Blízký Východ v posledních letech zažíval, pokud jde o vztahy určující dynamiku regionu, jasnou dominanci íránsko-saúdského konfliktu. Tento konflikt, který odstartovala íránská revoluce v roce 1979, spolu s pádem Sovětského svazu překreslil poměrně podstatně mapu Blízkého Východu.

Až do té doby se na Blízkém Východě hrálo zejména podle not studené války – na jedné straně Západem podporovaný Izrael, Libanon, Jordánsko, Saúdská Arábie a další arabské monarchie, předrevoluční Írán a Turecko; na straně druhé pak vazalské státy a spojenci SSSR – Sýrie, Egypt, Saddámův Irák, Libye, Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, tedy Jásir Arafat a jeho nohsledi). To, že hlavní dělící linie byla mezi spojenci SSSR a Západu, ovšem neznamenalo, že se arabské státy po obou stranách dělicí čáry neshodly na té jediné věci, která je pojila: nenávisti k Izraeli a touze ho zničit.

Od pádu Osmanské říše (1922) probíhá na Blízkém Východě proces, který se zcela evidentně opakuje, a který vypadá asi takto: jsou dva pevné bloky (nějak definované) a ty navzájem konkurují, nebo spolu i válčí. Pak najednou vyroste třetí strana, která považuje dosavadní dělení za irelevantní a překreslí mapu tím, že někteří se k té nové straně přidají a některé se postaví proti ní. Tímhle způsobem mapu Blízkého Východu postupně narušil vznik Muslimského bratrstva (1928), vznik Státu Izrael (1948), íránská revoluce (1979) a turecká ústavní reforma (2017). Tyto zlomové okamžiky s sebou přinášejí nejistotu a změnu zájmů (dávní nepřátelé se stávají dobrými spojenci a naopak), ale zatím to vždy fungovalo nastolením nového řádu, který definovala konkurence dvou bloků. Pád Pax Ottomana způsobil nejdříve dělení francouzsko-britské, které učinilo irelevantním Muslimské bratrstvo, když nastoupilo jako síla, která odmítala obě strany a jela svou vlastní politiku (muslimskou emancipaci). Tu po druhé světové válce opatrně Západ podpořil, protože ji viděl jako protiváhu sovětských snah o prosazování arabského socialismu (to se týkalo – v různých dobách – Sýrie, Egypta, Iráku a Libye).

Tuto dichotomii poté rozbila íránská revoluce, která v zásadě řekla: „My stojíme proti Západu i SSSR, prosazujeme šíitskou islámskou republiku a chceme inspirovat podobnou revoluci i jinde“. To samozřejmě proti Íránu automaticky postavilo Saúdskou Arábii, která se jednak obávala posíleného a rázem nepřátelského tradičního konkurenta, a navíc v situaci, kdy sama má početnou šíitskou menšinu na východě země a její vazalové mají šíitské menšiny (Jemen) až většiny (Bahrajn). Tak se vytvořila nová osa, která po pádu SSSR získala na síle a která se natolik vyhrotila, že Saúdská Arábie a její vazalové se najednou neumějí rozpomenout na nepřátelství vůči Izraeli a spolupracují s ním ve snažení proti Íránu. V posledních letech to vypadalo, že se Blízký Východ zase jednou dostane do stavu, kdy tu máme jasné dva bloky stojící proti sobě, když tu najednou došlo k další „černé labuti“ – ambicím tureckého prezidenta Tayyipa Recepa Erdoğana. Turecko se po pádu Osmanské říše stáhlo do sebe (nic jiného mu nezbylo, když si většinu jeho impéria rozebraly buď vítězné mocnosti Dohody, nebo Sovětský svaz) a napojilo se na Západ, podle vize zakladatele moderního tureckého státu Mustafy Kemala Atatürka.

Atatürkovo Turecko bylo, jak známo, přísně sekulární, na dodržování sekularismu dohlížela armáda, avšak zhruba polovině Turků Atatürkova vize země nikdy nepřirostla k srdci. Období Turecké republiky od smrti Atatürka (1938) po nástup Erdoğana (2002) bylo charakteristické neustálým politickým chaosem. Vlády nikdy moc dlouho nevydržely, proběhlo několik vojenských pučů, zemi dlouhodobě sužovala vysoká inflace i další ekonomické problémy a turecký stát kromě (násilím prosazovaného) sekularismu prosazoval násilím také turecký nacionalismus, což byla pohroma zejména pro Armény, Řeky, Asyřany a Kurdy; tyto národy turecký stát vyvražďoval a utiskoval kvůli domnělé neloajalitě tureckému národu; a zejména Arméni a Kurdové byli, z různých důvodů, podezíráni ze sympatií k Sovětskému svazu. Arméni proto, že v Rusku, sovětském, nebo ne, viděli ochránce před tureckou mocí a Kurdové proto, že jsou mezi nimi, a to, mimo Irák a Írán, dodnes, velmi populární komunistické myšlenky. Právě inklinace Kurdů ke komunismu byla hlavním důvodem, proč Západ nechal spojence v NATO perzekuovat Kurdy a raději se koukal jinam; tak velela logika studené války.

Jenže konec studené války znamenal pro Turecko obrovskou příležitost. Rozpad SSSR přinesl osamostatnění kulturně spřízněným národům, do té doby v pevném sevření Moskvy (Ázerbájdžán a Turkmenistán v první řadě, ale dále také Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán), což najednou dávalo naději na obnovu tureckých imperiálních ambicí, které do té doby mohl zastat tak maximálně Severní Kypr. Samozřejmě to nebylo úplně jednoduché; Moskva se snažila o udržení těchto zemí ve svém vlivu; dále se o vliv v Ázerbájdžánu staral Írán, který se také velmi snažil a snaží o to, si do své sféry vlivu připoutat kulturně spřízněný Tádžikistán, o který se ovšem snaží také Čína a kde se snaží si poslední zbytky vlivu uchovat Rusko.

Turecko tak dostalo možnost začít snít o „turkickém světě“ po vzoru íránského „šíitského světa“ či Putinova „ruského světa“, zejména proto, že pouze relativně nevýznamná území zůstala takové snaze uzavřena: Krym (v držení Ukrajiny a dnes Ruska), území obývané Gagauzy (v držení Moldávie, tedy částečně pod vlivem Evropy a částečně pod vlivem Ruska), území obývané Turkmeny v Sýrii (toho času utlačované Assadovým režimem, dnes pod tureckou okupací) a Východní Turkestán, neboli čínsky provincie Sin-ťiang na severozápadě Číny, území obývané Ujgury, které ovšem poslední roky Čína začíná systematicky utlačovat právě kvůli obavám z tureckých ambicí.

Této vize se chopil Tayyip Recep Erdoğan, nejprve populární starosta Istanbulu (1994-1998), který postupně kolem sebe konsolidoval moc na základě myšlenky muslimského, imperiálního, hrdého, stabilního Turecka. Erdoğan byl ve své cestě za „novodobým sultanátem“ až obdivuhodně vynalézavý; dokázal kombinovat demokracii s autoritářstvím přesně tak, jak se mu to hodilo – nejprve se opřel o utlačované Kurdy a turecké venkovany, kteří trpěli jak chudobou, tak nestabilitou a těžce nesli násilný tlak na opuštění tradičních muslimských hodnot. Poté pod pláštěm plánu vstupu do EU (který ale nejspíš stejně nikdy nechtěl realizovat) postupně omezoval vliv armády, která se na jeho nástup dívala od začátku s velkou nelibostí; Erdoğan byl ale mistrem pohybování se po tenké linii armádní tolerance, a armáda se, ve jménu budoucího členství v EU, opatrně omezovat nechala, tím spíše, že se mu podařilo nastartovat ekonomiku, snížit inflaci, zavést novou, podstatně stabilnější měnu a výrazně snížit nezaměstnanost. Když pak kolem sebe Erdoğan konsolidoval moc dostatečně, hodil přes palubu Kurdy, městské liberály (kterých je v Turecku dost, ale ne dost na to, aby se mu ubránili ve volbách), EU i armádu (s NATO začal hrát stejnou hru, jakou do té doby hrál s vlastní armádou), a od neúspěšného puče v roce 2016 mu už na domácí scéně nestojí nic v cestě; zejména po vyhraném referendu o ústavních reformách (2017), které mu dávají do rukou téměř absolutní moc.

Pokud jde o blízkovýchodní hru, Turecko to dosud hrálo na obě strany, s tím, že se drželo víc Saúdů, než Íránu, ale od tohoto roku to vypadá, že Erdoğan chce vstoupit na hřiště jako třetí vážný, zcela samostatný hráč. Není jisté, jestli tím rozbije stávající řád, jak se už stalo u podobných událostí v minulosti, protože Erdoğan nenakreslil nové hřiště; pouze vstoupil do arény s podobnými premisami, s jakými v ní už je Írán se Saúdskou Arábií. Jeho prvním úspěchem byla okupace severní části Sýrie, kde žije zbytek syrských Turkmenů, kteří ještě nestačili uprchnout do Turecka před občanskou válkou, a jeho teritoriální ambice jsou jasné: zamezit Kurdům v emancipaci, posílit svůj vliv v „tureckém světě“ (tedy turkickém světě, ovšem v Erdoğanově pojetí je jasné, komu ten svět má patřit), ať už kulturně (jeho nejnovějším vítězstvím je odklon Kazachstánu od cyrilice, čímž symbolicky přebírá podstatnou část vlivu nad zemí od Moskvy), nebo ekonomicky, či dokonce vojensky.

Erdoğanovo Turecko ovšem stále ještě není natolik silné, aby vyzvalo Saúdy, Írán, Rusko, Čínu nebo Izrael na duel přímo, takže zatím se snaží posilovat všude tam, kde to pro tyto mocnosti není až taková priorita. To nic nemění na tom, že má velké sny a velké odhodlání – a uspět může zejména proto, že jeho hlavními konkurenty jsou zatím Rusko, které, i když z toho nadšené není, Turecko potřebuje pro své jiné cíle, a Čína, která se snaží obnovit moc ve Střední Asii neméně velkým projektem obnovení Hedvábné stezky. Turecko tak do hlavní blízkovýchodní hry přímo zasahovat nebude, ale jeho čím dál větší moc znamená, že menší hráči, nespokojení s tím, že jsou skřípnuti mezi Írán a Saúdskou Arábii, dostanou další alternativu, čími vazaly se mohou stát.

Ne, že by jim to moc pomohlo, ale se dvěma silnými se lépe vyjednává s třetím silným za zády než bez něj. Ostatně teroristické hnutí Hamás vládnoucí v Gaze takové vztahy s Tureckem za poslední rok už vybudovat stačilo – právě do té míry, aby neohrozilo vztahy s Izraelem, které má. Turecké vztahy s Izraelem jsou pod palbou silné rétoriky ze strany tureckého prezidenta, ale zároveň si obě strany dávají pozor na to, aby skutečná náplň těchto vztahů zůstala funkční. Ovšem pokud Erdoğana nic nezastaví, a ještě dále posílí, kdo ví, kam až jeho ambice budou sahat?