Stojím v horní koupelně a skládám prádlo vytažené ze sušičky. Najednou slyším, že po schodech někdo jde – a vím, že jsem doma sama. Fantazie puštěná nudnou prací ze řetězu hravě zapracuje a stvoří modelovou hororovou scénku: Krvelačný medvěd! Příšera! Pak zavrzala podlaha v ložnici…
… a věřte nevěřte, když na mě zpoza dveří pátravě vykoukla Ari, lekla jsem se, jako by to byl ten medvěd!
Život s rozvinutou obrazotvorností nemusí být vždy lehký. Kdo četl Annu ze Zeleného domu bude vědět aspoň o části potíží, do kterých se takto postižený jedinec může dostat. Je strašně fajn vymýšlet si komplikované dobrodružné příběhy tak živě, že máte pocit, že jsou skutečné, ale jděte si pak sami lesem, ve kterém jste si vymysleli obzvlášť odpudivé strašidlo! 🙂
Problémy pak může působit i umělecká tvorba ostatních lidí – knihy, filmy, někdy stačí i obraz. Duše obdařená bohatou představivostí má obvykle sklony k empatii a já jsem zjistila, že některé knihy a filmy prostě nedokážu zapomenout. Málokdy kvůli radostnému dojetí, obvykle kvůli smutku či dokonce hrůze, které se pak nemohu zbavit. Bohužel tu platí, že takto silné dojmy umějí vyvolat hlavně díla, která jsou skutečným uměním, brak tuhle moc většinou nemá.
Představivost puštěná z vodítka však umí připravit i peklo jiných rozměrů. Abych napověděla… někdy stačí, když mi taťka po několik hodin nebere mobil:)) Zkrátka postižený jedinec (jako třeba já:)) má až příliš mnoho nezdravých asociací spojených s jakoukoliv, byť jen potenciální hrozbou: třeba někdo z rodiny jede na dlouho cestu autem (navíc třeba v zimě nebo extra špatném počasí), má jít na nějaký lékařský zákrok nebo se mi prostě „nějak nezdá“.
Když to vezmu suma sumárum, tak ten medvěd – nebo příšera – jsou asi ta lepší varianta. I když všeho do času. Jak jsem si tuhle vymýšlela v té koupelně… a byla to Ari… Věřili byste, že se mi ta v mžiku vymyšlená strašidelná scéna vrací?:))
A tak se dnes ptám: jak jste na tom vy a fantazie? Žijete spolu v pohodě nebo se vám občas vzpíná? Dokážete se bát věcí, které si sami vymyslíte?:)) A co ty ostatní potíže – s literaturou nebo filmy, případně s automatickou tvorbou krizových scénářů? Zkrátka, pojďme si dnes povídat o situacích, kdy fantazie umí překonat fakta… 🙂
Od té doby, co jsem poprvé viděla Mlčení jehňátek – a že už je to pěkná řádka let, bezpečně vím, že bych nikdy nikomu nepomáhala naložit cokoli do dodávky tak, abych si tam nejdřív vlezla 😀 .
Jinak se celkem ani nebojím, přestože mi jednou v noci, když jsem byla sama doma, vlezl do domu zloděj.
Situaci, kdy mi maminka nebrala ani mobil, ani pevnou linku, mám ještě v poměrně čerstvé paměti. Dopadlo to špatně.
To znám, mně se někdy rozběhne fantazie na plné obrátky, úplně samovolně. Třeba si takhle jdeme lesem, vtom se Denis zastaví, rozhlíží se, větří. Taky se rozhlížím, kdyby to bylo co platné, tak i větřím, ale nevidím ni živáčka. Napadá mě – co když je tu někde prase? A už to jede – hele, tady je oplocenka, docela blízko, kdybychom tam vlezli… Ale jak tam dostanu Denise, zvednu jeho 20 kilo nad hlavu? A aby nedopadl špatně, až ho tam budu házet! No, je tu i žebřík, ale po něm asi nevyleze, budu mu muset pomoct, ty šprušle jsou pořádně daleko od sebe. (rofl) Tak takhle nějak se mi to děje, dokud se sama neokřiknu. Ne že bych měla strach, to je prostě jen ta přebujelá fantazie. 🙂
O samotě se nijak zvlášť nebojím, samozřejmě děsivé filmy by fungovaly, ale těm se od embolie vyhýbám, protože bušení srdce mi nedělá dobře na nervy 😀 .
Souhlasím vřele s Ygou, že mobily jsou škůdci lidských nervů. Když si vzpomenu, jak jsem byla sama s ročním synkem na chalupě u Liberce a jednou týdně zavolala, že furt žijem – no, nebyla to pohoda?
Jo – když umřela maminka, tak mi ze špitálu volali nějak po půlnoci…
Mě před pátou ráno… když umřela ta moje. (h)
Jo, s těmi dětmi – když si vzpomenu na svoje zlaté léto – já, Andy asi šestiletý, Marek rok a kousek, žádný mobil, žádné auto, osamělé horské údolí:))
Ale tam jsem se jednou bála – ale oprávněně, protože nám tam za měsíční noci koukal do chalupy cizí chlap. Zachránili mě psi – jako už mockrát 🙂 To nemělo s fantazií nic společného…
Moji rodiče byli vždy velmi ohleduplní – i tu smrtku si pozvali až po sedmé hodině ranní. (h) (h)
Mé fantazie se prolínají nekompromisně s mými sny. Někdy nevím zda se mi určitá věc zdála, či to byla skutečnost. Naučila jsem se s tím jakž takž žít. Zrovna včera jsem si odpoledne na chvíli zalehla se zvířenou na gauč a ztratila se do spánku. Probudila jsem se, když na mně někdo intenzivně mlaskal, jakože chrápu, nikdo však nebyl doma, tak nevím. A to je furt něco. 🙂 Je fakt, že představy, proč někdo blízký nebere mobil nebo volání v nezvyklou dobu mne děsí, tak jako představa všech hrůz, když se Conča pustí do běhu a mizí na horizontu , i když teď už mizí jen velmi ojediněle.
Jenny, takhle umí snít Martin – tak realisticky, že pak chvíli váhá, co je sen a co skutečnost:)) Já mám sny vždycky tak strašně nesmyslné, že se můžu bát, ale naštěstí jim po probuzení nevěřím 🙂
Jinak představa, co se může stát, když pes zvesela mizí za obzorem, to znám – ajajaj! 😀
kroky v prazdnem dome… nerviky!
loni jsme odjeli na dovolenou a hned ten den nas vykradli. po navratu to bylo desny, i kdyz jsme to vedeli diky sousedce predem. a ty noce, nez jsme se zas naucili spat klidne, utrpeni. trvalo to peknych par tydnu. a hlavne kdyz se deti casto ptaly, a maminko, nevleze sem zase nejakej zlodej a neukradne neco? nebo neodnese nas? fuuuuj.
Formičko, to bych se taky bála – on je to ošklivý zásah do srdce člověčího soukromí (hug)
V tomhle já prostě věřím psům – jestli právem, to si nejsem si tak jistá, ale věřím – takže mohu žít tak, jak žiju:))
Chápu jaké máš pocity, zvláště když někdo někam jede za špatného počasí. Také se bojím, aby-coby-kdyby. Ale bohužel vím, že tato vlastnost může překročit až do patologické sféry- úzkostná panika, jako u mé maminky, která se bála o mně i tehdy, když jsem šla ven z domu. Ale to už je jiná záležitost, spíše pro psychologa.
Nenadálé zvuky v domě mne také dovedou vyburcovat, spíš než medvěd, tak se zase bojím zmateného zloděje, ale bohužel i ozbrojeného. To mi ale hned bleskne hlavou, dyť mám u sebe v domě psa! Její ječák se nedá přeslechnout (dog) .
Úzkost a panika jako nemoc jsou hrozné – to už opravdu nemá co dělat s fantazií, to máš pravdu.
asi největší děs, jsme prožila doma v posteli, ještě u našich,kdy jsem přes jejich zákaz, koukala na film Indický šátek, stará walaceovka z roku 1963. Vraždilo se tam pomocí šátku…dokooukala jsem se vyděšená a schouená v křesle, hrdinsky vypla bednu a potichoučku odešla k sobě do pokojíku. Naši přišli později a že jsem čučela na detektývku, zjistiki v okamžiku, kdy mi otec opatrně přetáhl pokrývku přeze mne,abych nebyla odkopaná a cíp pokrývky,mi přejel po krku…ten řev byl hroznej. Otec přiznal,že se mu zastavilo srdce a ztuhla mu krev….matka nebyla schopná doběhnout do pokojíku,protože stála jak Lotova žena v předsíni a já řvala tak,že se přiběhli podívat i sousedi ze spodního patra…no a tak se to provalilo…
Jo,všeho moc škodí, i fantazie. Když se k tomu přidá i zbytnělá empatie, je pak výsledek často na prášky. Já občas fantazíruji také, ale vylezou z toho buď nějaké technické záležitosti, (mimo jiné i jedna patentová listina), nebo fotky kytek.
to už je 40 let Krakonoši 😀
Nojo, někdo z toho vyroste, někomu se to může zhoršit až tak, že skončí ve vypolstrovaném pokoji s klikou jen zvenčí. Já jsem si to doma užíval také, než jsem se mámě, na otázku, kdy se vrátíš, začal odpovídat: Až přijdu, tak tu budu. (ale to už mi bylo skoro třicet).
Sharko, tahle jsem se dokázala vyděsit (sama sebe:)), když mi kdysi (tuším mi bylo tak dvanáct, třináct) vyprávěl jeden ze sousedů na horách místní pověst o létající sekyře. Prostě ty jdeš po cestě (u nás na horách to znamená v 90 % osamělé místo) a najednou kolem tebe prosviští sekyra hozená někým za tebou a zatne se do nejbližšího stromu. Pak znovu… a stále blíž. Až… nevím, co se jako mělo nakonec stát:))
jak jsem snadno rozdýchala místní pověst o Sukni (duch zabité nevěsty), tak jak pracovala má fantazie se sekerou, to radši nechtějte vědět 😀 Od těch sousedů je to k nám asi jen 700 m, ale do lesů (oni jsou na kraji vesnice). myslím, že jsem ten večer překonala rekord na trati 😛
Včera jsem se paralelně dívala na Vraždy v Midsomeru a propírali tam jednu pověst o místním jezeru, ve kterém se utopil rytíř a následně jeho mladá žena,protože ji nepochopil, že ho stále miluje i když je starý.:-) Na to odvětil jeden z detektivů „Dobrý happyend“,tak jsem se taky nasmála, oni tam Angličané vkládají občas velmi zábavné dialogy.
Jako malá holčička jsem měla bohatou fantazii.
Když jsem si hrála s panenkami, tak jsem si s nimi hrála vlastně divadlo. Mluvila jsem za ně.
Vím, že mě občas babička s maminkou poslouchaly.
Také jsem hodně četla a dokázala se vžít do hrdinů knih.
Trochu té fantazie mi zůstalo i v dospělosti.
Zajímavé filmy mě dokážou hodně zaujmout.
Mám moc ráda herečku Meryl Streep.
Viděla jsem s ní hodně filmů. A některé mě zasáhly. Ona dokáže zahrát snad vše. Pokaždé dokáže být jiná.
Její cynická Violet ve filmu Blízko od sebe
( originál August: Osage County ) vás štve a zároveň je jí vám i líto. Když jsem odcházela po tomto filmu z kina, byla jsem omráčená. Pořád jsem na to myslela.
Jediný film s ní na který se nedokážu zatím podívat je Sophiina volba . Mám pocit, že to nedám.
Míšo, Sophiinu volbu jsem cíleně vynechávala, stačila mi kniha, chjo.
Míšo, vynech to! Já taky četla knihu – bohužel (nikdy ji nezapomenu)
Já se obvykle nikde nějak extra nebojím,nemaluju si katastrofické scénáře, ale souhlasím, když má člověk někoho na starosti – a nemusí to být zrovna dítě, takový rodič – důchodce je kolikrát ještě horší – tak opakované nebrání telefonu je infarktová situace! Zatím se mi stalo jenom jednou, že jsem se opotila hrůzou – byla jsem doma sama(přes noc) – máti byla u sestry na Moravě. Máme doma pevnou linku – s „utrženým sluchátkem“, jedno já a druhé nahoře v patře u máti, dá se volat i mezi sebou, je na to speciální prozvánění. Zrovna jsem ho měla položené na gauči, jak jsem dotelefonovala s kamarádkou, koukala jsem na televizi a postupně vytuhla…a o půlnoci mě vzbudil telefon, ale prozváněl mě interním voláním :-)Já byla v šoku, vždyť na druhé straně nikdo nemůže být! No když jsem srovnala, tak jsem zjistila, že jsem telefon zahrabala pod polštář a jak sebou v noci mlátím, povedlo se mi o hranu gauče zapnout prvním tlačítkem budík, o kterém jsem ani netušila, že ho tam máme a nastavit přesně 0:00 hodin…takže nejhorší děs doma na gauči, ne někde o půlnoci na Václaváku nebo v noci v lese 🙂
Ano, ano – rodič a dítě na telefonu. Jednou jsem takto „na dálku“ dozorovala nemocnou dceru (ještě školou povinnou). Protože opakovaně nebrala telefon, požádala jsem sousedku, ať se zkusí dozvonit. No a bez výsledku – ani bušení na dveře nepomohlo. A co teď? Sedla jsem do taxíku a jela vše osobně zkontrolovat. Dcerunka seděla ve vaně a přes tekoucí vodu nic neslyšela. Ale byly to nervy…. Nebylo to lepší bez mobilů ???
Jo, znám ze všech úhlů 😀 Dokonce jsem jednou byla i tím, kdo vyděsil ty ostatní – a to jen proto, že u mě v pracovně prostě mobil obvykle nefunguje a já ten den byla mimořádně pilná… 😀
Fantazii mám velikou, ale jinak… strach a peníze jsem nikdy neměla 😀
Mobil je od toho, aby někde byl a našla jsem jej, když potřebuji zavolat já. Třeba doma, když já jsem v lese. Nebo kdekoliv jinde. Nemám ho přirostlý. Takže když mi někdo volá, klidně to zjistím až za dva dny.
A lekání je věc nezdravá a nebezpečná. Když mi bafneš za zády, spíš dostaneš facku, než abych nadskočila. Život s Vaškem (no, s bíglíky taky) člověka naučí jednat rychle.
MLP je pravý opak – lekavec (a mobilista). Takže když se něco stane (některý pes z nějakého důvodu vykvíkne apod.), tak on nadskočí, přemáhá infarkt, může přitom psa zašlápnout nebo provést něco jiného… a než se z toho probere, my už máme dávno vyřešeno, ať to bylo cokoliv.
Petro, tu absenci strachu ti závidím. Já mám dojem, že s věkem jsem vůči strachu o své blízké stále méně imunní.
No, ne že bych neměla úplně strach, ale… o sebe málo, v tom smyslu že mě někdo přepadne a tak (taková tma eště nebyla 😀 ), prase už jsme si velmi zblízka prohlídli (vzalo to z křoví rovnou do Vaška – dodnes nechápu jak stihl uskočit), s věkem spíš přibývá respekt jako že nelezu na skály bez jištění (moc často) a tak. Strach o zdrhnutého Barouše – a co chceš dělat, když už pes zdrhnul? Provedeš co jde a … žiješ a doufáš. Nemůžeš sedět 2 dny, čučet na telefon a klepat se. Samozřejmě mám strach aby pes ve skalách blbě nešlápnul a tak, ale… dokud Vašek neslítnul do hradní cisterny, tak jsem věřila jejich pudu sebezáchovy. Od té doby hlídám trochu víc… ale snad nepřeháním. A strach o blízké? Ono… stejně to neovlivníš. Blízké soužití s rakovinou taky dost naučí (bojíš se, hodně a… co můžeš dělat?). A není jedno, jestli se třeba o nehodě dozvíš teď nebo za dvě hodiny? Opravdu je třeba se klepat jenom proto, že se cesta protáhne, nebo je potřeba po dojetí nejdřív vyvenčit, vybalit… a až pak sednout a napsat „dojeli jsme dobře“?
Když jsem posadila auto na šutr do pole, tak jsem jej z toho pole nejdřív dostala, zjistily se škody, odtáhlo se do nejbližší vesnice, dostala jsem se i se psem a věcma domů, předala klíče od auta bráchovi zrovna jedoucímu ze Slovenska do Prahy… a pak jsem teprve v klidu oznámila mamince jakožto spolumajitelce co se teda stalo. Mělo smysl aby to věděla o 3 hodiny dřív a nervila se co je se mnou a jak dojedu a …?
Jo, ještě jednu velkou školu jsem dostala – Barouškovo zdraví. Jeden den tě pes vítal a nadšeně lítal, druhý den se sotva pohnul, hlídala jsem jestli vůbec ještě dýchá. Nikdy jsem nevěděla co doma najdu a jestli vůbec bude žít. Takhle to bylo 4 roky. Někdy líp, někdy hůř, přes zimu vždycky hůř a hůř… a co, do práce chodit musíš, musíš to prostě vzít tak jak to dostáváš. A nechat toho druhého pokud možno dýchat a dělat co jej baví a bát se jen trochu a brečet jen do polštáře když se nikdo nedívá… 4 roky…
Dede, mám to stejně. Asi to fakt bude věkem, v mládí si moc nepřipouštíš coby kdyby, ale jak přibývají roky a zkušenosti, tak víš, že ne vše skončí happyendem… A mozek šrotuje a těžko se bráníš katastrofickým scénářům…
Jo jo – nevím, jestli je to fantazie nebo lekavost, ale ty situace znám. Například Jenda ví, že v kuchyni není mi radno promluvit za zády. Já vím, že je tam, ale jak si tak při mytí nádobí žiji v paralelním světě, tak návrat nazpět větou „Ještě tu mám jeden hrnek“ je tak děsivý, že mi z ruky vypadne vše a ještě nadskočím jak jelen, do zadele střelen! Jak to nenávidím!
Nebraní telefonu je věc vždy děsivá – stejně tak jeho vyzvánění v nezvyklou dobu! Vždy si představuju to nejhorší a srdce se svírá úzkostí. V naprosté většině se z toho vyklube nějaká blbost, ale přesto vzpomínám se slzou v oku na dobu, kdy na Vrbici byly všeho všudy tři domovní stanice (nepočítám poštu, obchod, MNV a JZD) a my mezi nimi nebyli! Nic jsme o nikom nevěděli a bylo nám to jedno…
Ygo, to je přesné – nudná práce člověka obvykle zavede kapku mimo a pak ty návraty! 😀
Telefonáty ve špatnou dobu jsou děsivé. Bohužel většinou právem.
Já mobil, když jdu spát, vypnu a zapnu ho až ráno. Ať se stane cokoli, nikdy to není tak vážné, aby to nemohlo do rána počkat.
To mi připomnělo jeden prima vtípek.
Khonovi odjede žena do lázní. Za pár dnů mu přijde večer telegram: „Vase zena zemrela – upřímnou soustrast – vedeni lazni“. Khon telegram opatrně přeloží, položí na noční stolek a jde spát. V polospánku pro sebe prohodí „Až si to ráno přečtu, to bude strašný…“
😀
YGO 😀 chechtám se tvému popisu, ale zároveň přikyvuji. Také nemám přepadáky ze zadu ráda. Manžel mi to navíc dělá zrovna když jsem sehnutá nad otevřenými dvířky poličky. Takže jak leknutím nadskočím, bacím se do hlavy, div dvířka nevysadím z pantů. Nebo se mi prostě zjeví v zorném úhlu tam, kde jsem ho vůbec nečekala a já stačím jen vyjeknout. A můj drahý, místo aby se omluvil, jak ženušku vyděsil, tak se jen zeptá „a kdos myslela, že to je“! A už léta mě říká, že mi bude muset do kuchyně koupí helmu na hlavu, abych si ji jednou kvůli němu nerozrazila.
Jinak také umím pořádně zapnout fantazii, mám za to na sebe někdy zlost, ale holt to nepřekonám, neodnaučím se to.
Fantazii mám ohromnou, vždycky jsem zklamaná, když někdo zfilmuje knihu, kterou jsem četla. Mám většinou úplně jiné představy o hlavních hrdinech.
Představivost je u mne často směrem ke katastrofám – na vodě se mnou nebyla moc sranda, stále jsem měla před očima co by se mohlo stát. Když vám někdo svěří 22 dětí a puberťáků, chcete je taky všechny a ve stejném stavu vrátit
Inkoustová, já se v podstatě zfilmovaným knihám vyhýbám. Co mě tak napadá, tak mě opravdu potěšily dvě filmové verze knih: Saturnin a Pán prstenů. 🙂
Jo, katastrofickou představivostí oplývám taky a cizí děti bych na vodu vzít nedokázala. Klobouk dolů! 🙂
Já se ex post taky divím, že jsme to s Bimboušem zvládali. 12 kanoí na řece, to už je pořádný had. My jeli na konci, posléze jsme se rozdělili, Bimbo vepředu a já se psem vzadu. Když jsem s nima jela sama, tak už jsme alespoň měli vychované nástupce a hlavně měli kvalitní vodáckou zkoušku a průpravu. I když ještě leta na náborových letácích byla fotka naší Kačky, jak se ve vestě „topí“ v peřejích na Hronu ve Vlkanové. Tenkrát tam řeka vedla o jednu loď… Ale přežily jsme to jen s mým ukopnutým malíčkem