Koncem října byl u nás již pátým rokem kocour Darek, začátkem září jsme s ním oslavili jeho páté narozeniny. Kočičí pacholek, holomek jeden, ale přesto milovaný právoplatný člen rodiny. S přibývajícími roky, nabývá na životní sebejistotě, až máme strach o jeho zdraví ba i život.

Několikrát jsem ho pozorovala, jak stojí uprostřed vozovky naší slepé ulice a se sebevědomým šviháním ocasu se dívá na přijíždějící auto. Celým kocourem říká: „Uhni potvoro plechová, smradlavá, silnice je moje!“

Ozve se ječení klaksonu, Darek milostivě, pomalu ustoupí stranou, projíždějící kola auta ho těsně míjí, řidič/-ka vyděšeně zírá na nabubřelého kocoura. Já nejsem schopná ani varovného pokřiku, jak stojím celá zkoprnělá. Už vím, co znamená – celá koprnět. Pokud jde o někoho ze sousedů, po vystoupení z auta celí rozechvělí se svěřují, že ho málem přejeli.

Pokud je u nás návštěva svým autem, tak Darek musí asistovat při jejich příjezdu i odjezdu. Producíruje se okolo zaparkovaného auta, chodí po dřevěném plotu a předvádí svou kočičí nadřazenost. Musí sledovat všechno co se děje, poslouchá naše rozhovory, sleduje naše vyprávění.

Je to Velký Pozorovatel! Rozvědky se svými odposlechy a sledovačkami by se mohly od našeho kocoura učit. Velice rád lehává na střechách okolo zaparkovaných aut. Má výborný výhled po ulici a je v bezpečí, před kdejakým psím pobudou. Psy totiž nenapadne prohlížet střechy aut, i když čerstvý kočičí pach zachytí.

Pokud je mokro, blátivo, se studem ve tvářích pozoruji, čí auta našich sousedů již navštívil. Podle blátivých stop na kapotách a čelních sklech! Jednou mi dají k úhradě umývání aut. A že jsou nejlepší auta luxusní, obrovská a v tmavém laku, to je snad jasné. Mimochodem i naše auto v garáži neujde jeho pozornosti. Zvlášť když přijedu z myčky.

Když večer sháníme kocoura po okolí, aby šel domů a on na přivolání a pískání nejde, tak obvykle končí naše pátrání v garáži a tam najdeme milostpána spokojeně spinkat na střeše ten den umytého vozu.  Pokud nechám stažené boční okýnko, tak se uvelebí na právě vyluxovaném autopotahu, aby na něm zanechal bílé chlupy. Taková příjemná kočičí boudička to je a jenom jeho!

Ale náš Darek je i automechanik! Rád prolézá pod zaparkovanými auty a otírá svým bílým kožíškem spodky aut. I v garáži šmejdí pod autem, dokonce až tak, že leží natažený půlkou těla pod autem a zadek vyčnívá ven. Kamarádka Evi jednou při jeho spatření prohlásila, že by měl dostat takovou tu jezdící plošinku, jak mají automechanici pro snadné zajíždění pod auta, alespoň by se chudáček nenachladil!

Další velkou zábavou je pro našeho miláčka rozházet uspořádané boty, rozvázat tkaničky a zasukovat je do sebe, popřípadě, pokud má na to čas – tkaničky rozkousat. Roztrhá veškeré papíry, rozškube papírové krabice.

Totálně rozdrápal škvíru dvoukřídlých, dřevěných zasouvacích dveří do obýváku, i když jsou kvůli němu pootevřené dveře přes kuchyň. Roh dřevěného obložení pod pergolou dvora u dveří do obýváku, také rozdrásal. Nedávno jsem zjistila, že rozškrábal kmínek stromkového rybízu, jestli přežije zimu, tak potom už všechno.

Všeho, co se doma děje se musí účastnit, buď přímo „pomáhá“, nebo alespoň zpovzdálí kriticky sleduje. Když jsem stříhala uschlé keříky trvalek na záhonku, s údivem jsem sledovala jak na opačném konci Darek okusuje a láme další suchý kotrč. Opičí se, naše kočičí opice.

Nebojí se žádného hlučného domácího spotřebiče. Pouze na moje vzteklé „jedešdolůpacholku“ se jako blesk snese bílá postavička ze stolu. Prostě náš pětiletý společný život! Doufám, že vydrží co nejdéle!

Další fotky najdete zde: http://dig.rajce.idnes.cz/Ze_zivota_kocoura./

Dede: Milý Darečku, všechno nej k narozeninám! Ať paničku s pánečkem ještě dlouho láskyplně zlobíš (h)  Jo a autům radši nevyhrožuj – nestojí to za to, ona to stejně nepochopí!:))

Alex, máš překrásné fotky!