Jeruzalém je velmi zvláštní a působivé město; jedno z těch míst, na kterých by se dala prezentovat v praxi teorie paralelních vesmírů. Jeruzalém má totiž několik tváří, kdy každá je úplně jiná, každá je tam „doma“ a zároveň se navzájem ty tváře doplňují do podoby města působícího, navzdory svému rozdělení, velmi jednotným dojmem.

Nejprve takové hrubé vymezení; Jeruzalém má ze všech stran hradbami obehnané Staré město, kde se koncentruje většina pamětihodností, o které mívají turisté zájem. Na západ od Starého města je západní nebo Západní Jeruzalém (na velikosti počátečního písmene velice záleží) a na východ je východní nebo Východní Jeruzalém. Tak jako v případě mnoha jiných zeměpisných označení v téhle oblasti, už jen tím, jak mluvíme, nebo píšeme, chtě nechtě vyjadřujeme sympatie jedné či druhé straně konfliktu; neutrální terminologie přitom mnohdy neexistuje. V zásadě; kdo souhlasí s konceptem dvou států, izraelského a palestinského, píše velké písmeno, protože neuznává Jeruzalém jako jedno město a kdo s konceptem dvou států, ať už z jakéhokoliv důvodu, nesouhlasí, píše písmeno malé, protože to první implikuje, že existuje entita zvaná Západní Jeruzalém nebo Východní Jeruzalém, a to druhé pouze označuje zeměpisné umístění té které části města.

Západní zeď

Toto rozdělení je přitom zároveň patrné a zároveň nepatrné: ve východním Jeruzalémě žijí Arabové (všimněte si tenkého ledu, po kterém chodím: pro Izrael a izraelské Araby jde o Araby, pro zastánce dvou států jde o Palestince), v západním Jeruzalémě žijí Židé a mezinárodní komunita. Arabové žijící ve východním Jeruzalémě mají možnost si zažádat o izraelské občanství, ale většina tak zatím z různých důvodů neučinila, byť počet žádostí rok od roku roste. Žijí tam tak buď na přechodný, nebo trvalý pobyt, ovšem bez práva hlasovat, což samozřejmě má vliv na to, jak ty oblasti vypadají. Zároveň arabské čtvrti mívají chaotičtější charakter, ne proto, že by Arabové byli chaotičtí, ale proto, že katastr v Izraeli začínal v roce 1948 od nuly, a zatímco nově příchozí Židé si pozemky kupovali, a tak bylo jasné, kdo byl vlastníkem, lidé v oblasti do té doby žijící vlastnili pozemky úplně jinou formou.

Vlastnili je na základě zvyku, že ten který pozemek vlastnila ta která rodina jako celek, tudíž bylo – a je – velmi těžké určit konkrétního majitele, když rodina jako právní subjekt, který by mohl cokoliv vlastnit, neexistuje. Arabské rodiny tak přitom skutečně v každodenním životě fungují. Široká rodina sdílí rozpočet a majetek a rodina zároveň dává pozor na to, aby „každý podle svých schopností“ přispíval a aby nikdo rodinné jmění nezneužíval. Toto právní vakuum způsobuje naprostý chaos v katastru, stavebních povoleních, vymezení parcel a podobně, kvůli čemuž arabské čtvrti vypadají velmi neuspořádaně. Situaci moc neulehčuje fakt, že hodně Arabů z východního Jeruzaléma neuznává anexi Východního Jeruzaléma (všimněte si písmene V) Izraelem a tak jakákoliv spolupráce s úřady je mnohými viděna jako legitimizace současného stavu, čemu se snaží vyhnout.

Tohle všechno ovšem píšu proto, že je potřeba si uvědomit, že jít na procházku po arabských čtvrtích Jeruzaléma je zajímavé a hlavně: není to nebezpečné navzdory tomu, jak chaoticky to tam vypadá. Vzhledem k tomu, že našinec zpravidla hodnotí bezpečí nebo nebezpečí místa právě podle stupně jeho chaotičnosti a zanedbanosti je tohle potřebné zmínit. Nebojte se tam jít, mluvit s lidmi, zajít si na oběd nebo cokoliv jiného.

Via Dolorosa v noci

Západní Jeruzalém (napsal bych s malým z, kdyby nešlo o začátek věty) vypadá na první pohled jako jedno z bohatších italských měst; osobně mi nejvíce svým charakterem připomíná Milano. Pěkné, pohodové město s večerním pouličním životem, který se koncentruje zejména kolem pěší zóny, která se česky jmenuje Jafo, anglicky Jaffa, hebrejsky יפו, po které jezdí tramvaj a okolo které (ne nutně na ní) je spousta dobrých restaurací, hospod, trhů a podobně. Tramvaj – zatím má jednu linku; ve výstavbě (před dokončením) je druhá a v plánu je minimálně ještě jedna – spojuje západní i východní Jeruzalém a je pohodlným, leč silně politizovaným dopravním prostředkem, na nějž si nakonec obyvatelé východního Jeruzaléma zvykli. V čem byl problém?

Postavení tramvaje spojující obě části města samozřejmě posiluje dojem, o který se jeruzalémská radnice dlouhodobě snaží, tedy aby město jako celek vypadalo a fungovalo jako jeden celek. Na západním konci zatím jediné provozní tramvajové linky pak je stanice, která se v angličtině jmenuje Mount Herzl (Herzlova hora), též zvaná hebrejsky Har ha-Zikaron (הר הזכרון) – Hora vzpomínek. Toto místo je velmi důležité, protože na něm je izraelský národní hřbitov a památník obětem holocaustu Jad Vašem. Samotný památník stojí jednoznačně za návštěvu (počítejte aspoň čtyři hodiny, a to i tak projdete celkem kvapem), expozice je jak vně (památník Spravedlivých mezi národy a různá umělecká díla), tak uvnitř (jak velmi dobře udělaný popis toho, jaké byly příčiny, ze kterých k holocaustu došlo, tak celá cesta až k samotnému vyhlazení evropských Židů, až po návrat přeživších a vznik Státu Izrael).

Via Dolorosa přes den

Turisticky nejzajímavější je ovšem Staré město a jeho bezprostřední okolí: Olivová hora a Davidovo město. Staré město je rozdělené do čtyř na sebe plynule navazujících částí, židovské, muslimské, křesťanské a arménské a jak je již řečeno výše, obehnané hradbami, v nichž je sedm bran. Nejvýznamnější brány jsou Jafská brána (Jaffa Gate), spojující Davidovu pevnost a ulici Jafo a Damašská brána (Damascus Gate), spojující muslimskou čtvrť s autobusovým nádražím ve východním Jeruzalémě. Staré město je plné úzkých uliček, kamenných schodů s nájezdovými rampami, po nichž až neuvěřitelným způsobem jezdí na hoverboardech (česky se tomu prý říká kolonožka) místní děti a mládež. Člověk musí docela obdivovat jejich um, protože to není úplně jednoduché na tom jezdit i po obyčejné betonové zámkové dlažbě, natož po těch starých kamenech. Je zároveň plné nejrůznějších památek, synagog, kostelů a mešit; všemu ovšem trůní dvě místa: Chrámová hora a hora Golgota (realisticky ovšem jde o relativně nevelké kopečky). Golgota, ač byla původně mimo jeruzalémské hradby, byla zahrnuta již pár let po Ježíšově smrti do města a od té doby je v samém centru Starého města.

Ulička v židovské čtvrti

Chrámová hora je nejvýznamnějším místem města pro Židy i muslimy. Pokud jde o Židy, tak na vrcholu Chrámové hory stával První i Druhý židovský chrám; druhý zbořili Římané a z něj zbyla pouze jeho západní zeď (dnes s velkým Z – Západní zeď, jinak také zvaná Zeď nářků). Podle ortodoxní interpretace Tóry mají Židé na chrámovou horu vstup zakázán, protože by neměli vstupovat na místo, kde stával Chrám dřív, než přijde Spasitel, který samozřejmě podle Židů ještě nepřišel. Ostatně k příchodu Spasitele se také podle judaismu váže i to, že podle ultraortodoxní interpretace Tóry by neměl být založen žádný židovský stát v této oblasti až do jeho příchodu, což je důvod, proč haredim, tedy ultraortodoxní Židé, Stát Izrael ani neuznávají.

Pro muslimy je Chrámová hora třetím nejvýznamnějším místem (po Mekce a Medíně), protože podle Koránu přenesl archanděl Gabriel proroka Mohameda v noci z Mekky na Chrámovou horu, na místo, kde je dnes mešita al-Aksá a z Chrámové hory, z místa, kde je dnes Skalní dóm ho přenesl k Mojžíšovi do nebe, aby od něj dostal povinné muslimské modlitby, které pak přinesl zpět na zem. Zároveň jde o tutéž skálu, na níž podle židovské tradice podstoupil praotec Abrahám zkoušku, kdy mu Bůh přikázal obětovat svého syna Izáka – a zároveň jde o místo, kde podle židovské tradice měla v době Prvního chrámu být umístěná Archa úmluvy.

Ulička v muslimské čtvrti

Právě význam tohoto místa pro Židy i muslimy, jeho provázanost a nemožnost oddělit jedno od druhého je základem celého izraelsko-palestinského konfliktu, a je to podle mého názoru i důvod, proč řešení dvou států nemá smysl, protože Chrámová hora se rozdělit nedá a bez řešení, které by obě strany považovaly za důstojné v otázce Chrámové hory, se nedá žádný pořádný mír uzavřít – což je i důvod, proč třeba píšu v tomto článku západní a východní Jeruzalém s malým písmenem.

Schody na Via Dolorosa v noci

Na hoře Golgotě pak stojí bazilika Svatého hrobu, kde je jak místo ukřižování Ježíše Krista, tak jeho hrob. Vedle baziliky pak stojí Omarova mešita, která je opět významná pro muslimy kvůli tomu, že Ježíš byl z hlediska islámu významným prorokem. Od Lví brány k bazilice pak vede křížová cesta, latinsky (a oficiálně) Via Dolorosa, okolo níž je pak celá řada kostelů různých denominací: katolické, pravoslavné (ruský, řecký, koptský), arménské, protestantské i další. Přes den je Via Dolorosa plná turistů a obchodů po obou stranách, pročež je nejlepší se po ní projít v noci: šel jsem tamtudy zhruba v jedenáct večer, kdy zůstávají otevřené jen tu a tam hospody nebo stánky s kebabem, ale jinak je tam klid, minimum turistů a příležitost si to pořádně vychutnat.

Památník Spravedlivých mezi národy

Hned vedle Starého města – z jižní strany – je pak Hora Sion, kde je pohřben král David a vykopávky starého Davidova města ve čtvrti Silwan. Na východ od Starého města pak je Olivová hora, kde je velký židovský hřbitov, Kostel všech národů, Getsemanská zahrada a hrob Panny Marie, což samozřejmě všechno stojí za návštěvu.

Noční ulice Jafo na Jom Kipur

V Jeruzalémě jsme strávili celkem dva celé dny a i to bylo málo – aby člověk viděl všechno, co se v Jeruzalémě vidět dá, to je minimálně na týden. Původně jsme počítali s jedním celým dnem, na dva se nám to protáhlo z části nedobrovolně, protože jsme se zapomněli podívat o kalendáře – a zatímco jsme byli u libanonských hranic asi v 17:50, jsme se dozvěděli, že za deset minut začíná Jom Kipur, největší židovský svátek v roce, během něhož je (mimo jiné) zvykem, že se nejezdí autem. Inu, co jsme měli dělat – jeli jsme tedy do Jeruzaléma, co nejrychleji to šlo, ovšem nestihli jsme natankovat – tankovat během Jom Kipuru se také nedá – a tak jsme byli rádi, že jsme do Jeruzaléma nakonec vůbec dojeli s tím, že nám zbylo benzínu asi jen na 80 kilometrů do prázdné nádrže, když jsme zaparkovali auto.

Ta cesta ovšem vůbec nebyla jednoduchá. Zhruba čtyřicet procent Izraelců jsou ateisté nebo agnostici, takže Jom Kipur nějak významněji neslaví, ale využívají toho, že se nejezdí autem a tak jen co se uklidní doprava, vytáhnou kola, koloběžky, brusle, skateboardy a cokoliv dalšího podobného a vyrazí na dálnice, které se promění v jedno velké sportoviště. I s dětmi, samozřejmě. Lidé se jdou projít s pejskem a malými dětmi na odrážedlech doprostřed velké dálnice – žádný problém.

Doprava na Jom Kipur na jeruzalémské magistrále

Samozřejmě, jsi-li v Římě, chovej se jako Říman, takže když už jsme asi kolem osmé večer do Jeruzaléma přijížděli, snažili jsme se být co nejohleduplnější (tedy nejpomalejší) a zároveň z těch silnic co nejrychleji zmizet, protože jsme tam neměli co dělat. Teď nebylo vůbec jasné, jak se dostaneme k parkovišti od hotelu, protože mnoho silnic bylo uzavřených, včetně prvních dvou sjezdů z dálnice ve směru na centrum (takže jsme se báli, že budeme muset nechat auto na dálnici a dojít to pěšky, ale naštěstí jsme nemuseli).

Po opatrném projetí čtvrti, kde bydlí haredim a kde jejich děti nám zastupovaly cestu a volaly na nás „hanba“ (jedno z pár hebrejských slov, co znám, protože se jednak používá i v češtině – chucpe – a jednak proto, že je to to, co na vás huláká třeba řidič auta, který si myslel, že jste mu vjeli do cesty a podobně) jsme se, skrze pár jednosměrek v protisměru, dostali na otevřené parkoviště, kde nikdo samozřejmě nebyl, a odtud do odemčeného hotelu bez obsluhy, do odemčeného našeho pokoje (abychom nemuseli odemykat, kdyby to pro nás znamenalo náboženský problém). Řeknu vám, ta úleva, kdy člověk vystoupil z auta a už se nemusel stydět za to, že dělá něco, co by neměl, ale co prostě udělat musí, byla nepopsatelná.

Od té doby byl už Jom Kipur to nejlepší, co nás v Jeruzalémě mohlo potkat: žádná doprava, takže se dalo všude chodit, všude ticho, čerstvý vzduch, a noční procházka po starém městě na Jom Kipur byla vyloženě nádherná. Jom Kipur trvá 25 hodin, takže bylo zajímavé se také koukat na to, jak město v sedm večer dalšího dne postupně ožívalo. Nejprve začaly fungovat semafory, pak se objevila první auta, pak začalo jezdit hodně aut, pak začaly jezdit tramvaje a tou dobou už postávali hladoví lidé (na Jom Kipur je celých 25 hodin půst) kolem zavřených hospod, kde se už personál snažil co nejdřív otevřít, aby se lidé mohli najíst.

Jeruzalémská tramvaj

Jeruzalém je nádherné místo na návštěvu a je to doslova poklad pro politologa nebo religionistu, protože má tolik objektů svého studia pohromadě, že si člověk připadá jako dítě, kterého někdo vzal do opravdu hodně velkého hračkářství. Je to bezpečné město, není se čeho bát – je ovšem poměrně drahé, takže to chce s tím počítat, že zajít si na večeři nebo na pivo je skoro tak drahé, jako v Norsku. Určitě se tam ještě někdy (víckrát) vrátím, protože ani za ty dva dny, co jsme tam byli, jsme nestihli projít víc než tak čtvrtinu.

Muzeum Jad Vašem

Mešita al-Aksá a vykopávky Davidova města

Hrob Panny Marie

Hrob Ježíše Krista na Golgotě

Davidova pevnost

Chrámová hora

Chrámová hora v noci

Chrámova hora – pohled z Olivové hory

Aron ha-kodeš u Západní zdi