Většina světa ví, že se muslimové dělí na šíity a sunnity a že rozštěpení přišlo na odpovědi na otázku, kdo bude vůdcem všech muslimů po smrti proroka Mohameda, zdali Abú Bakr, který se stal prvním chalífou, nebo Alí, Mohamedův synovec. Potíž je v tom, že většina světa neví, že tím to všechno jenom začalo. Skutečnost, že se obě větve islámu vyvíjely odděleně, vedla k tomu, že vyústily v dvě poměrně odlišné teologie, byť si to ani jedna ze stran nechce přiznat a trvá na tom, že „islám je jen jeden“.

Odlišnost obou větví ovlivnila zejména skutečnost, že se perské impérium v roce 1501 rozhodlo z geopolitických a strategických důvodů přinutit všechny perské muslimy ke konverzi k šíitskému islámu. Důvodem bylo zejména posílení unikátní perské identity ve vztahu k Osmanské říši, která byla tou dobou hlavním perským rivalem. Idea byla taková, že bude-li mít Persie/ Írán odlišné náboženství, bude pro impérium snazší budovat a rozšiřovat svůj vliv. Šíitský islám tím dostal velmi svébytně perský charakter, který ovlivnilo zejména původní perské náboženství – zoroastrismus – a charakter říše, coby staré, centralizované a velmi byrokratické entity.

Šíité byli od počátku v menšině; dlouhodobě se jejich populace pohybuje kolem 15 % globální muslimské populace a mnohým většinovým sunnitům jsou trnem v oku. Z teologických důvodů sunnitům nejvíce vadí velmi laxní přístup šíitů k tauhídu, tedy nauce o jedinosti Boží; šíité jsou sunnity často obviňováni z polyteismu, tedy z toho, že nevěří v jednoho Boha, ale uctívají celou řadu jiných osob. Zejména pak dvanáct imámů, kteří byli podle šíitů prvními následovníky proroka Mohameda a kteří mají status odpovídající svatým. Poslední z nich, Mahdí, se podle šíitů narodil, ale je skryt a přijde jednoho dne na svět a s sebou přinese mír a spravedlnost pro všechny. Tuto postavu zmiňují pouze někteří sunnitští učenci okrajově, ale nemá pro sunnitský svět výraznější vliv; šíité ovšem Mahdího uctívají jako svatého a jako spasitele a vykupitele najednou. Člověk celkem snadno porozumí, proč mají sunnité s touto interpretací problém, pokud zásadně trvají na tom, že jedinou bytostí, kterou by měl správný muslim uctívat, je Bůh a pouze Bůh.

Šíité mají svůj (ne úplně přesný, ale pro ilustraci se dá použít) ekvivalent katolických svatých, světí imámy a mají, podobně, jako Katolická církev, hierarchii, zatímco sunnité jsou decentralizovaní, imámové nejsou svěceni, ale jsou, dalo by se říci, „poučení laici“. Mají čtyři hlavní školy výkladu islámského práva a spoustu náboženských autorit, které jsou vůči sobě navzájem na podobné úrovni, ale rozcházejí se ve svém učení. Dále šíité mají často honosné a zdobné hrobky – sunnité mívají pouze jednoduché náhrobky se jménem a datem narození a úmrtí. Sunnité mají absolutní zákaz zobrazovat Boha, proroka Mohameda a u konzervativnějších proudů i cokoliv dalšího – lidi, zvířata, přírodu, a tak dále. Šíité oproti tomu zobrazují kromě Boha vše, i proroka Mohameda, jediné pravidlo v tomto ohledu je, že nemá být zobrazen ve znevažující podobě. Obdobně je rozdíl i v chápání hudby: zatímco sunnité hudbu jako takovou zpravidla odmítají celkově, šíité odmítají „hudbu vedoucí k dekadenci“, tedy zpravidla taneční hudbu, zatímco ostatní je dovolená. Zde je záhodno říct, že většina muslimů, ať už sunnitů nebo šíitů, hudbu poslouchá ve velkém a jakoukoliv a ze „zákazu“ si nic nedělá. Pokud by se to hodně, ale skutečně hodně zjednodušilo, šíité jsou podobní katolíkům, ale na rozdíl od skutečných katolíků jsou ve výrazné menšině, zatímco sunnité jsou zhruba, zjednodušeně, podobní protestantům, pokud tedy popisujeme rozdíly mezi těmito dvěma proudy v islámu.

Menšinový charakter šíitů, jakož i fakt, že bývají mimo oblasti, kde jich je většina, pronásledováni, je i jedním z důvodů, proč mají šíité dovolenou takíju, tedy lež o vlastním vyznání; správný muslim by neměl lhát, ale šíita, který lže o svém vyznání v případě ohrožení, podle šíitského pohledu nehřeší. Tento koncept bývá na Západě často interpretován jako možnost všech muslimů beztrestně o čemkoliv lhát, ale tak to není. Týká se jen šíitů a jen v tomto případě.

Jak jsme již řekli, hlavním charakterem, odlišujícím šíity od sunnitů, je jejich hierarchie. Na čele šíitů (teoreticky) stojí velký ajatolláh (v zásadě ekvivalent papeže), pod ním jsou ostatní ajatolláhové (v zásadě ekvivalent kardinálů) a pod nimi další klerici až k místním imámům v jednotlivých mešitách. Co ovšem šíity od katolíků odlišuje naprosto zásadně, je schisma, které v šíitském světě panuje, a které je podobné době, kdy jsme měli v Evropě papežů několik. V současné době si titul velkého ajatolláha nárokují dva: Alí Sistání v iráckém Nadžáfu a Alí Chameneí, který je zároveň nejvyšším vůdcem Íránu. První zmíněný je velmi tolerantní a otevřený k jiným náboženstvím, druhý je velmi konzervativní a kromě toho, že zastává konzervativní pozice, je ještě k tomu perský nacionalista. Jak k tomu došlo?

Třebaže byl šíitský islám íránským státním náboženstvím od počátku 16. století, u šíitů nikdy nefungoval „caesaropapismus“. Vždy byla hlava kléru a hlava státu; obě instituce reprezentovali dva různí lidé. Až do Rúholláha Chomejního, který v roce 1979 vyhlásil islámskou revoluci a stal se zároveň velkým ajatolláhem a nejvyšším vůdcem země. Alí Sistání se stal velkým ajatolláhem pro všechny, kteří tuhle Chomejního hru odmítali a Alí Sistání dodnes odmítá se jakkoliv podílet na světské moci v Iráku, kde sídlí. Potíž je ta, že Alímu Sistánímu je 87 a Alímu Chameneímu 78 a začíná se spekulovat o tom, kdo oba nahradí a jestli náhodou je třeba oba nenahradí jeden velký ajatolláh a neukončí schisma; od počátku protirežimních protestů v Íránu tohle téma rezonuje víc, než kdykoliv jindy.

Jak jsme si už řekli, šíitský islám, třebaže na počátku měl charakter „jiného názoru na to, kdo bude následovat proroka Mohameda“, vyrostl skrze oportunismus perského impéria v íránské státní náboženství. Hlavním důvodem bylo to, že má hierarchii, u které rozhodnutí shora musejí být akceptována dole a také to, že ten, kdo seděl nahoře a rozhodoval, byl v Íránu a ne jinde. Tímto způsobem se šíitský islám šířil všude tam, kde perské impérium mělo své državy. Když se dnes íránský režim na tyto vazby odvolává, reálně mu o žádné náboženství nejde, ba ani o to, aby bylo na světě více šíitů. Hlavním důvodem íránského zájmu o zahraniční šíity je fakt, že žijí ve strategicky velmi zajímavých oblastech a že mají s Íránem něco společného, na čem se dá stavět, respektive čím se dá ospravedlnit případná aliance.

Šíité se, na rozdíl od některých sunnitských extrémistů, neangažují v takovém tom chaotickém teroristickém boji, kterého se Evropa poslední roky tolik obává; šíité nepáchají sebevražedné atentáty – podobně, jako katolíci, mají přísný zákaz sebevraždy z jakéhokoliv důvodu – a jedinou šíitskou teroristickou organizací je libanonský Hizballáh, kterému nejde ani tak o náboženství, jako o boj proti Izraeli za íránské peníze (je v podstatě jen zahraniční prodlouženou rukou íránských Revolučních gard; Revoluční gardy, zkráceně IRGC, jsou pak v íránském režimu vcelku přesným ekvivalentem československých komunistických Lidových milicí).

Hizballáh není typická teroristická organizace, jak ji známe: je to spíš kombinace mafie, armády, politické strany, sociálního systému pro libanonské šíity a až nakonec tajné služby, která občas používá teroristické metody proti civilistům, ovšem nikdy ne sebevražedné. S výjimkou Hizballáhu šíitští teroristé nejsou. V Jemenu válčící Hútíové bývají Saúdy za teroristy označováni, ale jde pouze o regulérní povstalce proti jemenské mezinárodně uznané vládě, která šíity dlouhodobě perzekuovala. A Írán, stejně jako Rusko, velmi rád využívá skutečné, nebo i domnělé křivdy na „šíitských bratrech“ kdekoliv v regionu, pro posílení svého vlivu ve svém „blízkém zahraničí“.

Proti šíitům stojí i všichni naši islamističtí nepřátelé: al-Káida, Islámský stát, Muslimské bratrstvo, Tálibán, jakož i okrajovější extremistické skupiny; šíité jsou z tohoto důvodu, i z důvodu daleko bližší hodnotové spřízněnosti se Západem, lidé, se kterými bychom si mohli dobře rozumět. Jenže tak jednoduché to není.

Jak již víme, centrem světových šíitů je Írán, maximálně tak Irák, mluvíme-li o následovnících Alího Sistáního, a i Irák je dnes pevným spojencem Íránu (protože je šíity ovládaný). A od roku 1979 je Írán se Západem na nože; v jednom z dalších dílů se podíváme na to, proč tomu tak je, ale tato skutečnost, v kombinaci s tím, že si protizápadního étosu (navzdory společným hodnotám v mnoha ohledech) všimlo Rusko, způsobila, že blízkovýchodní šíitské státy a šíitské reprezentace jsou napojeny nejčastěji na Teherán a někdy i na Moskvu, což z nich dělá, navzdory tomu, že si hodnotově celkem rozumíme, pro Západ velmi problematického partnera.

Šíité byli na Blízkém východě dlouho ve velmi špatné pozici. Byli silně utlačováni v Iráku za vlády Saddáma Husajna, dodnes jsou mezinárodně uznanou vládou utlačováni a mučeni v Jemenu, podobně se k nim chová Saúdská Arábie, kde jsou v menšině a Bahrajn, kde jich sice je většina, ale jejich vláda je loajálním spojencem Saúdů. Až americké zásahy na Blízkém východě po roce 2001 způsobily oslabení jejich tradičních nepřátel (zejména Saddáma Husajna) a Írán se tak chopil situace, protože pochopil, že si může udělat impérium ze „šíitského světa“ podobně, jako to zkouší Rusko s „ruským světem“.

Západ je v případě šíitů ve velmi složité pozici: musí manévrovat mezi skutečností, že hodnotově to jsou muslimové, kteří jsou blízko našemu pojetí života, ale jako na potvoru mají spojence, které my nemůžeme, ze zcela jiných důvodů, s šíitským islámem zcela nesouvisejících, vystát. Zatím nemáme jedno pořádné stanovisko, jak se k nim postavit, ale hodiny tikají a chtělo by to ve věci mít jasno.

A mimochodem, taková drobná zajímavost, která odporuje očekáváním, nakonec: šíitský islám je jedním z nejtolerantnějších náboženství na světě, pokud jde o transsexuály. Podle šíitského islámu má pohlaví duše, a pokud se člověk narodí do „nesprávného těla“, je plně podporován společností ke změně pohlaví, protože zůstal-li by fyzicky původním pohlavím, mohl by „hřešit“ tím, že bude mít homosexuální svazek (a v této otázce je šíitský, stejně jako jakýkoliv jiný islám velmi konzervativní), a ještě takový, že by ním partnera či partnerku uváděl v omyl. Z tohoto důvodu je íránská teokracie jednou ze světových velmocí, pokud jde o umožňování a financování změny pohlaví. Není potřeba ani dodávat, že sunnité tento pozoruhodný aspekt šíitské teologie považují za další důvod k tomu, proč šíity považovat za odpadlíky pochybných mravů.