Procházka je příjemný způsob, jak trávit nedělní odpoledne. Obě naše řeky mají přívětivé a pohostinné břehy; na lavičkách můžete odpočinout ušlým nohám a vychutnávat si, že zrovna nic nemusíte dělat…
„Ahoj,“ ozve se za mnou beze slov. „Nechceš si začutat?“
Ohlédnu se. Nespletla jsem se, to naléhavé pískání opravdu patřilo mně. Stojí za mnou velký černý pes, na zádech pláštěnku, v očích čtveráckou jiskru a v hubě tenisák.
„Povídám, nechceš si začutat?“ pokládá tenisák přede mne na zem a civí na něj po borderkoliím způsobu. „Jako fotbálek, víš?“
Nějak nemohu věřit svým očím. Ten pes si chce se mnou fakt zahrát fotbal?
„Jasně že jo. Jestli nevíš, jak se to hraje, tak tahle,“ šťouchne čenichem do míčku a ten se odkutálí k mé noze.
Rozhlížím se po okolí. Na cestičce se objevuje pán středního věku s vodítkem na předloktí.
„Jo, to je můj osobní trenér. Ale nemá nic proti tomu, když trénuji i s internacionály. Tak nekoukej a dělej, ženská. Prostě uchopím, položím, šťouchnu směrem ke mně, co je na tom k nepochopení?“
Zlehka kopnu do míčku. Páni, gólman má postřeh. Míček se sotva odlepil od země a už ho drží, tedy ne v rukavici, ale v tlamě. Pokládá míček znovu přede mne a zase ho hypnotizuje.
„Juhů, už to chápeš! Tak do díla, znova! A klidně i nějakou faleš, já nejsem žádný vořezávátko!“
Fajn, jak chceš. Naznačuji kopnutí, ale míček přeskočím. Zvíře se prokazatelně dobře baví, nespouští z míčku oči. Znovu přeskočím, ještě jednou přeskočím a v nestřežené chvíli kopnu. No, v nestřežené chvíli…
„Docela dobrý, ale na mne si nepřijdeš. Brankář naší psí reprezentace musí vychytat jiný banány, tedy balóny. Zkus to jinak. Vidím balónek, balónek…“
Tak jinak. Přeskočím míček a patička. Tenisák letí na opačnou stranu. Čest a sláva brankáři, dva skoky a má ho. Ani mne při tom nesrazil v zápalu boje na zem.
„Proč bych to dělal? To je unfér, nesportovní chování! Tahle fligna byla dobrá, nemáš další?“
Flignu tedy ne, ale posily ano. Potomci už chvíli nevěřícně koukají, že jednou hraju fotbal s někým jiným než s nimi. A mají chuť si to zkusit.
„Posily! Juhů! Tak ukažte, pánové. Hezky přihrávka, druhá, třetí… a houby do brány, na mne si nepřijdete, lapnu všechno. Ne, hladit netřeba, masáž až po výkonu, trénink ještě neskončil!“
„Promiňte,“ ozve se za mnou. „Neobtěžuje vás už moc?“
„Ne,“ odpovídám, „ještě můžeme. A jeho to zřejmě taky baví.“
„Jeho by to bavilo třeba celé odpoledne. Nesmí vás obtěžovat přes míru. Hele, Franto, lapni tenisák do huby a jdem.“
„No jo, trenére, že seš to ty… a fakt, jo? Tak jo, teda. Rozluč se za nás za oba, já švihám dopředu.“
„Na shledanou, paní, na shledanou, kluci. A ty, zatracenej Pláničko, koukej na mne počkat!“
(Foto je ilustrační)
Dede: Děkuju moc milé JJ za toho půvabné povídání! A věřím každému slovu, protože Berry je stejně fanatický čutálista jako onen černý Franta (že by to bylo tou barvou?:)) a Kazan byl taky. Potěšte se příběhem a pojďme si povídat o podobných milých setkáních…:))
Ještě jednou díky všem. Pes byl křížencem borderkolie a labradora – zkrátka měl k tomu fotbalu i omotávání kolem tlapy vlohy i genetické.
JJ, moc hezky napsané. Jako bych vás viděla 🙂
Jé, to je hezké 🙂 Místní fletky taky umí otravovat s tenisákem tak, že se majitelka ptá, jestli už mi to neleze na nervy 🙂 A úplně stejně dychtivě mi míček plivaly do klína Ari a Berry 🙂
To byla taková příjemná úleva, když jsi místo mě aspoň nějakou chvíli házela ty! 😀
Já bych ale řekla, že Karamel to taky umí – jen netuším, jestli to zkouší i na cizí lidi:))
JJ moc krásné, pso-akční povídání :). . Takového čutálistu, který dokázal vychytat všechno, měli naši příbuzní. Byl to kříženec skotské kolie s německým ovčákem. Přímo profesor. Bohužel už je za duhou.
Konečně nám od rána pustili elektriku. Opět byla vypnutá. Navíc jako bonus je celý den slušná mlha, takže tma. A zima v domě. Ujeli jsme s MLP do nákupních středisek. Sakra, jak já o potulování po „chrámech obchodu“, nenávidím.
To vypínání elektriky je u vás fakt hrozné – vždyť to máte každou chvíli! Copak v létě se to možná ještě sneslo, ale v zimě pak nemůžete ani topit… 🙁
Však se, Dede, omlouvám, že jsem byla taková divná, když jsme spolu mluvily.
Dede, ilustrační fotka je moc povedená. To je fakt hypnotizace po borderkoliím způsobu.
Jo, taky se mi líbila na první dobrou:))
Děkuji všem za milá povídání a komentáře.
Aby to bylo vyrovnané, přidám jednu pěknou kočičí.
Když jsme letos trávili dovolenou na Vysočině, měli domácí úžasného vítacího kocoura. Kluci ho měli moc rádi a naopak. Jednou došel syn se slovy: „Mami, kocour chce mluvit s tebou.“ A asi to byla pravda, protože kocour mi nastrčil krk a držel. Pak mi dokonce skočil na klín, poskládal se tak, abych na ten krk mohla pohodlně a držel dál. Měl tam klíšťáka, ukazoval ho klukům, oni ho zkoušeli vytáhnout a asi to moc nešlo, tak si jim řekl, že mají sehnat mne. 😀
Chytrej kocour! 😀 Je úžasné, že si šel pro pomoc k cizímu člověku, u kočky bych to nečekala… 🙂
JJ, to je skvělé povídání! Že ty píšeš o Indy? No já vím, že ne, ale tohle mám doma jako přes kopírák s balónky všech velikostí až po gymnastický balón. Indy se ho naučila nadhazovat na čumáku tak mistrně, že ho několikrát přehodila za plot k sousedům. A protože má ten plot nahoře ostré zakončení drátů, skončily nakonec tři! balóny ve smetí. Nedají se totiž nijak zalepit. Takže teď hrajeme fotbal s basketbalovým míčem. Ten Indy tak vysoko nevyhodí, zato se ho naučila mistrně driblovat ďábelským tempem po celé zahradě. 🙂
Jo a s tím povídáním – to je snad jasné, že si povídám. A jak… 🙂
Regi, a Indy ten míč neprokousne? Tohle by se holkám taky líbilo, ale oni jednou kousnou a míč je děravej…
Dede, jakmile je míč tak velký, že prostě nedokáže tu tlamu tolik rozevřít, tak neprokousne. Musí být taky hodnš do tvrda nafouknutý. Šli jsme metodou pokus omyl. Basketbalový z Tesca asi za 150 korun je nejlepší. Indy funguje jako fotbalista na povely „Balón ke mně!“ a „Kopni!“ Je to fakt sranda pro obě 🙂
Díky Regi – fotbálek by se holkám moc líbil! Jen teď přemýšlím, o kolik větší mají Ariberry čelisti než Indy, aby ten míč přežil 😀 Ale zkusím to!
Kočičím lidem se ukazují jejich oblíbená zviřátka a tak na cestách potkávám hodně koček,vozím sebou misky,vodu i konzervy a granule…co kdyby náhodou… a tuhle jsme vyráběla z klacíku,provázku a papíru pro kotě bábrle,aby si mělo s čím hrát, bylo přešťastné, ale nebylo bezprizorní….
A pokud jde o ta nečekaná příjemná setkání, mám i čerstvou historku.
Mým tchánům umřel nedávno pejsek, stařičká fenka shi-tzu Sisinka. V rodině zavládl dvojnásobný žal – jednak pro Sisi, jednak proto, že si nakonec uvědomili, že dalšího pejska ve svém věku už zodpovědně mít nemohou. Jenže bez zvířete bylo doma ouvej. A tak jsme se s Martinem rozhodli, že jim udělá dobře kočička. Probrali jsme s jeho rodiči všechny okolnosti a já začala shánět starší přítulné zvíře – a jeho výbavu. Výbava byla snazší… v útulcích se totiž nelíbilo, že kočička pojede daleko a dokonce jsem zaslechla doporučení, ať vezmu starým lidem nějakou kočku z ulice, že jich mají v zoufalém stavu na Slovensku dost takových, které domov potřebují.
Už jsem si říkala, že snad budu muset vhodnou kočku koupit, až mě Beda upozornila na paní, která se z rodinných důvodů musí stěhovat z rodinného domku do nájemného bytu, kde ovšem mít své kočky nesmí. A uviděla kočku Macíka – šestiletou kočičku, šedivou, s bílou náprsenkou a špičkami předních paciček. Byla to láska na první pohled – i přes obrázek! Pro mě i tchyni a tchána.
A teď přichází to důležité: přijeli jsme s Martinem do toho domku a seznámili se se všemi třemi kočkami a starým psem. A já jen žasla, jak sebevědomé, nebojácné a přátelské ty kočenky jsou! No, to byl i ten pes:)) Macík nakonec sama vlezla do přepravky a i když Martinovi cestou hodně vyprávěla, žádná panika se nekonala – a do nové rodiny zapadla takřka okamžitě! Žádné schovávání se…:))
A já jsem pochopila, že ti lidé, i když byli v těžké osobní situaci, i citově zranění, dokázali svým zvířatům vytvořit velmi laskavý a bezpečný svět a ta zvířata ho zrcadlila. Život se někdy umí ošklivě zašmodrchat, ale oni to se svými zvířaty zvládli, jak nejlépe mohli. A musím říct, že jsem se s nimi ráda poznala a přeju jim všechno dobré.
Krásná příhoda DEDE.
Takhle se k nám dostal Honásek.
Jeho panička onemocněla a musela do pečovatelského domu. A její kočky se musely umístit. A jednou z nich byl náš Honásek. 9-ti letý přítulníček.
Život se mi před časem opravdu velmi ošklivě zašmodrchal. Ale pomohli mi moji 3 kocourci Melíšek I., Zrzínek a Ríša (pro pamětníky – NEMŮŽU MÍT 3. KOCOURA, NEMŮŽU MÍT 3. KOCOURA…..). Prožívali se mnou to strašné období a bylo nám spolu dobře. Jsem jim dodnes vděčná za jejich kočičí pomoc i když už běhají Za Duhou. Stále věřím, že odešli tak rychle kvůli tomu, že ze mně sejmuli ty stresy a kdovícoještě na sebe. Dnešní kamarádi kočičí už tolik „práce“ nemají, protože už jsem mnohem víc v pohodě. Občas ne, unavená, naštvaná na lidi i na tu práci, ale mám svůj klid a mohu si život organizovat jak chci, takže i na mazlení a tulení dojde. Dnes zrcadlí mojí pohodu tím, že si tu hrají, jsou pospolití, v pohodičce a užíváme se navzájem. Mají zázemí, což vědí, Damián vztahuje tlapičky když potřebuje pomazlit zrzavý kožíšek, Melíšek II. aneb PLÁCKOCOUR sebou flákne kdykoliv kamkoliv jen to bříško podrbááááát. Lady je naprosto úžasná o Cecilce ani nemluvím. Všichni milují návštěvy, jsou k nim přátelští a vstřícní, nechají se hladit a nějaká nevraživost nikdy nebyla i když do domácnosti přicházeli jeden po druhém a museli se nějak spolu seznámit. Jsem jim vděčná za to, co mi dávají.
Dede, moc hezky se to čte a mohu jen potvrdit, že Macík je úžasná kočička, a to nejen vzhledem – jsem ráda že si ji zamilovali i tchánovic a věřím, že se jí bude dařit dobře, díky za nový domov pro ni (h)
Nedávno jsem vezla přenosku s kočičkou. Překrásná koč, chundelatá, krásně zbarvená, miloučká a přítulná. Tak jsme si povídaly – já-koč-panička. Panička vyprávěla, jak k ní přišla (někdo jí hodil do kompostu a zasypal kolečkem bordelu, paní slyšela pláč, tak jí vyhrabala). Koč pokňourávala a souhlasně vrněla když se jí chvála týkala. Tak jsme jí otevřely horní dvířka a střídavě hladily. Byla spokojená a vrněla, snad i to přeočkování přežila v pohodě. Byla taková hedvábná – srstí mi připomínala Bělinku. Já si se zvířátky vždy dobře popovídám, jsem já normální???
Jsi 😀 Nebo je nás hodně nenormálních 🙂
Já si s Čertíkem povídám skoro pořád, tedy když Jeho Výsost zrovna nespinká, to se nechá jen hladit, ale jinak stačí jen říci: Pojď, pomazlíme a už ho mám na klíně a vrk vrk brouk a Drbááááát.
Když jsem doma, povídáme si také. Hlavně jim vyprávím své zážitky, sedí jako sošky aq poslouchají. A pak je všechny mám v posteli, v náručí, na klíně….
Drbbáááááát
Na cizí psy mluvím jen tehdy, když mám psabsťák 🙂 Jinak se snažím ovládat 😛
Jinak tohle kouzlo – tedy přesvědčit cizí lidi, aby si s ním hráli – uměl dokonale Kazan. Jeho charisma nebublalo, to bývala prostě erupce:)))
Na kočky mluvím jen tehdy, když jsou ochotné poslouchat 😀
Tak jako “ psí lidí “ reagují na pejsky i jejich majitele, tak my “ kočičí lidé “ to máme stejně.
Kočku zaregistrujeme ihned a povídáme si s ní.
Cestou na chatu nosíme kapsičku a krmíme venkovní zrzavou četu. Maminku a koťata, ano oni mají majitele a jsou krmeni, ale dobrou kapsičkou nepohrdnou. A kotíci se nechají i pohladit.
Pokud potkáme někoho s přepravkou ve které sedí koč, tak jí pochválíme a zapředeme řeč.