát, dá se z nich udělat ledacos, ale pečený bůček je nejlepší. Můžu ho teplý i studený, a peču ho stejně. Včera jsem si koupila u našeho řezníka jelítko, jsem zvědavá, jaké bude, náš řezník když chce, tak umí. A snažit se musí, tady je konkurence docela veliká. Zelí mám podušené v lednici, nacpala jsem ho do sklenice, tak snad vydrželo, jelítko dám rozpéct do trouby, na cibulku vymačkané, brambory jsou hned. Teď jsem se vrátila z veteriny a mám hlad, že bych se o něj mohla opřít. Už jsem to četla ráno, to jsem ještě tak neslintala. Tenhle pátek s Gurmánkou je super!
Jo a s Postřižinami naprostý souhlas, ta scéna s pohoštěním v zahradě, to doslova vymazlené jídlo a gusto, s jakým Magda Vašáryová „vymlaskne“ půllitřík piva, na to se nedá koukat, to se musí prožít. To nemělo chybu, jeden by tam chtěl sedět s nimi.
Sice tady teď (po ranní poradě) ožužlávám housku se sýrem, ale těším se na víkend – nebude sice bůček, ačkoliv i ten miluju – ale objednala jsem si šest vepřových nožiček a malé kolínko a bude pekáč sulcu! Tlačenku a sulc – dobré, neodfláknuté – to miluju snad ještě víc než samotné maso! Ale nesmí být moc mastné, samá chrupavka a chlupatá kůže, blbě okořeněné – raději domácí, buď darované nebo vlastní výroby…to si pak vyhraju s obíráním nožiček a krájením zeleninky…vzdycky mi to vyjde na hluboký plech akorát do ledničky ( venku by mi to mohlo něco čtyřnohého ochutnat ) a navíc ani není taková zima, abych to mohla chladit venku ( v únoru!)už se těším, jak budu se lžící průběžně kontrolovat kvalitu a stav tuhnutí subjektu 🙂 My jsme ještě donedávna dělali takovou půlzabíjačku – koupili jsme na jatkách půlku prasete s kůží, kus hlavy a kořínek, nějaká játra a doma rozporcovali, udělali sádlo, škvarky, tlačenku a maso nabalíčkovali do mrazáku…když jsme byli čtyři, tak to šlo, teď pro dvě nám to přišlo zbytečné – ale při těch cenách masa u řezníka se k tomu zase možná vrátíme….jenom ta práce a svinčík kolem – vždycky jsem obdivovala máti, jak zvládla v méně jak dvoumetrové kuchyni naporcovat půlku prasete a všechny ty věci okolo…
Ja som sem dnes asi nemala chodiť. Som hladná na bôčik! 😀
Šárko, dnes vpravdě gurmánské, dokonalá oslava dobrého jídla. díky za to a za inspiraci! už je jasné, co bude v neděli k obědu – tím spíš, že naše bylinky na západní straně zahrady ( šalvěj, máta, tymián)se rozhodly, že zelenat se na jaře a v létě umí každý kakost. ony budou růst teď v lednu 😀
To je přímo oslava a velebení pěkného českého bůčku. U nás se zabijačkový bůček nepekl – bylo tolik jiného senzačního a v podstatě sezónního jídla, že ten bůček by byl navíc – však počítejte, co všecko se za ten den muselo okoštovat: první byla vařená játra a mozeček s vajíčky, následoval ovar (s jablečným křenem!), pak jitrnice a jelita (tlačenka se jedla až na druhý den, až ztuhla), obarnica s česnekem a zakončilo se to čerstvýma oškvarkama. A to všecko se prokládalo pálenkou (slivovice, meruňkovice), aby nebyly zažívací potíže (rofl) a aby nebylo všecko jenom slané a mastné, vždy byly po ruce na talířku honzovské buchty s trnkama (povidly). Na druhý den se maso zavařovalo (nejprve se lehce upeklo), nakládalo do škopku (česnek+sůl+voda) a hlavně se dělala paštika z bůčku a jater (mňam). Bohužel – mamka odešla a recept si vzala s sebou.
Maso na pečení – bůček nebo krkovice – jsme brávali právě z toho láku a to byla moc veliká dobrota. U nás doma jsme zelí moc často nevařili. Nejčastěji jsme k tomuto měli polívkový křen a klasické nadýchané knedle. Mňam!!!
Kdepak – jednou za čas taková pečínka člověka pozvedne na duchu!
Ygo, paštiku jsem dělávala, když tcháni pro nás a švagrovou zabíjeli. Na osmaženou cibuli jsem hodila tučné odřezky, tučné kraje bůčku, přihodila celý pepř, nové koření, hřebíček, bobkový list. Udusila jsem doměkka, pomlela nebo rozsekala i s kořením v robotu, syrová játra jsem zbavila fujkousků a rozmixovala. Smíchala dohromady, dosolila, připepřila, pokud bylo potřeba přidala vývar. Plnila jsem do zavařovaček, max, do dvou třetin, vařilo se to ve vodní lázni. Jak dlouho už nevím…
Ano – tak nějak to asi bylo. Myslím, že tam mamka ještě strouhla krapet muškátového oříšku. Zavařovalo se to tuším 2 hodiny (hodně dlouho – konečně i maso se tak dlouho zavařovalo, aby vydrželo celý rok do další zabijačky)
Jo, nebo nadvakrát – vařit hodinu, nechat dva dny a pak ještě jednou uvařit. Tu paštiku jsem dělala od oka, ono to vždycky nějak vyšlo, jedlé to bylo, aby ne, samé dobré věci v tom byly. Šiš, dala bych si, k snídani jsem měla jen chleba s máslem 🙁
Bože baby, čo mi to robíte … :S Odchádzam sa do kuchynky aspoň napiť vody …
Vodu pijou žáby, to chce něco lepšího 😉
Něpij, Iva,něpij vodu,
voda je ti len na škodu,
daj si radšej liter vína,
to je dobrá medecína.
Pak další liter a potom…
Chmurná bývají rána opilcova.
Já jsem abstinent, takže vepřoknedlo,(bez zela), zapíjím sodovkou.
Já sice nejsem úplná abstinentka, ale všechno jídlo zapíjím taky jedině přírodní minerálkou nebo sodovkou. Včetně toho vepřo-knedlo-zela. Už jsem na to tak zvyklá, že bych si ani nic jiného nedala.
Ygo, taky jsem občas zažívala podobné zabíjačky a všechno dobře pamatuji,včetně buchet.Ještě bych přidala tu panenskou svíčkovou, roládu v takové té bláně, mňam. Býval to takový malý rodinný svátek, ve stylu Postřižin. Nyní mí mladí žijí asi ze vzduchu a tedy zdravě a my už tolik nesežereme,:-)) takže nezabíjíme jako dřív, jen občas koupíme kousek z vepříka na upečení.
Té bláně se u nás říkalo košelka a pekla se v ní sekaná. Panenská svíčková se u nás VŽDY udila – a jedna se snědla hned za tepla vytažená z komína s čerstvým chlebem (chudák žlučník) – to je vzpomínek!
Jenny, ta blána je bránice, na zabíjačce do ní balil řezník sekanou nebo ji dával na pekáč s prejtem a peklo se to s ní.
Šárko musím vám pochválit fotografie. Při pohledu na ně se mi sliny sbíhají.
A ty krásná kachlová kamna na poslední fotce .
Ty jsou prostě nádherná.
Co se týče vepřového, nedělám ho často, ale jednou za měsíc si ho určitě dáme. Dělám ho se zelím nebo špenátem a s bramborovým knedlíkem.
Ono prostě není nad knedlo, vepřo a zelo.