Posledním místem, které jsme v Izraeli navštívili, bylo pobřeží Středozemního moře, a na něm Tel Aviv, Acre a zavřený hraniční přechod s Libanonem jménem Roš HaNikra (píše se to takhle, protože „ha“ je v hebrejštině určitý člen). Bohužel jsme neměli čas na návštěvu dalších míst na pobřeží, která jsou velmi zajímavá, ale to bude muset počkat napříště.

Tel Aviv je město, které vyrostlo kolem Jafa; Jafo je historické město, které je dnes jednou ze čtvrtí Tel Avivu; je to krásné kamenné středomořské město, které jakoby se vylouplo z Itálie nebo Dalmácie. Ostatní čtvrti Tel Avivu jsou moderní, buďto připomínající Barcelonu (bloky), nebo rovnou Manhattan – je tam hodně mrakodrapů, které připomínají ze všeho nejvíc právě Ameriku. V Izraeli se říká, že v Haifě se pracuje, v Tel Avivu se baví a v Jeruzalémě se modlí; a něco na tom je.

Osobně jsem se o Tel Aviv až tak moc nezajímal, protože za „zábavou“ jsme do Izraele nejeli (té máme dost i v Evropě), takže jsme tam byli jen na pár hodin se podívat, jak to tam vypadá a vykoupat se. Moře je ovšem v Tel Avivu něco, co Evropana může snadno zlákat: je čisté a velmi dlouho do podzimu teplé; dávno ještě v době, kdy u nás člověk bez teplé bundy nevyjde ven. A když už tam člověk je se ohřát, zábava v podobně mnoha restaurací, hospod, barů, hudebních či tanečních klubů nebo divadel či kin přijde jistě vhod.

Mrakodrapy v Tel Avivu

La Guardia – je to New York, nebo Tel Aviv?

Tel Aviv

Co ovšem stojí za to, je vypravit se z Tel Avivu na sever, a to buď po pobřeží, nebo po dálnici č. 6. Pojedete-li po pobřeží, uvidíte jako první moderní a bohatá města Herzliya a Netanya, než se dostanete do Caesarei, starého římského města s perfektně dochovaným amfiteátrem a spoustou dalších římských památek. Dál po cestě na sever je pak několik dalších moderních a pěkných měst, která nejsou z turistického hlediska moc zajímavá, než přijedete do Haify.

Do Haify se dá jet také po dálnici č. 6, což je ovšem cesta, která otvírá možnosti odvážnějším turistům; dálnice vede totiž v těsné blízkosti kolem měst Qalqilya a Tulkarm, což jsou arabská palestinská města v oblasti A, která stojí jednoznačně za návštěvu, protože se jedná o velká města přímo sousedící s integrálním izraelským územím.

Qalqilya je přitom ze všech stran, kromě úzkého koridoru, ohraničená Izraelem a působí tak jako „enkláva“ úplně jinak vypadajícího světa. Tulkarm je na tom podobně, ale je mnohem starší a má více historických památek. Okolo obou měst se dojede do Haify, která je, jak už bylo zmíněno výše, centrem mnoha firem a je tam také nejvíce izraelského průmyslu. Čím je ale Haifa turisticky zajímavá, není ani tak průmysl, jako spíš staré město a zejména pak Zahrady Bahá’í.

Staré město v Acre

Bahá’í je perské náboženství založené Bahá’u’lláhem, které bylo výsledkem poměrně překotné snahy o reformu šíitského islámu. Proces, jak ke vzniku náboženství Bahá’í došlo, je poměrně komplikovaný, ale ve výsledku tak vzniklo mírumilovné náboženství, které jednotí prvky judaismu, křesťanství a islámu a které bylo od svých počátků v Íránu pronásledované. Hlavním centrem pro Bahá’í na světě je právě Haifa, kde jsou u jejich největšího chrámu a druhého nejposvátnějšího místa, Svatyně Bába (Báb byl předchůdce jejich proroka Báha’u’lláha), přičemž to nejposvátnější místo pro Bahá’í je Báha’u’lláhova svatyně v Acre, které je od Haify na druhé straně zálivu.

Křižácký přístav v Acre

Acre je však místo, jehož historie je neodbytně spjata s křižáky a templáři. Dodnes ještě stojí masivní křižácké opevnění, z doby, kdy během křížových výprav používali Acre křižáci jako hlavní opěrný bod ve Svaté zemi. Dnes je město etnicky, jazykově i nábožensky naprosto smíšené; žijí tam židé, muslimové, křesťané, bahá’í a drúzové, etnicky Židé, Arabové, Peršané a Rusové a mluví se tam zejména arabsky a rusky. Je to město neuvěřitelně autentické: takhle nějak si představuji, že vypadala dalmatská nebo italská městečka na břehu Středozemního moře před příchodem davů turistů. Trhy jsou v podstatě jen pro místní, totéž platí o zdejších tavernách a hospodách. Ve městě je, kromě kostelů, synagog, mešit a dalších svatostánků, velká gotická křižácká pevnost řádu Johanitů a templářský tunel.

Křižácké hradby v Acre

Z Acre jsme se jeli podívat k libanonským hranicím; jednak na zavřený přechod Roš HaNikra, odkud je to do Bejrútu, co by kamenem dohodil a jednak do kibucu Hanita, odkud je vidět na Libanon. Kibuc je oplocený a uzavřený (přeci jen je to hned vedle hranice, která je dodnes hranicí de facto ve válce), ale na „We come from the Czech Republic“ jsme se dovnitř velmi snadno dostali. Aby ne: na prominentním místě ve vesnici je na čestném místě český obrněný transportér, který Izraeli, spolu s dalším vojenským materiálem, dodal svého času navzdory mezinárodnímu embargu Jan Masaryk.

Mešita v Acre

Když jsme si prohlíželi kibuc, přišli jsme na to, že za deset minut začíná Jom Kipur a jedna paní z kibucu nám radila, abychom radši hodně rychle jeli do Jeruzaléma, aby nám haredim z blízké vesnice Shlomi neházeli kameny na auto, až pojedeme okolo, protože na Jom Kipur by se správně autem jezdit nemělo (důsledky tohoto omylu jsem popsal v minulém díle o Jeruzalémě).

Římský akvadukt u Acre

Bohužel jsme nestačili vidět z téhle části Izraele víc, ale na to, jak je to země malá, je toho tam k vidění neskutečně moc.

(Konec seriálu) 

Trh v Acre

Takhle skáčou v Acre místní kluci do moře…

Hranice s Libanonem

Hranice s Libanonem – Roš HaNikra

Pohled od libanonské hranice na Izrael