Martinské posvícení se blíží. Brzy to v kuchyních zavoní husí pečínkou, ve sklenkách se zaperlí mladé víno a stůl ozdobí sladké martinské rohlíčky. A právě na toto tradiční svatomartinské pečivo přidávám dnes recept.
Svátek sv. Martina v kalendáři našich předků
Tento den je zasvěcen veselému hodování. Rok končí, úroda je pod střechou, nastal čas odměnit se za celoroční dřinu. Na sv. Martina kouřívá se z komína. Copak to v kamnech tak krásně voní? Husí pečínka a vandrovnice. Čeládka končí službu a sedlák se selkou je naposledy hostí pod svou střechou. Na cestu domů jim přibalí vandrovnice – martinské rohlíčky. V noci 11.11 se nikdy nechodilo spát tak brzy, jako jindy. Zažehla se světýlka lampiónů a svítilo se dlouho do noci. Datum s číslem 11.11 se zdvojenou „1″ symbolizovalo rozpustilost a hřích.
Sv. Martin – patron vojáků, jezdců, hus a vinařů – byl velkým vzorem pokory. I ve svém biskupském úřadě zůstal vzorem chudoby a pokory. Pro Martina byli všichni lidé bratry. Sám byl nemajetný, ale bohatě rozdával z darů svého dobrého srdce a milosrdné duše.
Martin Tourský se narodil kolem roku 316 v římské provincii Horní Panonie (na území dnešního Maďarska) do rodiny římského setníka. V deseti letech byl přijat mezi čekatele křtu. V patnácti letech byl už jako voják odvelen do Galie. Legenda praví, že jednoho dne v zimě projížděl městskou branou v Amiensu u Paříže, kde ho oslovil polooděný nuzák s prosbou o almužnu.
Martin neměl nic jiného krom svého pláště. Vzal tedy meč, rozetnul svůj plášť a polovinu daroval onomu nuzákovi. V noci téhož dne měl sen se zjevením Ježíše oděného do poloviny jeho pláště. Martin uposlechl znamení, nechal se pokřtít, opustil vojsko a zahloubal se do křesťanské víry. Roku 371 ho věřící z Tours zvolili biskupem. On však opustil pohodlný biskupský dům a s několika věrnými mnichy se nastěhoval před městskou bránu do ubohých dřevěných chatrčí.
Postupem doby se z chatrčí stalo poutní místo a vznikl tam klášter Marmoutier. Pro křesťany ve Francii vykonal Martin mnoho dobrého, proto se mu přezdívalo apoštol Galie. Zemřel v roce 397 ve věku 81 let v Candes u Tours dne 11. listopadu. Samotná scéna dělení pláště se stala po staletí nejoblíbenějším a nejzobrazovanějším církevním motivem.
Svatomartinské rohlíčky s ořechovou nádivkou
Potřebujeme:
na těsto:
- 500 g polohrubé mouky
- špetka soli
- 250 g másla
- 180 ml plnotučné smetany
- vlašská jádra na ozdobu
- moučkový cukr na poprášení
na nádivku:
- 200 g mletých vlašských nebo lískových ořechů
- 100 g jemného moučkového cukru
- 1 až 2 bílky
- podle potřeby trochu rumu
Postup přípravy:
Z prosáté mouky, špetky soli, změklého másla a plnotučné smetany vypracujeme tvárné a nelepivé těsto. Zabalíme ho do potravinové fólie a necháme v chladu odležet. Odpočaté těsto vyválíme na pomoučeném vále a rozkrájíme na dílky, ze kterých budeme připravovat rohlíčky. Ideálně vyválíme z těsta kruh a rádýlkem ho rozdělíme na 8 výsečí. Na každý kousek klademe vrchovatou lžičku ořechové náplně a lehce ji rozetřeme, aby po srolování byla na řezu vidět pěkná ořechová spirála.
Ořechová nádivka:
Mleté oříšky smícháme s jemně prosátým moučkovým cukrem a spojíme s bílkem. Podle potřeby přidáme pár lžic rumu.
Naplněné rohlíčky naskládáme na plech vyložený pečicím papírem a před vložením do trouby je potřeme rozšlehaným vajíčkem a každý rohlíček ozdobíme vyloupnutým jádrem vlašského ořechu. Pečeme v předehřáté horkovzdušné troubě na 180 °C cca 30 minut. Dorůžova upečené rohlíčky necháme vychladnout, nejlépe na pekařské mřížce. Na míse je lehce poprášíme moučkovým cukrem.
Lidové věštby a říkanky o počasí:
„Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.“
„Martin a Kateřina na blátě, Vánoce na ledě.“
„Jsou-li na Martina mračna, zima je levná, a jestli je noc jasná, zima je mastná.“
Dobrou chuť a pěkné Svatomartinské posvícení
přeje Šárka Škachová
Kdo tak jako já s kynutým těstem nekamarádí, pro toho přikládám recept od Makové Panenky.
Suroviny na křehké těsto
150 g hladké mouky
140 g tuku na pečení
2 polévkové lžíce octa
1 polévková lžíce vody
1 žloutek
Z přísad rukama vypracuji hladké těsto. Přikryté fólií odložím do lednice. Uvařím makovou nádivku a nechám ji dokonale vychladnout. Musí být studená, studenější než pokojová teplota. Jen tak nebude rozpouštět tuk v těstě, jinak by řídlo a trhalo se.
Pracovní plochu posypu hladkou moukou. Těsto na mouku překlopím a převrátím, aby se obalilo moukou i svrchu a nechytalo se na váleček. Pak rozválím na obdélník. Z něj řežu menší obdélníky asi 10 x 7 centimetrů. Na jednu delší stranu navrstvím nádivku. Svinu do válečku a ten stočím do podkovy. Peču při 200 stupních, dokud nejsou rohlíčky zlaté, což trvá 20 až 25 minut. Ještě teplé trochu popráším cukrem.
Z tohoto množství surovin je deset až 12 martinských rohlíčků. Pro malou domácnost to pro připomínku svatého Martina docela stačí.
Myslím, že mamka pekla právě tyhle, taky nebyla s kynutým těstem kamarád.
Z ďětství (střední Morava – Holešov) si pamatuji martinské rohlíky jako velké sladké loupáky z lepšího kynutého testa sypané nemletým makem.
Tyto rohlíčky jsou určitě moc dobré, ale sama pro sebe je péct nebudu, hafíci by dali přednost něčemu masitému a jinak není komu…
MaRi, to byly martinovské.
Přiznám se, že martinské rohlíčky jsem asi nikdy nejedla, vůbec nic mi to nepřipomíná a neříká. Vlastně jsme Martina vůbec neslavili. Jestli někdy husou, tak si to opravdu neuvědomuji. Jediné, co si pamatuji, bylo, že jsem čekali, jestli napadne nebo nenapadne sníh. Ale jídlo s Martinem opravdu spojené nemám.
Já taky znala jen ten sníh, resp. bílého koně, víc nic, píšu to níž.
Podobné rohlíčky znám jako Bratislavské z Bratislavy, ořechové nebo makové. Doam jsme to nedělali.
To určitě ne.
My včera promoční hostinu (no, spíš pozdní oběd pro rodinu a kamarády, žádné hogo fogo to nebylo) značně improvizovali, protože tam, kde jsme to měli zamluvené, neměli v době, kdy jsme tam dorazili, místo, asi na nás zapomněli, nebo co. Tak jsme dali hlavy dohromady, trochu se prošli po Starém Městě (promoce byla v kapli Betlémské) a nakonec z toho byla úžasná záležitost, na kterou nikdo ze zúčastněných určitě nezapomene. Kdo z Pražáků znáte La Casa Blů, tak možná tušíte. 😉 Pro mimopražské – je to vlastně taková…, no, jak to říct a neurazit… Prostě, rozhodně nic hoch nóbl, stoly odřené, židle každá jiná, ale vaří výborně a naokonec jsme si to dost užili.
http://lacasablu.cz/
Gratuluji k promoci. Syn taky před lety promoval v Betlémské kapli – atmosféra promoce se mi moc líbila. A v té Casa Blů jsem večeřela asi tak před rokem, pokud se pamatuju. Bylo to prima.
No, ono se tam chodí spíš pít než jíst, navíc to zatím naštěstí ještě pořád neobjevili turisti. Ale „autentické“ (ať si pod tím slovem každý představí co chce) to je, to určitě. My tam začli chodit už od devadesátek; když otevřeli, vzal nás tam nejlepší kamarád od MLP, který měl tyhle neturistické podniky „zmáknuté“. Tehdy ještě na dveřích od WC visel plakát s úvodní pasáží* Sto roků samoty v originále, byla jsem z toho tenkrát celá pryč a ještě měla radost, že jsem to poznala.
*“O mnoho roků později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendia na ono vzdálené odpoledne, kdy ho vzal otec k ckánům, aby si prohlédl led.“ Moje oblíbená knížka, jedna z nejoblíbenějších.
Jejda, tohle patilo pod Dede a Ivu dole (příspěvky od 13:10 do 19:14), nevím, jak se to mohlo stát, omlouvám se.
Jinak, musím se přiznat, že s tradicí Martinské husy a Martinského vína jsem se seznámila až když to začalo být módní a in, do té doby jsem o téhle tradici nevěděla nic, u nás v rodině se to nedrželo, opravdu mi to úplně ušlo, možmá je to krajové? Nejsem si jistá, jestli nejde o podobný „hype“ jako s Beaujolais (o tom jsem se taky dozvěděla až po roce 1989, když bylo k dispozici víc informací, předtím jsem to jméno znala jen jako název vína a nevěděla o tom nic). Jak jste na tom vy ostatní, opravdu se to někde dřív drželo? Proti svátku jako takovému nic nemám, to ani v nejmenším, je to pěkná záminka, jak si užít dobré jídlo a dobré víno.
Já jsem v dobách gymnaziálních (tedy v osmdesátkách) zpívala v takovém amatérském sboru, jen tak pro radost. Zpívali jsme hlavně renesanční a barokní písně. Jednou na podzim nám sbormistryně přinesla k nastudování jakýsi mnišský popěvek z nějakého kláštera, který opěvoval právě svatomartinskou husu a víno. Zdálo se mi to jako dobrý nápad a tak jsem to doma prosazovala. Nikdo se tomu nebránil a měli jsme tak doma takovou soukromou tradici dávno před tím, než to přišlo do módy. Jelikož nás na to ale bývalo obvykle málo, měli jsme většinou spíš kachnu, než husu, což ovšem nijak nekazilo požitek.
S listopadovým svátkem Beaujolais nouveau jsem se seznámila kdysi při pobytu ve Francii, tady to byla víceméně věc neznámá (i když znalí vinaři tu tradici asi znali), protože Beaujolais nouveau tu nebylo k dispozici. Je to ovšem obdoba našeho Svatomartinského vína, které se poprvé otevírá na Martina, je to taky první víno nového ročníku, které se neskladuje a má se vypít do jara.
aida:
Svatomartinskou husu jsem začala péct pravidelně až v době, kdy jsme pořídili dům na jihu Čech. Milá sousedka mi vždy jednu vykrmovala právě na tento den. Ale pravda je, že kdo chová husy, ten je právě v tomto období musel chystat na pekáč, tak tato tradice má vlastně takový logický postup. Ale také je pravda, že se z těchto svátků stává novodobý rituál. Proč ne, když husa se zelím a knedlíkem do té naší české stravy patří 🙂 A pokud jde o Beaujolais, seznámila jsem se s tímto svátkem mladého vína až ve Švýcarsku, kde jsem žila na francouzské hranici. Prý Beaujolais u nás v ČR válcuje víno svatomartinské, tak je vidět, že jsme patrioti. To se mi každopádně líbí 🙂
No, ono to naše Svatomartinské je, myslím, kolikrát lepší než to „božolé“, které je povětšinou jen reklamní trik, jak se zbavit vín z ne úplně nejlepších odrůd (Gamay apod.), která by stejně déle než do jara nevydržela v „pitelné“ kondici, reklamu si kolem toho časem vyrobili dobrou (prý se toho nejvíc prodá do Japonska?, nevím).
Ta naše Svatomartinská se kolikrát dají pít i delší dobu a tahle akce našim vinařům jen prospěje, minimálně finančně. Vlastně jsem si na ni časem zvykla a v sobotu se budu těšit na nějakou tu ochutnávku, pokud to vyjde. Husu asi ne, my to doma moc nejíme (z celé pečené husy nebo kachny mi stejně nejvíc chutná to zelí a lokše nebo knedlíky, nejlíp bramborové, co se k ní podávají), možná se ale nakonec necháme zlákat, v našem oblíbeném podniku bude, už mají vypsanou akci, uvidíme.
Každpodádně, my doma budeme mít o víkendu štiku, právě jsme jednu pěknou dostali od kamaráda rybáře (alias „pana Gemmy“, jak tu o něm občas píšu). Je v celku, zrovna hledám nějaký příhodný recept, neměla byste tip?
OT – Prosím koukněte i na hlavní stranu. Je tam oznámení o aukci a zároveň vypsané téma pro psavce i nepsavce, abychom si na Dedeníku mohli udělat pěkný advent 🙂
Podobné rohlíčky pekla moje babička. Dneska jsem ji byla navštívit- je jí 93 a už by neupekla nic, zato si pochutnala na Kaččiných palačinkách 🙂
Gurmánko, to je moc hezké povídání – děkuji. Rohlíčky neznám, ale take miluji cokoliv s ořechovou náplní a tak možná někdy zkusím.
Za pobytu ve Frankfurtu šel večer na sv. Martina dětský lampionový průvod centrem města, v jehož čele jel sv.Martin na bílém koni. Děti pyšně nesly vlastnoručně (no převážně) udělané lampiony a celý průvod byl moc hezký (my bydleli v centru, tak jsme se vždy vyšli podívat). A všude se prodávaly sladké „matinské preclíky“ z kynutého těsta (ale nic v nich nebylo, takže tyhle ořechové jistě budou lepší). A pamatuji se, že jednou opravdu den nebo dva po průvodu začalo ve městě sněžit 🙂
Marička:
Ten den má sám o sobě takovou tu zimní bílou magii. Sice si nepřeji Martina na bílém koni, neboť ještě nejsem hotova se všemi zahradními a sadařskými pracemi, ale svatomartinské ořechové rohlíčky určitě upeču. Už jen z toho důvodu, že musím ochutnat letošní ořechovou úrodu 🙂
Martinské rohlíčky vypadají luxusně a u mě ořechová náplň vede nad všemi ostatními, tak bych je mohla spáchat. Třeba jako mé polovičce k svátku! 😛 Vynikající bývaly bratislavské rohlíčky, celé vyplněné náplní, buď ořechovou nebo makovou. Naše pekárny je, bohužel, nedělají, natrefila jsem na ně až v Semilech. A byla jsem příjemně překvapená – byly tak dobré jako ty, na které si pamatuji z dětských let.
Hanča:
Bratislavské rohlíčky bývaly skvělé! Takové poctivě nadívané. Makové i ořechové jsou podlé mého gusta 🙂
Tchýně něco podobného píkávala, ale ořechy určitě spařovala horkým mlékem (možná i povařila jako mák), aby jí ta nádivka držela pohromadě…
Ivo, já tuhle „plňku“ dělám do žabích tlamek a drží, i když se při pečení tlamka otevře. Ale bez rumu.
Martinské rohlíčky neznám – tedy jinak, než kupované. U nás vlastně žádná martinská tradice nebyla, ani ta husa ne. Popravdě nebýt mého Martina, tak jsem tento svátek – tedy kromě možnosti prvního sněhu – vůbec nevnímala.
Teď si děláme novou tradici – sváteční husa s přáteli, ale v hospodě…:))
Jinak rohlíčky se mi líbí a nejspíš je zkusím, až zase budu čekat nájezdníky. 🙂
Náš Honza má v sobotu promoci, i volala jsem do hospody, jestli je možné si zamluvit stůl. A dozvěděla jsem se, že bude Martina a budou tam husí hody. Tak možná oslavíme promoci husí pečínkou 😉
To vůbec není špatné, že? 😀
Moje mamka tyhle rohlíčky pekla taky, ale dělala je s mákem a ten neroztírala, takže uprostřed byly máku plné. Jo, pár rohlíčků ještě vlahých do pytlíku a ven! Vzpomínka na dětství. Docela bych je zkusila, jen z poloviční dávky a s ořechy. A místo husy bude půl kachny.
A husy jako hlídačky se zřejmě používaly docela dost. Vždyť se o nich traduje, že zachránily Kapitol.
Tyhle rohlíčky pekla moje babička i maminka. Vím, že mi jako dítěti moc chutnaly. Nějak jsem na ně pozapoměla, budu je muset zkusit.
Nějak se mi ty honosné rohlíčky se skromným Martinem, který opustil biskupský palác a šel žít do chatrče, nespojují…
Líbí se mi o něm historka,jak ho husy kejháním vzbudily a znemožnili tak přepadení města cizími vojáky….. ale ta druhá,jak k němu dovedly ty, co ho do biskupské fuinkce chtěli uvést a jeho úkryt prozradily, ta už méně, možná proto je lidé na sv.Martina jedí,aby na ně nic nemohly husy povědět…..
Nepletete si to přepadení města se záchranou Kapitolu?
kdysi mi to bylo vyprávěno formou pohádky, bylo mi tak 6-7 let, tak asi proto…..
Příhoda s husami se neudála ve Francii, ale v Římě o mnoho staletí dříve v době galské války začátkem 4. století př.n.l. Galové vyplenili Řím a přeživší obyvatelstvo se uchýlilo na vršek Kapitol, který zůstal nedobytý. Když se Galové pokusili dostat se i na Kapitol, vyplašilo to posvátné husy z tamního chrámu, které začaly kejhat, upozornily tak obránce Kapitolu, že se něco děje, a tak ho zachránily. Tak praví legenda 😀 .
já to měla jako pohádku od pratety,co dělala hospodyni na faře…asi nám tím přibližovala svaté….přece jen,než byli svatořečení,byli to lidi…