U malé sklářské dílny zastavuje autobus s pražskou poznávací značkou. Mladý sklář se na dav turistů, kteří se hrnou dovnitř, dívá trochu otráveně. Pražáci. Vrchol arogance. Mistři světa, co si myslí, že před nimi všichni padnou na zadek. Tak je kluk z vesnice, no a?
Navenek se ale chová jako profík. Navyklým pohybem nabere na píšťalu trochu roztaveného skla, roztočí ji a pod rukama se mu narodí modrý ptáček. Obratně mu zastřihne zobáček, usadí ho na podstavec a rychle vloží do tamprovny, aby se pomalu vychladil.
„Kdybych to neudělal, vzniklo by v něm pnutí, které by ho roztrhalo na kusy,“ vysvětluje.
Napodruhé vytvoří motýla s duhovými křídly, pak rybku s kulatým bříškem, veselého delfína. Turisté obdivně vzdychají, někteří se odhodlají si to zkusit.
Ne, zdaleka to není tak snadné. Smějí se sami sobě při marných pokusech vyfouknout něco alespoň nepatrně podobného kouli. Zbytečná snaha. Šišatost na šišatost.
Mladík omluvně pokrčí rameny: „Léta praxe.“
Neúspěch jim příliš nevadí, dobře se baví. Vlastně jsou fajn.
Skupina se rozptýlí po dílně a prohlíží si hotové výrobky ve vitrínách. Pestří papoušci posedávají na křišťálovém stromku, vzpínající se kůň s pozlacenou hřívou hrabe kopyty ve vzduchu, rudá ještěrka se plazí po průhledné kouli s drobnými bublinkami…
Uznalé poznámky mu dělají dobře… dokud mu náladu nezkazí blahobytně vypadající dáma s dokonale upraveným účesem.
„Nezdají se vám ty ceny poněkud přehnané, mladý muži?
Znovu pokrčí rameny, tentokrát naštvaně. Ramena mohou být velmi výmluvná.
„Není snadné něco podobného vyrobit…“
Pak hodí nevrlost za hlavu a pustí se do debaty s ostatními, daleko příjemnějšími návštěvníky.
Dílna se konečně vyprázdnila. Unaveně si otře zpocené čelo, přes bílé tílko natáhne kostkovanou košili a začne uklízet. Najednou dovnitř nakoukne drobná dívka v proužkovaných šortkách.
„Mohu?“
Pokrčení ramen do třetice. Tentokrát potěšené. Líbí se mu.
„Víte, chtěla bych si to zkusit. Předtím jsem to nestihla.“
Zvláštní, jak ji mohl přehlídnout? Zdálo se mu, že právě zmizelá skupina se skládala z lidí spíše postarších…
Rychle všechno znovu připraví a vloží jí do ruky píšťalu. Začne vysvětlovat co a jak, ona se jen zlehka usměje, roztočí v dlaních dřevěnou násadu, foukne a na konci vykvete průsvitná krása. Než se sklář stačí nadechnout, koule se odlepí a volně se vznese do vzduchu. A hned za ní další a ještě jedna… dokud není celá dílna zaplněná volně poletujícími bublinami, které se duhově třpytí v paprscích odpoledního slunce.
Chtěl by něco říct, ale nedokáže to. Jen se zatajeným dechem čeká… sám neví na co. Pak pochopí. Na průsvitných větvičkách zaštěbetají barevní ptáčci, ještěrka mrskne ocáskem, rybka vypoulí tlamičku.
„Jak jste to…?“ vydechne. Najednou strne. Hejno vznášejících se bublinek se přiblížilo ke stropu. Pokud na něj narazí, rozprsknou se na tisíce ostrých střepů. A on dobře ví, jak zranění sklem bolí. Skočí před dívku, aby ji ochránil, hřbetem ruky si zakryje oči a čeká na tříštivý zvuk…
Nic. Ticho. Po několika nekonečných vteřinách opatrně otevře oči a rozhlédne se po prázdné dílně. Paprsky slunce se lesknou na pomalu padajících zrnkách prachu. Dívka nikde.
Promne si obličej. To snad není možné. Přece nemohl usnout vestoje, uprostřed dne. Zavrtí nad sebou hlavou.
Pak mu pohled padne na opuštěnou průzračnou kouli… Červenou ještěrku vidí o kousek dál, přilepenou ke křišťálovému kmeni. Zdá se mu, že na něho mrkla lesklým očkem…
Milá Katty, je svěží a třpytivá povídka, jaké mám moc ráda. Děkuju ti za ni! (inlove)
Omlouvám se za víkendovou nepřítomnost, ale kromě premiéry jsem měla ještě plný Dům a net jsem prostě už nedokázala zařadit do programu:))
Dede, nemáš se za co omlouvat. To je naprosto pochopitelné. Jsem ráda, že se ti povídka líbila.
Krásné počtení, díky! Na šikovné skláře je moc hezký pohled, jak dokážou kouzlit s píšťalou, tak bych se ani nedivila nějakému kouzlu v odpoledním slunci! 🙂 (h)
Hančo, ono když se člověk dívá na lidi, co něco opravdu umí, kolikrát to vypadá jako úplné kouzlo, viď?
Katty, jeden z mých „strýců“ (taťkovo bratranec) byl sklář v Harrachově – nebrousil, foukal… Byli jsme se tam s Martinem podívat a doteď jsem okouzlena jen při té vzpomínce. Máme od něho dvě číše (jedna má v nožce rubín, druhá – veliká – kobalt), vyfouknutou fajfku z tenounkého skla a celé stádečko skleněných prasátek s mámou bachyní z barevného hutního skla. Ta prasátka prý byla jeho podpisem 🙂
Dnešní povídka je krásná jako vznášející se bubliny skla. Ta správná povídka pro advent – s barevným kouzlem. Líbila se mi.
Podobné bubliny se mi dlouho vznášely v okně, než náš kocour jako koťátko usoudil, že by bylo fajn si s nimi pohrát (žádnou jinou kočku před ním to nenapadlo. dospěla jsem k názoru, že bych si letos měla pořídit nové. Snad zase pár let vydrží.
Dekuji za krasnou povidku, Katty. Pohlazeni po dusi. Strasne rada se divam na sklare, kdyz vyfukuji a sklo je muj oblibeny material. Je to videt u nas doma 🙂
Canivo, díky, mám sklo taky ráda. Je to takový magický materiál, že?
To je krásná povídka. Taková řemeslnická, jako byla loni ta moje o zahradníkovi 🙂 Jen tady je vidět, že o sklářství dost víš.
Včera jsem se dívala ve tmě náměstí na skleněnou holubičku na stánku s ozdobami. Vypadala dobře… a pak jsem si na ni sáhla. Byl to plast. Kouzlo zmizelo… Postě řemeslo umí kouzla a nedá se ošidit.
Matyldo, přiznám se, vlastně o sklářství zas tak moc nevím, i když mám skleněné věci ráda. Technické znalosti jsem načerpala hlavně z jedné detektivky od Dicka Francise. Asi by mě jinak nenapadlo, jak moc mohou letící střepy zranit. Ale jsem ráda, že to působí, že vím, o čem mluv… píšu. 😉
Miluju sklo a tvoje sklářská povídka mě nadchla už tehdy, když jsem ji četla poprvé. Díky za ni, povedla se ti moc.
To se nám tady milovníci skla hezky sešli, to jsem ráda, je to krásný materiál. Díky, Toro.
Tajemné kouzlo Vánoc promluvilo k nám. Díky Katty, moc krásné. (h)
Já zase poděkuji tobě, Jenny. Takový komentář potěší.
Krásné a tajemné povídání.
Moc mě potěšilo na duši.
A teď půjdu radostněji péct vánoční cukroví.
Ech, taky bych potřebovala pořádně naladit na to pečení. No, alespoň bych dneska mohla zvládnout dát do okna vánoční světýlka a omotat zábradlí cesmínou.
Katty, to jsou krásně napsaná slova. Stejně krásná jako ta třpytivá, skleněná nádhera. Úplně to všechno vidím. Chytila jsi mne dnešním dnem za srdce. To byla určitě skleněná víla.
Ten můj dnešní úklid bude hned snadnější.
Alex, to mě opravdu těší. Třeba mi nějaká skleněná víla ten nápad vsunula do hlavy. 🙂