Představte si, že jste po přívětivé nedělní snídani, sednete si do křesla a posloucháte rádio, čtete knížku nebo si povídáte s někým, kdo s vámi sdílí čas ranní kávy. Já to mám trošku komplikovanější. Jakmile si sednu do křesla, už tu jsou obě psiny a čekají, že si budeme hrát.
Ono je to s vlčkami těžké – nemohou za to, že jsou ovčáci, tedy psi vyšlechtění k neustálé činnosti, a že ta činnost má ideálně zahrnovat i jejich paničku! Takže panička odloží kávu i rozečtenou knihu a zavelí: „Podej!“
Načež se zjeví dvě dychtivé psí hlavy, z nichž jedna třímá něco v hubě. Obvykle plyšovou krysu. V ideálním případě mi ji hodí na klín a já ji někam odhodím nebo ji někde schovám. Poté se strhne boj, zvítězí černá nebo bílá a končí to opět krysou na mém klíně.
Jenže někdy jsem zlomyslná panička a neřeknu „podej“! Naopak. Hezky na psiny koukám a čekám, až si to vyřeší. Ani jedna totiž nechce ukořistěnou krysu sama pustit. Nicméně vědí, že když mi ji nedají, nebudu krysu ani házet ani schovávat. Ale ony si tak moc chtějí hrát!
Jenže když nedám příkaz, tak musejí samy překonat svoji vlastní velmi silnou touhu krysu vlastnit. Navíc, když mi krysu dají, pořád riskují, že po příštím hodu nebo hledání zvítězí ta druhá. A co teď?
Vidím na nich, jak těžce s tou volbou v sobě bojují, jak i krysu na okamžik pustí, ale hned ji zase žádostivě seberou. A já trpělivě čekám a pozoruju názorný příklad, jak těžké může být rozhodování a převzetí odpovědnosti za jeho výsledek. A to dokonce i tehdy, když jste jenom pes!
A přemýšlím o tom, kolik lidí tak nerado činí zásadní volby, že si radši nechají všechno nařídit, jen aby se tíhy rozhodování a zodpovědnosti zbavili. Jenže na rozdíl od mých psů, kteří vědí, že když nedají krysu, tak je to jejich problém, že ji neházím, tito lidé mají tendenci reptat a hledat viníka za svá ne-rozhodnutí jinde.
Ale končím s planými úvahami. Nevím jak vy, ale já musím hodit krysu:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017
Dnes se ptám na dvakrát:
Svoboda je těžká, rozhodování bolí… jak se rozhodujete? Umíte si najít svůj názor a stanovisko relativně rychle, nebo býváte ve vleku pochybností a nejistoty?
Druhá otázka je veselejší: máte někdy možnost pozorovat, jak se staví ke svobodné volbě vaše zvířata? Těším se na vaše pozorování:))
Přiznám se, že ráda holkám nechávám věci k rozhodování, líbí se mi sledovat, jak se s tím poperou. Nicméně jsou situace, kdy vítají povel jako vysvobození, hlavně když zrovna bojují s pokušením udělat nějakou lumpárnu:))
Lady měla už pár dnů „ospalky“ v koutcích očí. Tmavé, tvrdé, vždy jsem se pokusila odstranit je nenásilně, jen tamponkem s borovou vodou. Dneska jsem se vrátila domů a měla z očí výtok, tmavý, dost ošklivý. Pod očima tmavé skvrny. Ona jak je celá běloučká, tak když jsem viděla ty tmavé fleky od očních koutků přes čumáček, tak mi bylo fakt smutno. Tak jsem jí vykapala očička borovou vodou, víc dělat nemůžu. Uvidím zítra jak se to bude vyvíjet. Nevím proč to má. Zánět? Pokud to bude zítra stejné, jedeme k vetovi. Ach jo! Ještě další komplikace k tomu už dost nepříjemnému co zase prožívám. Ale je veselá, baští, tulí se, mazlí, je prostě kočka zdravá! Jen ty oči.
Berry měla podobný problém, vytrvalý. Pomohlo pročištění slzných kanálků. netuším, jak je to u koček…
Každopádně držím palce! (inlove)
mazej na veterinu!
Tak Dede především moc držím palce, aby se Ari co nejrychleji zotavila a pokud možno sama jen s podpůrnou léčbou (inlove).
Svobodu rozhodování už tak tři týdny přenechávám na Trixie. Trochu delší úvod proč :). Ze zahrady do domu se vchází šoupacími skleněnými dveřmi z verandy. Dveřmi šoupeme stokrát denně aby mohly kočky a Trixie ven podle libosti. Jenže Trixie se při návratu často nemůže rozhodnout jestli opravdu chce dovnitř nebo ne. Lepí čenich na sklo, případně na něj skáče, ale když ji otevřu, kulí na mne oči,vrtí ocasem a jde do „nerozhodné pozice“. Natáhne před sebe přední packy, naopak zadek zvedne nahoru a vrtí ocasem. Něco jako když se protahuje kočka. A já vím, že to znamená, že vlastně dovnitř nechce, ale ocenila by kdybych ji na tu verandu něco dobrého donesla. Problém je, že jak jsou dveře delší dobu otevřené nalétají nám do domu mouchy (případně komáři), v létě z venku zbytečně navane horký vzduch(a spustí klimatizaci), v zimě naopak chlad. Tak jsem to začala řešit. Trixi stojí u dveří, že jako chce dovnitř a já je pootevřu. Někdy hned vběhne a já rychle zavřu. Když ale nasadí tu nerozhodnou pozzici, začnu pomalu počítat „ooone, twooo, threee“. Na to „threee“ pak dveře zavřu a čekám. Trixie stojí za sklem, kouká na mě, co jí to dělám. Otevřtu znovu a opakuji. Když ani na „tři“ nevejde, zašoupnu dveře a jdu pryč. Po chvíli se T. znovu domáhá vpuštění. Opakujeme. Netrvalo jí dlouho zjistit, že musí vběhnout nejpozději na to „twooo“, jinak ji dveře před nosem zašoupnu. A o tom, jestli vběhne, nebo ne tak teď rozhoduje sama. A mě baví pozorovat, jak „přemýšlí“ co vlastně chce, jak sama zápasí se svojí paličatostí :). Někdy teď vběhne dokonce na „ooone“, jindy jen tak tak na „threee“. Když jí dveře zavřu, už vím že „prohrála“ a může si za to sama. Jde buď ven na zahradu, nebo si na verandě lehne a vstupu se znovu domáhá až později (a pak kolikrát ani netřeba počítat).
maričko, tos přesně vyhmátla tu volbu, kdy zvíře zvažuje jednu výhodu proti druhé – a to bývá těžké rozhodování! 😀 A myslím, žes to vymyslela báječně a Trixie není hloupá.
Jinak ta popisovaná pozice je klasická výzva ke hře – chce, abys šla ven a dělala s ní pestvy 😛
Nejspíš tím dává najevo, že zavírat dveře je nepřístojnost, protože Její Výsost je dveřmi, které si neumí otevřít, silně omezována ve svých právech. My jsme to s kocourkem na chatě řešili tak, že měl v koupelně pootevřené okénko, takže si chodil dovnitř a ven dle své libosti.
Já velmi ráda nechávám psinám volbu – tam kde můžu. Je skvělé sledovat, jak jim hlavy pracují a když člověk ta svá zvířata opravdu zná, může se celkem kvalifikovaně dohadovat, co to zvíře v hlavě zrovna řeší:)) Baví mě je sledovat z okna, když o mě nevědí a ony něco dělají. I když… skoro bych přísahala, že mě někdy za tím oknem (nikdy nejsem hned za sklem) normálně cítí! 😛
Jinak pokud jde o rozhodování, mám sklony se rozhodovat rychle (jak se říká o Střelcích – občas střílím dřív, než zamířím:)), pokud mám o okolnostech onoho rozhodování přehled. Pokud ho nemá, využívám kvalifikovaných poradců aneb hlavobanky v rodině a mezi přáteli a známými. Pokud je i na ně problém těžko uchopitelný, hledám radu u odborníků. Radu, na základě které se nějak rozhodnu.
Například od včera už toho vím o prasklých kolenních vazech u psů víc, než za celý svůj předchozí život:)) Takže mám plán pro možné varianty vývoje situace s Ariino nohou… 🙂
Dede, je fajn, že máš připravené různé záložní varianty, nicméně já pevně doufám, že ty, které se týkají prasklých vazů, nebudeš muset použít. Že to bude něco podstatně jednoduššího a rychle léčitelného. Pořád držím palce! (y)
Taky doufám! Pořád to vypadá nadějně a na tom stehenním svalu jsou hmatné takové jakoby bouličky, jako když má člověk namožená ramena… tak si to třeba opravdu jen natáhla. Uvidíme 🙂
Svobodné rozhodování Karamel je obvykle spojeno s nějakou skopičinou typu vtrhnutí do bažantnice, protože děrama v plotě by tam projel i buldozer. Sice s enechá rychle povolat zpátky, ale její volby jsou obvykle toho druhu 🙂 Světluch obvykle volí mazácké ohluchnutí. Říkals něco? Slyším, ale nedbám! No když na tom tak trváš… a pejska se líně odkýbluje od očuchávaného předmětu, nasadí výraz „Jsem tady a vidíš, jak rychle jsme poslechla! Máš radost?“ Tak asi tak.
Skopičiny? Co když dělá vážné životní volby – ohledně svého permanentního vzdělávání a nabírání zásadních životních zkušeností? 😀
Svoboda je sice hezká věc, ale jen pokud je provázána s odpovídající zodpovědností. ,,absolutně svobodný“ jedinec ignoruje výstražné tabulky, vyleze na vagon, protože ze střechy vozu je tak hezký rozhled… Pak se zablýskne, začoudí, zasmradí a z absolutně svobodného jedince je mrtvý, nebo nenapravitelně zmrzačený jedinec.
Máš pravdu, svoboda bez zodpovědnosti je recept na katastrofu. Pokud ta katastrofa postihne jen onoho „svobodného“, je to ještě ta lepší varianta.
Nojo, jenže ono to, bohužel, funguje tak, že za jednoho skončivšího ,,svobodného“ se okamžitě najde několik dalších, ještě pitomějších. A jakmile jejich počet překročí kritické množství, začnou ječet, že jsou krácena jejich práva a že se s tím musí něco udělat, protože oni přece mají právo lézt po vagonech, posprejovat kdeco, jezdit autem ožralí, nebo sfetovaní a t. d. A zákonodárci, místo, aby je poslali do háje, se těmito debílky vážně zabývají!
omlouvám se za OT
MIKULÁŠSKÉ VENČENÍ v Uhříněvsi (h) (h) (h)
pravidelná každoroční vycházka s pesy a posezení v hospůdce – čtěte a hlaste se na Hadech
zváni jsou srdečně úplně všichni (inlove)
je jen 20 míst….
U nás je naprostá pohoda. Když si lehne Lady do postele, zabere jí pěkný kus – no taky 7 kg kočky je už pořádný macík. Melíšek zaujme polohu „drbej bříško“ z druhé strany, v nohách Damián, vedle hlavy Cecilka. Mají to tak nastavené a nikdo nikoho nevyhání. U misek se neperou, jen si je vymění, protože musí ochutnat, zda ten druhý nemá něco lepšího. Neperou se o hračky ani o jídlo a naopak si spolu hrají. Všichni dohromady někdy utvoří barevné klubíčko, které na sebe vrčí a zakusují se navzájem, ale jakmile některý z nich kňoukne víc, už toho nechají. A když se rozdávají mlsací tyčinky po kousíčkách, tak si je způsobně berou z ruky do tlamky a baští. Občas nějaký kousek upadne, tak to je pak o tom, kdo je rychlejší. Spí spolu stulení…….. já mám snad plyšové kočky. A vítací výbor když jdu domů: to je prostě vítací výbor s plnou parádou. A jsou k sobě tak milí. Cecilka si tuhle uvěznila tlapičku ve škvíře mezi dvěma kufry. Brečela a všichni honem běželi zkontrolovat, co se jí děje a pak Melíšek vyběhl zpátky do pokoje, to já už jsem šla do šatničky zjistit proč tak naříká a koukal na mě „dělej něco“!!! Nebylo to nijak vážné, než jsem tam došla tak už tlapička byla vysvobozena a Cecil radostně v náručí. Byla to její vina, lezla kam neměla. Ale jak mi to Melda běžel říct mě fakt dostalo.
Karolíno, já mám dojem, že máš doma něco jako posvátný háj – kdo vejde dovnitř, zanechá své zbraně přede dveřmi 🙂
Dede oni vědí a já vím! Potřebujeme se navzájem.
Tohle mi připomnělo doby, kdy byl ještě na světě náš kocour Frankie. Měli jsme jej od kotěte, a když mu byl asi rok, dostal staršího kámoše Gorana z útulku. O Goranovi jsme přes jeho vcelku hrdinsky znějící jméno vždy říkali, že je kocour bojový a válečný – všeho se bojí a furt se někde válí. A tak měl, mimo jiné, panickou hrůzu i z cestování v přenosce. Když jsme tedy tak jednou potřebovali vyrazit na veterinu a Gorana si na cestu připravili, jeho srdceryvné mňoukání se neslo snad celým domem. I přikročil Frankie k přenosce a jal se cloumat mříží, aby kámoše vysvobodil. Vložil do toho úsilí celou kočku, snažil se ze všech sil, ale nebyl úspěšný. Tak to vzdal, a dodnes vidím ten pohrdavý pohled, který na nás vrhl a který říkal: „Vy trapiči zvířat, tohle máte za to“ načež odkráčel do koupelny a ve vaně vyrobil rozměrný a značně páchnoucí exkrement…
„kocour bojový a válečný – všeho se bojí a furt se někde válí“ Gábino, tak tohle je skvělá hláška! (rofl)
Víš, napadlo mě, jak by to dopadlo, kdybyste ty kocoury zavřeli do přenosky oba – třeba by to Goran líp snášel? 🙂 Kdysi moje Čita a Mia cestovaly zásadně spolu a velmi se to osvědčilo 🙂
Dala bych hodně za to, kdybych ještě mohla zkusit, jestli by nepomohlo dát je do přenosky spolu – teď tak leda že by to kluci otestovali sami za Duhovým mostem. Ale co, byli to báječní kocouři, myslím, že u nás měli hezký život, a moc ráda vzpomínám na všechno, co jsme spolu zažili.
Svoboda je těžká a je třeba mít na mysli, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Co se rozhodování týče, tak mě vycvičilo 10 let, co jsem byla se syny sama. Musela jsem se naučit rozhodovat všechno sama.
Teď už jsme zase 10 let na rozhodování dva.
U Daníka vidíme, jak se může svobodně rozhodnout, jestli se půjde mazlit, což má rád, nebo nepůjde a bude zkoumat v bytě různá zákoutí.
Někdy zvítězí touha po kontaktu s člověkem.
A jindy vítězí touha malého průzkumníka.
Míšo, to muselo být zatraceně těžké dělat najednou mámu i tátu. Jsi dobrá, žes to úspěšně ustála – a je prima, že dnes jste na to rozhodování zase dva 🙂
Tak jak je Ari po ránu? Za jak dlouho se dá čekat, že bude možné vědět víc?
O kousek líp 🙂 Snažím se nebýt moc nadšená, protože jí pořád ještě funguje injekce. Ale zbavila se stresu, to taky pomohlo. Jen se na mě začíná zlobit za brutální omezení v pohybu. Představ si, že ráno ani nechtěla desátek z mé snídaně a dnes to byla šunka! 🙂
Jo a do zítra odpoledne by mělo být zřejmé, jestli se to lepší, po víkendu by to v tom dobrém případě mělo být dobré. Pokud ne, jedeme na ortopedii. Veterinář chce hlášení zítra odpoledne.
Furt na vás myslím (při představě, že by něco podobného postihlo Brooke, dostávám osipky) – snad se nic šít nebude (inlove)
Ouvej, ouvej! Předminulý týden jsme se vraceli z ranní procházky a skoro u domu začal Scott silně kulhat na přední nohu. Opravdu silně. Na noze jsem nic nenašla, takže veterina. Pívet mu nohu prohmatávala milimetr po milimetru, pes se tvářil netečně. Až v podpaží se spokojeně zatvářila a řekla pojď si sáhnout. Nahmatala jsem úplně tuhý sval, který na druhé noze nebyl patrný. Dostali jsme robenacozib jménem Onsior a za tři dny byl Scott jako novej. Dodnes je.
Tak doufám a přeju moc, aby to u Ari nebylo také nic úplně vážného a brzy se z toho dostala. Já vím, koleno je něco jiného, ale taky může být jen namožené. Tak ať je!!
Tak injekce zabírá hodně dlouho… Naše Ellie mívá většinou na podzim a v zimě problém se zadní nohou, najednou začne kulhat, nohu si nosí, při prohmatání a manipulaci nic patrného. Asi uklouzne na blátě nebo na sněhu a něco si natáhne. Dostane prášek od bolesti, půl dne prospí a pak se tváří, že je zdravá (do doby než paták přestane fungovat)
Myslím na vás a držím palce!
Dočítám až dneska, moc držím palce, Arinka taky drží packy. Shodou okolností před půlrokem spřátelená strakáčka prodělala stejnou operaci, teď už zase spokojeně běhá, ale období, kdy musela být v klidu, bylo náročné, hlavně pro paničku. To přišly ke slovu všechny možné hlavolamy. Držte se!
Aktualizace:))
Ari pořád ještě vypadá celkem dobře, i když účinek injekce by měl už pomalu vyprchávat. Po opětovném prohmatávání teď už klidného psa (pravda, zoufale unuděného:)) mám dojem, že jsem možná našla místo, které dělá trable – stehenní sval, ten, který vede těsně nad stehenní kostí. Taky to není zrovna hitparáda, ale mnohokrát lepší než ruplý kloub. Uvidíme, zítra ji znovu předvedu na veterině a možná ji přece jen objednám na speciální ortopedické vyšetření. Nechci riskovat, že něco přehlédnu.
Děkuju všem za podporu, mám dojem, že to pomáhá! (angel)
Dede, ještě mě napadlo, že možná blbly a Ari si hnula páteří a z toho jí bolela noha (znám). Po injekci povolil spasmus kolem páteře a nožka se zlepšila. Párkrát jsem si i u té Ellie říkala, že to vypadá na skříplý nerv.
Jo, vezmu v úvahu i tuhle možnost. Díky. Já to vlastně znám taky… 🙂
Co jsme začli venčit ve smečce, zaujala Mařka místo bodyguarda, protože šéfová byla jednoznačně Cílinka. Na Mařce bylo ohlídat a volit trasu, po které se odřad bude pohybovat. Což mimochodem dělala vždycky, ale takhle to má lepší dopad. čtyři psi a tři lidé následují její volby. A pokud se jim nechce, hněte s padesáti kily odhodlanosti
Inko, mě se líbí představa, jak o vás Mařka pečuje:))
A tohle je přesné! „hněte s padesáti kily odhodlanosti“
Přitom tatáž kila běžně uvedeš do uspokojivého provozu pouhým požádáním:))
Kdysi jsem zjistila, že když se zapře i obvykle velmi poslušných pětatřicet kilo (Kazan:)), tak je jak ledovec – prostě se sune, kam potřebuje.
Ono stačí, když se zapře třicet kilo a osm nožek – včera jsem v parku lelkovala, čerňoši na konci vodítka taky a naráz uviděli kočku (já ne). No, těch deset metrů jsem zvládla ve svém osobním rekordu, než jsme všichni zastavili (kočka byla mezitím v sakroch). Ale USTÁLA JSEM TO A POTUPNĚ JSEM NERYLA ČUMÁKEM V ZEMI.
Ty máš Brooke na prázdninách? Nebo natrvalo?
No – spíš na delším pobytu – od jara až do Vánoc. Terka letos furt lítala po světě (teda spíš po Evropě a Blízkém Východě), teď má tři týdny intenzivní výcvik, pak týden Mauricius, pak dokončení výcviku a 23. 12. skládá zkoušky … a mezi tím domácí dostihy + kůň – a ještě měnila bydliště a zaměstnání. Tak byla Brůčka „odložena“ k „babičce“ – zrovna dneska říkal Jeník „Tak jak to s tebou je, jsi už naša nebo co?!“. A Brůča se na něj podívala stylem „Nebo co!“
Hmm, to je jak s Airou – po třech měsících u nových majitelů jsme ji dovezli na „dočasný“ pobyt, než paní absolvuje chemoterapii a další onkologickou léčbu. Počítala jsem tak do půl roku. Takže jak blb jsem ji nechala u nás, mohla jsem ji někomu prodat nebo darovat a byl by svatý klid… Možná už u vás taky zůstane, Terka bude pořád někde poletovat a času na psu nebude mít. Proboha, jaké zkoušky se skládají den před Vánocemi?
Celní
Ty jo, ty máš ale akční dcérenku! Tak ať jí to všechno klapne a Brůča se může spolehnout na „nebo co“ 😀