Zalezla jsem hloub pod stůl a přemýšlela o tom, že se nechám pustit na zahrádku. Jenže jsem v tom nemohla nechat paničku samotnou. Vím, že ji ten strach a pláč musel ničit podstatně víc. Protože Alena je její celoživotní sousedka a kamarádka a jejího muže před několika dny srazilo na přechodu auto.
Zatímco on bojoval v nemocnici o život, Alena si k nám chodila vyplakat svůj bezmocný strach. Jenže… kolikrát může člověk opakovat „Neboj, to bude dobrý, musí být!“, když ve skutečnosti nemůže udělat vůbec nic? A tak panička vařila další a další čaj, jako by tím ty dvě mohly uplatit osud.
Alena k nám však občas nechodila sama. Malý Kája si obvykle vlezl v kuchyni na můj pelech a seděl tam úplně tichý s nejistýma očima, zatímco jeho máma se před ním snažila vypadat klidně a optimisticky. Zkoušela jsem k němu jít s léčivým olíznutím, ale marně. O mě nestál. Přesto nebyl sám.
Kdyby to bylo za jiných okolností, tak bych se smála, že se z něj stal polárkový dort! Ano, naše krasokočka Polárka, která u nikoho nevydržela víc než třicet vteřin, se… zamilovala? Léčila? Kouzlila? Zkrátka Polárka se rozhodla, že tohle dítě ji potřebuje a změnila se v jeho láskyplný předoucí kožešinový límec.
A jak jsme zjistili, chodívala k němu i v noci. Nakonec přes zahrady tam byla za tři minuty. Díky ní se malý Kája ze spaní usmíval. Zatímco pro můj nos tohle přátelství novinkou nebylo, panička byla nejdřív trochu zaskočena. A potom hodně zaskočena. Protože rozumem věděla, co by měla udělat, ale srdce se tomu vzpíralo.
Rozhodla se tři dny před Vánoci, po první nadějné zprávě z nemocnice. Alena se na ni dívala s užaslou vděčností. „Vážně? Polárku?“ A na obličeji jí rozkvetl první úsměv po mnoha dnech. Kája zavýskl. Panička si vzdychla. „Že ti to trvalo!“ broukla Polárka a šla se paničce otřít o nohy.
Přeju vám krásnej chlupatej den a abych vás nenapínala: z nemocnice přišly další dobré zprávy a Polárka nás navštěvuje – když má zrovna čas:))
Polárka se sama rozhodla,jak už to kočičky umí a vycítí, kdo je potřebuje. (h)
Mia s Čitou také dojely s Andym, když jsem je nejvíc potřebovala a pak, když mi odešla Ája II, tak mně těšily a hladily, kočičky moje empatický. (h)
Jó, tohle kočky umí přímo mistrovsky. Teď nemám na mysli putování za novým domovem, ale umí ze sebe udělat léčebný prostředek se stoprocentní účinností. S tím mám osobní zkušenost. Před příchodem Matýska jsem měla opravdu mizerné období, kdy jsem doslova toužila dostat se do blázince, tam se moct regulérně zhroutit, už nic nemuset a ponechat to celé na nějakém doktorovi. V rozpětí necelých dvou let mi tehdy zemřel muž, pak táta a do třetice jsem přišla o práci. Navíc jsem prakticky denně dohlížela na mámu, která se vůbec nebyla schopná vzpamatovat z tátovy smrti a nějak fungovat. Měla jsem pocit, že už to prostě nemůžu dál snášet, vlastně jsem pořád čekala na nějakou další tragédii. A v té době jsem si přinesla domů Matýska, tříměsíční kotě. A nekecám, hned druhý den, co jsem ho měla doma, jsem měla pocit, že znovu vyšlo slunce. Najednou jsem měla pocit, že ty hrůzy se dají překonat a že na světě je vlastně fajn. To kotě na mě koukalo a jasně čekalo, že ho zahrnu láskou a péčí, a ono se za to stane mým přítelem a rozsvítí mi život, ať se děje, co se děje. A tak se taky stalo. Je to rozhodně kocour léčebný a já mu za to strašně moc děkuju.
S přechody pro chodce je to takové všelijaké. Není to tak dlouho, kdy sdělovací prostředky šířily fámu, že chodec má na zebře vždy a za všech okolností přednost před vozidly. Pak se zjistilo, že je to nesmysl, protože každé, i to nejpomalejší vozidlo, má určitou nenulovou brzdnou dráhu a došlo k úpravě, která je formulovaná v tom smyslu, že řidič je povinen brát ohled na chodce, kteří vstoupili do vozovky, ale chodec je na druhou stranu povinen se přesvědčit, že může bezpečně přejít. Takže je to takový kočkopes, který sice nic neřeší, ale dává dostatek prostoru advokátům, kteří se na nehodách budou moci vyřádit. Jediné, co je formulováno precizně, je, že chodec MUSÍ dát přednost tramvaji. Bohužel to skoro nikdo nevzal na vědomí a počet chodců, kteří zcela suverénně a ještě s peckami v uších a šmatlafounem v ruce vkráčejí bez rozhlédnutí do vozovky, je až otřesný. A úplně nejlepší je, když je tma, prší a chodec je v lesknoucím se černém oblečení proti lesknoucímu se asfaltu naprosto neviditelný; reflexní pásky má v Praze kolem 1% chodců.
Krakonoši, je to kapku mimo téma, leč souhlasím – jako řidič vídávám pravidelně, jak chodec vkráčí do vozovky, a dá si zatraceně pozor, aby se ani náznakem nepodíval, jestli něco nejde – a to i mimo přechody!
Nevím, jestli se tu neusadila nějaká nová sekta, vyznávající pravidlo, že pokud auto nevidím, tak tam není!
Přesně! Důležité je NEDÍVAT SE!
NEDÍVAT SE, NESLYŠET A MASKOVAT SE! Má to výhodu: Když se něco stane, je možno pokutovat jak řidiče, tak chodce, čili dvojnásobný příjem do veřejné kasy. (O nic jiného nejde; předpisy a nařízení nejsou proto, aby se podle nich dalo žít, ale aby se podle nich mohlo trestat).
Polárka věděla, že potřebuje někde být, tak se tam nastěhovala. A udělala dobře. Mimochodem, takhle můžeš předchozí paničce přihrát další zvíře- třeba kozu 🙂
Matyldo, vzhledem k tomu, že Rozárka má už před sebou jen dvě povídání (do konce roku), tak to na tu kozu nevidím! 😀 I když… kdo ví, co se ještě může stát?
Tak na jaře by se mohlo někde narodit kůzle. :-))
Ano, já tak nějak tušila, že Polárka tak docela do Vaší (tím myslím Rozárčiny 🙂 ) rodiny nezapadá – a vida, ona to byla čekárna před důležitým úkolem. Je dobře, že si našla své pravé místo na slunci … a že na vás nezapomněla.
Mám moc ráda Rozárčiny příběhy – je to takové malé pohlazení po duši. Děkuji za ně.
Děkuju Ygo, moc!
Popravdě zájem těch pár vás, kdo se tu denně zastavíte, mě drží u psaní:)) Mám teď zoufale nepsací období, musím s písmenky bojovat a zatím tomu nevidím konec. Asi jsem se vypsala jak fixa (blush)
přijeď se zregenerovat do Pardubic. máme kostel, biohazard, McDonald, ona si tě tu inspirace najde 😀
Nevěděla jsem, že jsi se dala na hudební dráhu : VYPSANÁ FIXA je nějaká hudební skupina, vídávám na plakátech – hraje Vypsaná fixa, Lazaretní vlak, Bouráci a pod.
Já viděla někde na plakátu že hraje (mimo jiné) DUBIÓZA KOLEKTIV… (chuckle)
též Dukla Vozovna a nezapomeň na Visací zámek 😀
Dedeeeeeeeeeeeee, když jen trochu můžu, tak taky čtu, jen napsat nestíhám, popřípadě čtu až další den – mea culpa, až mě tam pošleš z FB – a to už psát nemá smysl…. Dedeník, stejně jako Zvířetník, jsou prostě deníky – proto mám tak ráda Hadopasy 😀
přeju, aby se ti fixa zase rozepsala!!!! (y)
Milá Dede, myslím, že nás je hodně co se tu denně zastaví, soudím tedy podle sebe. Ale většinou to bývá večer a jen bych opakovala, co už bylo řečeno. Vy jste virtuální člen mé rodiny. Vnoučci Vás znají jako paní, která se svými pejsky hledá zbloudilé a ztracené. Nedávno jsem je rozesmála Vašim vyprávěním o sousedovic kočce, která se přišla podívat, kde se fláká ten „strašlivej bílej pes“.
Čtu Vás moc ráda a děkuji 🙂
Jana
Nebo na Moravu. :-))
Mixum,fixum, terafixum,to je to pravé kouzlo na plnou fixku. Sím Tě Dede, se ani nedivím, po tom heroickém divadelním kuse máš nárok na duševní klid. 🙂 (h)
Dede, čtu tady denně. Teď jsem dedenik představila své snaše a zaujal ji. Právě jsem u nich v Praze
na návštěvě přes celé Vánoce i se synem.
O.T.Konečně se vánočně ladím,po všech těch letošních svízelích.
Janino, to ti moc přeju! Tedy tobě i synovi (inlove)
Děkuju vám, děvčata, tohle jsou momenty které mě pomáhají to nezabalit:))
Jo, kočky… Tajuplná stvoření, co ví. Barbucha takhle udržuje ve střehu rodiče manžela. S dědou spí Bc a kouká na televizi, s babi vaří a plete se jí pod nohy, čímž ji cvičí v pozornosti. A k nám se chodí občas ukázat, jakože vše Ok, žádná křeč. Krásné povídání, Dede, Polárka je chytrá koč.
Víš, pořád jsem měla pocit, že Polárka není na správném místě. Ano, Rozárčině panička jí poskytla útočiště, když se jí její původní majitelka snažila zbavit, ale… No a pak mě napadlo, že Polárka má práci jinde:)) Je to psina, když člověku ožívá příběh… 😛
a postavy v něm si začnou žít vlastním životem a říkat autorovi, co má psát…
Tak nějak 🙂
Jo, to mi povidej. Mě ti se občas něco napíše úplně samo, prostě to chce být napsané a že si navíc postavy dělají, co chtějí… No comment.
Dede, je to nečekané rozhodnutí, ale je to na Polárce! Náš úplně první kocourek Dareček 0, který s námi přišel z brněnského podnájmu,žil u nás spokojeně s plnou miskou jako polovenkovní. Jednoho dne se rozhodl a přestěhoval se k domku jedné staré paní, se kterou tam žily další tři kočky. Vídala jsem ho u ní na zahradě, spokojeného v kočičí společnosti. Když jsem na něj zavolala pozdravil mne řečí těla, ale neměl zájem se vrátit. U nás mu zřejmě vadila neustálá psí společnost. Naše první knírajda Bessy ho respektovala, ale já byla tenkrát moc hloupá a neustále jsem měla doma psy našich přátel, kteří „museli“ odjíždět na dovolené a pod. Byla tam i plemena jako hladkosrstý teriér a ten ho neustále vyháněl ven z naší zahrady. Takže si sbalil kufřík a vyřešil to po svém. Je fakt, že jsem tímhle zmoudřela a už jsem si nebrala cizí psy na hlídání k sobě domů, když jsme si osvojili dalšího kocoura Tomíčka. A to platí do dneška.
Přiznám se, že jsem sama putování kočky za jiným domovem zažila jen z povzdálí, ale zažila. A nedivím se, že doma nehlídáš cizí psy – kočky nemají s lidmi bůhvíjakou trpělivost! 🙂
DEDE krásné povídání o léčivé kočičce.
Naše Hepinka takhle několik let léčila mého staršího syna. Je to autista asperger a měl obodobí, kdy nevycházel ven a nešlo mu soužití s lidmi. Nemluvil s nikým. Byl uzamčený v sobě.
V té tobě si Hepinka na něho lehala a léčila.
A on začal mluvit na ní.
Letos v létě se byl Peta s Hepinkou rozloučit, protože jsme věděli, že je konec.
Ležela mu hodinu na klíně. Nemuseli mluvit, jen se na sebe dívali a loučili se.
A když Peťa odcházel, přestože už nemohla moc chodit, snažila se jít za ním.
Ona ho milovala a on jí.
Kočky jsou zvláštní tajemná stvoření a léčit umějí.
Ale vybírají si samy, koho budou léčit.
Míšo, na tvého syna a na Hepinku jsem při psaní tohoto dílu taky vzpomněla… (inlove)
Dede, máš talent na dobré konce, fakt ti idú (h)
Mám ráda dobré konce a snažím se jim napomáhat 🙂 Nevěřím, že se lidé dají burcovat či otvírat jim oči pouze popisem hrozných pravd. (angel)
Máš plnou pravdu, milá Dede. Důsledný popis tzv.čistých pravd bez příkaz někdy burcuje, ale často ubíjí a deprimuje. Bez světélka naděje se nedá jít dál. Polárka tady naplnila obě „funkce“ svého jména: stala se mlskem vnášejícím lahodu i vedoucím světlem do života zkoušené rodiny.
Dodatečně přeji hodně spokojenosti ke tvým včerejším jmeninám.
Mně ty „čisté pravdy“ lezou v poslední době na nervy. nechci, aby mě někdo děsil a šokoval, takže se v poslední době důsledně koukám na pohádky. No, kdo by se děsil u Anděla Páně, že 🙂
Když ono to při pohledu na oceňovanou literaturu vypadá, jako by dobrý konec likvidoval literární kvalitu 😀 Naštěstí mě se to netýká, páč nejsem literát 😉
popisem hrozných pravd můžeš tak leda upozorňovat na nutnost dodržovat dopravní předpisy nebo pravidla pro zacházení s hořlavinami a taky to není vždy účinné. my hlasujeme celou smečkou za to, že burcovat se má pozitivními příklady, smíchem, laskavostí a krásou. zvířátka to umí z vlastní podstaty…
Lidé se dělí do dvou skupin: Na ty, co se poučit nechají a získanými vědomostmi se řídí a na ty za všech okolností ,,svobodné“ (kterých je už teď nezdravě příliš a jejich řady stále mohutní), kteří pustí dobrou radu jedním uchem dovnitř, druhým ven, rádce označí za odpůrce demokracie a… Pak se diví i ušima, pokud to vůbec přežijí a jsou i tací, kterým jeden výprask nestačí a zkusí to znovu. Mě se na kočkách, mimo jiné. líbí to, že nikdy neudělají stejnou chybu dvakrát.
Krásný i když bolestný příběh, ale sem se hodí. Život není jen samé jásání. To znám z vlastní zkušenosti. Když byl Jiří na operaci s kolenem tak se moc nepovedla narkóza a byl na tom moc špatně. Byl na pokoji sám a pokoj byl v přízemí. V neděli o návštěvách jsme měli sebou v autě Luxe – Jana s ním byla potom pod oknem aby ho táta viděl, okno bylo do parčíku. Sestřičky chtěly udělat pacientovi radost a tak jedna hlídala a my jsme pašovaly psa oknem na pokoj. Paní doktorka o tom věděla a jakoby nevěděla. A že byl tedy sám na pokoji tak to šlo. Luxana si pohladil a pomazlil a bylo líp. Zase jsme ho oknem vytáhly ven. ,, ,,Nikdo nic neviděl a nevěděl „
Víš Marsko, tohle nechápu, proč do zdravotnickcýh zařízení nemohou psi „prověření“ za vlastními pánečky. Když člověk ví, jak je to s mikrobiologií v nemocnicích tak naprosto nepochopitelné. Jediná omluva je, že by pstatní pcienti na pokoji nemuseli chvilkovou přítomnost ps snášet. Ale mnohdy zvlášť v těch pooperačních tavech narkózových by takové návštěvy byly přínosem. Proto jsem vděčná, že do Domova, kde je maminka je vstup se psy povolen, ale musí se chovat tiše a neřvat jako tur. Každý týden tam dochází paní s labrouškami a jedním irským teriérem na canisterapii, ale není nad „vlastní“ pejsky, které klienti znají ze své rodiny.
Jsem přesvědčená, že Petrově mamince tehdy opravdu dodali odvahu do dalšího života mrňaví Čumpelíci pašovaní (s vědomím sestřiček – a myslím i paní primářky, ale po těch letech si tímto jistá nejsem) v tašce do LDN. Nebyl to sice její milovaný Punťa, jen jeho potomci, takže tak trochu i on, ale ten by pobyt v tašce nerozdýchal 😉
A podle sestřiček ožívali i jiní obyvatelé LDN, když se štěňata nosívala podívat i do ostatních pokojů.
ano, už jsem to psala dříve – u mamky v Penzionu mají vlastního terapeutického králíka, psa a dvě kočky. pejsánkové rodin hostů, provádějící necertifikovanou, ale stejně láskyplnou terapii, docházejí s generálním svolením vedení – potkali jsme labrouška a Parson Russela, dokonce i holčičku ši-tzu 🙂
Maruško, takhle jsme chodili s Nazgúly za naším dědou a dělalo jim to radost – psům i dědovi. Dědovi to, myslím, i pomáhalo.
Ale zkouším si představit, jak dostáváte Luxe do špitálu oknem! 😀 Jste dobří! My jsme naštěstí mohli normálně dveřmi:))
Mám stejnou zkušenost u svého těžce nemocného syna.Také jsme mu dávali naší pejsku do postele. Naštěstí v Tloskově kde dožíval,byli a ještě určitě jsou /už jsou to 4 roky a zatím nemám sílu se tam zajet podívat/ fantastičtí lidé. Tak na dálku díky do Tloskova. Brečím a vzpomínám
hladím po tlapce i za naše kočky…to je hodně krutá hra od osudu 🙁
(h) Milá Marto, to je krutá zkušenost. Věřím, že čas pomáhá jen velmi pomalu… (hug) (hug)
(h)
(hug) (h)
Bylo to v přízemí na oddělení ortopedie a okna byla opravdu nízko, divím se, že tam nebyly nějaké mříže. Nebyl jen na pokoji ale sestřičky daly na postel nějaké prostěradlo a byl i na posteli.