Taška na kolečkách se zastavila, penzistka táhnoucí její rukojeť udiveně pohlédla na frontu vinoucí se ven z obchodu. Fronta? Před jejich sídlištní samoobsluhou? Jako by se vrátila v čase o třicet let zpátky – bolavá kyčel, nahrbená záda a silnější brýle ji však ujišťovaly, že se skutečně píše rok 2017.

Zahlédla sousedku. „Pani Krupková,“ pospíšila k ní, seč jí nohy stačily. „Co se to tu děje? Hlásili v televizi ňakou katastrofu nebo co? Ne?“ pokračovala s úlevou, když oslovená zavrtěla hlavou. „No zaplaťpámbu, už jsem se lekla! Hlavně mi neřikejte, že to tady končí a maj výprodeje! Dyť bych to měla do krámu daleko, musela bych trolejbusem až do toho hyprmárketu a to vite, to už pro mě nejni.“

„Mně se zdálo, že jsem vás tam onehdy viděla, paní Lhotská,“ neodpustila si rýpnutí paní Krupková.

Paní Lhotská se ošila. „A tak! Občas – občas tam přece jenom zajedu. To vite, dyž maj ňákou zajímavou akci, to člověk neodolá. Proč se tu teda stojí ta fronta?“ tázala se znovu a – možná podvědomě – se do ní sama zařadila.

„Mají v akci máslo.“

„Máslo? Však je to hamba, co za něj všade poslední dobou chtěji! A za kolik, pani Krupková?“

„Dvacet devět devadesát.“

„Dvacet devět devadesát?! Šmankote, kolik já mám s sebou!“ Rychle vytáhla peněženku a jala se přepočítávat bankovky a mince. „Tři sta sedumdesát pět korun, to vystačí na dvanáct másel,“ usmála se spokojeně.

„To jste měla rychle spočtený,“ pokývala sousedka obdivně.

„Však vite, roky sem dělala za kasou, to se nezapomíná. Ale za tuhle cenu, to bude rychle pryč,“ strachovala se. „Dyť to je terno! Jestli se na nás vůbec dostane… Kolik dávají na osobu a den?“

„Prý toho mají nějak hodně, asi nějaká chyba v dodávce nebo co, proto taková láce – dvacet kusů na jeden nákup maximálně. Ale už sem viděla, že lidi choděj i vícekrát, stará Vondráčková si dokonce vzala paruku, ať jí prodavačky nepoznají,“ ušklíbla se. „Ale prý to má dost krátkou trvanlivost, jenom do pondělka.“

„A tak! To nevadí přece! Mame mražaky, ne?“ mrkla paní Lhotská spiklenecky na paní Krupkovou. „Před Vanocema jak dyž najdem!“

***

O čtyři hodiny dříve.

Vedoucí prodejny nevěřil vlastním očím. Znovu přepočítal palety s vysoko naskládanými krabicemi plnými másla. „Patnáct?! Který idiot objednal patnáct palet másla! Marcelkooo!!!“

„Ano, pane vedoucí?“ přiběhla prodavačka, ve studeném skladu si podvědomě přitáhla vestu těsněji k tělu. „No nazdar! Kde se to tu vzalo?“

„Co já vím?!“ odsekl. „Ukažte mi papíry. Toho kreténa, co to má na svědomí, si teda podám!“

Marcelka chvíli hledala v papírech. „Pane vedoucí, já tady mám dodák akorát na jednu paletu,“ pípla bezmocně. „Opravdu nevím, jak se sem dostalo těch dalších čtrnáct. Měla jsem včera ranní, ještě tu nebyly. Nejsou tu k tomu žádné doklady. A jémine, všechno to má trvanlivost jenom do pondělí. Co budeme dělat?“

Vedoucí se ušklíbl, možná trochu vychytrale. „No co by? Prostě to prodáme. Pokud na to dáme slevu, lidi se sem jenom pohrnou. Do večera tu nemáme ani kostku, vsaďte se!“

Rozbitého okénka si za všemi těmi horami másla ani jeden z nich nevšiml.

***

Ještě o čtyři hodiny dříve.

„Pozor! Tady, tady vpravo! Zakormidluj to vpravo, ty trumpero! Vpravo, ne vlevo! Sedíš si snad na očích? U zaschlýho šušně, vždyť ten průzkumný modul úplně zrecykluješ, ty mátoho bosonohá!“

Ozvala se rána, nezaměnitelný zvuk rozbíjeného skla a prudké žuchnutí.

„Tak vidíš, dosedli jsme,“ ušklíbl se mužíček u kormidla. „Snad se zase tak moc nestalo, ne? Nemusel jsi mi hnedle nadávat, Sifóne.“

„Promiň, Žifóne,“ omluvil se ten první, po přestálém nervovém vypětí ještě celý roztřesený. „Obrovitánsky jsem se bál. Jak to vypadá venku?“

„Přístroje ukazují, že se tady dýchat dá, teplota je taky vcelku slušná,“ oznámil Žifón po zevrubné kontrole palubní desky. „Pár dílků nad bodem přeměny vody v led – sice žádný hic, ale můžeme ven jen v lehkých skafandrech.“

„Proletěli jsme jakousi průhlednou překážkou,“ podotkl Sifón a podrbal se za pravým horním uchem. „Přistání taky nebylo z nejměkčích. Snad jsme nepoškodili modul. To by bylo prekulérní!“

Vylezli ven, po zběžném průzkumu, zda jim nehrozí nějaké bezprostřední nebezpečí, obhlíželi ze všech stran své vzdušné plavidlo.

„Prďózně preklulérní,“ vydechl zachmuřeně Žifón. „Jukni tady sem. Ale myslím, že to půjde opravit. Jenom… Budeme se muset někde schovat, aspoň tak na den. Dřívávějc to nestihneme.“

Sifón se s pomocí příručního světlometu rozhlížel okolo. „Podívej, Žifóne, to vypadá, jako kdybysme uvízli v nějakém hangáru nebo ve skladišti. Val zraky na to!!!“ vydechl se všema čtyřma očima navrch hlavy.

Kus od nich se na jakési dřevěné podestě tyčila celá hora stříbrných kvádříků, částečně zakrytá šedavým obalem. Strměla jim vysoko nad hlavami, záhy zjistili, že jeden každý kvádřík svou velikostí naprosto přesně odpovídá jejich poškozenému modulu.

Žifón se zajíkl. „Náhradní díly! Chápeš naše štěstí! Jestli jsou tu náhradní díly, jsme zachráněni.“

Při důkladnějším průzkumu zjistili, že se bohužel jedná pouze o jakési mazivo.

„To nevadí,“ tišil zklamání svého druha Sifón. „Alespoň se tu nenápadně schováme. A víš ty co? Já mám nápad. Zkrepovaně vymyšlenózní nápad! Použijeme triplikátor.“ Vytáhl drobný přístroj a namířil jeho paprsky na kupu stříbrných kvádříků. Ozvalo se zasvištění, vzápětí stály vedle původní hory další dvě, zcela totožné, dokonce včetně dřevěné podesty.

„Raději ještě jednou nebo možná dvakrát,“ zamumlal Sifón, „jistota je jistota, brachulíne.“

Nakonec se nad nimi tyčilo patnáct navlas stejných, pečlivě srovnaných hromad stříbrných kvádříků.

„Tak, Žifóne,“ zatleskal radostně Sifón. „Pojď, vytáhneme modul nahoru na jednu z těch hromad, ať na to opravování líp vidíme.“

***

Z Regionálního deníku:

Ke kurióznímu vloupání došlo včera odpoledne v Nerudově ulici. Když se majitelka bytu v přízemí, paní A. L. (73), vrátila od kadeřnice, nalezla v kuchyni hotovou spoušť. Mrazák byl násilím otevřený, přivolaná policie zjistila na zbytku dvířek stopy neznámé výbušniny. Všechny zmražené potraviny byly vyházené na podlahu, sáčky se zeleninou rozpárané, másla, která si paní L. koupila před několika dny jako zásobu na Vánoce, rozbalená. Pachatel vnikl do kuchyně rozbitým oknem, po důkladném ohledání bylo však zjištěno, že v bytě nic nechybí, z mrazáku se ztratilo jen jedno máslo. Jelikož se vzhledem k použití výbušniny jedná kromě vloupání a vandalismu i o trestný čin obecného ohrožení, vyhlásila policie po neznámém pachateli celostátní pátrání. Můžete-li poskytnout nějaké informace, učiňte tak na lince 158.