Vztah Západu a Íránu je jedním z nejkomplikovanějších vztahů v historii světa. Írán, podle řeckého názvosloví Persie, sloužil vůči Evropě jako přirozený konkurent už od antických dob. Dobré vztahy mezi Západem a Íránem v sobě nesou důležitý klíč pro to, aby byl jednoho dne na Blízkém Východě mír, ale to se snadněji řekne, než udělá, přestože je mezi lidmi na obou stranách dobré vůle dost.
Mír mezi Íránem a Západem je svým způsobem logický; Íránci se nám, pokud jde o blízkovýchodní země, podobají, s výjimkou Izraelců, nejvíce. Potíž je ta, že jsme si navzájem – a zejména my (Západ) jim, historicky poměrně hodně ublížili. Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích článků, Íránci jsou nesmírně hrdý národ; a mají na co být hrdí: Írán je jednou ze světových kolébek civilizací, která jako stát přežila od starověku až dodnes, podobně jako třeba Čína nebo Japonsko. A Západ, reprezentovaný v tomto případě Velkou Británií, se k této staré, hrdé zemi choval s podobnou mírou „respektu“, s jakým se Británie chovala vůči svým africkým koloniím. A tenhle přístup byl něco, co Íránce neskutečně uráželo, protože svou zemi chápou jako velmoc, která si zaslouží jiné zacházení, než „zapadlé africké země“. Tahle pachuť po vztazích s Británií byla odrazovým můstkem pro podobně trpké vztahy se Spojenými státy, odkud už nebylo daleko k rozkolu mezi Íránem a Západem jako takovým. Pojďme se ale podívat na to, kde to začalo.
Jak jsme už zmínili dříve, Írán se dostal do krize ve druhé polovině 19. století. Země byla zkorumpovaná, státní správa pořádně nefungovala a protitržní praktiky vysokých státních úředníků, velkých vlastníků půdy, obchodníků a dalších způsobily spolu s nepřízní počasí mezi lety 1870-1872 rozsáhlý hladomor, při němž zemřely zhruba dva miliony lidí. Aby toho nebylo málo, zkorumpované a špatně funkční vlády země zneužívaly Velká Británie a Rusko k tomu, aby z Íránu a zejména jeho přírodního bohatství urvaly, co se dalo. A nešlo o nějakou drobnou korupci: nejzkorumpovanější ze všech byl šáh (čili íránský král; od roku 1925 titul odpovídající císaři) Muzaffaruddín z rodu Kadžárovců, který vládl mezi lety 1896 a 1907. Rozmařilý ekonomický diletant nedokázal financovat ani základní činnosti státní správy a veškerý nedostatek financí „řešil“ půjčkami od Francie a zejména Velké Británie a Ruska, které půjčovaly až přeochotně, neboť dobře věděly, že si tím v Íránu kupují vliv. V Petrohradu, Paříži i Londýně dobře věděli o šáhových zálibách v drahém cestování: za krátkou dobou své vlády uskutečnil tři luxusní a dlouhé návštěvy Evropy, kde mu byl v Paříži představen kinematograf bratří Lumièrů. Šáh si kinematograf zamiloval, koupil všechno potřebné vybavení a odvezl jej s sebou do Íránu, čímž zahájil dobu dodnes proslulé íránské kinematografie.
Za šáha Muzaffaruddína fungoval ovšem Írán tak, že se za hubičku prodávalo přírodní bohatství země, podepisovaly se těžce nevýhodné kontrakty k výběrovým řízením, půjčovalo se ve velkém a země, které půjčovaly, stejně jako firmy, které dostávaly nejen podezřelé zakázky, ale i monopolistický přístup do celých odvětví, nesmírně rády přispívaly na šáhovu „malou domů“ (nebo spíš „velkou domů“, v jeho případě). Poslední kapkou byl pro těžce zkoušené poddané prodej těžebních práv na ropu v naprosté většině země Anglo-perské ropné společnosti (APOC), samozřejmě za drobné, s tím, že naprostá většina zisku šla ze země ven.
V roce 1905 tak naplno vypukla demokratická revoluce; začala jako protest proti nutnosti platit Rusku dluhy za šáhovy nákladné výlety a rychle eskalovala do požadavku občanů, aby byla sepsána Ústava, aby vznikl parlament a konstituční monarchie. Vznikly první politické strany, došlo k velkému rozmachu nezávislých médií a dalo by se říci, že občané tak dostali věci do značné míry pod svou kontrolu, když šáh souhlasil a země tak schválila Ústavu o rok později, na podzim roku 1906. Vznikl tak první parlament (zvaný Madžlis), ze začátku jednokomorový, ale počítalo se se zavedením Senátu později. Volební právo dostali téměř všichni občané mužského pohlaví nad 25 let (ženy ho dostaly v roce 1963), zemi začala vládnout zvolená vláda na čele s premiérem a země dostala nezávislý Nejvyšší soud. K volebnímu právu: volit nesměli vojáci a zločinci a voleni nesměli být negramotní, příslušníci národnostních menšin (čili ti, co nebyli etničtí Peršané) a státní úředníci. Samozřejmě, dnešní evropskou optikou nic moc, ale na poměry Blízkého Východu počátku 20. století to vůbec nebylo špatné.
Od počátku íránské demokracie tak občané stáli před zásadním problémem: jak se vymanit z nevýhodných smluv, které během své krátké vlády stačil podepsat šáh Muzaffaruddín. Přitom bylo jasné, že vztahy se zeměmi, které se staly věřiteli, nebudou zrovna růžové. Bylo zřejmé, že se státy a firmy, které nabyly výhodných kontraktů skrze monstrózní korupci, jich nebudou chtít vzdát; tím spíš, že šlo o dobu, kdy ještě na Západě neexistovala protikorupční legislativa, jakou známe dnes.
Smlouva z Versailles, která ukončila první světovou válku německou kapitulací, se dodnes používá jako odstrašující příklad ponížení velkého a silného národa, který byl dočasně oslaben. Dnes už víme, že přehnané nároky mocností vítězné Dohody měly naprosto zásadní podíl na nástupu nacismu v Německu a že, kdyby měli dohodoví spojenci více rozumu, nemuselo to tak daleko zajít. Potíž je ta, že Velká Británie si totéž ve vztahu k Íránu uvědomila až příliš pozdě – až po islámské revoluci roku 1979 – a s následky žijeme dodnes. Velká Británie totiž nejenže odmítala revizi smluv, tlustou čáru za minulostí, či cokoliv podobného, ale ještě skrze Winstona Churchilla, tou dobou (1923) zodpovědného za řízení britského námořnictva, vstoupila do společnosti APOC jako majoritní vlastník, čímž se z udržení výsledků korupce v Íránu stal britský státní zájem, ne pouze zájem britských firem podpořený státem.
Demokratizace Íránu se ovšem Británii a Rusku vůbec nelíbila. Zástupci obou zemí se v létě roku 1907 sešli, aby si jejich země rozdělily Írán do sfér vlivu (suverénní, demokratický Írán, dodávám pro pořádek); Rusko si vzalo severní polovinu, Británie jižní. Británie pak ihned začala s tím, co dnes nazýváme hybridní válkou proti íránské demokracii a snažila se podporovat jí nakloněného (a zkorumpovaného) šáha Muhammada Alího, který nastoupil na trůn po předčasné smrti šáha Muzaffaruddína. Ta podpora spočívala ve snaze o obnovení absolutistické monarchie a předrevolučních pořádků. Íránští demokraté nicméně pokračovali ve snaze o obnovu země; v roce 1908 zaměstnali slavného amerického právníka Williama Morgana Shustera, aby pro zemi vytvořil moderní daňové zákony a spravil tak zdecimované veřejné finance. Modernizace Íránu se ovšem nelíbila nejen Británii, ale ani Rusku. Rusko tlačilo na zastavení reforem, a když íránská vláda, parlamentem jasně podpořená, odmítla ustoupit, zahájilo Rusko (1911) okupaci „své zóny“ Íránu, na které se dohodlo s Velkou Británií.
Nástup první světové války pro Írán, formálně neutrální, znamenal další pohromu. Osmanská říše, spojenec Německa, chtěla zabránit Rusku v přístupu k íránským ropným polím a zahájila tak okupaci části íránského území, a aby nebyly ohroženy britské zájmy, Británie se přidala ve „své“ zóně a Írán byl tak až do konce první světové války okupován. Rusové se z Íránu stáhli po bolševické revoluci (1917), Osmanská říše po svém pádu (1918) a Británii vyhnal až puč pod vedením šáha Rézy Páhlavího (1925), který ovšem neměl moc velký zájem na tom, aby v zemi byla demokracie a dramaticky omezil roli parlamentu a vlády, která z něj vzešla – a prohlásil Írán za impérium.
Šáh Réza Páhlaví začal s velkou modernizací a industrializací země a vytvořil režim postavený na nacionalismu a antikomunismu, který ale byl policejním státem se silnou propagandou. Jakkoliv byl šáh Réza Páhlaví vůdcem vládnoucím pevnou rukou, jeho hlavní starostí, stejně jako starostí předchozích demokratických vlád, bylo vyjednat nové podmínky s věřiteli a zbavit se nevýhodných smluv, zejména s Velkou Británií. Šáh požadoval 25 % podíl v APOC a 12,5 % z dividend společnosti pro íránský stát s tím, že „kdyby byl kontrakt uzavřen dnes, Írán by trval na rozdělení zisků 50-50“. Šáh požadoval zejména konec kontraktu z roku 1901, z něhož neměl Írán prakticky nic, kromě ekologické zátěže a mizerně placených místních zaměstnanců. V roce 1933 ovšem „záhadně“ přistoupil na britské podmínky a navíc Británie dostala prodloužení podmínek z roku 1901 o dalších 32 let, výměnou za to, že íránští zaměstnanci APOC dostanou lepší platy, firma odstraní ekologickou zátěž a vybuduje školy, nemocnice a silnice. Firma APOC žádný z těchto slibů nesplnila, a navíc došlo k tomu, že v roce 1941 Británie společně se Sovětským svazem začala – znovu – okupovat Írán. V témže roce, po abdikaci šáha Rézy Páhlavího, na trůn nastoupil jeho syn, Mohammed Réza Páhlaví.
Po válce okupace skončila a nový šáh souhlasil s opětovnou demokratizací země. V roce 1949 dostal Írán novou demokratickou Ústavu, tentokrát už se Senátem; šáh se zřízením Senátu souhlasil proto, že většina kandidátů byli lidé jemu blízcí a měl tak dojem, že neztratí vůči Madžlisu (Sněmovně) vliv. V roce 1950 přišla do Teheránu zpráva, že Američané dosáhli se Saúdy dohody o těžbě ropy s rozdělením zisků 50-50, což samozřejmě už tak silný nacionalismus v Íránu ještě posílilo. V roce 1951 tak nastoupil do funkce premiéra Mohammed Mossadegh, který, navzdory britskému tlaku a ekonomické blokádě, úspěšně znárodnil ropná pole a rafinérii v Abadanu. Šáh, který byl s Británií v zásadě zadobře, premiéra odvolal, ale musel ho rychle jmenovat v důsledku velkého veřejného tlaku znovu. Netrvalo to ovšem dlouho. Premiéra Mossadegha sesadila v puči v roce 1953 společná akce britské MI6 a americké CIA (operace Boot v rámci MI6 a operace Ajax v rámci CIA), po níž se dohromady Britové a Američané postarali o to, aby těžba íránské ropy pokračovala. Nastoupily ovšem nové podmínky: vzniklo konsorcium západních firem, které se dohodlo na dělení zisků 50-50 (ze strachu před íránskými nacionalisty), ale zároveň nedovolilo Íráncům nahlížet do účetních záznamů firmy nebo se zúčastňovat jednání představenstva. Jinými slovy: pokračovalo se v režimu „režim dostane úplatek a většina bohatství se vyvede ven“.
Šáh Mohammed Réza Páhlaví tak nastoupil jako všemocný, a zároveň zkorumpovaný autokrat žijící v luxusu, zatímco jeho občané strádali. Na Západě byl vykreslován jako progresivní vůdce, který modernizoval zemi, ale co ve skutečnosti dělal, bylo, že brutálně potlačoval opozici, která měla velmi dobré důvody opozicí být, což překrýval „kulturní modernizací“, která se ovšem lidem začala velmi rychle zajídat. Ne proto, že by byli nějak zvlášť konzervativní, ale proto, kdo tu modernizaci prosazoval – a jak to dělal. Páhlavího tajná policie SAVAK byla notoricky známá svou brutalitou, a právě zkušenost s tímto režimem byla hlavním důvodem, proč přišel z pařížského exilu do Teheránu v roce 1979 ajatolláh Rúholláh Chomejní, provedl krvavou revoluci a vyhlásil teokratickou islámskou republiku, jejímž nejznámějším symbolem je povinnost žen nosit šátky. Navzdory představám mnoha lidí na Západě to ovšem nemělo moc společného s islámem; nošení hidžábu se v islámské republice chápe jako symbol loajality revoluci, která se zase – podle režimní propagandy – chápe zejména jako očištění země od korupce. Když se na to podíváme zpětně, revoluce, která izolovala zemi od zbytku světa, byla celkem logický krok pro chronicky zadluženou a vykrádanou zemi v dluhové pasti, pro kterou nebylo cesty ven ze smluv uzavřených rozhazovačným, zkorumpovaným panovníkem před sedmdesáti lety.
Že íránsko-britské vztahy jsou těžce poškozeny chováním Velké Británie z období prakticky celého 20. století, asi nikoho nepřekvapí. Se Spojenými státy měl ovšem Írán dobrovolně dobré vztahy až do svržení premiéra Mossadegha; dále to byly dobré vztahy režimu a lidí ho podporujících, ale dlouhá desetiletí, během kterých Spojené státy šáhovu autokracii podporovaly, jejich podporu mezi lidem podstatně snížily. Spolu s roztržkou mezi Íránem a Spojenými státy v době revoluce, z druhé strany navíc podpořenou 444 dnů trvajícím vězněním amerických diplomatů v Teheránu, tak došlo k roztržce mezi Íránem a Izraelem, která samozřejmě trvá dodnes, a která tvoří podstatnou část režimní propagandy. Ještě k té krizi s vězněním amerických diplomatů: jedna z revolučních studentských skupin obsadila ambasádu a vzala si velvyslance a další zaměstnance jako rukojmí, protože ambasáda předtím poskytla šáhovi Páhlavímu útočiště, čímž podle revolucionářů legitimizovala jednání tajné policie (SAVAK) a šáhovu brutalitu.
Islámská republika se během 90. let reformovala a dnes je zhruba v takovém stavu, v jakém bylo Československo v 80. letech. Tedy nikdo už moc oficiální propagandě nevěří, režim toleruje, když si lidé dělají, co chtějí – ovšem za zavřenými dveřmi. Tedy buď v soukromí, nebo v přírodě. Což je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč je mezi mladými Íránci tak populární vysokohorská turistika. Události poslední doby naznačují, že režim se mezi Íránci netěší zrovna velké podpoře; většina Íránců je založením sekulární, demokracie schopná a celkem dost (pro)západní, ale režim pro mnoho z nich znamená „ďábla, kterého znáte“. Strach, že padne-li režim, který je sice nemilovaný, ale aspoň íránský, přijdou opět zahraniční firmy a země jako Velká Británie a uvrhnou zemi do stavu, v němž se rozkrade vše, co bude mít nějakou hodnotu, je zatím větší, než strach z režimu, který, vůči vlastním občanům, už ztratil většinu zubů.
Navíc se režim poučil z příkladu RVHP a nejenže určitou míru demokracie umožňuje, ale navíc nebrání lidem vycestovat do zahraničí a získat západní zboží; režimní tolerance pašování alkoholu (tedy občas chytí pašeráky, kteří rozjeli byznys ve velkém) k tomu také patří; Íránci alkoholu – potají, samozřejmě – holdují dost často a režim ví, že relativní tolerance porušování zákazu znamená, že má jak páku na případnou opozici (vždy se dá dotyčný zavřít za pití alkoholu), tak pojistný ventil, který dá režimu stabilitu, budou-li občané vážit, zda má cenu ho svrhnout, nebo ne. Stabilitu režimu samozřejmě zásadně posilují Revoluční gardy (takové íránské Lidové milice), které, kromě toho, že fungují jako paralelní armáda, vlastní většinu podniků zahraničního obchodu.
Největší nebezpečí ovšem pro íránský režim znamenají dvě věci: že nedokáže ufinancovat svou „hru o trůn“, tedy vytváření imperiálního Íránu se satelity po celém Blízkém Východě; a protesty, které na počátku ledna v Íránu byly, ukazují, že jde o reálné riziko; a pak demografie. Zhruba 60 procent Íránců je mladších třiceti let, což je, na jinak vyspělou zemi, poměrně unikátní situace. Způsobeno je to dvěma aspekty: počtem mrtvých v íránsko-irácké válce z 80. let a Chomejního propopulační politikou, kdy si Chomejní představoval, že nastane-li v Íránu baby boom, získá země spoustu nových, oddaných občanů. Nicméně se přepočítal, mladí Íránci jsou povětšinou velmi silně prozápadní a je jich hodně; otázkou je, zda dostanou odvahu k tomu, režim svrhnout, když hlavní argument proti svržení režimu je velká nedůvěra vůči západním státům a firmám, bohužel podpořená poměrně reálnou zkušeností.
Opět velmi zajímavé čtení, děkuji.
S Íránem jsme se kamarádili, myslím tím naši republiku, za vlády šáha Muhammeda Rézy Páhlavího. Vzpomínám si na jeho státní návštěvu u nás někdy v 70. letech, přijel i se svou krásnou manželkou Farah. Tehdy nebylo zvykem, aby manželky komunistických potentátů veřejně vystupovaly, tak možná proto se mi ta návštěva vybavila i po tolika letech. 🙂
Taťka si na to tehdejší vítání taky pamatuje (pracoval v centrální Praze, takže patřil do okruhu podniků, kteří museli posílat lidi vítat státní návštěvy:)), ale co si přečetl knihu o tom, co tehdy milej Réza dělal svým lidem, už si to vzpomínku radši nevyvolává (jo, knížku mu dal Andy:))
Díky za další velmi zajímavý díl. Něco jsem znala, něco ne, ale takhle brilantně poskládané se to čte samo.
A opět skvělý díl, děkuji 🙂
Film Persepolis jsem viděla na Taxi Teherán se chystám.
A teď jsem se díky Andymu dozvěděla, že pro kinematografii se nadchnul šáh Muzaffaruddín, zemi tedy ekonomicky velmi uškodil … tak alespoň ten film (no tedy spíš pokus o vtip). Andy, ještě jednou moc děkuji a již se těším na pokračování.
Andy, dík za článek, pěkně napsané. Tak nějak si to představuje, jen bych to neuměla zformulovat tak hezky jako Vy.
P.S. Pro děvčátka krásná – kdo se na to chcete podívat pohledem zavnitř, mám dva tipy. Pohled na revoluci a co jí předcházelo a co po ní následovalo očima malé (a pak větší) holky – film Persepolis: https://www.csfd.cz/film/230517-persepolis/prehled/
oprava: představuju
A ten druhý film – to jsou ty jejich současné „osmdesátky“, film Taxi Teherán: https://www.csfd.cz/film/405299-taxi-teheran/prehled/
Oba filmy jsou hodně zajímavé, doporučuju. První kvůli historii, druhý kvůli současnosti – ti lidé se od nás fakt moc neliší.
Díky za rozšíření mých obzorů.Velmi zajímavý výtah iránské historie a současných problémů. Jestliže jsou tam naše 80.léta, přeji jim i devadesátá, bez chyb.
Další zajímavý díl skládanky blízkovýchodní mapy. Díky.
A poznámka zatím poslední. Tohle je názorný příklad toho co se stane, když se ke státní pokladně dostane někdo, u koho selhala jakákoliv kontrola zvenčí.
A pokud si někdo myslí, že milionáři nebo miliardáři nekradoi, protože už mají dost… tak to je hodně naivní představa. (Jen je přitom málokdo chytí za ruku, protože s penězi jde moc a z moci jde strach.)
Jo a ještě: takhle si my, kdo jsme byli zcela mimo koloniální historii, asi starou dobrou Anglii nepředstavujeme, co? 😛 Člověk má tendenci si říkat, že už je to tak dávno, vlastně promlčené. Kolik dnešních Angličanů s tím má něco společného, že? Jenže hříchy mocností jsou vidět pořád.
A to ta Británie Írán nikdy nekolonizovala, pouze jej dvakrát vojensky okupovala a zároveň jela v příšerné korupci..
Jak je vidět, tak to bohatě stačilo.
Pořád u nás nejde proud, tak tedy datluju z mobilu 🙂
Mám k tomu hned několik poznámek. Tak zaprvé je šílené, jak dokázal jeden bezectný chlap zlikvidovat zemi na další století. Tedy chlap a stejně bezectné firmy. Jestlipak by britské BP (dědic britské chamtivosti) po případné opětovné demokratizaci íránské společnosti žádali zpětné plnění těch pro Írán strašně nevýhodnych smluv? Pokud je to možné, tak bych coby Íránec zvažovala, jak moc chci zemi sice demokratickou, ale opět ožebračenou.
No právě! Měli by si vzít ponaučení od nových demokracií na Západě, stejně „nezištně“vysáté těmi, co nás vysávali už vícekrát, ať už byli ze Západu či Východu.
Bohužel jde vždy o peníze a o moc. Změní to ta nová generace mladých, kteří už vědí….
Jenny, já vím, že jsem starej cynik, ale nemyslím, že mladá generace něco změní. Teda možná změní, ale netroufala bych si tvrdit, že nutně k lepšímu… jim zase chybí naše zkušenosti a jsou tím pádem v některých případech naivní. Halt každej si ty chyby musí odžít…
Jasně, za tu poslední větu jsem chtěla dát otazník.Však my víme. Něco jsem si přečetla o generaci „Z“ To my ale už neovlivníme. :-))