Je leden a jako obvykle se všude objevily návody na hubnutí. Nejenže se dočteme vše o zdravém životním stylu, ale dozvíme se i to, že tloustnutí, a tedy i hubnutí je hlavně v hlavě.

Že je to nastavení naší mysli, které nás žene k ledničce, když jsme drceni stresem, úzkostí či obecně negativními emocemi. Zajímavé je, že jsem ve výčtu zatím nenašla jiný pocit, který významně ovlivňuje, jestli se do něčeho pustíme. Jde o pocit beznaděje, který vyjadřuje lakonická věta: nemá to cenu.

Představte si ženu středního věku, s aktivní rodinou, psem a náročným zaměstnáním, jak večer nahlíží do časopisu, kde jí radí, jak zhubnout. Podívá se na krásnou štíhlou modelku, která vypadá, že nemá jinou starost, než za jaké ucho si hodí loknu.

Pak se rozhlédne po napůl uklizené kuchyni, představí si neustále narůstající hromadu prádla na žehlení, zadívá se na seznam úkolů na domácí nástěnce a nohou postrčí chuchvalec psích chlupů. Uvědomí si, jak je strašně unavená. Podívá se na svůj odraz v kuchyňském okně. Povzdechne si. Stejně to nemá cenu! A jde si do ledničky pro kousek sýra na uklidnění.

Nemá to cenu. Lenost, výmluva nebo skutečné, do hloubi duše sahající přesvědčení? Těžko říct, v každé situaci to klidně mohou být postupně všechny tři důvody. Takhle třeba trpce zůstávají ve stále stejném zaměstnání lidé, kteří vidí, jak noví pracovníci mají mnohem víc peněz než oni, ale na návrh – však běž za šéfem nebo změň zaměstnání – si jen povzdechnou. Stejně to nemá cenu. A jsou dál nespokojení.

Podobné je to s volbami. Jsou lidé, kteří k nim nechodí prostě proto, že tvrdí, že není koho volit a stejně to nemá cenu. Inu, když se nic neudělá, tak se nic nezmění. Ale pak nemají právo stěžovat si na výsledky. A tak dále. Sami byste určitě podobných příkladů našli víc.

Je třeba si uvědomit, že přesvědčení „nemá to cenu“ je nebezpečná past. Dejte si na ně pozor i proto, že se přitom často poměřuje vaše cena. I kdyby jen ve vašich vlastních očích. A o tu už stojí za to zabojovat, ne?:))

Nemá cenu zapírat, že tohle rádiové povídání jsem psala z vlastní zkušenosti. 😛 Asi to jde s věkem, nikdy dřív jsem s rezignací potíže neměla, ale teď se v některých věcech přesvědčuju jen velmi obtížně – naštěstí to pořád ještě jde, nechci vidět časy, kdy už na sebe nenajdu pořádný bič:)) A tak se dnes ptám – jak bojujete s „nemá to cenu“ vy? Nebo s tím zatím nemáte zkušenosti? Ve kterých oblastech se k vám beznaděj umí proplížit?:))