Máme poslední čtvrtek v měsíci, tedy přišel čas se podívat, co právě čteme. Nebo spíš – co budeme číst! Protože je těsně po Vánocích a v mnoha domácnostech se objevily nové knihy. Někdy jednotlivě, jindy v celých hraničkách!
Ano, i já jsem byla hodná a dostala nové knihy! A to navzdory tomu, že celá rodina ví o knihovně v mém Kindlu a kvůli tomu, že v ruce držím pořád stejnou elektronickou čtečku, ztrácejí přehled o tom, co vlastně čtu. Zato vědí, že čtu vlastně pořád.
Tak co mi tedy letos Ježíše naježil? Tak předně to je přehled grafického díla Leonarda da Vinciho. Nádherná kniha a ty obrázky!:)) Skici, kresby, detaily z velkých pláten, anatomické kresby, kresby přístrojů, opevnění, plány měst. Je naprosto neuvěřitelné, co ten člověk obsáhl!
Já jsem samozřejmě věděla, co byl zač, viděla jsem na vlastní oči některé jeho obrazy. Ale takhle detailně, skoro bych řekla – s pátravými detaily jeho tvorby, jsem se nikdy předtím nesetkala. Pokud máte v rodině někoho s výtvarnými sklony, pak je to kniha, od které se (patrně:)) neodtrhne. Malý detail – je napsaná anglicky. Upřímně řečeno, nějakou dobu trvalo, než jsem si toho vůbec všimla. Ne proto, že jsem tak dokonalá v angličtině, ale protože když jen letmo kouknete na popisek pod obrázky, které mají vaši plnou pozornost, tak jazyku až tak pozornost nevěnujete:))
Druhou knížku jsem vlastně znala – tedy její předchozí vydání. Jde o populární „Školku“ od Roberta Fulguma (Všechno, co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské škole) a to o její doplněné vydání. Užívám si ji znovu, možná po těch letech i jinýma očima. Autor je mi velmi blízký svým pohledem na svět – řekla bych, že oba mluvíme podobným literárním jazykem. Doporučuju!:))
Třetí knihou je soubor povídek ze světa Kvítku karmínového a bílého nazvaný Jablko. Autor – Michel Faber. Tak do té jsem zatím stačila jen nahlédnout, číst budu někdy příští týden, tedy svůj názor vám budu moct svěřit nejdřív o příštím knižním čtvrtku:))
Martin také dostal hromádku knih… viz foto. Nabídl mi je ke čtení, ale kapku váhám:)) Asi „nejbezpečnější“ mi přijde životopis Arnošta z Pardubic, určitě nahlédnu do knížky od Eca a do „Vězňů geografie“, ale nejsem si jistá, jestli ty knihy opravdu přečtu celé. Dám vědět:)) Etnické čistky v moderní Evropě si určitě odpustím, po takovém čtení bych asi měla problém usnout. Popravdě mi stačí to, co vím už teď.
A tak se dnes ptám: Co vám přinesl Ježíšek ke čtení? Jestlipak se strefil? Byli jste něčím opravdu překvapení? Už jste něco přečetli? Co byste nám ostatním za sebe doporučili?
Máme další z knižních čtvrtků na Dedeníku, tak si pojďme povídat o knihách:))
Půjčit nepomůže 🙂 Ty nejdůležitější mám a některé snad koupím v antikvariátu, mám i jiné na tohle téma a angličtina mi nevadí.
To mělo být dole pod Aidou.
Když už tu tak dnes plevelím (jídlo a knížky jsou moje nejoblíbenější diskusní témata; jím a vařím moc ráda, a pokud jde o knížky, rodina mi našla diagnózu, prý jsem „lekturomaniak“, čtu všechno a pořád, kdybych nečetla, asi bych nebyla), tak bych s dovolením přidala tip na dvě fajn knížky pro velké malé (ale hlavně zvídavé) kluky. Kdo zná komiks xkcd nebo jméno Randall Munroe, asi už tuší. Nedávno tu od něj vyšlo „Co kdyby?“ (What if) a Velký vysvětlovač (Thing explainer). Klučičí dítko je unešeno, ležel v tom celé svátky. Odkaz na Kosmas zde: https://www.kosmas.cz/hledej/Randall%20Munroe – úžasné ilustrace, úžasný text a velice kvalitní překlad. Vřele doporučuju.
Byla jsem „nenápadně“ tázána, kterou z knih o Belmondovi, které vyšly právě před Vánoci, bych měla raději. Nemohla jsem se rozhodnout, tak mi syn nadělil obě. 🙂 Kniha Mých tisíc životů je životopis a Belmondo o Belmondovi je výpravná kniha plná fotografií, z nichž mnohé jsou ze soukromého archivu. Tu jsem už stihla prolistovat, je bezvadná.
Já jsem snaše nadělila dvě knihy od manželského dua Šichtařová – Pikora (Lumpové a beránci – ta sice vyšla už před časem, ale bylo to její přání a pak novinku Robot na konci tunelu), takže si počkám, až je přečte a půjčím si je.
Hele, Belmondo – tímto zjišťuju, že jsem ho koupila Frantovi a zapomněla mu ho dát pod stromeček 😀 . No, bude mít narozeniny…
Docela by mne zajímal ten Robot na konci tunelu, až přečteš.
Já už spoléhám jedině na papír, na vlastní hlavu ne – mám seznam tipů na dárky, které postupně poprvé odškrtávám, když je koupím, a podruhé (jinou barvou), když je zabalím. (chuckle) Takže letos jsem kupovala dvakrát jen jmenovky na dárky, ty první jsem založila tak důkladně, aby je náhodou neobjevily vnučky, že ve finále jsem je neobjevila ani já.
Zabíjím čas, tak ještě něco připíšu. Mně Ježíšek donesl knížku od synkových kamarádek, jedna ji napsala, druhá ilustrovala, jmenuje se to Losos v kaluži. Jsem teprve na začátku, ale zatím se mi to líbí (a slzím u toho, uvidíme, co se z toho vyklube).
Toť z beletrie vše, pak už jen dvě kuchařky od Yotama Ottolenghiho, které jsem si přála – Plenty (Hojnost), ta je vegetariánská, a Jerusalem (Jeruzalém), ta je židovská. Kvůli špatné kvalitě českých překladů tohohle žánru jsem si radši přála originál, bohužel jsem zapomněla, že se tam vše bude měřit v uncích a librách. 😉 😀 Budu si holt muset udělat nějakou tabulku, čičo. 😉 Ale recepty jsou tam krásné a obrázky jídel ještě hezčí.
Aido, pořiď si kuchyňskou váhu, kde se dá přepínat z gramů na unce – mají to snad všechny elektronické váhy, a můžeš jet podle originálu 😀 .
Asi ani nepořídím, mám takovou pěknou klasickou a staromódní Soenhle Tuto: https://www.alza.cz/soehnle-silvia-d413490.htm?layoutAutoChange=1), moc se mi líbí, radši budu přepočítávat; cestou dom jsem si uvědomila, že v jedné anglicky psané kuchařce (kterou tu taky pořád inzeruju, je skvělá) ty převody mám.
To je ona, ta kuchařka: https://www.amazon.co.uk/1000-RECIPE-COOKBOOK-Recipes-occasions/dp/0706405315 – vařím podle ní už 30 let.
Hmm, váha vypadá hezky, ale asi jen jako dekorace. Většina receptů, pokud nejsou pro velkokuchyně, vyžaduje trochu jemnější stupnici než dvacet gramů 😉
No, když už vařím (jakože když nejsou děti doma, tak tomu moc nedám), tak vařím spíš navelko. Když ona se mi ta váha kdysi tak líbila, no, mám ji asi 6-7 let a pro naše potřeby stačí. Vím, že to není nic sofistikovaného, prostě jen obyčejná (hezká) váha, no. 😉
Plus mínus dvacet gramů – mně by asi taky stačila. Já vážím spíš tak, aby to nebylo až tak úplně od oka. Mně by spíš zabírala moc místa – mám takovou placatou, co vypadá jako prkýnko na krájení, ale že by byla ve vážení o moc přesnější, to si nejsem jistá (rofl)
Váha je moc pěkná, dekorativní, taková tradiční, to je fakt. Já už jsem si ale zvykla na takovou tu skleněnou placičku. Jednoduše ji otřu a je čistá, žádné čištění a leštění, můžu si na ni postavit jakoukoli nádobu a do ní vážit a přivažovat a je celkem přesná (nedávno jsem na ni jen tak ze zvědavosti postavila čerstvě koupený pytlík mouky a ejhle, velké překvapení – kilovka mouky vážila i s papírovým pytlíkem 940g, zajímavé!).
Mívala jsem po babičce ještě takovou tu tradiční váhu s dvěma miskami a sadou závaží. Byla opravdu krásná, ale vážení na ní nebylo nic moc. A docela často jsem musela leštit ty misky, aby byla fakt krásná. Při stěhování jsem ji věnovala zájemci z řad stěhováků, tak doufám, že jim udělala doma radost.
Tu mám taky, ve VM, po babičce, i s tou sadou závaží.
Tu mou současnou skladuju ve skřínce nad digestoří nad sporákem, zvlášť váhu, zvlášť tu misku (je o tu váhu opřená naštorc, teda svisle).
Aido ta váha je krásná. Moc se líbí.
Knížky jsem dostala čtyři a už se těším, neb na výběr od dětí se můžu spolehnout. Začetla jsem se hned do knížky povídek K.J.Fowlerové Černé sklo. Předminulé vánoce jsem od této autorky dostala knížku Všichni jsme z toho uplně na větvi. Název může působit trochu rozverně, ale příběh je to velmi silný, komu jsem knížku půjčila byl z ní „na větvi“
https://www.databazeknih.cz/knihy/vsichni-jsme-z-toho-uplne-na-vetvi-245291
Až vše přečtu podám „raport“ jak se to letos Ježíškovi povedlo 🙂
Dede: Ježíškovi výběr chválím, jsem moc zvědavá, co řekneš na toho Eca (podle mě jsou knížky tohoto typu dnes nanejvýš důležité a bohužel i aktuální) a Jablko (autor to napsal až po „Kvítku“, aby nebyli čtenáři, kteří si oblíbili Sugar a její dobu, moc smutní – moc si nedokážu představit, jestli ty knížky můžou fungovat samostatně, resp. tenhle „druhý díl“; no, však uvidíš).
P.S. Pokud se Ti to líbit bude (a pokud jsi četla, nebo budeš číst i Kvítek), k další četbě v tomto žánru můžu doporučit Zlodějku od Sarah Watersové.
Loni dva kousky, letos jeden. Takové rádoby detektivky, ale pro mne ne příliš ,,jedlé“ A Leonarda od Merežkovského, (oba díly), jsem kdysi měl a četl, než přišla v r. 2002 povodeň. A docela by mne zajímalo, jak by se uplatnil dnes. a předloni jsem dostal ,,Jak se měří svět“ Zajímavá knížka sice na technické téma, ale napsaná tak, že je stravitelná i pro technické antitalenty.
Moje rodina má už roky přísný zákaz knih jako dárku. Já si prostě vybírám, a pokud si nejsem jistá, musím se do té knihy podívat, abych zjistila, jestli mě zaujme. A to nemyslím jen téma, ale i styl, popř. překlad, což je dneska kapitola sama pro sebe. Někdy takový špatný překlad dokáže „zabít“ i velmi zajímavé téma. Nesnáším severské detektivky, už jen to prostředí na mě působí strašně depresivně. Mám několik oblíbených autorů, jejichž knížky si hlídám. Nevadí, že každému z nich vyjde jedna kniha za rok, ono i tak je to finančně i prostorově docela náročné.
A tak jsem letos dostala „dárkový poukaz na knihu dle vlastního výběru“.
Jenže Ježíšek to nějak nestíhal, takže knížka přijde asi až po Novém roce. Nevadí. Bude to Kocour Bob.
Chápu tvůj přístup 🙂 Cítím to podobně, leč každý rok to rodina zkouší a já jsem jim nakonec vděčná:))
Kocour Bob? Neznám… dej pak vědět, jaké to bylo!
Dede, Kocour Bob je moc pěkné počtení a je to takový „must“ pro milovníky koček. Je to skutečný příběh, možná trošičku vyžehlený (ale opravdu jen malilinko), aby to bylo čtivé, a potisící dokazuje, jaké fajn věci se mohou dít, když se potkají správní parťáci ve správnou chvíli na správném místě. Doporučuju k přrčtení.
Tečko, přeji hezké chvíle nad knížkou.
V dubnu budu mít narozeniny, tak chci Kocoura Boba. Ježíšek nezklamal, dva díly Dalajlamovi kočky mi nadělil.
Před několika lety jsem byla na takovém kratším zájezdu v Toskánsku. Krom návštěvy několika krásných, leč již turisticky zprofanovaných míst jsme byli i ve vesnici Vinci. A samozřejmě v muzeu. Není velké, ale ohromující. Ten chlap byl mimozemšťan. Tam nebyly obrazy, ale funkční kopie jeho vynálezů. Neskutečné. Fotilo se tam špatně, nemám nijak kvalitní foťák, spousta protisvětel z obrazovek, které ukazovaly funkčnost těch jednotlivých modelů. Celá prohlídka byla provázena otrávenými hlasy mladých znuděných Italek, „no foto“, takže jsme si s kamarádkou kryly záda, abychom aspoň nějakou fotku urvaly. Už proto, že nebyl k dispozici jediný prospekt, jediná prezentace muzea. Možná, že to má něco společného s ochranou autorských práv, nevím. Ta cestovka pořádá zájezdy do Toskánska každý rok, ale návštěva vesnice už v nabídce programu není. Klidně bych obětovala znovu celou částku, jen abych se tam mohla ještě podívat. Mám odtamtud jen pár slušných fotek, jenže když vidím ty fotky tady na Dedeníku, jaké tu prezentujete, tak bych se silně styděla je sem dát. A tak je mám jen pro vzpomínku.
Tečko, neblázni! Tady skutečně publikují autoři s velmi dobrými fotkami, ale třeba já jsem ten typ – zamířím a zmáčknu!:)) Navíc v muzeích se obvykle fotí blbě, i když je to povoleno, něco o tom vím, fotila jsem na spoustě vernisáží 🙂 Takže pokud máš ty fotky někde na netu, tak sem s nimi. Pokud ne, tak napiš pár vět, hoď obrázky do mailu a dám to sem jako článek:)) Fakt! A ráda 🙂
Dostala jsem dvě. Jednu, Žitkovské bohyně si velmi ráda prečtu, protože jsem o ně zavadila už jako malá holka v sérii o Gabře a Málince. A byly pro mne bytosti napůl pohádkové, napůl skutečné a trochu mi to zamotalo hlavinku.
Tu druhou – nevím. Tajný život stromů mi může, nyní už dospělou hlavu, zamotat také. Mám k nim vztah poněkud… ehm, no prostě si je polidšťuji a trpím a vztekám se, když se s nimi nezachází podle mých představ. A teď se mám dočist, že oni opravdu, jaksi, no… komunikují spolu, starají se a hlídají své “děti” a mají i starost o staré, neduživé sousedy. Že jsou plné pocitů, empatií a paměti. Vypráví o nich lesník, který během svého života mezi stromy, objevoval jejich překvapivé a mimořádné schopnosti.
Takovou knížku mi dají moji nejbližší! Jestli si ji přečtu, budu asi nejen vzteklá, ale I ubrečená. A to má být dárek z lásky, ha!
Žitkovské bohyně máme a nějak to bylo něco jiného, než jsem čekala. Bude zajímavé, co na ně řekneš.
Ta kniha o stromech – viděla jsem reklamu na FB a zaujala mě Ale nemám ji. Vzhledem k tomu, že mám ke stromům podobný vztah jako ty, tak nevím, jestli se po ní pídit – radši:))
Jano, mám ke stromům podobný vztah jako ty. Povídám si s nimi a když v lese odpočívám pod stromem, v duchu ho požádám o svolení. Když přicházím do lesa, pozdravim ho, při odchodu se rozloučím se a poděkuji za všechno, co mi ten den ukázal.
Robert Fulghum je moje velká literární láska. Už od „Školky“ tvrdím, že vidím svět úplně stejně jako on, jen o tom neumím ani z půl procenta tak báječně psát.
A letošní vánoční nadílka? Vzhledem k tomu, čím se živím, jsem objevila blaho audioknih. Jen díky nim zase zvládám „číst“ tak hodně, jak jsem bývala zvyklá. Takže letos bylo pod stromečkem několik dílů Toulek českou minulostí a pokračování Saturnina. Jsem zvědavá, jak se s touhle postavou popasoval jiný autor.
Jé, taky mám nového Saturnina (jsem zvědavá a trochu se bojím, nevím, jestli se na originál dá ve zdraví navázat) a taky Toulky – poslední díl. Ten už mám přečtený a musím říct, že je skvělý – zvlášť ta část o I. světové válce. Tohle je období, o kterém toho moc nevím – ve škole (za totáče) to byl jen takový spojovací můstek k dlouhé ódě na VŘSR. Jinak zase válečnou literaturu nevyhledávám, takže tady jsem za přehled vděčná.
Věčná škoda, že tím Toulky končí – plně chápu, že se autorům nechce do nedávné minulosti, ale aspoň třeba do začátku roku ´38…
A ještě na mne čeká „regionální literatura“ – Praha 8 – známá a neznámá (když tu bydlím 🙂 ).
Tak nějak jsem čekala, jestli se objeví někdo s „novým“ Saturninem – neměla bych odvahu si tu knihu koupit (o autorovi nemluvíc:)) Tak dej vědět, jak se ti to bude líbit!
Ad 2) ona existuje regionální literatura pro Prahu 8? :O To koukám… 🙂
Městské části si občas něco vydají. Mám i rodnou Prahu 6 🙂
Regi, k audioknihám jsem se ještě nedopracovala – někdy mi vadí u knížek ten hlas, hlavně u těch, které už znám. Jindy je to fajn. Jenže já jsem přecitlivělá na hlasité čtení – třeba na frázování vět, vyslovování… prostě raději si čtu. Ale naprosto chápu, že pro tebe je to způsob, jak číst a pracovat zároveň 🙂
Naprostý souhlas, mě ty hlasy prostě ruší – zatím jsem si stáhla tři kousky – že jako do vlaku, když po celodenním zíráním do obrazovky chci ulevit znaveným zrakům, ale nechci zase usnout a přejet, že audioknihy budou to pravé – první jsem zkusila od Galbraitha Volání Kukačky, načetl Petr Oliva. Nic proti němu, hlas má příjemný, ale prostě se snaží rozlišovat postavy různými přízvuky, jinou dikcí a prostě „hraje“ – mě to strašně rozptylovalo a další díly už jsem četla klasicky. Další audiokniha byla od Petera Maye – Pán ohně, tam jsem tomu dala šanci kvůli tomu, že dvě hlavní postavy – muže a ženu – namluvili Martin Myšička a Jana Plodková, a to bylo pro mě podstatně přijatelnější, tam jsem dala i dva díly 🙂 ale stejně jsem se vrátila k papírovým knihám, a když chci poslouchat, tak si z Radioservisu stahuji staré rozhlasové hry z archivu ČRo a ty jsou skvělé – třeba příběhy Sherlocka Holmese ( napsané ovšem Rudolfem Čechurou)…
Já tedy ráda poslouchám, prostřednictvím you tube a nebo archivu ČRo buď četbu nebo dramatizace, je pravda, že vybírám nejen téma, ale i lahodnost hlasu. Takže to většinou vyhrává stará herecká škola pánové R.Hrušínský. J.Kemr, J.Adamíra ale i F.Němec, V. Preiss nebo J.Lábus. Vnoučatům kupuji CD s četbou a většinou pak umí některé pasáže zpaměti 🙂 No jsme bez televizní domácnosti, třeba je to tím. Teď k jmeninám dostali několik CD a zatím prý vítězí R.Dahl Matylda.Jeden čas stále dokola poslouchali od A.Lindgrenové – Svěřte případ Kallovi, to už jsem uměla zpaměti i já 🙂 a tak jim pak Ježíšek nadělil radio s přehrávačem do jejich pokoje, aby tu jejich vášeň k poslechu rodiče „přežili ve zdraví“ (inlove)
Pořídila jsem si předplatné Audiolibrixu. Ty dramatizace mají taky a poslouchají se fakt dobře
Díky za info. No já už poslouchám jen doma,
většinou při nějaké domácí práci. Pečení vánočního cukroví s poslechem – to miluju 🙂
Na you tube jsou i krásné slovenské nahrávky,
nojono jen je otázka legálnosti, že.
Předplatné je předplatné.
Nevyjádřila jsem se úplně přesně s tím předplatným. Říkají tomu klub: https://www.audiolibrix.com/cs/Subscription
Dede, přesně. Pracovat a zároveň číst. Je fakt, že některé knihy jsou namluvené strašně, jiné snesitelně a jsou knihy namluvené tak úžasně, že umocňují zážitek z knihy samotné. Mojí jedničkou v téhle oblasti je Mycelium od Vilmy Kadlečkové. ( http://mycelium.argenite.org/ )Nic lépe načteného jsem ještě neposlouchala.
No a na ty namluvené hůř si prostě musím zvyknout. A dá se to.
No a tady je ten problém. Já osobně nesnáším dramatizace. Doslova. Chci si vytvořit charaktery sama, takže klidné doslovné čtení bez přehrávání mi naprosto vyhovuje. za všechy třeba pan Kantůrek, když čte Pratchetta (na TýTrubce), nebo pan Geišberg.
Mycelium je použitelné, ale Běťka třeba z „ukňučené Pinkrtýny“ leze po zdi. Taky mi neseděla. Zato „El Taíl (já to napsané nikdy neviděla) je prostě ŽE NI JÁL NÍÍÍÍ 😀
Souhlasím. Někomu zase leze na nervy příliš emotivní Kamélé (Píšu foneticky i když jsem všechna ta jména napsaná viděla. Musel to být pro herce jazykolamný oříšek. Protože Vilma Kadlečková se „vyřádila“ s obrovskou spoustou přehlásek. 😉 Však si audio podobu pečlivě hlídá.)
Jojo, rozumím, někdy špatná dramatizace či nesympatický hlas všechno pokazí.
Nesporná výhoda četby je více zapojená fantazie 🙂 Ono je to podobné s převodem
psaného do filmové podoby.
Já jsem si na dělila /chtěla nadělit/ a nevydržela až do vánoc. Saturnina jsem přečetla hned jak jsem si knížku přinesla a byla jsem překvapená tím, kdo a psal pokračování. Celkem se mi líbila. Ale pan Jirotka to není.
Druhou knížku jsem si nechala poslat a také jsem nevydržela. A na vánoce není co číst. Druhá je od místní autorky která žije nedaleko v Jizerkách, Kláry Hofmanové. Jmenuje se Cesty, ještě nebyla snad ani v nabídkách. Povídky velmi silně citově nabité. Mám od ní všechny její knížky a jsou různého zaměření – od humoru přes Kittelovo čarodějné léčivé umění.
Potřebovala jsem něco odlehčujícího – chtěla jsem Aristokratku ale všechny tři díly má kamarádka tak si počkám až je přečte. Zrovna teď mám nenáročné období.
No jistě – knihy. Já dostala od Terky dvě. Jedna je kuchařka (stále má dojem – Terka – že bych měla konečně vařit především zdravě (rofl) ) Břicháč Tom a Lucie. Už jsem nahlížela, tak snad začnu i něco dle toho vařit – aspoň tu špaldovou mouku jsem včera zakoupila (chuckle) .
A další je Miniaturista od J. Burtonové. Tam jsem nahlídla jen na záložku – ne že bych o svátkách nečtla, ale mám zrovna rozečtený Strom lží (z knihovny) + další knížky (taktéž z knihovny), tak na Miniaturistu dojde později – ale nástin děje vypadá docela zajímavě, navíc i přebal je hezký (začíná se mi stýskat po ilustrovaných knihách!).
Jenda dostal soubor detektivních povídek od mistrů tohoto žánru, takže i ten přečtu – asi na nějaké dovolené (rofl)
Břicháč Tom má plnej FB reklamy, takže by mě fakt zajímalo, jak se ti ta kniha bude zdát 🙂
Jo a jak jsi tu minule psala o té knížce o psech (jak vychovávali psy pro postižené), tak tu jsem díky tobě už taky četla. Dobrá 🙂
Ygo, teď se na toho Toma dívám (doteď jsem o tom nic neslyšela) a chci se zeptat – nechce vám dcéra něco naznačit? 😉
Budu moc ráda, pokud to vyzkoušíš a podělíš se s námi o poznatky – jestli to funguje, nebo ne.
Naznačit?!!! Checheche – ona to říká na plnou pusu (rofl) – samozřejmě má pravdu, ale starýho psa novým kouskům sice naučíš, ale těžko (nod) ! Ale já se budu snažit, pane správce …
Jsem zvědavá na výsledky, pak dej vědět, taky by se mi (no, vlastně nám oběma) hodilo nějaké to kilo (a pneumatiku na břiše) shodit.
DEDE Leonarda da Vinciho mám moc ráda.
Viděla jsem na vlastní oči několik jeho obrazů ve světových galeriích.
Četla o něm knihu a viděla italský seriál ze 70-sátých let.
Byl to velice všestranný člověk, obsáhl toho ( jak píšeš ) opravdu hodně.
Jen lituju, že toho více nenamaloval.
Nejvíce se od něho líbí obraz Madona ve skalách, který je v pařížském muzeu Louvre.
Míšo, ty jeho obrazy jsou ohromující – a když vidíš ty skici k obrazům, tak zjistíš, jak vlastně ty velké obrazy vznikaly, kousek po kousku, každý detail neuvěřitelně propracovaný 🙂
Já jsem od dětství pilný čtenář a to mi zůstalo dodnes. Knihy si i sama kupuji.
Ježíšek mi letos nadělil dvě.
Plzeňsko – český slovník, je to o naší vyhlášené plzenštině.
Protože miluju retro, tak jsem dostala knihu Vzpomínkomat.
Manželovi Ježíšek nadělil knihu Plasy známé – neznámé. Moc krásná kniha. Plasy teď objevujeme, máme tam od loňská chatu.
Míšo, našla jsem ten sežranej příspěvek s odkazy, tak jsem ho sem přidala – proto je to tu najednou dvojmo:)) Jinak odkazy být v komentáři mohou, ale jen po jednom…
Od dětského věku jsem pilný čtenář a to mi vydrželo dodnes. Knihy si kupuji i sama.
Letos jsem dostala od Ježíška ¨
Plzeňsko – český slovník.
Je to o naší “ plzeňštině “ https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/232/453_bg.jpg
Protože já miluju retro, tak jsem dostala knížku Vzpomínkomat https://knihy.abz.cz/imgs/products/img_524923_orig.jpg
Manželovi nadělil Ježíšek knihu o Plasích,kde máme od loňského roku chatu Plasy známé – neznámé
https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/232/889_bg.jpg
Ten Vzpomínkomat – na jaké období se to vztahuje? 🙂
Nebude to něco ve stylu „Babičko, vyprávěj“? (to dal letos syn naší babičce, byla z toho celá na měkko – jde vlastně o to, aby ten obdarovaný do té knížky vpisoval vlastní vzpomínky, aby si to časem mohla vnoučata přečíst).
tohle ne, to je normální knížka vzpomínek a fotografií.
Aha, dík za opravu.
Mě tam zmátlo to, že „můžete si dotvořit sami ze svých vzpomínek“.
od roku 1970, kdy autorka narodila asi tak do 80 let. Ale je pěkná. Hlavně já ráda vzpomínám.
Já jsem pod stromečkem našla dvě knížky od Jany Skarlantové- Ze života prababiček, což je doba a móda secese, a Diskrétní elegance, což je móda mezi válkami. Moc jsem je chtěla a Ježíšek se snažil 🙂
Tak Ze života prababiček mě taky zajímalo, ale nějak se mi nepodařilo dát vědět Ježíškovi 😀 Jsem zvědavá, co na ni řekneš, až ji přečteš!
Ještě mám zálusk na „Dle kuchyně pozná se hospodyně“ od stejné autorky a její kolegyně, tu taky chci 🙂 Skarlantové dlouho nic nevyšlo a najednou tolik!
Jestli je to ona, měla jsem od ní kdysi v pravěku „Od krinolíny k džínsům“, ani nevím, kam to přišlo.
Jinak, pokud by Tě tahle tematika zajímala víc do hloubky, doporučuju sehnat si jednotlivé knihy z edice Dějiny odívání. Vyšlo jich docela hodně, vydávalo to Nakladatelství Lidových novin. Ty knihy jsou takové trošku odbornější a podrobnější, bývají v nich i (aspoň schematické) střihy, bohužel jsou už asi rozebrané, ale v nějakém antikvariátě by se možná sehnat daly.
Tady jsem našla aspoň takový malý přehled, o co se jednalo, těch dílů bylo víc: https://www.kosmas.cz/autor/1533/ludmila-kybalova/
P. S. Tady je ještě jeden přehled těch knížek (nejsou tam všechny): http://www.martinus.cz/edicia/dejiny-odivani?gclid=EAIaIQobChMIuIWundWs2AIVCp0bCh2MBAdTEAMYASAAEgK60fD_BwE
Já jich část mám, tohle mě opravdu zajímá. Od krinolíny k džínsům mám samozřejmě doma. Je to takové trošku populární čtení, ale autorka to umí hodně dobře spojit s kontextem doby a tak.
Já ty Dějiny mám asi všechny, včetně obskurních dílů věnovaných např. tetování. Schválně se večer mrknu, kolik jich vlastně je.
Tak jsem to právě spočítala, od NLN jich mám 17 a pak ještě dvě, které na ně volně navazují a které vydala Grada – Móda v ulicích protektorátu a Móda za železnou oponou. Jestli chceš, klidně Ti nějakou z nich půjčím.