„Spratkové nevychovaní, co si myslíte, že děláte?“ Sára s Honzíkem se přikrčili do houští za plotem. „Však já dobře vím, že tam jste. Hulákali jste jak na lesy. Jen počkejte, to vám neprojde! Vyřídím si to s vaším otcem.“ Podsaditý muž s pečlivě ulízanými šedivými vlasy zlostně zabušil holí do chodníku.

„Fakt na nás pude žalovat?“ špitl klučina s ušmudlanou tvářičkou a popotáhl.

„Nic jsme nedělali. Nemůžem za to, že šel kolem zrovna, když jsme si hráli na indijány. A pak, klidně ať si stěžuje, tátovi to bude fuk. Jemu je všecko fuk,“ zamračila se drobná dívenka. Kousala si přitom koneček copánku a zadívala se na zrezivělý plot, ve kterém zářila jen modře natřená branka „I vrátka musela namalovat máma.“

Rambousek odchytil otce Sáry a Honzíka při návratu domů. „Takže aby bylo jasno, pane Vlachu, koukejte se postarat o to, aby ti vaši nevycválaní potomkové přestali dělat takový rámus.“

Mladý muž se unaveně bránil: „Sou to děti, pane Rambousek. A nemyslim si, že by byly ňák moc hlučný.“

„Co vy o tom víte! Vy jste pořád duchem mimo. Pořád! Nestaráte se o nic, ani o ta svá děťátka, natož o dům a zahradu. A vaše manželka je naprosto stejná.“

„Moji ženu do toho nemotejte,“ rozzlobil se mladý muž. „Ta se náhodou stará, jak to jen de. Na to, aby vám umyla vokna, na to je vám dobrá, co? A teď si ji berete do huby. Děte do prdele!“ Zprudka otevřel vrátka a nekompromisně je přibouchl starému Rambouskovi před nosem. Ani neslyšel, jak si navztekaný důchodce mumlá: „No to je tedy vrchol! Však já ti ukážu. Mám jisté možnosti. O těch se ti ani nezdá.“

„Tys ho zabil!“ vyděsila se.

„Ne, já jen nepatrně uvolnil kámen na čtvrtém schodě shora. Nemohu za to, že si zvrtl nohu a zřítil se dolů tak neobratně, že si zlámal vaz. Klidně se mohl jen potlouct,“ odpověděl sarkasticky.

„Ale…“

„Nepokračuj. Nemíním si sypat popel na hlavu. Zasloužil si to. Už jsem měl plné zuby toho, jak na všechno kašle. A nejen on. Kdysi se starali, ale teď… Pokud si mysleli, že jim to projde, tak ne.“

„Ona se přece snaží.“

„To nestačí ani náhodou. Takže teď si vymyslím něco roztomilého pro ni.“

„No ty ses snad zbláznil!“

„Ne. Nejprve ona a pak hned přijdou na řadu ti dva malí spratci.“ V hlase mu zaznělo pomstychtivost.

„Sáře a Honzíkovi přece neublížíš!“

„Ale ano.“

„To nesmíš! Už si jim zabil tátu! A oni jsou vážně milí.“

„Pche. Takový nesmysl si můžeš myslet jen ty. Já dobře vidím… a slyším, jak ječí, dupají na schodech, třískají dveřmi, okopávají zdi… Prostě neustálý, nesnesitelný rámus. Postarám se, aby to přestalo.“

„Já ti to nedovolím!“

„A jak mi v tom zabráníš, aha?“

Drobné zaváhání.

„Někomu to řeknu.“

„Hm, jsem zvědavý komu. Nás dva nikdo neposlouchá.“

„Já…“

Rozhovor umlčelo prásknutí dveří. Z oprýskané zdi se na trávu prorostlou pýrem sesypalo několik kousků omítky.

Dům vypadal omšele. Barva vyrudla, parapety potřebovaly natřít, okapy se zanášely listím. Ale pořád měl své kouzlo. Správné proporce, okna ve správném počtu na správných místech. Architekt, který ho kdysi navrhl, udělal svou práci dobře.

Zahrada byla podobně rozporuplná. Přední část se paní domu dařilo udržovat. Pár záhonků s mrkví a hráškem, na jednom dokonce macešky, do spár chodníku zasadila kopečky mateřídoušky, měkce ladící s modře nalakovanými vstupními dveřmi.

Zadní zahrada, to bylo něco jiného. Zplanělé růže se propletly s houštím bezinek a hlohů, tam, kde kdysi býval trávník, rostla jen změť svízele, netýkavky a dalších, mnohdy podivných rostlin. Džungle dosahující po prsa dospělého člověka, dětem nad hlavu. Vyšlapaly si v ní bludiště cestiček, ve kterém se vyznaly jen ony.

Honzík se Sárou milovali celou zahradu, ale nejvíce ze všeho mohutnou lípu, která se skláněla ke střeše domu. Celé hodiny dokázali strávit v její medem vonící koruně, kde měli tajné útočiště před světem dospělých. Pokud jste věděli kde začít, bylo snadné se do něj dostat. Tajemství bylo prosté – stačilo otevřít mansardové okno v dětském pokoji, vylézt na zpuchřelý parapet a odvážným krokem překonat propast mezi domem a větví, přátelsky natahující prstíky k oknu. Dál už to bylo jako stoupat po schodech. Vysoko nad střechami okolních domů měly děti svou pozorovatelnu, odkud sledovaly sýkorky poskakující po drobných větvičkách, brhlíka s oranžovým bříškem, nevrlého důchodce Rambouska i milou paní Fridrichovou venčící na ulici černého pudlíka. Té se, na rozdíl od Rambouska, nebály.

„Paní Fridrichová, můžem si půjčit Čerta?“ ptá se vážně plavovlasá Sára.

„A kampak s ním půjdete?“

„Jenom k nám na zahradu. Chcem si hrát na lovce kožešin a potřebujem stopařskýho psa. Myslela jsem, že by pes moh být Honzík, ale on chce být taky lovec.“

Její bráška, o hlavu menší, horlivě přikyvuje.

Sousedka Fridrichová je pozoruje s podivem. Je to sotva měsíc, co jim umřel otec. Honzík jako by na něj už docela zapomněl. Snad proto, že je mu teprve pět a děti mají krátkou paměť? Sedmiletá Sára je od té doby vážnější, ale při hrách s bráškou i ona zapomíná.

„Jenom dávejte pozor, ať Čert moc neřádí a neštěká. Víte, že to pan Rambousek nemá rád. Aby se na vás zase nezlobil,“ napomíná je sousedka neklidně.

„Proč je takový zlý? Dycky na nás hrozně křičí,“ zeptá se malá copatá.

„Má už své roky, pochop.“

„Vy jste taky stará a nikdy na nás nekřičíte.“

No to sem to dostala, pousměje se paní Fridrichová a vysvětluje: „Nu, přece jen je o trošku starší než já. A myslím, že mu taky vadí, jak je vaše zahrada zanedbaná. Ostružiny prorůstají skrz plot, trávník máte samé pampelišky…“

„Pampelišky jsou pěkný,“ brání se Honzík a Sára dodává: „Nám se líbí, že je naše zahrada taková dobrodružná. Na obyčejný by nebylo co dělat.“

Paní Fridrichová si povzdechne. Vlastně chápe děti i souseda.

„Alespoň nedělejte rámus. Je krásný den, pan Rambousek bude určitě venku, tak ať se nemusí zlobit. Chcete buchtu?“ zeptá se ještě.

No aby nechtěly, buchty paní Fridrichové jsou daleko lepší než máminy „zdravé“ celozrné sušenky. S pusou plnou povidel Sára mumlá: „Paní Fridrichová, jak vy to děláte, že máte dycky čerstvý buchty? A nikdy vás nevidím je píct.“

„To bude asi kouzlo,“ usměje se tajemně paní Fridrichová a pak je popožene: „Tak utíkejte. A nezapomeňte. Žádné hulákání.“

Děti to svědomitě odkývou a s černým pudlíkem na vodítku a čerstvou buchtou v ruce odběhnou.

Když prší, hrají si na půdě, která ukrývá spoustu pokladů. V zaprášené krabici Sára objeví třpytivé vánoční ozdoby – červené muchomůrky, ptáčka na skřipci, sněhuláka, domeček se střechou pocukrovanou sněhem… Společně s Honzíkem se vyplíží se na promoklou zahradu, nožíkem upižlají náletovou borovičku a hrají si na Vánoce.

Půda je tajemná. Na okénko naráží déšť, světla je jen malounko. Děti prohrabávají bedny a hledají dárky. Pro Sáru je největším objevem nábyteček pro panenky s kytičkami pomněnek na dvířkách skříní, Honzík najde skutečný zázrak – houpacího koně! Hřívu má olysalou, ale pořád se ještě houpe!!! Nalezené poklady naskládají pod nazdobenou borovičku. Jenže k dokonalosti stále něco chybí.

„Musíme mít světýlka,“ prohlásí holčička a jde sehnat svíčky a sirky. Po chvíli se vítězoslavně vrací s kořistí, kterou uloupila mámě pod rukama. Netuší, že ji někdo zahlédl.

„Zbláznili se? Neví, co je na půdě krámů? Vždyť to zapálí!“ Rozčilením mu přeskočí hlas.

Sára zatím usilovně škrtá sirkou. Zapaluje svíčku, dvě, tři… pět. Jednu zkusí upevnit na stromeček. Nejde jí to. Svíčka spadne těsně vedle hromady dárků, zabalených v novinovém papíru.

„Dělej něco! Máš přece tu moc.“ vyděsí se ona.

Malé okno se prudce rozrazí a dovnitř vnikne ostrý poryv vzduchu. Ohýnek se ho nadechne a zaplápolá.

„Dělej něco!“ křičí Honzík.

Holčička se pokouší plameny uhasit, ale jen se popálí.

„Cos to udělal? Zavolej jejich matku!“

„To nemyslíš vážně!“

„Chceš zažít požár?“

Zespodu se ozve prudké prásknutí. Po schodech přibíhá polekaná žena.

„A ty tvrdíš, že jsou roztomilé. Viděla jsi, kam ta jejich roztomilost vedla? Mohlo shořet naprosto všechno. Je to jednoznačné potvrzení mého rozhodnutí. Zbavím se všech.“

„Vždyť to byla nehoda! A NIC se vlastně nestalo,“ snaží se ho uklidnit.

„Kdybych se nepostaral, tak by se stalo. Prý nehoda… A co bude příště? Ne, nepřesvědčíš mě.“

„Rozmysli si to!“

„Ne!“

„Sáro, pojď si hrát.“

Holčička je ponořená do pohádkového příběhu. Prstíkem hladí stříbrnou hřívu. Brášku nevnímá.

„Sáro!“

„Nech mě, čtu si.“

„Nečti si, pojď na lípu. Kosi maj kosata. Musíš je spočítat. Já to neumím.“

Malá se zamračí. „Až pak. Až zjistím, jak dopadl Stříbrovlásek, když ho zaklel zlý čaroděj.“

Honzíka to zaujme. „Takový zlý čaroděj, jako je pan Rambousek?“

„Cože? Pan Rambousek přece není žádný čaroděj, abys věděl. A i kdyby byl, tenhle je zlejší, mnohem zlejší. Jako… jako… no jako ten nejzlejší čaroděj na světě.  Nech mě to dočíst.“

Klučina to konečně vzdá. Utře si nos do rukávu, povytáhne kalhoty a otevře okno. Přistaví stoličku a zaváhá. Jeho pohled těká z lípy na skloněnou holčičí hlavu a prstík sledující řádky. Tam a zase zpátky.

Znovu se podívá. Sára je pohodlně schoulená ve starém ušáku. Kolik jí asi chybí do konce pohádky? Nakonec se rozhodne a rázně se vyšplhá na židli. Odtud je na parapet jen krok.

Stojí, nadechuje se. Z větví se ozve štěbetání. Znovu se ohlédne po sestře. Protiva protivná. Takový krásný den a ona čte a čte. Když by mohli hlídkovat. Na chodníku vidí starého Rambouska. Mohli by mu třeba plivnout na hlavu. Uchichtne se. Soused, jako by zaslechl jeho myšlenku, pohlédne ostře vzhůru. Honzík se polekaně stáhne, ale pak se uklidní. Ten dědek ho přece nemůže slyšet. Vlastně ani vidět ne. Je sice divný a zlý, ale doma jsou před ním v bezpečí. Znovu odhodlaně vykoukne.

Sáru ze zaujatého čtení vyruší prasknutí dřeva a výkřik. Vyděšeně přiběhne k oknu. Vyleze na stoličku a vyhlédne ven. Chvějícím se prstem objede chybějící kus parapetu. Pak si lehne na břicho a vykloní se ještě víc, aby viděla až na zem. Pod oknem leží Honzík, zasypaný závějí orvaného listí. Nehýbe se.

„Mamí!“

Letí po schodech.

„Mamí!!!“

„Mami, já se bojím.“

„Nemluv hlouposti, Sárinko. Proč by ses měla bát?“

„Když já myslím, že tady straší. Pořád něco praská nebo bouchaj dveře, co byly zavřený.“

„Je to starý dům, v takovém občas křupe a hučí. A dveře jste prostě pořádně nezavřeli. Říkám vám, že nemáte poletovat jak motovidla.“

„A co ten kámen, co kvůli němu tatínek umřel? A jak se pod Honzíkem prolomil parapet! Kdyby lípa neměla takový hustý větve, tak by byl zabitý. On si teď taky myslí, že nás chce někdo vyhnat. Nejspíš starý Rambousek. Prý se na něho ošklivě koukal, než spadl.“

Matka si unaveně protřela oči.

„Ale zlatíčko, nemůžeš v tom Honzíka podporovat. Je ještě malý, ale ty už jsi velká holka, musíš mít rozum. Potřebuju, abys mi pomáhala, když už tatínek…“ zachvěje se jí hlas.

Copatá holčina pochopí a pevně se k ní přitiskne. „Nezlob se mami, já budu. Nezlob se už.“

V koruně lípy to teskně zahučí. Z domu pomalu vychází mohutná žena v černém kabátě. Za ruce se jí křečovitě drží dvě děti. Na ulici se přidává dav sousedů.

Z hloučku se ozývá mumlání.

„Chudák paní. Takhle skončit.“

„A co se vlastně stalo?“

„Prej se utrh vokap a pad jí na hlavu, ale já vám povim, to nejni samo sebou. Nejdřiv její mužskej a teď vona. V tom je něco divnýho.“

„Ale, prosím vás. Nesnažte se z toho dělat horor. Prostě se o ten dům moc nestarali, není divu, že se v něm sem tam něco uvolnilo.“

Sára by si nejraději zacpala uši. Ať mlčí! Prosím! Po tváři jí tečou slzy a nechávají po sobě lesklé stružky.

„Co teď bude s náma, teto?“ ptá se chvějícím hlasem.

„Coby, dítě, to víš, že se o vás postarám. Zas bude líp.“

„Ale nezůstanem tu, že ne? Já se moc bojím.“

„Ne, pojedeme k nám. Ten barák je moc velký na starání. Zkusím ho prodat, peníze vám uložím, ať máte s Honzíkem něco do začátku, až budete velcí.“

Sáře se uleví. Nechce tu zůstat. Bojí se.

„Tak a jsou pryč.“

„Ale děti jsi zabít nestihl,“ konstatovala s úlevou.

„Co na tom, hlavně, že všichni zmizeli. Konečně budu mít klid.“

„Abys ještě nelitoval, potřebuješ, aby se o tebe někdo staral.“

„Nesmysl, stejně to nedělali, tak co. Obejdu se.“

„No na to sem teda zvědavá. Kdo ti teď bude mýt okna? Já je ke svému životu nepotřebuju, i když jsem je ráda viděla kolem sebe. Tebe rozčilovali, ale myslím, že se ti ještě zasteskne, když tady teď budeš sám.“

Pobaveně se uchechtl. „Vždyť zůstaneš se mnou, ne snad?

„No to ano, jenže bych řekla, že ti stačit nebudu.“

Ze začátku to považoval za skvělé. Klid a ticho, žádné hlasy, žádné práskání dveřmi, žádné dusání po schodech. Jenomže všeho se jeden přesytí. A ona měla pravdu. Začalo toho být příliš.

Příliš velké ticho, příliš mnoho času, kdy se nikde nic nepohnulo, s výjimkou zrnek prachu, tiše se usazujících v rostoucích závějích. Příliš dlouhá období klidu. Jistě, občas přišla paní Fridrichová, aby prachové vrstvy vymetla a umyla okna. A na zahradě se z času na čas objevoval starý Rambousek, pohrabal shnilé listí a vytrhal kopřivy usídlené podél vstupu. Většinou následovala návštěva realitního agenta v doprovodu zájemců o koupi. V prvních letech je odrazoval. Stačilo málo – podezřelé zapraskání schodů, tajemné zvuky na půdě, kus omítky, která se jim sesypala na hlavy.

Později se už snažit nemusel. Ze střechy spadlo až příliš mnoho tašek a trouchnivějící trámy začaly být zřejmé nejen jemu. Proudy zájemců řídly.

Začal se bát.

„Říkala jsem ti, že je potřebuješ. Máš, co sis zasloužil.“

„Hm,“ zamumlal. Nechtěl připustit, že má pravdu. Znechuceně přemýšlel, proč na ní se léta nepodepsala. Vypadala tak… mladě.

Nakonec rezignoval.

„Co mám podle tebe dělat?“

„Teď už nic, řekla bych. Teď už můžeš čekat jedině na zázrak. Jen nevím, zda si ho zasloužíš.“

„Nevěřím na zázraky,“ osopil se na ni.

Neřekla nic.

Ze střechy spadly další tři tašky.

A tak to pokračuje. Roční období se střídají jedno za druhým. Jaro, léto, podzim, zima. Jaro, léto, podzim, zima. A znovu. A zas. Neustálý koloběh času. V dírách na střeše se prohání vítr, na podlahu půdy pleskají kapky deště, která se v mrazech mění v ledová zrcadla. Podzimní listí, které se prodralo rozbitými okny, pomalu zahnívá.

Přízemí je zatím v pořádku, přemýšlí. Ale jak dlouho? Zoufale si prohlíží prasklou tabulku skla v největším okně. Takhle jsem to nechtěl, pomyslí si. Vždyť já je vlastně vůbec nechtěl zabít, jen jsem chtěl mít klid. A teď ho mám až moc. Začíná toužit, aby se vrátili, a bojí se, že se nevrátí.

Štíhlá žena pracně otevřela rezavou branku a vešla do zahrady.

„Jdeme,“ popadla za ruku manžela a zavolala na svou dceru. „Barunko, pojď taky.“

Střapaté děvčátko zvědavě vykulilo oči.

„To je ten dům, co o něm vykládá strejda Honza?“

„Hm.“

„Jak jste měli tajný cestičky na zahradě? Jak jste lezli na lípu, a strejda vypad z okna, ale lípa ho zachránila? Jak jste chovali šneky a oni vám utekli? Jak jste…?“

Sára se rozesmála.

„Ano, to je přesně on. Na lípu nelez, ale ostatní ti ukážu.“

Holčička popošla po zarostlém chodníčku a začala se mračit.

„To nemůže být on. Ten váš byl krásnej, strejda to povídal. Tenhle je ošklivej.“

„Možná trochu. Nikdo tady celá léta nebydlel… Pojď, podíváme se dovnitř,“ obrátila se na svého muže.

Klíč šel ztěžka, ale zámek nakonec povolil. Z hloubi domu zavanula zatuchlina. Holčička znechuceně nakrčila nos.

Mladý muž navrhl: „Víte co, holky? Běžte se podívat na zahradu, já zatím prohlídnu, jak to vypadá vevnitř. Nerad bych, abyste se o něco přerazily.“

Když se prodíraly houštinou náletových keřů, pokračovala Barunka ve vyptávání. „Proč tu nikdo nebydlel?“

„Ani nevím. Býval to krásný dům, i když teď se vážně zdá, že by bylo nejlepší ho zbourat a postavit znovu. Teta Maruška, ho chtěla prodat. Ze začátku o něj byl zájem. Ale nikdy to nevyšlo. Kdoví, jestli je neodradil náš soused. On býval dost nerudný.“

„Myslíš toho, co na vás dycky křičel? Strejda říká, že se ho bál. Ale že jste měli hodnou paní sousedku, co se vás zastávala. Ještě tu bydlí?“

„Kdo, paní Fridrichová?“

„Ne, ten protivný dědek. Bojím se, aby na mě taky nekřičel.“

„Bydlí tady oba. Paní Fridrichová se snad vůbec nezměnila. Pekla ty nejlepší buchty, co jsem kdy ochutnala. Pořád je peče, když jsem se u ní zastavila, vytáhla je kdoví odkud, čerstvé a voňavé.“

Holčička se nespokojeně zavrtěla.

„Ale co ten soused? Bude na mě zlý?“

„Nemyslím, je už to opravdu hodně starý pán. Takový věchýtek. Musela jsem se mu připomenout, ale víš ty co? Vlastně to vypadá, že na nás vzpomíná docela v dobrém. Prý, že je rád, že tady bude zase někdo bydlet.“

„To je dobře, mami. Tak já se ho bát nebudu.“

Sára se na dceru usmála a pocuchala jí vlásky. Vzadu za domem se pak zadívala nahoru a křikla směrem k oknu, které se právě otevřelo: „Ondro! Tak co?“

Mladý muž se vyklonil.

„Nic moc, řekl bych.  Střecha je děravá, polovina trámů už je shnilá. Divím se, že to ještě drží pohromadě.“

„Myslíš, že by bylo lepší to tu zlikvidovat a postavit znova?“

Pod děravým krovem to zakvílelo.

Tak takhle vypadá konec?

„Ale kdybychom ho zbourali, tak už to nebude on, že?“ ozvala se Barunka.

„Ne, to už nebude.“

„To je jako bychom ho zabili. A to se nemá.“

„Dům není člověk, Barunko, to je přece něco jiného.“

„Když já myslím, že je to stejný,“ vede si holčička svou.

Dvě bytosti jako by zatajily dech.

„Myslíš, že mi to můžou prominout? Vždyť ta malá má pravdu. Zabíjet se nemá. A já to udělal.“

„Zdá se, že teď je to opravdu na těchto třech. Snad ti ještě dají šanci. Ale pokud ano…“

„…tak se změním. Udělám to, opravdu udělám.“

„O čem se bavíte, holky?“ ozvalo se seshora.

„Barunka by ráda, abychom to opravili, co si o tom myslíš?“

„Nó, střechu bychom museli komplet vyměnit, ale na druhou stranu, zdi vypadají docela v pohodě. A víš co? Ten dům má vážně krásné proporce. A děsně se mi líbí původní kliky.“

„Tak jo. Pozveme odborníka, a pokud ten usoudí, že nám to tu nespadne na hlavu, zkusíme to dát do pořádku.“

„Hurá!“ zatleskala ručkama holčička.

Sáře se najednou zdálo, že uslyšela z hloubi domu úlevné povzdechnutí. Pobaveně potřásla hlavou nad svou představivostí.

„Tak co? Neměla jsem pravdu? Není ti líp? Podívej se na sebe teď. Omítka ti září novou barvou, střechou nezatéká, kliky se jen blýskají,“ zaševelila tiše lípa.

„Hm…“ zavrčel, ale znělo to smířlivě.

Na schodech zacupitaly dětské krůčky.

„Mami, mami, na půdě jsem našla strááášně krásné ozdoby na stromeček.“

Pobaveně se usmál. Ta holčička je… roztomilá. Možná by jí mohl poradit, kudy se dostane na lípu. Nakonec, parapety má opravené.

Slunce rozpaluje dům i zahradu. Holčička se vydává ven. Bydlí tady sotva půl roku, ale připadá jí to jako od nepaměti. Dům je teď přesně stejný, jak si ho vysnila. Krásný, ze všech co zná, úplně nejkrásnější.

Proběhne zahradou, zhoupne se na lanové houpačce, zajíkne se radostí nad výškou, do které vyletí, protáhne se křovím, kde jí maminka pomohla vybudovat ukrytý domeček. Jen pro ni a pro její panenky. Společně posvačí hrst nasbíraných jahod prostřených na talířích z listů a věnují se „psaní“ Barunčina jména klacíkem do udusané hlíny. Panenkám to vůbec nejde, Barunka to zvládá o moc líp. Nakonec ji hra ve skrýši omrzí a vrací se k domu. Cestou pohladí hladký kmen lípy, vzhlédne nahoru do koruny a usilovně hledá svou tajnou pozorovatelnu. To nesmí maminka vědět, že ji našla. Ale zespodu není vidět. Mezi listím zahlédne jen skvrnky modré oblohy a brhlíka s dlouhým zobáčkem. Větve jí zamávají.

Znovu se rozběhne, zastaví, otočí dokolečka… poskakuje plná energie, až skončí celá udýchaná u domu. Přitiskne tvářičku ke stěně, zavře oči a čichá, jak rozpálená omítka voní novotou.

„Mám tě moc ráda, domečku,“ šeptá a vtiskne na zeď několik drobných pusinek. Cítí, že dům jí rozumí.