HOST DEDENÍKU – Tora: Jen tak si koupit štěstí

Advent je pro mne doba světýlek, vůně svařeného vína, cukroví a tichých kroků ve vrzajícím sněhu, mrazivá noční obloha, chvějící se mlhavým odleskem hvězd. Celý rok si představuji, jak jej prožiju v klidu, pohodě, obklopena kočkami, u ruky hrnek s horkým vínem, mihotavý svit svíček doplní atmosféru klidu a pohody. Bohužel, před rokem to na klidné pohodové Vánoce zrovna dvakrát nevypadalo.

 

Probíjím se davem lidí, který zavalil náměstí. Obrovitý rozsvícený strom, spousta osvětlených stánků, v nich unavení prodavači. Přemílám v hlavě, co ještě dokoupit za dárky, co ještě zařídit, aby Vánoce proběhly tak, jak si to představuji. To máme stromeček, kapra, ještě taky ozdobné cedulky na dárky… když v tom pocítím, jak mě někdo tahá za rukáv. Leknu se, přitisknu kabelku blíž k tělu a zlostně se otočím.

Vedle mne stojí malý, asi desetiletý kluk a velkýma očima na mě vážně kouká.

„Paní, kupte si štěstí,“ vyhrkne vzápětí.

Mám co dělat, abych se nerozesmála.

„Ty jsi dobrý,“ usměju se zlehka. „Copak se to dá, jen tak si koupit si štěstí?“ Hlavou mi probleskne dávná vzpomínka na dětská léta, kdy jsem na poutích rozvážně vybírala malinkou krabičku za korunu. Štěstíčka. Bývala tam vždy nějaká hloupost, korálková panenka, obrázek… ale to napětí, než se krabička otevřela! Vrátím se do současnosti a zahlédnu, jak dětské oči zesmutněly.

„Dobrá, kdybych si tedy to tvoje štěstí chtěla koupit, jak bych to měla udělat?“ zeptám se kluka.

Natáhne ruku, ve které má z novin složené malé obálky a řekne důležitě: „Tady si ho vyberete. Sám jsem je vyráběl.“

Ústa se mi znovu roztáhnou od ucha k uchu. Podívejme, jaký podnikavec se z klučiny vyklubal!

„Myslíš, že by mi opravdu přineslo štěstí, kdybych si jednu tu obálku koupila?“ řeknu naprosto vážným tónem.

„Myslím, že jo,“ přisvědčí po chvilce. Dodá zklamaně: „Víte… on si ode mne ještě nikdo nic nekoupil.“

„No jo, máš tu velkou konkurenci,“ mávnu rukou kolem sebe. Z vedlejšího stánku voní klobásy, odněkud se line sladká vůně trdelníku, lidé se strkají ve frontě na turbomošt. Pohlédnu na drobná svěšená ramínka a rozhodnu se přistoupit na jeho hru.

„Víš co? Tak já si od tebe nějaké koupím. Kolikpak stojí?“

Kluk se rozzáří. „Deset korun jedno. Vyrobil jsem jich deset, víte.“ Spiklenecky dodá: „ Ty peníze budou na dárek pro maminku. Chci ji překvapit.“

„Opravdu? Tak to si koupím tři. Vlastně čtyři. Potřebuju spoustu štěstí. Mám doma nemocného kocourka.“

„Jé… to je mi líto,“ řekne kluk, ale očí mu svítí.

„Čekám, až mi z veteriny pošlou výsledky krve,“ říkám už spíš sobě, než jemu. „Víš, bojím se. Pokud nebudou dobré, kdoví, jestli se náš kocourek dožije Vánoc. Vidíš, jak moc to tvoje štěstí potřebuju?“ Vytáhnu z peněženky peníze, kluk rozloží obálky do velkého vějíře a já pečlivě vybírám. „Tuhle… a tuhle, ještě tahle se mi líbí. A kterou bys mi vybral ty?“

Kluk přejede zbylé obálky očima a neomylně sáhne po té úplně vlevo.

„Tuhle. Je nejlepší.“

Vezmu si obálku, předám mu dvě dvacetikoruny a kluk slušně poděkuje. Užuž chce odejít, když v tom se za mnou ozve:

„Počkejte, mladý muži, taky si od vás jednu obálku koupím!“

Ani jsme si nevšimli, že naši transakci sledovali s velkým zájmem lidé ve vedlejší frontě. Přidávají se i další. „Zbude jedna i pro mne?“ „I já si vezmu, schovej mi jednu!“

Kluk teď radostí přímo svítí. Během chvilky prodal všechny obálky a v ruce třímá sto korun.

„Co teď?“ zeptám se zvědavě.

„Támhle na stánku mají krásné náušnice. Mamince budou slušet ty modré. Mám je už dlouho vyhlídnuté. Moc vám děkuju, paní. A užijte si s kocourkem krásné Vánoce!“

Než stačím odpovědět, je pryč. Ten se v životě neztratí!

Jdu dál davem, který se mi už vůbec nezdá nepřátelský. Pomalu rozbaluji své nově nabyté bohatství. V prvním balíčku je kresba rozesmátého smajlíku. Ve druhém najdu barevný knoflík, ve třetím placatý kamínek. S napětím rozbaluji poslední obálku, tu kterou mi vybral sám malý prodavač. Vytahuji nalepovací obrázek. Panna Marie s dítětem a pod ním napsáno Žarošice. Strnu. Přes Žarošice jsme párkrát jeli v létě, je to krásná obec a já si pak dohledala informace na netu. Kostel Matky Boží je opředen legendami, Bohorodička místní několikrát zachránila – před Turky, před Švédy…

Žena na obrázku chová dítě a na tváři jí hraje lehounký úsměv. Kdepak ten klučík k té nálepce asi tak přišel, zamyslím se. To už se nikdy nedozvím. Otevřu peněženku a obrázek si do ní pečlivě uložím. Ostatní drobnosti schovám do kapsy, zvednu hlavu a začnu se znovu rozhlížet po stáncích.

Zapípá mobil, naléhavě, urgentně. Se staženým hrdlem otvírám zprávu z veterinární kliniky.

Výsledky krve jsou v normě, pokračujte v načaté léčbě a dietě. Na kontrolu přijďte za týden.

Zvednu oči. Všechna světla jsou rázem mnohem zářivější a jásavější, ve světle lampy spatřím, jak se na město začínají snášet nesmělé vločky jiskřivého sněhu.

Je první adventní neděle a já už najednou s jistotou vím, že na Vánoce s námi náš černý kocourek stále bude.

 

Díky, můj malý prodavači štěstí. Teď jsem po roce procházela znovu vyzdobené náměstí a nemohla jsem si na tebe nevzpomenout. Smajlík, kamínek a knoflík za ten rok kdesi zmizely, ale ten obrázek, ten nosím v peněžence dodnes. Nejsem věřící, ale štěstíčku od tebe věřím. Jakpak by ne. Krásný černý kocourek s námi brzy oslaví další Vánoce.

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:31

60 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Toro, dostala jsem se ke tvému příběhu teprve teď, ale úplně se mě dojala. Nenápadně otírám slzičky a tvářím se jakože nic. Ale ono něco. Vánoční nálada je konečně tady. Díky.

  2. Toro, měli jsme o víkendu kapku frmol, takže jsem nestihla zareagovat a píšu se zpožděním – je to moc pěkné.

  3. Ve čtyřiašedesáti letech jsem si myslel,že mi nic nedokáže vehnat slzy do očí.Vy jste to dokázala

  4. V září jsem prodávala na Dyzajn marketu. Najednou se u mého stánku objevil malý černoušek, tak asi max.10 let. Mluvil bezvadně česky. Mohl oči nechat na krystalu křišťálu, který byl zpracován jako náhrdelník na kůži. Úplně mu svítily oči. Pak zavolal asi maminku, byla to vysoká blondýna. Ukazoval jí ten krystal. Maminka krystal pochválila a oni odešli. Asi po půl hodině se černoušek objevil znovu. Tak rozzářené oči u muže, který se dívá na šperky jsem ještě neviděla. Zeptala jsem se ho, co se mu ještě líbí. Ukázal bez přemýšlení na jantar a nějakou fosílii amonita. Běhal mi mráz po zádech, nedokážu to popsat. Měla jsem dojem, že ten kluk musí mít nějaké (snad) šamanské schopnosti. Nesmějte se, bylo to strašně silné, intenzivní, až mi to vehnalo slzy do očí. Černoušek koukal opět na ten křišťál a jen nerad odcházel. Musela jsem to udělat. Vyběhla jsem za ním a ten křišťál mu pověsila na krk. Byl štěstím bez sebe a moc hezky mi poděkoval. 🙂

    1. To musel být úžasný zážitek pro tebe i pro klučinu. Vidím, že jsi taky taková dobrá duše. A tak je to správné. Však i nás to hřeje u srdce.

    1. Díky moc. Já doufám, že ještě několik Vánoc strávíme s touto smečkou kompletní, ale on jeden nikdy neví.

    1. To jsem ráda, Míšo. Opravdu si na klučíka občas vzpomenu, když jdu přes opět nasvícené náměstí. Jestlipak zas letos prodával štěstí, kdo ví…

  5. Toro, to je krásné, úplně se mi stáhlo hrdlo a zamžily oči (inlove)

    ať je s vámi ten černý kocourek ještě hoooooodně dlouho (h)

  6. Jo a ještě jsem chtěla připsat, že jsem byla zcela náhodně, jako náhrada, v Rakousku, v Melku a Kremži, oblast Wachau. Viděli jsme krásný kostel v klášteře v Melku, který je chráněncem UNESCA,v Kremži pak městečko a advetní trh, který se vlastně ani trhem nazvat nedá.Ono to tam mají jinaj, religiozní zaměření tohoto období je spíše ztišení, čili žádné koledy, žádné rolničky atp. jen komorní prodeje vánočních udělátek a punče, či drobných malých pochoutek, to pravé vypukne až po božím narození. Oblast je to krásná, je kolem Dunaje, samé skály a vinice, prostě i teď , krásné. Spousta,opravdu spousta meruňkových sadů. Doporučují jako rodinou dovolenou. Městečka starožitná, udržovaná.
    Dala jsem si vídeňský řízek, byl jako dvě kola od vozu,brambory s pažitkou, balada. A moc milí a usměvaví lidé.Všude mne provázelo jejich Grüß Gott!

    1. Pěkné, moc, to by se mi opravdu líbilo. Pořád se tam chystáme, snad to časem vyjde.
      Mimo jiné, z Melku byl Adso ze Jména Růže.

        1. Je úžasná, viď? Pražská na Strahově je taky skvělá, ale v Melku víc můžeš dovnitř (nebo aspoň to tak bylo před těmi nejmíň pěti lety, co jsem tam byla).

    2. Já moc doufám, že až jednou budu mít víc času, taky se tam podívám. Byli jsme na pár trzích v malých městečkách za hranicemi Rakouska hned po revoluci, to jsme tehdy koukali jak puci.

  7. Milá Toro, krásná příhoda, četla jsem před chvílí a zážitek z Tvého čtení umocňuje adventní nedělní koncert na ČT1 a druhá svíce. Díky! Páchám stále průběžně nějaké ty dobré skutky, ne že bych je cíleně vyhledávala,ony se na mně tak nějak rády nabalují. 🙂 Nic za to nečekám a i když poté přijde nějaká ta rána přes palici,vzpomenu na to přísloví o dobrých skutcích avšak zase pustím z hlavy, je to zbytečné, ono zase něco přijde. 🙂

  8. To je dojemně krásný příběh, Toro! (inlove) A víš co, já věřím tomu, že dobrý skutek, dobré slovo nebo jen úsměv se nám vrátí. Vtip je v tom, že nevíme, kdy. 🙂 Ale vrátí se, určitě! U tebe to zafungovalo hned.
    Jo, ten kluk musel být strašně fajn!

    1. Víš, mně se stalo už několikrát, že mi pomoc přišla z míst, odkud bych ji nečekala. Tak se snažím pomáhat i já. Jestli to dělám dobře nebo ne, to samozřejmě nevím.

  9. Toro, moc hezký příběh, dojemný, já čím jsem starší, tím víc se u všeho dojímám.
    V pátek, když jsem jela pro vnučku do školy, tak na jedné stanici vystoupila maminka s kočárkem (sporťák), na kočáru spalo starší dítko a to mladší měla paní v náruči a snažila se ho posadit si za krk na koně. No moc to nešlo, maminka byla nabalená, děťátko taky, vypadalo v kombinéze jako malý kosmonaut, ale nakonec se to zadařilo a v tu chvíli si paní všimla, že na ně z autobusu koukám. No mohla se zaškaredit s myšlenkou babo, co čumíš, ale ona se tak hezky zasmála, a mně úplně automaticky naskočil taky úsměv, no možná jsem se usmívala už předtím, ale pak se mi úsměv zaručeně roztáhl víc, ale hlavně mi to báječně pozvedlo náladu.
    A tak já si chci myslet, že dobrý skutek NEmusí být po zásluze potrestán.
    A kocourek ať je zdráv a má se u vás pořád báječně.

    1. Taky krásný příbě, Olčavo. I já doufám, že to, co dáváme dál, se nám někde čassm zase vrátí. Snad to tak nějak funguje. Ale hlavně mě by nebavilo být pořád negativně naladěná, bere mi to moc energie. Já se radši směju.

  10. To je pěkné, Toto. Kéž by to tak vždycky vyšlo, že když je člověk na někoho hodnej, tak se mu to pak vrátí.

      1. Já vím, že je tohle oblíbený bonmot, ale můj ne. Pořád si myslím, že to, co dáváme vně, se nám někde obloukem vrací. Tedy doufám, jistě to samozřejmě nevím.

      2. Můj oblíbený verš:
        Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.
        Kazatel 11, 1
        Snažím se podle něj žít.

  11. Toro, krasny pribeh. Prinest radost, stesti a usmev do zivota tech nam nejblizsich i tech hodne vzdalenych, jsou pro nas dospele, ty nejhezci Vanoce. Tomu chlapci jsi dala velice pozitivni naboj do zivota, byla mu uzasnou inspiraci a nadeji. Dekuji. Kocourkovi preji dalsi pozehnane svatky a hodne zdravi.

  12. Krásné, taky jsem zamáčkla slzičku. Přiznám se, že mě jako první napadl Richard Muller „jó, štěstí je krásná věc“. Člověk musí věřit a sám trochu toho štěstíčka taky rozdat, a ono ho pak alespoň kousek přijde samo.
    Letos mě taky potrápila moje trojbarevná princezna Rozárka. Postupně přestávala jíst, až nejedla skoro vůbec, zhubla o celé kilo a byla taková skleslá a netečná. Dělali jí různá vyšetření od hlavy k patě a vůbec nic nenašli. Bála jsem se o ni, už jsem si představovala to nejhorší. A nedávno, po posledním vyšetření, kdy jí dělali důkladné sono bříška, zase bez výsledku, se najednou stal zázrak. Asi tak po dvou dnech, když se oklepala ze stresu z vyšetření, najednou po dlouhé době zvedla ocásek jak anténku, začala vesele běhat a vrátila se zpátky k plným mističkám. Když ji pohladím, už mi dokonce tolik nedrncá ruka po obratlích 😀 . Mám z toho velkou radost. Nikdo neví, co jí to vlastně bylo, ale doufám, že už se to nevrátí. A Jájovi přeju, ať se drží!

    1. Moc bych ti přála, aby se Rozárka už otřepala a dostala se do kondice. Ono je to u těch koček s nemocema těžké, poznat to na nich bývá většinou až když už je fakt zle. Tak držím palce, fest.

      1. Přesně tak. Člověk těžko odhadne, kdy je fakt ouvej a problém je horší, nežli očekával. U Ríši to byla akutní leukémie, šlo to velmi rychle a pomoc nebyla. Melíšek I. po mrtvičce by tak tak moc rád žil, normálně by jedl, tolik na to jídlo měl chuť, jenže neměl čím jíst – jazýček-lžička na pití a jídlo nefungovala. A Zrzínek plný nádorů v bříšku také neměl šanci. Bibíííís FIPka. I když jsem cítila, že hubnou, že nejí, nepijí, straní se, tak s tím nešlo nic dělat. Snažila jsem se pomoci jak jsem nejlépe uměla, nešlo to. Rozárka mohla mít nějaký zánět nebo něco podobného, co se nakonec odstranilo samo, jsem ráda, že je v pořádku a že jste v pohodě. Tak Rozárce hodně zdravíčka přejí kočičáci od nás.

        1. Díky! Rozárka je teď naštěstí dobrá, tak doufám, že to tak vydrží. Na pohled je to taková něžná víla, ale už léta tady žije se třemi kocoury a rozhodně si od nich nenechá nic líbit 😀 . Je to útulkačka z Hodonína, zlatíčko.
          Karolíno, je mi líto, že jsi prožila takové ztráty. Je to vždycky těžké, člověku se po každé té dušičce stýská. Tak ať se tvé nynější partičce dobře daří.
          A Toro, Jájovi ještě nejedny krásné Vánoce.

  13. Toro to je moc krásný příběh s „dominovou reakcí“(jak se tady říká) (h). Kolika lidem tvůj hovor s klučinou ten den pomohl „ke štěstí“ (h) ! Ti, na které se nakonec už „obálkové štěstí“ nedostalo, měli alespoň důvod k úsměvu a třeba si za tu desetikorunu koupili podobné štěstí někde o kus dál. Navíc určitě doma o chlapci vyprávěli jiným, kteří se pak také usmívali…prostě lavina úsměvů. Jsem si jistá, že chlapcově mamince se náušnice určitě budou moc líbit a třeba jí vynalézavý synek bude vyprávět, jak si na ně vydělal a kolik štěstíček najednou si od něho koupila „jedna hodná paní, které zrovna doma stonal kocourek“.

    Posílám pohlazení Jájovi.

  14. Toro, moc pěkné a dojímavé. Já na stáří začím také věřit na zázraky. A jak píše Tečka dole, někdy stačí tak málo, třeba jen malý úsměv a den je hned hezčí.Pohlaď Jáju, ať se drží.

    1. Ono to bylo takové úplně obyčejné… až do chvíle, kdy jsem držela v ruce ten obrázek a zazvonil mobil.Pak jsem začala věřit na to, že mi to štěstí opravdu přinesl.I když já vím, já vím… kdyby nebyl Jája na tom jakž takž dobře, asi by to nepomohlo. Ale kdo ví…

  15. Už druhý raz v tieto adventné dni sa mi objavili slzy v očiach.Tora,si úžasná a úžasný bol aj ten chlapec. A aj tí ľudia okolo.Verim,že svoj diel šťastia dostanem a dostávam aj ja.
    A vlastne také „šťastíčka“ dávam aj ja .Rodine každému kupujem ako darček los.Tohto roku vydali aj detskú loteriu-vyhráva každý los niečo malého-tak aj malý Mišak bude prvýkrát stierať.Vietečo?teraz ma napadlo,že aj mne asi Ježiško donesie jeden los.

    1. Verenko 🙂 moc ti přeju, ať se ti štěstíčka dostane vrchovaně. Občas holt potřebujeme všichni aspoň kousek,abychom mohli věřit a jít dál.
      Těším se, že tě brzy uvidím.

  16. Ano, Tečko, někdy jen úsěv nebo přidržení dveří či milý pozdrav. Nic to nestojí a tolik to udělá.

  17. Toro, nejsem bulící člověk, jsem pragmatická po tatínkovi, ale stáhlo se mi hrdlo a to fest. Díky, za tak krásně napsaný adventní příběh. Ale že dovedeš rozehrát koncert na city! Blahopřeju, jsi fakt dobrá a stále lepší a lepší! (h)

    1. Alex,děkuji ti moc, potěšila jsi mne. Nechtěla jsem nikoho rozplakat, to opravdu ne. Ale pokud to takhle zapůsobilo, je to jen dobře.

  18. Tak teď mi hrkly slzy do očí! Ríšánek takové štěstí neměl a opustil nás 23.12.2014. Pořád je mi po tom krásném heboučkém kocourečkovi smutno.

  19. Jak by ne – i štěstí se dá koupit a mnohdy k tomu stačí malý peníz. Už druhé Vánoce nás bude obšťastňovat padesátieurový čerňoch – no, oni za něj chtěli původně jen třicet, tu dvacku jsem tam nechala pro další potřebné …

    Jinak moc hezká povídka – nebo skutečnost? Ať či jinak, takový klučina s obálkami štěstí by nám často šiknul. A když není k mání, tak si ty obálky musíme udělat sami … krásný advent vám všem.

    1. Ygo, věř nevěř, opravdu mi vloni na trzích podobný klučina „štěstí“ prodával. Obrázek, co popisuji, ti můžu na Brnění ukázat – pořád ho nosím v peněžence. A Jája – no, zvládli jsme to, ale byl to boj. Bojujeme pořád, ale drží se, kluk.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN