Byl to docela pěkný listopadový den. Panička se rozhodla, že uděláme velký okruh, což zahrnuje i můj oblíbený městský park. Ještě jsem se pořádně nezačuchala do pesemesek, když panička doslova zavětřila.
„Pojď honem!“ zavelela. A já věděla, že se děje nějaké drama. Moje panička totiž vycítí potíže stejně, jako já bouřku. Jenom nezaleze pod stůl, ale hned peláší přímo ke zdroji. Potom jsem už i já spatřila lavičku a na ní paní Holoubkovou, jak uklidňuje jinou, velmi rozčílenou starou paní. Chudák Rex se snažil vypadat, že tam není.
Ve chvíli, kdy jsme dorazily, se hněv té staré paní zlomil v zoufalství. „To není fér! Kulíšek ještě nebyl tak starý pejsek, a jak já tu mám být úplně sama? Já prostě potřebuju jiného psa!“ A rozplakala se. Neviděla jsem v tom problém – domov potřebuje spousta pejsků. Ale moje panička na to měla zjevně jiný názor.
Sedla si vedle staré paní, vzala ji za ruku a začala tiše povídat. Opatrně kroužila kolem faktu, že život umí být zlý, když je člověk starý, osamělý, špatně se mu chodí a ještě přijde o milovaného pejska. Jenže… jsou časy, kdy pořídit si nového není fér k tomu pejskovi. Ale jsou i jiné vlídné a milující kožíšky, se kterými se nemusí chodit čtyřikrát denně ven. Třeba kočičí.
Nevíra na chvilku zastavila slzy staré paní. „Kočka? Zbláznila ses Kláro? Kočka není pes!“ Do debaty se vlídným hlasem přidala i paní Holoubková a když líčila úžasnou povahu našich koček, tak jsem jen žasla. Jenže ona paní jen vzlykla „Tobě se to říká, ty máš Rexe!“ a já viděla, jak si panička povzdychla.
„Marto!“ řekla přísně paní Holoubková. „Nechovej se jako malé děcko, ano?“ a pak se trochu chvějivě nadechla a tiše dodala: „Po Rexovi na tom budu stejně, jako ty dnes. Ale já psy opravdu miluju, víš? Proto už dalšího nebudu mít.“ A podívala se na Rexe s takovou něhou, až jsem musela jít honem olíznout svoji paničku. Pro jistotu.
Přeju vám krásnej chlupatej den a příště vám povím, jak to dopadlo!
víš, Dede… za jeden z projevů úcty ke stáří považuji i to, nechovat se ke starému člověku, jako by byl zcela nemožný a odepsaný a nechat ho, aby také sám posoudil, na co mu ještě síly stačí. a pokud je v odhadu svých možností realistický, pak to respektovat. obtížná chůze nemusí být definitivní překážkou k pořízení pejska – hodně pohybových nedostatečností právě potřebuje pravidelný pozvolný pohyb, ne zatuhnout. v naší ulici bydlí postarší pan doktor ve vlastnictví dvou buldočků, z toho jeden pejsek je po slabé mrtvici. chodí se venčit s trekovými holemi, psové jdou svým tempem, on také. u péče o kočičku se dnes a denně pilně shýbáš a klečíš u krmení, čištění záchůdků i hraní s ní. a jsou lidi výhradně psí, kočka by jim nestačila. za mě nápad – dámy se budou střídat o péči o Rexe nebo se začnou společnými silami všechny tři i s Rozárčinou paničkou pídit po starším, nepříliš temperamentním pejskovi. normálně si představuji sousedy z vedlejšího vchodu, co musí řešit,co s milovanou sedmiletou ši-tzí fenkou, protože oba jedou na dlouhodobou stáž do Anglie a ona s nimi jet nemůže, protože Angláni mají ty pitomé veterinární předpisy ( to byl citát). slovo dá slovo…tlapka ruku 🙂 nadšená budou i obě vnoučata ( když už ri přidělila paní dceru), protože vlastního pesa mít nemůžou, pořád někde poletují, ale k babičce zaskočí co chvíli mezi školou, jízdárnou a airsoftem – tak budou holčičku chodit na střídačku venčit a hrát si s ní. taky mám ráda happy endy, i když je k nim někdy složitá cesta 🙂
Milá Evo, zatím jsi nejblíž mému původnímu scénáři… 🙂 A tak už vymýšlím tu dceru a vnoučata 😛
jestlipak já nejsem nějaká čarodějnice :-)))dcerku si představuji jako Terku od YGY a synka tak trošku jako našeho Ondru, když mu bylo cca 16…:-)
a kdybys potřebovala špecifiká ši-tzí povahy, je tu EvaH. i já 😀
Tak, vzhledem k tomu, že jsem tady jedna z těch nejstarších, budu dodávat průběžně informace, jak je to s mým stářím a mými psy. Jenka je malá, ruská barevná bolonka,bude mít příští rok 3 roky, toto letí, Conny je kerynka a příští duben jí budou 2 roky. Jenku by si vzal syn a Conču Pája. Nejsem sama a tak se zapojuje MLP, které /ý je o něco mladší, takže si myslím,že to dáme.
Jinak malou ruskou barevnou vřele doporučuji,je učenlivá a opravdu se nehne od člověka. Kerrynka se už umoudřuje a je velmi empatická. A obě si spolu krásně hrají. 🙂
Jenny, čím to, že mi nikdy stará nepřipadáš? (inlove)
Když umřela Miunka, psa jsem už nechtěla. Jsem stará a ne úplně zdravá. Jenže bydlím na samotě a jsem tu velice často sama nejen ve dne, ale i přes noc. A v tak velkém objektu je hlídač opravdu potřeba. A tak mám zase štěně. Ano opět tibeťanku. Ale mám ji vlastně napůl se synem, který tu se mnou bydlí. A druhý syn, snacha a dva vnuci bydlí asi kilometr daleko. A všichni slíbili (a věřím, že splní),že se postarají, kdyby něco… A tak mám vlastně ideální stav: radost ze psa a spokojenost, že když nebudu, bude o psinu postaráno.
Jo a slibuju, že o ní něco napíšu, asi na Psa.
Zrovna jsem chtěla podotknout, že Tibeťana tady nikdo nemá a tak by bylo moc dobré o něm napsat – teda o ní 😉 .
Lído, určitě napiš! (inlove) prozradíš aspoň jak se malá psí slečinka jmenuje? 🙂
Mimochodem, chápu tvůj problém – i my tu potřebujeme hlídače a nejlépe i obránce 🙂
Neprozradím,bude to součást vyprávění 😀
V hlavě už to mám, teď to jen hodit na papír ..ehm do počítače
není nad cedulku u dokladů, že doma máte zviřátko a kontakt na osobu,které to mají zavolat,že jste třeba v tom špitále….aby se postarala…. je to podobné,jako u dokladů mají cukrovkáři svoji průkazku….
Jojo, mám jí také v peněžence, kdyby náhodou…….
A hádej, kdo tam je!
Beda? 😉
Těžko 😉
Jo, velmi těžké najít správné řešení. Těch „ale co když“ je spousta. Vždyť i mladý (sám žijící) majitel psa nebo kočky může najednou onemocnět, mít úraz a skončit v nemocnic(třeba i dlouhodobě). A co pak zvíře? Zázemí pro ně by mělo být zajištěno i tady. A u starých lidí myslím nejde jen o číslo roku narození, ale o celkový zdravotní stav – všichni víme, jaké v tom mohou být rozdíly, že? Protože právě pohyb při venčení pejska může bolestivý, je nebezpečí upadnutí, uklouznutí atd? Nebo zapomětlivost – zavřít dveře a bytová kočka uteče. Na druhé straně, když dotyčný starý člověk nebydlí třeba s dětmi, nebo s partnerem a pejsek byl jeho jediný společník, je to tuplem smutné. Najednou je sám, ticho doma, nikdo ho nepotřebuje – to může být vice deprimující (a urychlit stárnutí, konec), než risknout tu přítomnost teplého kožíšku. Když je možnost zvíře jen pustit na zahradu se proběhnout, vyvenčit, je rozhodování přeci jen lehčí, než v městském byte (a třeba v patře bez výtahu). No fakt nevím, jak bych situaci řešila k všestranné spokojenosti a neublížila tím ani člověku ani zvířeti !
A já myslím, že to bude takhle :
Paní Marta se nechá ukecat na kočičku. Když si postupně zvykne na to, že jídlo a sváteční porcelán nejsou bezpečné v žádné výšce, natož na stole, při rutinním úklidu kočičího záchodku jí střelí v zádech. Vezme si proto prášky na hexnšus a ulehne.
Když ji probudí zvonění, oblblá prášky se domnívá, že jí pošťačka nese důchod, a bez přemýšlení otevře dveře. Do bytu vtrhne lupič, Martu už takhle skolenou houserem surově povalí a vybílí jí byt. Kočka prchne na panelákovou chodbu a schová se o dvě patra výš.
Večer dcera paní Marty zalarmuje policii, protože matka jí od oběda nebere telefon. Stařenka je nalezena za dveřmi, podchlazená se zlomenou rukou a naraženými žebry. Převezou ji do nemocnice a ona tam potom stráví týden pod sedativy. Kočku nikdo nepostrádá.
Druhý den po vloupání probíhá v domě kontrola dodržování požárně bezpečnostních předpisů. Kvůli tomu jsou ze všech únikových cest odstraněny překážky v podobě pantoflí a květináčů. Kočku si z pátého patra nepozorována odnese dcera domovnice a přes přísný rodičovský zákaz si ji ubytuje v dětském pokoji. Co následovalo po jejich návratu domů, není relevantní.
Rozárčina panička se o události dozví až ve středu v samoobsluze od paní Holoubkové. Paní Holoubková si pochvaluje, že paní Martě doporučila kočičku, protože ta, i když je toho času nezvěstná, se o sebe na sídlišti, jako každá správná kočka dokáže postarat. Kdyby si pořídila toho psa, někdo by se o něj teď musel starat, a Rex nemá rád konkurenci.
Rozárčina panička se zmítá v pochybnostech, zda by paní Marta byla v nemocnici, kdyby zloděj, tipující byt k vykradení zaslechl štěknutí psíka.
Rozárka žádné pochybnosti nemá. Olizuje paničce nos a svatosvatě jí přísahá, že kdyby jim domů lezl zloděj, nadělá z něj karbanátky alespoň do výšky, do které dosáhne. A kdyby je obě (nedejpsíbože ) přece jen přepral, bude dělat takový cirkus a virvál, že se policajti i se sanitkou dostaví v cukuletu na žádost sousedů a ne až večer, až jí budou shánět příbuzní. Protože Rozárka ví, že je napřed pes hlídač a až potom, jaksi mimochodem taky plyšák domácí a spolustolovník. A že nikdo nikdy nespočítá, kolik bytů nebylo vykradeno proto, že v rozhodujícím okamžiku za dveřmi zaštěkala čivava 😉
No – tak já jsem přesvědčená, že takhle to určitě nebude, i když máš v podstatě pravdu. Ale je to nelaskavé jak k paní Martě tak k ubohé kočičce … ani jedné nepřeju nic tak nepříjemného. A nejhorší je právě to přesvědčení, že kočka se nakonec o sebe postará sama – bohužel toto si myslí ještě moc a moc lidi.
A já myslím, že to dopadlo nejlíp jak mohlo. Kočka se válí u domovníků na kuchyňském radiátoru a dcera paní Marty si objednala mladou šeltii a až ji naučí aportovat mobil, dá ji mamince k vánocům 😀
Mladou šeltičku pro starou paní a do bytu? Uch Uch Uch – jenom tehdy, pokud by se stará paní na stará kolena vrhla na agility, jinak jsem v rozpacích nad výběrem zrovna tohoto plemene.
žejo,tak ybych pro ni viděla nějakého ratlíčka-krysařík,čivava…
Na rozdíl od jorků, krysaříků a ratlíků, šeltie je ovčák. Co to znamená se můžete zeptat třeba Marsky. Teriéra bych poradila spíš nepříteli 😛
No šeltie sice vyúpadá jak zmenšená kolie, ale není (v podstatě kolie dodala vzhled, ale povaze má spíš špice, severská plemena, kavalírka i borederku)- ovšem ovčák to je, o tom žádná, ale velmi temperamentní, vyžadující hodně pohybu a důslednosti
a musí se česat a neodneseš ji ,přece jen má nějakou váhu,malýho krysaříka vezmeš do náruče nebo ho na vodítku odtáhneš a nezadejcháš se…
Když není šeltička přerostlá nebo tlustá tak těch 8 kg odneseš. Ona je tak za přední nohy kolie. Kamarádka /také důchodkyně/svého Fíbinka má věčně za krkem je holt chovnej nebo chovací?. Fenečky jsou subtilnější
U kavalírů by bylo potřeba vybírat. Třeba u Karamel si myslím, že v paneláku by s ní byl poněkud šílený život.
No, já vždycky půjdu po historii a účelu plemene. Už to, že šeltie se dnes používá na agility svědčí o tom, že je to plemeno primárně s člověkem spolupracující. Na rozdíl od plemen šlechtěných k samostatné práci ve stájích. Ti se při lovu krys řídili vlastním rozumem a instinkty a nějakého povelátora k tomu rozhodně nepotřebovali.
K malému psu je taky potřeba se snadno a rychle ohnout, k teriérovi velmi rychle 😉
Měla jsem dlouhosrstého psa, mám krátkosrsté. Dlouhé chlupy se uklízí líp, ale to už jsou jen takové drobečky, stejně jako s tím česáním a nošením.
Nakonec Velká Kočka by mohla poradit, ne ?
šeltička je pejsek docela vhodný. Potřebuje venčit, je lehounká a hodně se přizpůsobí protože je chytrá. Nepleť si to s velmi živou borderkou. Znám dost starších lidí/ v mém věku/kteří jsou ve vlastnictví šeltičky protože už kolii nemohou mít.
😀 Milá Ri, to je dost drsný scénář! A na obvyklých méně než 2000 znaků:))
Máš pravdu v tom, že některé aspekty vlastnictví psa jsou nenahraditelné jiným zvířetem – třeba hlídání. Je tam ostatně spousta proměnných, které ovlivní výsledek – druh zdravotních omezení (jsou lidé, kterým může být v některé dny tak zle (třeba od srdce), že prostě nevylezou ven ani na tu krátkou vycházku – jiné prostě jen musejí překonat nechuť k pohybu plynoucí z bolavých kloubů.
Dál – žije vedle někde, kdo je ochoten pomoci? Viz ten příběh od Jiřiny.
Prostě budu se muset nad paní Martou zamyslet – má děti? Blízko? Má „jen“ artrózu nebo něco horšího? Vidíte, do jakých potíží se člověk dostane, jen si vymyslí v příběhu novou postavu??? 😀
No, můj původní scénář zůstává platný, jen ho asi ještě přeleštím 🙂
Proto se má řídit vlastním rozumem a ne paní Holoubkovou, protože tohle dovede správně posoudit jen ona. A možná ještě jeji dcera, možná 🙂
Ale ode mě nemůžeš čekat jiné, než drsné scénáře ; )
Já se musím smát, jak jistě vidíš, že paní Marta má dceru. Nevidím to jinak, budu ji muset paní Martě vymyslet! 😀
No to je přece jasné, kdo jiný by volal matce každý den ? Syn? Haha.
A nechtěla jsem ti jí nechat na té podlaze až sousedi … no, prostě dcera volala, no 😀 Dcera je nutná 😀
Děkuju všem, kteří se nezalekli nepříjemně vlezlého tématu a hovoří (inlove)
Upřímně řečeno, taky mě to chvílemi napadá – co bude až nebudu moct? zatím odpověď nemám, protože záleží na mnoha věcech mimo mě. Ale doufám, že dokud budu moct být doma, tak velká zahrada a procházkové okolí budou významným propsím faktorem, byť asi jednou bude muset jít o malého pejska.
U Martinových rodičů to zatím vypadá dobře – velmi brzy a důkladně propadli kočičímu šarmu a díky tomu, že číča byla vybraná velmi pečlivě k úkolu, který ji čekal (těšit pár starých lidí výměnou za lásku a veškerou péči), tak se už opatrně raduju z jednoho všeobecně výhodného řešení. Samozřejmě otázka péče o zvíře v případě, že by se oni postarat nemohli, byla řešená a vyřešená.
Popravdě si myslím, že tohle je ten základní předpoklad – pokud vám někdo kryje záda pro případ průšvihu, můžete se ze zvířecí společnosti těšit s trochou štěstí až do konce… (h)
Dede, budeš mít rozum, nepořídíš si na starý kolena hafany, které nezvládneš fyzicky…bez psí být úplně nemusíš….hlavně, rodina se postará, pořeší,když to bude domluvené … ale nemůžeš jim na krk hodit metrákový hovado nebo psy,co jsou zvyklí být 15 hodin denně venku a min.5 hodin z toho, „pracovat“ . Navíc,ten,kdo se postará,musí vědět,jak je ovládat a jak navázat na tvoji výchovu….takže ho to musíš naučit…. škoda,že si tohle hodně lidí neuvědomuje…
Ano, bude muset být dohoda. Jen já jsem na tom podobně jako Lída – potřebuju hlídače, takže bišonek to nespraví 🙂
Můj případ. Celoživotně psí jsem přesedlala na kočky. Že bych si stěžovala na nedostatek komunikace, nemůžu říct. Jen je jiná.
Čertíka mám doma přes tři roky. Ještě se nestalo, že by něco poškodil, nebo zničil; vleze sice všude, ale je nesmírně opatrný a zejména si dává pozor na to, aby něco neshodil ocáskem, takže když je na výzvědách, nosí ocásek vždy svisle nahoru. A poslouchá, když mu řeknu: Čertíku, nesmíš, vrhne na mne pohled plaché laně a zakázané místo okamžitě opustí. Jestli na něj leze v noci, nebo když nejsem doma, nevím, ale moc dobře si pamatuje kam nesmí a pokud ví, že ho mám pod dozorem, tak zákazy striktně dodržuje. A dnes už poducal i Jiřinku. (poprvé v životě, co se kamarádí s nějakou ženskou, jinak nic ženského nemusí).
Je to hrozitánsky těžké dilema. Když si představím bez psa sebe – nebyla bych opuštěná, ale (pominu-li to, jak by se mi stejskalo) úplně by se mi změnil životní rytmus. Se psem musím denně ven, a tak se udržuju ve formě, a to je u starších lidí setsakra dúležité.
Jestli paní Martě ještě nohy slouží, přimlouvala bych se za staršího pejska v útulku. Pokud má někoho, kdo by se mohl v nouzi nejvyšší o psíka postarat. Jestli je paní Holoubková dobrá kamarádka a má tak ráda psy, mohla by Martě poradit, ať si vezme starší fenku – aspoň by šla s Rexem dohromady, kdyby bylo potřeba ji pohlídat! Vidíš, Dede, už jsem ti vymyslela variantu pokračování. Já ráda happyendy, no. 🙂
K tomuto tématu přidám jeden příběh ze širší rodiny : Naši příbuzní bydleli v činžáku na Vinohradech (tehdy jim bylo kolem třiceti) a také tam bydlela sama starší paní s jezevčíkem. Už se jí hůře chodilo, tak otec rodiny se nabídl, že jí ho bude venčit, aby si pejsek užil delší vycházky. Paní byla ráda a jeho manželka také, protože měli tehdy malé dítě, v domě nebyl výtah a bydleli ve třetím patře. Říkala mi – takhle psa máme i nemáme a muž je spokojený. V létě ho dokonce brali na chatu. Všechno fungovalo k oboustranné spokojenosti, až jednoho dne paní od pejska prosila otce rodiny, aby jí slíbil, že se pejska ujmou, kdyby se s ní něco stalo. Slíbil jí to, paní do třech dnů zemřela a oni slib opravdu splnili. Je to napůl smutný a napůl nadějný příběh – jak to kdo vidí.
Není to smutný, ale krásný příběh. Kéž by takhle dopadla všechna zvířata, která osiří …
té paníé se odcházelo lehčeji a psík byl zvyklý na „adoptivní rodinu“…..
Tohle je strašné dilema. Chápu to pro i proti. Já jsem člověk kočičí a už tak zůstanu, ale moje kamarádka je psí a vím, jak jí to naplňije život. Proto chápu tu paní, a souhlasím s tím, co napsala Matylda a Yga. Není pro psího člověka horší představa, že je najednou v bytě sám, a už to tak má zůstat. Myslím, že nějaký starší malý pejsek z útulku by bylo řešení, s tím, že by si zajistila, že dá někdo vědět, kdyby se stalo něco nezvratného, a útuluk by si vzal pejska zpět. Ale to už je extrém, to bych tomu pejskovi nepřála. Ale tu paní fakt chápu.
Míšo, s tím věkem jsi mě fakt rozesmála. Já už si pomalu sahám na sedmdesátku, a mám dvě starší kočičky a říkám pořád, že musím žít kvůli nim, aby neztratily domov. No a teď mi do toho vpadlo kotě, které už jsem v žádném případě nechtěla. Kotě není úplně zdravé, má šelesty na srdíčku, ale jinak se zatím chová jako zdravé. Prý to teď vet ještě nechá být. No, a jak jsem kdysi připravovala Tasíka ve spolupráci s jedním ůtulkem na umisťovačku, tak s tímhle kotětem to zkoušet nebudu. Uvidím, kolik bude mít vyměřeno živůtku. Tady se rychle zabydlelo a já se prostě budu snažit vydržet kvůli nim všem.
a nemohla by si paní Marta vzít starého pejska malého,z útulku????
Jo stáří je stáří a člověk musí být soudný.
Když jsme pořizovali kotě Daníka, taky jsem váhala, abychom ho dochovali. Ale je mi 51 let, tak snad mu vydržím.
Ale je pravda, že s kočkou to jde snáze. Nemusí se chodit venčit. I když je třeba pravidelně, takřka denně, čistit záchody. Ale to se dá.
Ježíš Míšo, teď jsi mne dostala. V jeden a padesáti jsi přemýšlela, jestli kotě jo nebo ne?! Začínám si připadat velmi nezodpovědně, když jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že jsem ve tři a padesáti na štěně stará!!!
Taky bych se měla nad sebou zamyslet, příští rok bych si chtěla pořídit štěně, a to mi bude pětapadesát. A to bych chtěla ještě odchovat nějaká štěňata, pokud by to vyšlo s uchovněním.
Já už mám za rohem sedmdesátku, Čertíkovi jsou tři a půl a moji předchozí kocourci se dožili 18 a 21 let. Takže pokud mne Čertík přežije, vezme si ho syn do rodinného domku se zahrádkou.
Míšo, nikdo z nás neví,kolik času tu má vyměřeno…..
Obávám se, že život bez psa je pro některé lidi už životem polovičním a rezignují na pobyt venku, když je tam kromě nákupu nic netáhne. A všichni víme, že bez pohybu člověk chátrá mnohem rychleji a mnohé choroby zejména pohybového aparátu udeří strašlivou silou. Asi by nebylo špatné mít pejska s někým ve spoluvlastnictví- znala jsem ten případ. Když spoluvlastnice zemřela, pes zůstal u druhého spoluvlastníka. Ten byl hodně vytížený člověk a na psa měl čas v podstatě jen o víkendu, kdy měla ta paní zase chvíli klidu.
Je to těžké, když jsou lidi starší a bojí se, že psa přežijí. Já jsem si taky myslela, že je to od máti nezodpovědné si brát další štěně, když umřel Billy, ale ona byla strašně nešťastná a sama bez psa, a nakonec má teď dva ve svém věku. Ale zase si o ně nemusí dělat starosti a ví, že já nebo sestra si Falca a Daisy vezmeme k sobě. Nevím, proč jí ta paní v povídce radí kočku místo psa, vždyť to je něco úplně jiného, ale co je společné j fakt, že by pořád musel být někdo ochotný se postarat pokud by paní skončila v nemocnici nebo horší.
Někdo nemusí být tak přísně vyhraněný, že chce jen psa/jen kočku a nic jiného. Může chtít mít prostě komunikativního společníka a to je kočka stejně dobře jako pes. Navíc po letech strávených se psem může člověk najednou s kočkou objevit nové světy 😀 . A když třeba člověk už skutečně obtížně chodí a opravdu nemůže zajistit několikeré venčení za den, pak je kočička ideální. Nemusí se s ní ven, ale ani ona rozhodně nenechá člověka v klidu s nohama na stole. Kromě misek s jídlem a s vodou, což je stejné jako u psa, se musí vyklízet a doplňovat záchod, uklízet roznesené stelivo, s kočičkou si pohrát, uklízet chlupy a nějakou občasnou nehodu, atd. atd. Takže rozhodně nehrozí, že by se člověk přestal hýbat 😀 .
Ach jo, stáří je naprt – je mi paní Marty tak líto. A rozhodnutí, že pejsek už ne – to je těžké rozhodnutí. Ono totiž nejde jen o to, že s pejskem není nikdy člověk sám a díky němu dostane mezi lidi a netrčí jen mezi čtyřma stěnama. Navíc má člověk nějaký řád a pocit, že je tu stále někdo, kdo ho potřebuje a bezmezně miluje.
Ale na druhu stranu musí být člověk soudný a uvědomit si, co ještě zvládne a co už ne – a to je někdy obtížné. Ono ani ta kočka nemusí být to nejlepší řešení – je nutné mít určitá opatření a jistoty, co bude se zvířetem, až tady člověk nebude (a není třeba myslet hned na poslední cestu, stačí pobyt v nemocnici nebo v domově pro seniory).
Jsem opravdu zvědavá, jak to tentokrát dopadne – třeba se dámy domluví, že budou venčit Rexe spolu. Nebo bude paní Marta chodit navštěvovat útulkové pejsky – ty jsou za každou vycházku moc vděční a určitě se tam najdou i takový, které zvládne starší dáma. No, necháme se překvapit příští pondělí.
Děkuju, milá Ygo, ta tvé zamyšlení. Ostatně, jak jsem už tuhle psala v komentářích, zrovna teď jsme tuhle situaci řešili v rodině, takže jsem momentálně potenciálním zázemím pro jednu kočičku 🙂
Jenže u paní Marty ještě úplně nevím! Mám scénář dalšího vývoje, ale nelpím na něm. 😛 Kdo ví, co tady koho ještě napadne? 😀
nebo rybičky..ale ty se nedají venčit….
Dají, naleješ je do plastového pytlíku a můžeš s nimi na procházku. Ale líbit se jim to nebude.
vidíš, to mě nenapadlo 😀