Čínská kuchyně se kultivovala po tisíce let a vždy dbala na uspokojení tří smyslů. Barevná kombinace surovin musela lahodit očím, příjemná vůně navnadit čich a chuť vždy ohromovala perfektní vyvážeností. Díky této dokonalé harmonii si čínská kuchyně vydobyla ze všech světových kuchyní tu nejvyšší pozornost.
Čínská kuchyně je stále plná tajemství, která stojí za to objevovat. Pestrá surovinová základna a způsob stravování je čínským klíčem k dlouhověkosti. Kdybych měla vybrat jedno jídlo, které všichni známe, mohlo by to být právě kung pao. Jeho kouzlu jsem podlehla v Pekingu. Na fotografii přikládám jídlo připravené vyhlášenou pekingskou restaurací.
Kuře Kung Pao
Na 2 porce potřebujeme:
- 400 g kuřecího masa z prsou
- 1 vejce
- 1 lžíce loupaných a pražených arašídů
- 2 sušené chilli papričky
- 2-3 lžíce podzemnicového oleje nebo sádla
- 1 lžíce škrobu rozmíchaného v trošce vody
Zálivka:
- 2 lžíce sójové omáčky
- 1 lžíce vývaru
- 1 lžíce dezertního vína (sherry)
- 1 lžička škrobu (Solamyl nebo Maizena)
- špetka Wei-su (Glutasol)
Postup přípravy:
Pokrm zvaný Kung Pao musí být pikantně ostrý, příjemně sladkokyselý, na talíři s červeným nádechem. Mistru kuchaři k tomu stačí pár základních ingrediencí, wok posazený na silném plameni + 3 minuty času.
Kuřecí prsa nakrájíme na kostky cca 1,5 cm x 1,5 cm. Lehce osolíme, přidáme špetku cukru, vejce, máčený škrob a zamícháme. Necháme krátce odležet. Do rozpáleného woku s olejem vhodíme maso a zprudka za stálého míchání restujeme cca 3 minuty.
Přidáme drcené chilli papričky, arašídy a opět hodně zprudka a za stálého míchání směs opékáme. Naposledy přidáme do jídla rozmíchanou zálivku a necháme jen krátce přejít varem. Orestované pikantní kuřecí maso s malým množstvím tmavé šťávy podáváme na nahřátém talíři s miskou dušené rýže.
Víte, že název „Kung Pao“ je pouze fonetickým přepisem do českého jazyka? Vypráví se, že název tomuto pokrmu byl dán podle významného pekingského občana Ting Pao Čena, který byl úředníkem v Pekingu a jehož „úřední jméno“ znělo Kung Pao.
V provincii S´čchuan dohlížel na administrativu a když ho místní honoráři pozvali na slavnostní hostinu, z bohatě prostřeného stolu si vybral jídlo, které na jeho počest pojmenovali jeho úředním jménem, tedy Kung Pao.
Dbejme spíš na to, s kým jíme a pijeme, než co jíme a pijeme.
Čínské přísloví
Pokud najdete chuť a do vaření po čínsku se přeci jenom pustíte, nezapomeňte si popřát jako v Číně:
„wej-kchou-chao“ – dobrou chuť. Do ruky uchopte tradiční čínské hůlky, které svou slávu započaly dávno před tím, než Evropa vzala na vědomí vidličku. U přípitku si neopomeňte popřát slovy „kan pej“ nebo-li vysušme pohár. Tím se čínskému stolování krásně přiblížíte bez ohledu na to, co budete podávat. Bráno čínským nadhledem, nakonec i Čína po česku může potěšit a příjemně zahnat hlad.
Vzpomínka na první čínskou restauraci v Čechách
Určitě by se nemělo zapomenout na premiéru čínských restaurací v bývalém Československu. Pootevírám okénko do historie:
Pamětníci si možná vybaví datum 1. října 1958, kdy k nám čínská kuchyně vešla s velkou noblesou. První čínská restaurace v naší republice byla otevřena v Praze ve Vodičkově ulici č. 19. Díky „bratrské“ spolupráci s ČLR k nám byli vysláni kuchaři z Pekingu, přímo od Mao Ce-tunga. Servírovala se „palácová kuchyně“ v prvotřídní kvalitě. S myšlenkou, že Praha, jako každé správné velkoměsto musí mít čínskou restauraci, přišel spisovatel, básník a malíř Adolf Hoffmeister (1902-1973), toho času velvyslanec ve Francii.
Dodávka originálních ingrediencí z daleké Číny přicházela lodí ale jen jednou za rok. Když zásoby došly, nahrazoval se např. bambus kedlubnami a sojovou omáčku se naučili kuchaři připravovat sami tak věrohodně, že chuť pokrmů zůstala autentická. S oblibou této restaurace rostl hlad po čínských kuchařských knihách psaných v češtině a také jich několik vyšlo.
Kuchařským knihám také nezbylo nic jiného než se zmínit o náhradních surovinách a začít je s rozumem doporučovat. Tím se čínská kuchyně pomalu dostávala do repertoáru domácích kuchyní. Velmi rychle se z tradičních pokrmů vytrácela autentičnost a logická souvislost receptur. „Čínu“ si začal vařit každý po svém a přílišná kreativita domácích kuchařů ji od originálu na míle vzdalovala. V té době již bylo otevřeno několik čínských restaurací i mimo Prahu a některé čínské pokrmy se s úspěchem usadily na jídelních lístcích běžných českých restaurací po celé republice.
Na jídelníčku ve vyhlášené čínské restauraci v Praze ve Vodičkově ulici bývalo rovných osmdesát originálních specialit. Podle slov tehdejšího kuchaře Jiřího Šourka, byla nejpracnější vlaštovčí hnízda, ze kterých se vařila exkluzivní polévka. Hnízda se dovážela z těžko dostupných míst čínského útesového pobřeží a před přípravou se musela nejprve dlouhé hodiny pinzetou vyndávat peříčka. Slavná éra prvního čínského restaurantu v Čechách skončila v květnu 1991, ale některá notoricky známá jídla z té doby zůstala uhnízděna na jídelních lístcích restaurací různých kvalit až do dnešních dob. Je tedy logické, že jen málokdy tímto okénkem v jídelním lístku dohlédneme až do Číny, neboť ne každý „český“ kuchař je povolaný k tomu, aby vařil čínské pokrmy a promlouval s nebesy.
Tímto článkem na dobré a rychlé čínské jídlo jsem si vlastně chtěla připomenout první čínskou restauraci v Čechách a také jsem našla trochu čas probírat se čínskými kuchařskými knihami z té doby. Domnívám se, že byly víc než oblíbené a tuto exotickou kuchyni jsme s nadšením zkoušeli asi všichni.
Máte doma nějaké vzpomínky na čínské restaurační začátky? Najde se u vás zajímavá čínská kuchařka nebo nějaké konkrétní zážitky, které s čínskou kuchyní souvisí?
Vánoce jsou již skutečně za dveřmi, proto se určitě hodí v kuchyni nějaký ten dobrý, zdravý a rychlý recept. To je přesně to, co čínská kuchyně nabízí. Co dobrého z čínského repertoáru rádi vaříte?
Hezký adventní čas přeje,
Šárka Škachová – www.Gurmanka.cz
Žádná z čínských kuchyní, které jsem kdy ochutnala mi ani trochu nechutnala. V čínské restauraci ve Vodičkově jsem byla jednou a pamatuji si z toho, že mi nechutnalo nic z toho, co jsem si objednala já, ani z toho, co měli moji spolustolovníci. Tenkrát jsem si myslela, že je to asi tím, že to byla taková česká čínská kuchyně, leč jak se ukázalo později, kdy jsem ochutnala čínskou čínskou, nebyl to ten důvod.
S mužem jsme tu do čínských restaurací občas chodili, protože on to měl rád. Já jsem si to moc neužívala, ale jelikož jsem si to většinou pak kompenzovala návštěvou indické restaurace, tak jsem to čas od času absolvovala. Už tenkrát ve mně ovšem ty velkoryse pojaté, leč většinou prázdné, čínské lokály budily dojem, že jejich pravý účel je ve skutečnosti asi jiný než jídlo.
Zajímavou zkušenost s čínským jídlem jsem měla za svého pobytu v Paříži. Moje tamní čínská kamarádka mi chtěla ukázat různé druhy čínské kuchyně, a tak jsme občas šly do nějaké čínské jídelny. To nebyly restaurace, do kterých by chodila veřejnost a turisté, ale skutečné autentické „jídelny“ pro tamní Číňany v čínské čtvrti, kde obsluha projížděla jídelnou s vozíkem plným hotového jídla a lidé od stolů na ni pokřikovali a ukazovali, co chtějí. U každé porce byl lísteček, který si zákazník vzal, a při odchodu pak ty lístečky předložil v pokladně u východu a zaplatil. Ty jídelny byly jaksi „lokální“, v každé se vařila jídla jen z určitého kraje, a ty kuchyně se od sebe diametrálně lišily. Bylo to opravdu zajímavé, ale stejně mi to nechutnalo 😀 . Nepoměrně víc jsem si se svým indickým milencem užívala pár řeckých a italských hospůdek, které jsme měli v okolí koleje.
Takže s čínskými pokusy jsem definitivně skončila. Možná, že se někde v Číně skrývá v té obrovské rozmanitosti kuchyně, která by mi chutnala, ale ta mi holt zůstane navždy skrytá. Nijak mi nechybí.
Já už nic jiného nedělám než vzpomínám na všechno, co jsem za těch 81 let prožila. A tohle vyvolává další vzpomínky. Čína a čína. Ne, v Číně jsem nikdy nebyla, ale když se Městská divadla pražská doplnila divadlem ABC, měli jsme první českou čínskou restauraci ve Vodičkově ulici přímo naproti. Divadlo Komedie taky nebylo daleko. Takže se pilně nosily obědy do divadla. Myslím, že jsme dostávali přes ulici i větší porce. A jednou jedinkrát jsem byla na jídle i v oné slavné restauraci.
Objevila se malá knížečka, která se jmenovala „Počítání nudliček v jarní polévce“ a tak se u nás doma začala vařit čína. Manžel opravdu exceloval a čína zůstala u nás na repertoáru. Můj manžel tak překlenoval obtíže s některými režiséry, prostě je pozval na čínu. I paní Radoková tu vařila čínu pro svou rodinu. Jednou Jindřich pozval českou společnost a pro celou vařil čínská jídla sám. Bylo nás tenkrát asi 15 u stolu. Mám kdesi fotografii úplně vyřízeného kuchaře sedícího u stolu. To muselo být někdy v roce 1969. Jenom odbočím, stejná skupina lidí se u nás sešla aby vyráběli jitrnice a jelítka.
Můj syn vaří taky čínu, ale ne podle receptů. Moc mi u něho chutná a nejen čína. Já měla ostatně štěstí na mužské. Můj otec dobře vařil a i můj manžel a syn.
Velká kočka:
Moc hezké vzpomínání na družení se kolem jídla 🙂 Tu útlou knížečku o počítání nudliček mám také doma a mám ji spojenou s pěknými vzpomínkami na přátelská posezení u exotického jídla. Tenkrát jsme moc rádi objevovali všechno nové a nikdy bych nesázela na to, že se mi podaří kus opravdové Číny procestovat a ochutnat. Pochopitelně jsem si domů dovezla suvenýry v podobě několika plných paměťových karet fotografií, hromadu zážitků a voňavého koření 🙂
Och bože – čínu na mne! Obávám se, že jediné, co jsem z tohoto sortimentu kdy jedla, byla kachní prsíčka (ovšem od pravých Číňanů, neb v Břeclavě byla jedna z prvních echt čínských restaurací – kdeže jí je ale už konec). Ovšem ta byla výborná!!!
Jinak mne nijak neláká toto zkusit – nota bene v těch podivných vývařovnách ála Čína (ale spíš ála Vietnam) – mně to tam smrdí.
Ad Karolína – já chápu, že hostitel by se nepřijetím jídla urážet neměl (i když já bych to nedala), ale dost se divím, že si hostitel nezjistil, zda výběrem jídla neurazí hosta… to od něj také nebylo zdvořilé! (headbang)
No, ono je to složité. Pamatuju se, jak jsem jednou vítala mužský sbor, který dorazil z Holandska. Bylo mi asi 16, měla jsem kroj, prkénko, na něm kostky chleba a slánku. Tatínek tehdy byl uměleckým vedoucím PSPU (Pěvecké sdružení pražských učitelů), zpíval II. bas a organizoval ty akce jiných podobných těles v Praze a na oplátku PSPU jezdilo zase k nim. Holanďané vylezli z letadla a nadšeně se vrhli na náš „chléb se solí“. Jenže poněkud netušili, že to je sůl a jak oni sypou cukr na cokoliv, tak si hojně dopřáli a začali to poté plivat na letištní plochu. Tím vlastně „urazili“ českou národní tradici, jenže místo rozčarování jsme se začali všichni chechtat. V té Číně to bylo také tak – chtěli prezentovat své zvyky a jídla, která jsou pro ně posvátná a naservírovat nám to nejlepší… bohužel to pro nás tak nevyznělo. Ale co už. Ptáčka jsem ze zdvořilosti se zavřenýma očima a přemlouváním sama sebe se nepoblít vysosla a ostatní odložila a omluvila se, že musím……. Po návratu už bylo sklizeno.
Jinak co se jídla ve fastfoodech týče, tak tam neeeeee. Mám tu za rohem opravdové Číňany, vaří skvěle. Tam chodím. Občas. Pořád se to taky jíst nedá i když nabídka je více než pestrá. Občas paní vozím na letiště když letí domů. Ve stejné ulici byli Vietnamci, vařili moc dobře. Jenže pak to nějak prodali předali, nevím a už tam nohu nestrčím. Jednou jsem tam zašla poté, co se změnili majitelé a už nikdy. Stejné to je s těmi v super-hyper! Tam teda taky ani omylem.
Taky mám, kousek od nás, jednu Vietnamskou, (nic moc) a jednu čínskou, (výborná) restauraci. Takže občas zajdu na polévku s bambusem a houbami, nebo voňavou křehkou kachnu s, (zcela nečínskými, leč výbornými) hranolky. Oni tam toho mají víc a často si dám i něco jiného, ale ta kachna opravdu nemá chybu, nevím, jak to dělají, ale je to dokonale netučné maso.
My děláme kachnu na medu, je to taky čínský recept a maso je spíš suché než mastné. A je po něm hodně brzy hlad 😉
Tak to u těch mých číňánků nehrozí. 200 g masa, k tomu hranolky… i Když v termálkách jsme ve třech, (Já, Jiřinka a její dcera) zlikvidovali celou husokachnu, zbyly jen kosti, pár knedlíků a zelí.
YGA:
Rituál čínské pečené kachny, před zraky hostů krájené snad na 150 tenoučkých plátků byl jednoduše dokonalý zážitek se vším všudy. Řekla bych, že v Čechách všechna jídla chutnají tak nějak stejně. Nejsem příznivcem těchto vývařoven, ale kdo z nás tam někdy nezašel, že? V zásadě je čínské vaření chutné, rychlé a zdravé, takže v domácím repertoáru si u nás svůj prostor najde. Dbám na to, abych měla vždy v zásobě kvalitní sójovou omáčku. Naštěstí se tu koupit dá. Ta výsledek jídla docela zásadně ovlivňuje. Pokud dobře a obratně zvládneme práci s horkým wokem, vznikne jídlo, které téměř vždy chutná skoro všem 🙂 Každopádně je to jedna z nejstarších kuchyní světa, tak na ni hledím s úctou a respektem. A s takovou jsem i do Číny jela. Pro mě to byl obrovský zážitek se vším všudy. Ale to zpravidla řekne každý, kdo tam mohl trávit nějaký čas.
V Číně jsem nebyla, ale Mušketýr ano. Obchodní partner se chtěl vytáhnout a vzal je do luxusních restaurací, kde jedli i silně neuvěřitelné věci, např. mořskou okurku. Poctivě ochutnal všechno, některé věci prý jen kousek (třeba kachní střeva či co to bylo).
tak sumýše bych nedala..ani se zavřenejma očima, já bych měla problém i s larvou bource morušového…peruánské morče mi problém nedělalo 😀
V Číně jsem nějakou dobu pobyla. Pokud jsme byli pozváni na večeři tak to bylo většinou do luxusních restaurací. Šok pro mne byla jedna, do které se vcházelo dlouhou chodbou plnou akvárií, terárií, klecí a v nich všechno možné včetně psů, koček…… Tak tam jsem fakt měla problém si vybrat večeři. Dala jsem si hada. Hrůza – zabíjeli před námi, stahovali…. bylo mi z toho nanic, jenže jsem to nemohla nijak dát najevo. To by byla urážka hostitele. Zrovna tak, jako když jsme na jedné večeři dostali na špejli malé a v oleji opražené ptáčky, kteří se prostě jen tak vysosávali. Byla to pro číňany delikatesa a hostitel by se urazil. No, zažila jsem si tam spoustu zajímavých zážitků, na některé raději ani nevzpomínat. Jídlo na trzích a na ulici mi většinou chutnalo, nikdy mi po něm nic nebylo. A snědli jsme kdeco, raději ani nepátrat. Na poslední večeři jsme byli pozváni velvyslancem. Český kuchař udělal českou kuchyni a málem jsme neodletěli neb jsme se po….. Zlatá jídla na tržištích.
V každém kantonu, který jsem navštívila, byla jiná kuchyně, jiné koření, jiná jídla…….. ale bylo to vždy fantastické. A když už jsme zabrousili do nějaké té restaurace, tak jídelní lístek většinou neexistoval. Inu prošli jsme kolem stolujících, ukázali obsluze na jídlo a bylo objednáno. Zajímavostí bylo, že se všechen „odpad“ od stolu dával rovnou na ubrus – ať už to byly kosti nebo zbytky jiného druhu. Pak se vše sbalilo, vyhodilo a ubrus putoval do pračky. Na dvorku za restaurací jich vždy viselo dost velké množství.
Pokrok vládne světu. Tohle se mi líbilo v Řecku. Tam měli notmální ubrusy a přes to položené tenké papírové. Při úklidu stolu pro další hosty se ubrusy i s bordýlkem (protože Řekové jsou taky pěkní čuníci)
sbalily a šly do koše. Na stůl přišel čistý ubrus a bylo prostřeno.
Ta čínská jídla z ulice bych taky mohla ochutnávat. Musí se v těch stáncích vařit opravdu dobře, jinak by je zválcovala konkurence.
Příště si dejte psa nebo kočku, a ať vám také ukážou, jak je zabíjejí, aby před smrtí zažili co nejvíc stresu a bolesti a tím se „zlepšila“ chuť masa. Hnus.
Chudáčku anonymní! Asi jste nevycestoval/a dále než z Čech do Polska za hranice na trh. Je to prostě jejich kultura a jejich způsob života. Jako u nás nedokáží cizinci skousnout zabíjení kaprů na ulici – já ostatně také ne! Jaký je v tom rozdíl? Když jedeme okolo kádí a krvavých stop na chodníku splachovaných hadicí, tak se udiveně ptají co to je? Snažím se jim vysvětlit tento podivný zvyk, ale vždy bohužel marně. Nenávidím to! Už jako dítě jsem to nenáviděla a nikdy bych si nestoupla do té fronty na smrt.
Do Číny už se nikdy nepodívám, ale to, co jsem si tam prožila je nezapomenutelné a člověk zkrátka musí nějak pochopit jejich život.
Ptáte se jaký je rozdíl mezi rychlým zabitím ryby a trýzněním psa, kočky a jiného savce? Potom jste chudáček asi vy. Někdo asi musí pochopit a omlouvat asijskou krutost kvůli zisku, já naštěstí ne.
Na to se fakt neptám! Je to pro mne stejné trýznění! Ty ryby jsou transportovány několikrát a trýzněny stejně, ne-li hůř. To není jen rychlé zabití ryby! To je rychlé zabití umírající ryby. Navíc veřejně na ulici. Nedůstojné, nechutné! A asijská krutost? No dobře, pojďme si popovídat o krutosti vůči lidem. A Aňoume, přihlašte se ať víme, s kým máme tu čest!
Vy jste nepoložila otázku „Jaký je v tom rozdíl“? Původně jste psala o zabíjení, transport přidáváte teď. Klidně pište i o krutosti vůči lidem. A jste tady arbitr, který určuje, kdo se má jak přihlásit? Jestli ne, tak jste buď hysterická nebo zbytečně agresivní.
Nojo nekrmit trolly!
Odlišné je to jedině v tom, že na ulici u kádě to zabití vidíš na vlastní oči, včetně krve, kdežto když si koupíš kus masa v obchodě, tak to zabíjení jen prostě nevidíš. Ale i to je kus zabitého zvířete, to nevyrostlo někde v laboratoři, takže kde je jaký rozdíl?
Nejsem vegetarián, maso jím a s faktem masožroutství jako takového žádný morální problém nemám. Vadí mi ovšem mizerné životní podmínky těch zvířat, dokud jsou naživu. To je ovšem na dlouhou debatu. Ale velký problém mám s tím, že některé kultury ta zvířata před zabitím záměrně krutě trýzní. S tím se, na rozdíl od zabití kapra u kádě, srovnat nedovedu.
Ale jak jsem psala, čínskou kuchyni nejím a nejím dokonce ani kapra, takže mám vlastně o problém méně.
Kapra nejím také a i kdyby, nikdy bych si ho nekoupila u kádě na ulici! Výlov, stres těch ryb, převoz do kádí……… Já jsem masožrout, takže maso ano. Ale nechci vidět to zabíjení na vlastní oči. Když jsme jeli k příbuzným a vezli si domů zabité králíky tak jsem prchala „za humna“, abych u toho nemusela být. Ano, kdysi to bylo normální – prasátko ve chlívku, zabíjačka, ovce, koza, kuřata…. byl to život na vesnici. Je to součást života. Podmínky dnešních velkochovů jsou strašné, ale normálně se tam člověk nedostane, takže o tom může číst, koupit si kus masa v obchodě a tím to skončilo. Je to na delší debatu. To tady ale asi fakt řešit nebudeme.
Všechna zvířata si nejsou rovna, u nás na to pamatuje i zákon. Kapr opravdu není pes. Podobný názor bych na tomto webu nečekal 🙂
Ale když jsme u těch ryb, jak umírají v průmyslovém měřítku lovené mořské ryby?
A ještě k problému kapr/pes:
https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/pes-v-rukou-aktivistu-jako-nastroj-k-ochrane-kapru-20171215.html
To jsem rád, že se divíte názorům na tomto webu spolu se mnou. Něco jiného jsou strašné podmínky ve velkochovech a při transportech, a něco jiného je záměrné mučení zvířat před usmrcením praktikované v asijských zemích.
Nojo, blázniví aktivisté mají zase rojení. Bylo by dobré s tím konopím přestat, Aňoumo. A pro inspiraci se můžete podívat na ČT 2, nebo Prima Zoom, jak se smečka lvů pokouší (marně), ulovit slona, nebo buvola.
Pes na česneku, když se umí udělat, je delikatesa non plus ultra. Když jsem dělal na montážích, působili s námi i kabeláři, měli pojízdnou dílnu s přívěsem, (Praga V3S) a v tom přívěsu si zařídili kuchyni a co přejeli, to uvařili. Takže jednou nás pozvali na srnečka; byl výborný, to, že, dokud byl živý, štěkal, jsme se dozvěděli až po obědě. Ale co, dieta je všechno, co mi chutná a maso, jakékoli, vždycky můžu.A jaký je rozdíl mezi stahováním, králíka, zajíce, kočky, nebo psa? Když si chcete pochutnat, musíte se smířit s tím, že potrava se musí napřed připravit. Že na to každý nemá žaludek? Co byste dělali, kdyby začali stávkovat všichni, kteří se starají o to, aby jste si mohli u řezníka koupit maso?!? Nevím, jak kdo, ale já bych na kořínkovou a trávovou dietu přejít rozhodně nechtěl!
OT, dnešní Brnění!
Volali mě z restaurace Jedna báseň a měla jsem jim potvrdit zda opravdu dnes přijdeme (15 osob – máme objednaný salonek (asi po tom minulém debaklu z naší strany se raději už ujišťují) Takže připomínám – dnes je Brnění Sukova ul. Jedna báseň.
Já já já se už chystám – za chvíli vyrážím vyvenčit čoklidy a pak hurá na vlak směr Brno. Snad to najdu!!!
Určitě najdeš. Sraz tam máme v 16. hodin
Na 16.00 to stíhám, i když těsně. Těším se moc.
Tak to je fajn!
Já přijdu a v osm dorazí Regi
To je výborné!
Kde je kuchař polovičním lékařem. Článek pro Svět potravin a pár zajímavostí nejen o přípravě vyhlášené pekingské kachny na doplnění mého dnešního příspěvku.
http://www.svet-potravin.cz/clanek.aspx?id=4689
Komu by dnes císař uťal hlavu? To byl název článku o čínské kuchyni, který jsem před časem publikovala v LN. Našla jsem ho na webu (sice je sem tam maličko přehozený slovosled a článek je pokrácený, ale i tak se tam snad najde něco zajímavého na doplnění mého dnešního článku.
https://www.lidovky.cz/komu-by-dnes-cisar-utal-hlavu-di7-/noviny.aspx?c=A080808_100006_ln_noviny_sko&klic=226912&mes=080808_1
Čínská kuchyně v Číně pro mě byla absolutně největším překvapením, které jsem sice čekala, ale nepředstavovala jsem si to takhle barvitě 🙂 Tolik rozmanitých chutí, barev, vůní bylo úžasné poznání. Soustředila jsem se v Pekingu hlavně na kuchyni císaře, tzv. palácovou, tzn. že rýže jsme měli skutečně jen minimum. V Šanghaji to zase byly hlavně ryby a návštěva ujgurské restaurace. Pochopila jsem, že opravdovou čínskou kuchyni si doma neuvařím, ale jsou jídla, díky kterým je v mých silách se k ní přiblížit 🙂 Staré kuchařksé knihy o čínské kuchyni samozřejmě doma mám, ale v minulosti jsem je četla spíše jako cestopis a představovala si všechny ty různé chutě koření 🙂 I to bylo absolutně objevné. Osobně jsem se poznala s panem M.D.Klima, který jednu z báječných čínských kuchařských knih napsal a vycházel ze svých bohatých zkušeností. Svého čase také pracoval v Čínské restauraci ve Vodičkově ulici v Praze. Kdo ji doma má, tak ho nezklame.
A proč čína teď? Jednoduše proto, že je na to běžné denní vaření trochu méně času a vařit čínu je prostě rychlovka 🙂 Psát o čínské kuchyni a všech souvislostech by vydalo na tlustou knihu, kterou my Evropané nikdy věrohodně napsat nemůžeme, neboť její potenciál teprve objevujeme a mnohé nám zůstane zatajeno. Tajemství přitahuje … Dnes vařím lakovaná játra v tmavé omáčce a hodlám tomu vaření věnovat jen pár minutek. Potom mám na programu vánoční pečení a úklid 🙂
Varím skôr čínou inšpirované opražené a podusené mäso so zeleninou rôznych druhov, podobne ako Caniva len podľa chuti, bez receptu, kuracie, bravčové, morčacie, len to hovädzie mi nejde, keď ho len narýchlo opražím, je mi príliš tuhé. Jak inak nemám rada takú tú čínu z obchodných centier (tu v BA väčšinou otrasná), tak pri poslednej návšteve koncertu v Prahe sme sa viacmenej z nedostatku času a iného nápadu išli najesť do OC Galéria a dali si tam v miestnej číne hovädzie piatich vôní. Na naše prekvapenie to jedlo priam spievalo, mäso bolo krehké, omáčka výborná, ryža úžasná. Obsluhujúca pani bola veľmi milá a keď sme jej jedlo zbodli ako vlci a následne vychválili, navidomoči ju to potešilo 🙂 . Paličkami jesť sa asi bohužiaľ nikdy nenaučím (podobne ako bicyklovať), asi mi na to chýba nejaká dôležitá zložka koordinácie 😛 Doma mám ale s varením číny momentálne utrum, odišiel mi wok do večných lovíšť. Musím si zase nejaký zaobstarať…
Mám ráda „čínu“, ne český napodobeniny a rychlej fastfood v podobě mnoha rádoby čínskejch restaurací, které jsou po naší republice rozesety. kdysi se stejně kvalitní čína, jako ve Vopdičkový,vařívala v bývalé pardubické Besedě, která je od loňska zase Besedou …připravované vepřové plátky na medu,uzené ve studeném kouři a spousta jiných skvělých jídel,byly skvělé…černá vejce, výborné polévky a hůlky, pamatuji se, že v začátcích nebyly přikládány příbory. Bylo velice zajímavé sledovat lidi, jak se hůlkami snaží najíst. Čínská obsluha trpěla, já se většinou hryzala do rtů,abych neřvala smíchy,protože u hůlek byla přiložena cedulka o jejich používání i s nákresem a obdobné věty,co jsou v tetě Wiki: konce hůlek musí vždy směřovat dolů
– hůlky se drží tak, aby dlaň směřovala vždy dolů, ukazovat dlaně je nezdvořilé
– je přípustné (a zdvořilé) pomoci hůlkami nabrat porci osobě, pro kterou je to obtížné
– o ukončení jídla se hůlky pokládají společně přes misku, konce směřují vlevo
– nechat jídelní hůlky v misce rozevřené do tvaru písmene „V“ je nezdvořilé (tvar „V“ je považován za symbol smrti)
bývala jsem častým zákazníkem, téhle čínské restaurace, jednou měsíčně jsem si šla dopřát „nebe v hubě“ ..už si mě pamatovali,měl ajsme svůj stolek i židličku,svou obsluhu, která s emne rukama nohama snažil apřesvědčovat,že musím postupně ochutnat všechno a ne si dávat to stejný. Jen u černých vajec dělala výjimku,moje čínská obsluha s dlouhými,krásně splýtanými copy. Později,když už jsme se tak nějak kamarádily,jsem jí předříkávala česká slova a ona je opakovala. Jmenovala se Hong a její rodiče, kteří tu vařili, nebyli rádi,když jí to její jméno počešťovali na Hanku. Zažila jsem tu i její babičku,kterou si přivezli sebou,když odešel dědeček,zažila jsem i den, kdy se v restauraci objevil muž, kterého mi představil ajako jejího manžela, pamatuju se,jak se jí kulatilo břicho a jak odjela porodit domů-do Číny..a taky si pamatuju den, kdy mi s pláčem řekla,že tu končí,vrací se domů,že už se sem nevrátí. Brečely jsme obě. Už to bude 15 let. Z jejich vyhlášeného Zakázaného města (restaurace) se stala součást řetězce těch čínských fastfoodů a chuť jídel i jejich vzhled,se změnil…parodie na čínu i od nich. Před 5 lety se čínská Beseda zavřela definitivně. Nyní je z ní opět česká Beseda. Na čínu jsme si ráda zašla,když ji tu opět otevřela manželka ředitele Foxcoonu, to byla čína,co jsem pamatovala…když skončil ředitel,skončila i čína, občas se do této maličké restaurace vracím, na nudle tří chutí a tofu. A vzpomínám na Hong…
Sarko, diky za vysvetleni ohledne fonetickeho prepisu Kung Pao. Dava to smysl, protoze ackoli je Vancouver nejvetsim cinskym mestem mimo Cinu, kure Kung Pao v zadne cinske restauraci (a i to nejmensi mesto v Kanade urcite jednu ma) nenajdete.
Do cinske restaurace ve Vodickove ulici me vzali rodice, kdyz isem byla asi na gymplu. Nejvetsi zazitek byl samozrejme snazit se jist hulkama, coz se v te dobe v jine restauraci v Praze nedalo a vzpominam si, ze jsem naprosto nechapala, jak nekdo umi jist hulkama ryzi.
Ve Vancouveru mame svoji oblibenou cinskou restauraci a kazdy z nas i sve oblibene jidlo; kure na citronu, pecena kachni prsa, sladkokysele veprove, hovezi se tremi druhy hub a salatove zavitky. Doma varim casto stir fry, ale podle svych chuti a zasob, bez receptu.