„Ty kozo jedna pitomá, já tě přetrhnu jak hada!“ Takhle nepěkně jsem láteřila, když se včera Berry na vycházce radostně rozběhla za přebíhajícími srnami. Copak z její radosti jsem taky měla radost, věděla jsem, že nepoběží nijak daleko a rychle se vrátí. Jenže mi bylo jasné, že si zase vysloužím dřevěného psa.
Vysvětlím. Od jara, co vím, že má Berry spondylózu páteře, ji sleduju, podávám doporučené léčebné prostředky (zatím ne léky) a raduju se z každého dne, kdy je živá a veselá a neplíží se s nahrbenými zády. Léčba působila tak vydatně, že mi koncem prosince Berry dvakrát utekla. Nic dramatického, ale v dramatickém terénu, tedy na Zvičině. Po druhém odběhnutí se jí ovšem obnovilo zranění přední tlapky – zápěstí, šlachy. Taková psí myšitýda.
Funguje na to (vedle přípravků, které už dostává na bolavá záda) jediné – teplo a klid. Protože byl Martin od svátků nemocný, dal se klid dodržovat celkem jednoduše: prostě Berry trávila dny s pánečkem a já ji brala na vycházky zvlášť. Byla to vždy jen krátká procházka tady u nás na vsi, po (skoro) rovině, aby si mohla přečíst zprávy od kolemjdoucích pejsků, ale nenamáhala tlapku. Jenže ji to strašně žralo. Jak to, že si Ari jezdí autem na pořádné vycházky a ona musí trčet doma, páneček nepáneček?
A tak mi to vracela tím, že dělala dřevěného psa. Jak se to projevuje? Inu, to leží na pelíšku měkká, poddajná, huňatá fenka a vy ji přijdete pomazlit. Místo milého pohledu, překulení na záda a labužnického protáhnutí spokojené psice se vám dostane dřevěného psa. Pohled je upřený někam mimo vás a pes je měkký jen na povrchu. Svaly jsou zpevněné, když chcete pozvednout psí hlavu, nejde to. Na co sáhnete, to se nehýbá. Prostě je to dřevěné! A příšerně naštvané. Zvíře.
Přiznám se, že to na mě působí. Nemělo by! Vždyť já vím, proč ji držím doma. Pro její budoucí zdraví, pro správnou chůzi, abychom ošklivé následky spondylózy oddálily co nejvíc. Jenže vysvětlete to psovi, který chce jít za každou cenu ven! A aspoň svižně chodit, když ne běhat! Přestože jsem to špatně nesla, vydržela jsem. Holky chodily každá na vycházku podle svých potřeb a packa se lepšila.
V neděli už byla Berry úplně v pohodě (zase jsme šly jen my dvě), přešly jsme dokonce větší kus cesty, než jsme plánovaly. Protože včera bylo ještě hezky umrzlo (před dnešním sněhem, deštěm a oteplením), vzala jsem holky ven spolu. Nejdřív byla uvázaná Berry, aby se Ari v bezpečném prostoru proběhala, pak Ari, protože naše lesy jsou zvířat plné a já v zimě neriskuju.
Krásně jsme se prošly, už jsme byly skoro zpátky u auta, když kousek před námi volným klusem přeběhly ty srny (kdyby zůstaly, kde byly, vůbec bychom je nepotkaly:)) Berry běžela pomalu a jen kousek, ale stačilo to – zase kulhá. Koza pitomá. Ona i já.
Takže opět teplo, klid, veterinář. A nejspíš zase dřevěnej pes s nevrlými pohledy. Tak si říkám, kdo je tady vlastně chudák?:))
PS: Na otázku, proč tedy Berry není pořád uvázaná dal odpověď můj veterinář – měla by kvůli svému pohodlí chodit běžně na volno, protože i mimovolné trhnutí vodítkem (i když má postroj a ne obojek) jí na ta záda opravdu nedělá dobře. A Berry je v 99 % případů poslušná a neutíká (když je Ari na šňůře:)). Tak jsem to jedno procento riskla. Vždycky něco riskuju a já se rozhodla takhle.
A tak se dnes ptám: Umí se vaše zvěř na vás zlobit? Jak se to projevuje? Jak umíte být proti jejich protestům odolní? Nemrzí vás to? (Mě jo:)) Pojďme si dnes povídat o tom, jak umějí naše zvířata trucovat:))
Včera jsem tu nebyla, ale nedá mi to, musím reagovat. Ach vy bláhoví! Co víte o urážení psů vy, co nemáte jezevčíka (rofl). Její výsost Betyna První, ta se uměla urazit. Pokud jsme se jakkoliv provinili, sedla si do svého pelechu v rohu kuchyně zády k nám a čučela do kouta. Vydržela tak sedět i půl hodiny, nereagovala ani na zavolání „piškóótek“. Teprve když uznala, že nás už potrestala dost, byla milostivě ochotná si ten piškot vzít. Ale ještě aspoň půl hodiny po nás nevlídně loupala okem. Betka Druhá se tak moc neuráží, neb jí to nedovolí její vrozená nesmírná žravost 😀
Dřevěná umí být Melly, ale u ní to není uražení, u ní je to depka. Když ji měla nejčernější, hladila jsem vycpaninu, ne psa. Trpně snášela dotek, to bylo všechno. Nenatáhla čumák, nepřitulila se, když jsem přestala a nechala ruku viset ve vzduchu, nenaznačila, jestli stojí o pokračování, nebo ne. Když jsem na ni ruku znovu položila, nezachvěl se jí jediný sval. Prostě vycpanina.
Byla v téhle době na hlídání u Regi a ta mi naprosto vážně doporučila ji utratit. (Do té doby jsem jí věřila, že rozumí psům. Od té doby se na její story o všech rodinných psech, kteří skončili „špatně“, čti „příliš brzo“, dívám o dost jinak.)
Teď už je Melly v pohodě. Přijde a řekne si o mazlení. Když pohladím Dondu, vzápětí se Melly dožaduje svého dílu. Hraje si s Dondou na okusování hlav a už i sama předvádí gesto výzvy ke hře (nedělávala to, Donda si dlouho hru vynucovala taháním Meliny za ucho). Venku se netáhne kolem plotů a za keři, případně za mnou; běhá dlouhými uvolněnými skoky jako šťastný pes. Nezalízá pod křeslo. Nechá se překecat k prolízání překážek (i když má remcy, že to mezitím kólie přece už prolezla pětkrát, nestačilo by mi to?). Pamatuje si a miluje lidi, kteří sem často chodí, okupuje si je na sedačce a strašně si je užívá. Vypracovala si styl, kterému říkám Záchvat melinkaté lásky – obejme člověka packama v pase a směje se na něj otevřenou tlamou a jazykem nabok.
Kdykoli ji vidím projevovat se tak vesele, vzpomenu si na dobu dřevěnou a jsem šťastná, že jsme to spolu překonaly.
Donda je vozembouch. Dondu nelze vydeptat. Donda je tvor, který se dvě vteřiny po fest seřvání vrátí: Tak co, ještě se zlobíš, nebo už mi hodíš balonek? Miluju tě! Svět je krásnej! Hoď mi balonek!
Přeju Berušce, ať se drží co nejlíp. (h) Klidně ať dělá uraženou, hlavně když nebude dřevěně chodit. (h) (inlove)
On ti ještě někdo tady ty tvoje plky žere?
Tak jsme byly dnes u veterináře – každoroční očkování a Berryina kontrola. Na tlapě – předních tlapách (pídr to vzala zgruntu) není vidět ani cítit nic zvláštního, podle toho, že Berry jednu chvíli přestala funět, pídr podezřívá z nekalostí možná i loket. Ale před rtg nohy jsme dali přednost kontrolnímu rtg páteře – je to skoro přesně půl roku. Špatná zpráva je, že ty srůsty má i na hrudní páteři (což mi minule nad šokem ze stavu bederní páteře ušlo), dobrá zpráva je, že se to zhoršilo jen neznatelně – což paní doktorku mile překvapilo (radši nechci vědět, co čekala)
Takže pokračujeme v dosavadní léčbě (MSM a Aptoflex), Berry potřebuje dost volného pohybu, ale bez extrémů, jako je lítání za míčky nebo klacky nebo honění srnek. Pohyb je důležitý, to je to, co ji doslova bude držet na nohou. Má být pokud možno v suchu, v teple je jí líp, ale u ní je žádané teplo relativní – s jejím superkožichem. Podstatné je, že nesmí být s mokrým kožichem venku – což už hlídám.
Prostě radši moc nemyslím na to, kolik času máme a doufám, že s postupným dávkováním léčivých prostředků (od podpůrných k lékům) to snad nějak ještě nějaký čas dáme… (h)
Dede, moc držím Berry palce, aby podtup její nemoci byl nadále téměř neznatelný.
„Dřevěného psa“ nám naštěstí Trixie zatím nikdy nepřevedla. Pokud tedy nepočítám její paličatost, ta bývá nezlomná, to se umí tak zapřít, že také „zdřevění“ jen vestoje, ne v leže 🙂 Možná se neuráží proto, že my jí k tomu nedáváme důvod. Jsme její dokonalí poskoci – „její přání je naším rozkazem“ (tedy já bych byla tvrdší, ale manžel mi to „kazí“ svým „ale jen ji nech(dej ji to atd)“. Když už s ní nemůžeme jet na procházku, ač hodina H se blíží a ona je natěšená (ale my musíme někam odjet), Trixie se neurazí. Stačí, když jí nabídnu „jedlou náplast“ a je spokojená.
Co cviky na gymnastickem mici? Na uvolneni? Pro Beryssku?
kdyb jí to pomohlo- zkus to zkonzultovat s vetem..
http://www.physiodog.cz/ppc_-_rozhovor_fyzioterapie.pdf
Je mi Berrušky tak líto. Doufám, že si ty srnky už odpustí (ale nevím, co ty míčky…) a bude pohyblivá dáma ve středním věku ještě hodně hodně let. (h) (h)
Dede, určitě máte před sebou spoustu času (h) , vždyť Beruška je mladší než Denis, propána!
Na jednom strakáčském setkání nám byla představena Dornova metoda, která může pomoci při problémech kosterního a kloubního aparátu. Samozřejmě nevím, jestli by byla vhodná pro Berry, je to jen tip, kdybys přemýšlela, co ještě by se dalo udělat.
Věřím, že bude dobře a nemoc se nebude zhoršovat, Berruška je ještě mladá, opečovávaná holka žijící v milujícím prostředí, to se všechno počítá (h)
A že dělá dřevěného psa, nic lidského jí není cizí (inlove) Moje pejska dělávala „smutný oči“. Kočky na mne hledívaly opovržlivě, když byla hlazena jedna z nich. Teď už jsou to staré babky, jak hladím jednu, přiběhne druhá, prý už je škoda plýtvat časem na trucování :*
Držím Berrušce palce (h)
Denis má místo v koutě u předsíňových dveří, kam odchází přemítat nad nespravedlností světa a příkořím, které se mu děje. Jako třeba když mu odmítnu otevřít dveře na zahradu, protože už tam byl pětadvacetkrát. Nebo když je připraven odejít s páníčkem, ale musí zůstat doma. Mě tím ovšem drásá na duši, když vidím, jak tam sedí v koutku a předvádí psa v depresi. Přiznám se, že vyměknu a snažím se ho rozveselit nějakou náhradní činností. ((chuckle) Naštěstí Denisovi depka nikdy nevydrží dlouho.
Hančo, tys můj člověk 😀 Taky nemůžu vidět psa v depresi a taky jsem moc ráda, že holky k ní nemají sklony:))
Ad „protože tam byl už pětadvacetkrát“ (rofl) Jo, to teď taky dobře znám! Berry je doma (sucho, teplo), Ari venku hlídá (Ari je nerada přes den v Domě) Ari venku snad jen varovně zafuní a Berry už stojí u dveří: Pusť mě, paničko! nemůžu ji NECHAT SAMOTNOU v tom strašném nebezpečí (u sousedů přeběhla kočka:))
Uražené kočičiny taky mívám. Matěj má trucovnu v boudičce na skříni, Micka umí uraženě koukat pod křeslem. Vylezou až uznají, že trucování bylo dost. Jediný Kokeš není nasír…., tedy urážlivý, toho nerozhází nic. Micka dělá důstojnou starší kočičí dámu, ale když jde profackovat kocoury, jde důstojnost stranou. Většinou je srovná, když se chtějí spolu prát. Kokeš pak sebou plácne na zem a naštvaně práská ocasem o podlahu, ale nechodí dělat uraženého Matěj si jde stěžovat ke mně a cpe se mi do náruče.
Janino, taky máš pěkně různorodou smečku! 🙂 Mě se líbí, že se jdou kocouři schovat k tobě, když je kočka srovná! (inlove)
Kočky se snažím neprudit neb Čita je mstivá potfóra a jak se ke mně otočí zadelí,hned metelí něco záměrně shodit nebo mi pošlape pecko. Miuška je taková puclinka,neuráží se ale když ji nechci u sebe, tak mi nadává. Jenka, Jeníček, ty její vyčítavé pohledy při domnělém příkoří, to nikomu nepřeju, pak odchází zhrzeně pod schody a nepřijde a nepřijde aspoň do té doby než vyzvu k mazlení Conču. Cony ta je tak otevřená a čtivá, že v momentě vím o co jde,když je na mně naštvaná nedá se odlepit od podložky, myslím,že by se tomu dalo říkat dřevěnění ale za chvíli je zase u mně.
Dede pohlaď za mne obě holky psí. Berušce přeju ať je v pořádku. (h)
Máš holčičky psí mladé, jsou plné emocí a sdílejí je s tebou:)) „nedá se odlepit od podložky“ je taky vlastně popis dřevěného psa 😀
Kočky jsou své a já jsem pokaždé, když si na Čitu a Miu vzpomenu strašně vděčná, že získaly domov právě u tebe (h)
vzkaz pro Berry :
Milá Beruška, ani nevíš jak tě chápu.
Už 2 měsíce mě moc bolí a zlobí záda, běhám po neurolozích, léky ,obstřiky.
Bolí to už 2 měsíce, nemohla jsem ani chodit.
Ale dnes mi paní neuroložka řekla, že mě z toho dostane. Absolvuji 8-denní intenzivní injekční léčbu a rehabilitaci.
A já jí věřím.
Takže Beruško vydrž to omezení, ono bude lépe.
teta Míša
Berry mává a děkuje! 🙂
Míšo, taky držím palce, tyhle zádové průšvihy bohužel znám, byť zatím ne v tak intenzivní podobě. Tak ať osmidenní kúra zabere a rehabilitace taky, ta je moc důležitá. A ty do měsíce zase spokojeně běháš (inlove)
Já také. Ale řešil jsem to chirurgicky a od té doby nevím, že mám záda. (Do nemocnice mne přivezli nechodícího na vozíku, za 14 dní jsem odešel bez bolestí po svých).
Naši kočičáci všichni se uměli urazit.
Nejvíce to šlo Hepince, její pohledy přímo vraždily. A dokázala se urazit na hodně dlouho.
Ale i kluci kočičí se uměli a umí Danda dívat stranou a nemluvit. Ale u nich to nemá dlouhé trvání.
Tak tu čumím z okna na husté sněžení bílé stromy a auta. Vzpomínám na kočičky doma jak jim je smutno a snad to tady nějak přežiju. Chybí mi pohyb a nějaký zdroj zábavy. Jediný pokoj bez tv. To jek posr… snad mi sem odp.pratele donesou rádio. Čtení už mě taky nebaví.
Karolínko, držím palce, ať jsi zase dostatečně čupr a se svými kočičkami doma! V nemocnici jsi v Mostě?
Karolino, koukej z okna a uzdravuj se! Musíš nám dát vědět, jak to jde s tebou a kožíškama v Mostě! Tak se čiň!
Karolino uzdravuj se ať můžeš být brzo s námi a v novém domově s kočičkami. (h)
Karolíno držím palce, ať je lépe.
Karolíno, ať je brzy líp! Na jak dlouho to vidíš? 🙂
Karolíno, přeju, aby ti čas v nemocnici rychle utekl! Nějakou tlustou detektivku, od které by ses nemohla odtrhnout, by to chtělo. 🙂
Karolíno, přeji brzké uzdravení.
Tak naštvat kavalírky dá hodně práce… leda je plesknu, že provedly něco fakt echt protivnýho, to pak zalezou na pelech a tváří se ukřivděně. Jelikož jsem v tu chvíli obvykle naštvaná, ani nechodím zjišťovat, jestli dřevěný jsou nebo ne. Vydrží jim to stejně jenom chvilku. Adelína s přišlápnutým ocasem nebo packou je ublížená asi půl minuty, dýl jí to v hlavě asi nevydrží, řekla bych. Zato Oriáš to zvládá za všechny. I jen spot za krk znamená, že mě aspoň 24 hodin přehlíží jak zahradu. A to nemluvím o zásadních urážkách na cti, jako je podávání léků, cesty na veterinu nebo přivezení Ohavného Skřeta. Moje prohřešky mi byly odpuštěny až po Vánocích! A to jsme Adelínu přivezli 26.listopadu!
Matyldo, vidíš, jak nám narušuješ rodící se podezření, že holky jsou ty urážlivější:))
Jo a tos nezmínila, že se Oriáš umí vzteky pob… pozvracet! 😀
jj, to neumí jen Ori….
Naštvat Čertíka? možná, že něco existuje, ale ještě jsem nezjistil, co.
Kluci (Ernest a Zikmund) jsou absolutně nenaštvávací ať se děje, co se děje. Erník jest radovan téměř v každé chvilce svého života (akorát když vidí, že už se jde fakt domů, to se zasmuší, leč nenaštve) a je v jeho povaze mne stále přesvědčovat, že on je ten jediný, který mne miluje i když vypadám jak stará čarodějnice. Zikmund je sice méně radovanem, ale o to více si se mnou povídá – v podstatě mi toho za den poví víc, než leckdy Jeník. Nikdy se nestalo, že by nám něco provedl na potforu (počůral boty nebo něco v tomto smyslu) – zlatý kocour nejenom na pohled.
Z toho vyplívá, že dřevěného psa u nás dělá Brooke – ovšem jak ta nás umí někdy přehlížet! Jako lán obilí! Například ráno nerada vstává – Ernest už od kuropění desetkrát seskákal všechny schody nahoru a dolů (teda naopak) jak se těší ven a milostpaní polehává v pelíšku pod dekou (jest zimomřivou) s elegantně překříženými tlapkami a jsme pro ni méně než vzduch. A když ji z pelechu vysypu, důstojně odkráčí do obýváku a sedne do křesla, aniž by o mne zavadila pohledem. Holt dáma vstává, až je vyspaná do krásy …
Ygo, nebýt Maxe, tak bych kývla na rozdělení – kluci v pohodě, holky to umějí dát paničce sežrat:)) Ovšem Max se uměl urážet parádně… jenže on byl jezevčík, což mluví za vše 😀
Mimochodem těší mě představa Erníka jako radovana, prostě je moc příjemné si takového pejska jen představit:))
Dřevěný pes, když máš dvě? Kdo by zkusil dřevěnět, bude opovržen a bude viditelně mazlen ten druhý. Víc než pár vteřin bych dotyčnému dřevu nedávala, pak se milé dřevo narve pod mazlící ruku „když už mě nevyvenčíš, tak mě aspoň pohlaď“ 😀
Ale ono i s jednopsem – nechceš? Trhni si chlupama – a ono si milé zvířátko umí rychle spočítat co je pro něj výhodnější.
Dělá to proto, že jí to žereš.
Petro, tyhle triky na Berry neplatí, už proto, že mě zná do konečků mé duše a ví, že ji miluju, ať se tváří jakkoliv. Ačkoliv mě mrzí, když se na mě zlobí (ono jí to nikdy dlouho nevydrží:)), tak jí nechávám prostor na její názor, však ona ho zase změní. Navíc holky vědí, že mě baví, když jsou kreativní 😀 Stejně jako vědí, že jsou mantinely, které se nesmějí překročit. Berry může dělat dřevěného psa, ale nikdy by ji nenapadlo třeba na mě zavrčet. Za jakýchkoliv okolností. A podobně.
Ari je zatím pořád taková průzračná studánka… 🙂
Tak jinak – aby mohl být (nejen) pes uražen, musí na to někdo „přijít“ a zareagovat. Jenže když na mne předvede něco takového – tak ho prostě nechám být. Ono to dotyčného přestane bavit, když není jeho uraženost řádně zaregistrována a litována. A funguje mi to u všech, i u koček.
Vrčení není nic jiného než další komunikační signál, znamenající „tohle už je na mne moc, nezvládám situaci“. Pravda, normálně vedený pes s normálním páníkem nepotřebuje zacházet takhle daleko, ale když už se to stane, je nutné se zamyslet nad tím proč byl pes nucen sáhnout až sem a co jsem udělal špatně (ne couvnout, ale přemýšlet a ukončit situaci s klidem a rozumem a dál takovým situacím pokud možno předcházet)
Naše operní diva se umí naštvat velice rychle a dává nám to velmi najevo. Důvody jsou vcelku jasné – například jsem si dovolila přespat jednu noc mimo domov. Nedejbože, že bychom jedli něco dobrého a nevydali desátek. Stačí také, když na procházce zatočíme k domovu a z vesele čuchajícího pejska se stane zpruzelá černá hromada, která se za námi táhne jako melasa. Prakticky každá akce, kterou ona neschválila, nese s sebou trest.
Inko, zpruzená černá hromada mě dostala 😀
Víš, co by mě zajímalo? Byli vaši ostatní fudláci stejní? (kluci) Co jde na vrub Majdiny povahy, co na to, že je to ženská?:))
No, Bohoušek miloval i zem, po které jsem chodila, tam by nikdy nedošlo k tomu, že bych JÁ něco udělala špatně. Mimi bylo rozmazlené jedináček, ale nepamatuji se, že by nás trestal nebo se urážel. Madam je dominantní velitelka, to vidíme ve smečce, doma ví, že jsem to já, kdo velí, ale teda zas mi to dá sežrat jindy. Myslím, že v první řadě je to povaha a v druhé to, že je to ženská. Ve třetí řadě pochopitelně, že je to fudlák, ta povaha plemenná je u ní velice silná. Ty sáhodlouhé rozhovory o tom, co se smí a nesmí a musí momentálně dělat!
Šarik se na mě nezlobil nikdy…kočky jak kdy a jak kdo.. když se od tebe kočka otočí a vidíš jen ty žalující záda, ony přitom sedí a zády k tobě a neslyší a nevidí a nekomunikují, tiše si sedí a žalují..když sedí u zdi,připadají mi jak u zdi nářků (ale tam prý takový klid není)..jen podle těch zádíček poznáš,že jsou ublížené..to je docela slušná tortura. raději zasyčení a seknutí packou než tohle…a udržet kočkuv klidu? Na to potřebuješ vysokou kočičí… a vysledovat,jestli to pomalé plouhání po bytě a nářek,je jen to,že jí někdo čórnul její hračku a někam ji zasel nebo,že tý kočce něco je, to je někdy o nervy…
Sharko, kočky neumím (nebo spíš je umím málo) a tak je hůř čtu. Popravdě bych se musela učit úplně od začátku, kdybych měla kočku… 🙂 Takže ty s tou tvojí kočsmečkou máš vpravdě vysokou kočičí! (inlove)
a někdy jsem zralá na ty Bohnice 😀
Tohle by mne mrzelo hrozně. Mám kliku, zatím jsem nemusela Indy nijak v ničem omezovat a ať přemýšlím jak přemýšlím, ještě se na mne nikdy nijak nezlobila. A jak tak čtu o Berry doufám, že to tak zůstane.
Uvidíš, ono to nikdy nepřijde u mladého pejska (pokud to není jezevčík:)) Berry je absolutně oddaná a milující, ale odjakživa není úplně čitelná, nechává si ledacos pro sebe. A pak mi to sděluje po svém 🙂
Třeba Ari bylo předevčírem pět let (to to letí!)a pořád je to studánka průzračná, ta ukáže každý pocit, který se jí mihne hlavou (a srdcem:)) Třeba to tak zůstane, třeba ne…
Ale jedno vím určitě – na obě se můžu naprosto spolehnout 🙂
Jasně, Indy je ještě mlaďoch, čerstvě dvouletý, kdo ví, čeho se od ní můžu dočkat, až bude starší. Zatím to spíš vypadá, že bude spíš studánkoidní jako Ari, ale co může člověk vědět. Berry je nejspíš osobnost, která má na spoustu věcí svůj vlastní názor. A navíc má zdravotní problémy. Třeba jí dojde, že všechno to omezování je pro její dobro.
Arince už bylo pět? Legýsek bude mít pět sedmého února. A Luxík už dvacátéhošestého ledna osm. Máme ty naše psí děti stejně staré a strašně to letí. Naši kluci neumí být uražení. Legy je strašný mazel a jak může tak se cpe pod ruku a nechal by se hladit do vyhlazení. Lux ten je takový svůj. Hladí se jen když on chce. A urážlivý není.