V sobotu ráno jsem vstala časně, protože neklid mi nedal spát. Nervozita se míchala v jednom hrnci se vzrušeným očekáváním – po roce máme zase premiéru! Obrovská spousta práce se má předvést vlastně v jeden okamžik a jak se ten okamžik blíží, jsem si stále méně jistá. Máme u diváků šanci?

Naše amatérská divadelní kariéra začala v Doubravici s hrou „Takové obyčejné Vánoce“ v roce 2015. Díky tomu, že byla vánoční, byl termín jejího uvedení daný. Když jsem později, po stabilizaci našeho týmu napsala další hru, přišlo nám přirozené mít premiéru ve stejném čase – a na stejném místě. Naší domovskou scénou je totiž sál Hostince u Hrdinů v Doubravici.

Ano, máme domovskou scénu – a s tím vlastně i obrovský závazek. Předvést našim sousedům, kteří s velkou zvědavostí sledují naše úsilí, to nejlepší, čeho jsme schopny. A řekněme si upřímně, jak je premiéra záležitost vrcholného adrenalinu (tedy pro herce, autora i režiséra určitě:)), tak málokdy nabídne tu nejlepší vypilovanou podívanou, protože ta přichází až s četným opakováním.

Paruka pro paní Kunhutu:))

Ovšem premiéra… to je jako jízda na divokém býkovi. Zvenku je to obvykle velmi zábavné!  Jste-li však ten, kdo se právě snaží udržet na jeho zmítajícím se hřbetě, vidíte to jinak. Vzrušení se rychle střídá s hrůzou, když se místo hladké návaznosti nacvičeného textu dostaví jen bílá tma. Vždyť je to poprvé, co se nová hra prezentuje před obecenstvem! Karel Čapek kdysi napsal: „Premiéra je nejhorší představení. Proto o ní kritici píší.“ A řekla bych, že věděl, co říká:))

Loni (28. října 2016) jsme měli před Vánoci premiéru naší úspěšné hry „Maják“ (… aneb vítejte v kvasnicových lázních) a její reprízy jsme pak hrály na mnoha různých místech postupně od ledna až do června. A bylo to na jaře, když se objevily první dotazy – bude letos i nějaká nová premiéra? A tak jsem začala psát hru s pracovním názvem „O třech tchýních“.

Učešeme i paní Walburgu…:))

Jenže v červnu 2017 se do toho připletlo dobrodružství s královnou Žofií, kdy jsem prvně ve své tvorbě opatrně zabrousila do historie. Scénka s královnou Žofií Bavorskou byla napsána a odehrána na objednávku, jako součást oslavy místní patronky – Dvůr Králové nad Labem byl její první věnné město. Bylo to extrémně rychlé, na všechno, od napsání po premiéru (včetně tvorby kostýmů) jsme měly jen deset dní!

A mě se – jako autorce – najednou otevřely nové dveře, do kterých bych asi bez tohoto impulsu nevstoupila. Proč nezkusit napsat historickou hru? Když už jednou máme ty kostýmy? Jenže… jak bych mohla hrát v gotických kulisách já, která potřebuju mít na nose brýle? Dvacetiminutová scénka se dala zvládnout, ale hodinu a půl trvající představení? Ani omylem. Hm. Ale ty kostýmy…:))

Kdy tedy bude další zkouška?:))

A pak přišel ten nápad – současný hrad, současné problémy, kastelánka. A prapůvod jednoho z kritických problémů leží v dávné historii šlechtického rodu, který kdysi hrad vystavěl. Jinými slovy – pokud se má kastelánka vyhnout dotačnímu maléru, potřebuje zlomit jednu kletbu, o níž zpočátku nemá ani tušení, že existuje. Ale když se jí zcela náhodou podaří zhmotnit duchy tří historických hradních paní, otvírá se cestička k řešení. Jestlipak kastelánka přijde na to, jak kletbu zlomit? A podaří se jí to včas?:))

Myslím, že jsme se nikdy tak nebavily, jako při tvorbě a zkoušení této hry. Musela jsem si vymyslet kromě hradu i celý šlechtický rod, s Lucčinou pomocí (studovala kromě jiného historii:)) jsem ho zasadila do českých dějin. Povahy oněch dam, stejně jako okolnosti, za kterých násilně sešly z tohoto světa se mi v hlavě už líhly samy a opravdu jsme si užily vymýšlení podrobností – včetně jmen.

Máme kulisy, hurá!:))

Já jsem si kupodivu užila i ostatní činnosti, ve kterých jsem také upřímným amatérem – tedy tvorbu scény, kulis, návrhy kostýmů. Díky pomoci zkušených, tedy našeho Marka (kulisy – vytvořil finální podobu obrazů z mnou nafocených portrétů), Katky Hornychové (kostýmy) a vlásenkářky a kadeřnice paní Věře Grzegorzové (účesy paruk) se nám podařilo postoupit k opravdové výpravě našeho představení!

Podzim byla doma učení se a zkoušek. A věru jsme byly těžce zkoušené! Nejen nám vcelku očekávaně vzdorovala naše paměť, ale hlavně nás pronásledovaly nemoci a další potíže, kvůli kterým se hledání termínu pro zkoušku – kdy bychom mohly opravdu všechny přijít v jeden čas na jedno místo – opravdovou výzvou.

Příprava jeviště před premiérou – Hostinec u Hrdinů

Občas se mě lidé ptají, proč aktivně nehledám další členy souboru? Vždyť opravdu potřebujeme aspoň nějakého muže! Ano, přemýšlela jsem o tom. Opravdu! Jenže si pořád říkám, jestli je co chvíli potíž, abychom se pravidelně scházely čtyři (a zkouška mívá pravidelně až dvě hodiny), jak bych sladila ještě víc kalendářů? A tak to zatím neřeším.

Každopádně 16. prosince 2017 proběhla v sále hostince u Hrdinů naše další premiéra – hra „Kančí zub“ se v zásadě líbila, což nám udělalo obrovskou radost. Je pravda, že náš výkon nebyl úplně stoprocentní – jeden záchvat smíchu po přebreptu a nějaká ta okna v paměti se taky našla. Ale celkově jsme hrály s maximálním nasazením a radostí a diváci to většinou ocenili.

Dámy… zleva Walburga, Kunhuta a Johana:))

Těšíme se na reprízy – už máme první pozvánky na hostování po blízkém okolí a doufáme, že vyrazíme i do toho vzdálenějšího. Ach ano – a ještě jedna drobnost. Po třech letech naší společné divadelní existence jsme se rozhodly svoji činnost učinit oficiální: vznikl doubravický amatérský divadelní spolek Dedivadlo z. s. Doufáme, že nás čeká vzrušující budoucnost – nové hry, nové premiéry a především, snaha okouzlit naše diváky:))

PS: Ještě poznámka pro Zvířetníky! Kouzelný šperk s růženínem vytvořila Bláža – tedy Lenka Blažková (LENKA BLAZA Art) 🙂

Název hry: Kančí zub

Scénář a režie: Dagmar Ruščáková

Hrají: Lucie Baliharová, Gabriela Lašťovka, Dana Paulová, Dagmar Ruščáková

My všechny:))