Izrael, přívětivá země několika tváří, z nichž každá je na tom místě doma. Malý kus východního Středomoří, který přitahuje zrak většiny světa. Konfliktní území, které je ale navzdory zprávám a předsudkům bezpečné a velmi příjemné. A to zejména pro občany České republiky.
Cestovat do Izraele s českým pasem je něco, co čeští turisté z jiných zemí zpravidla úplně dobře neznají. Izraelci totiž zpravidla dobře vědí, že je nejenže je Česká republika nejbližším spojencem Izraele v Evropě, ale vědí také další věci: že nejen česká vláda, ale i běžní Češi mají Izrael v mezinárodním srovnání bezprecedentně rádi (stačí se podívat do komentářů pod libovolný článek na téma Izraele na českém internetu), což je pro stát na tak horké půdě věc k nezaplacení.
A pak hlavně: izraelské děti se učí ve školách o tom, jak Češi zachránili jejich zemi sotva ihned po jejím vzniku, když jako jediní dodali Izraelcům zbraně, letadla, obrněné transportéry, výcvik, munici a vůbec všechno, co potřebovali k tomu, aby se zdrcující přesile, toužící je zničit, ubránili, zatímco všechny ostatní země na Izrael uvalily embargo.
Izraelský místopis obsahuje plno stop po prezidentu Masarykovi (ulice v centru Jeruzaléma, náměstí v centru Tel Avivu a několik dalších ulic v centrech významných izraelských měst, kibuc Kfar Masaryk poblíž Haify a podobně) a český cestovní pas ukázaný vojákům IDF či policistům zpravidla způsobí, že člověk dostane přístup i tam, kam by jako turista mít přístup neměl. Je to, vzhledem k tomu, kolik předsudků o nás panuje v některých zemích na západ od nás, naprosto neuvěřitelný zážitek.
Že jsou vztahy mezi našimi zeměmi vysoce nadstandardní, není znát pouze z toho, že naše vlády mívají společná zasedání, že naše policejní sbory či armádní jednotky pořádají společná cvičení či že naše tajné služby intenzivně spolupracují, ale také z toho, jak snadné je, se z Česka do Izraele dostat. Z Prahy do Tel Avivu létají linky El Al, ČSA a WizzAir; nově se od listopadu otvírá přímá linka do Eilatu na pobřeží Rudého moře se společností WizzAir. Letenky, když se koupí dostatečně dopředu, se dostanou bez většího problému i na tisíc korun za jednu cestu.
Hrobka patriarchů v Hebronu – Abraháma, Izáka, Jákoba a jejich manželek v Hebronu
Turisté mívají často obavy o „komplikace“ s cestou do Izraele spojené, ať už jde o bezpečnostní kontroly či o teroristické útoky. Bezpečnostní kontroly má Izrael propracované do detailu, a jsou opravdu funkční. Chcete-li letět do Izraele, první kontrola proběhne bez vašeho vědomí už po koupení letenky – izraelské úřady si zjistí, zda nepředstavujete bezprostřední hrozbu. Před check-inem, kam se musíte dostavit i když letíte bez zavazadel, pak půjdete na krátký pohovor, kde se vás ptají na to, kam do Izraele jedete, jestli nevezete někomu nějaké dárky, jestli vše, co vezete, je vaše (tedy jestli nemáte něco, o čem nevíte, co to je – to se totiž nesmí) a podobně. Snaží se být příjemní, ale ten pohovor je dost na tělo, takže se určitému stresu neubráníte – právě pod mírným stresem pozorují vaši řeč těla, která ukazuje, jestli existuje podezření, zda říkáte pravdu. Pohovor je v Praze veden v češtině, v angličtině nebo v hebrejštině. V Tel Avivu je pak veden na zpáteční cestě v angličtině nebo hebrejštině, ale není ani zdaleka tak tvrdý. Izrael používá tento typ kontrol z větší části místo pochybných bezpečnostních opatření, jaká známe z Evropy či Ameriky jako je zákaz tekutin na palubě letadla, či šikana se zouváním a podobně.
Po příletu do Izraele je potřeba získat modrý lísteček, takovou dočasnou „občanku“, kterou se budete v Izraeli prokazovat. Ten má na sobě QR kód, který pak použijete v automatu, který vás pustí od pasové kontroly ven. Ten modrý lísteček si pečlivě uschovejte, budou ho po vás chtít například při překračování hranic do zón A a B v Judeji a Samaří, neboli na Západním břehu Jordánu.
Což mě dostává k tomu nejnutnějšímu. Není Izrael jako Izrael, není Palestina jako Palestina, není hranice jako hranice a aby se v tom člověk vyznal, potřebuje pochopit, co je reálné a co jenom deklarativní. Každý návštěvník Izraele, pokud chce vidět víc, než jen Tel Aviv a jeruzalémské Staré město, by to podle mého názoru měl vědět, protože to pomůže pochopit, proč je někdy cestování po oblasti tak komplikované.
Zóny – západní břeh
Nejprve trochu historie (bez ní to nejde). Současné území Izraele bylo až do konce první světové války součástí Osmanské říše, po jejímž pádu se stalo britským mandátem (1920). Britové se snažili vymyslet, co s tímto územím do budoucna, protože sami ho držet dlouhodobě nechtěli, a hráli to tak trochu na obě strany. Arabům slíbili už v roce 1915, že dostanou suverénní stát(y) v Araby osídlených oblastech, které tou dobou náležely do Osmanské říše, přičemž o území dnešního Izraele tak trochu mlžili – chvíli se zdálo, že Británie podporuje „mezinárodní entitu“, chvíli naznačovala budoucí arabskou suverenitu, a v roce 1917, skrze Balfourovu deklaraci, Británie slíbila, že bude podporovat vznik suverénního židovského státu v dané oblasti bez jasně definovaných hranic. Tím bylo na konflikt zaděláno: obě strany upíraly své naděje k místu, které je pro obě strany posvátné a země, která to místo spravovala, to hrála trochu stylem „rozděl a panuj“.
Hrůzy holocaustu způsobily, že mezinárodní společenství naklonilo své sympatie vzniku Státu Izrael (1948) v hranicích, které jsou dnes mezinárodně uznávané, s myšlenkou, že Jeruzalém a Betlém budou mezinárodními městy. Už v roce 1947 se ovšem rozhořela občanská válka mezi Židy a Araby žijícími na dnešním izraelském území, která přerostla v roce 1948 ve válku mezinárodní poté, co byl vyhlášen Stát Izrael. Izrael byl napaden ostatními arabskými státy hned den po svém vzniku, ale ubránil se díky zbraním, letadlům, tankům, obrněným vozidlům a výcviku ze strany Československa, které izraelským Židům pomáhalo už od roku 1947. Stát Izrael tak zachránili z velké míry Češi – konkrétně Jan Masaryk, o jehož iniciativu šlo – v kombinaci s tím, že čeští komunisté po Únoru měli plné ruce práce s konsolidací své moci a nestačili tak své zahraničněpolitické postoje „včas“ sladit se Sovětským svazem, takže v dodávkách zbraní pro Izrael se pokračovalo až do roku 1949, než tyto dodávky Moskva zatrhla. Tak či tak, Izraelci jsou dodnes přesvědčení, že nebýt české pomoci, která byla jedinou vojenskou pomocí ze zahraničí, jakou kdy v té době dostali, Stát Izrael by neměl šanci přežít.
Judejské hory a v pozadí Mrtvé moře
Díky českým zbraním se tak Izrael ubránil, v reakci na což se staly dvě věci: zhruba 700 000 Arabů z území Izraele v hranicích z roku 1948 uprchlo do okolních zemí, z těch se stali lidé označovaní dodnes jako palestinští uprchlíci. Ti, kteří zůstali (ca. 150 000), dostali izraelské občanství a jsou známi jako izraelští Arabové. Zároveň s tímto bylo zhruba 700 000 Židů vyhnáno ze všech arabských zemí, a tito se stali židovskými uprchlíky v Izraeli. Nastalo období až do šestidenní války (1967), v níž arabské státy napadly Izrael, ten se ubránil a rozšířil své území, během něhož bylo rozhodující toto:
- Konsolidace státu Izrael
- Pásmo Gazy bylo součástí Egypta, Západní břeh Jordánu byl součástí Jordánska, včetně jeruzalémského Starého města, z něhož stříleli na izraelské civilisty v západní části města ostřelovači
- Izraelští Arabové dostávali postupně všechna občanská práva (na začátku pro ně platilo stanné právo, plnohodnotnými občany se stali v roce 1966)
Po roce 1967 Izrael vytlačil Jordánsko ze Západního břehu Jordánu (pro Izrael území známé jako Judea a Samaří; Judea na jih od Jeruzaléma a Samaří na sever) a Egypt z pásma Gazy a Sinaje a Sýrii z Golanských výšin. Tohle je velmi podstatné, protože od té doby se stalo několik věcí:
- Palestinci dostali možnost získat izraelské občanství, mnozí, byť stále ještě menšina, tak učinili a proto dnes počet izraelských Arabů je zhruba 1,2 milionu
- Izrael uzavřel mírovou smlouvu s Egyptem výměnou za navrácení Sinaje Egyptu (1979)
- Izrael uzavřel mírovou smlouvu s Jordánskem výměnou za jordánskou suverenitu na vrchu Chrámové hory v Jeruzalémě (1994)
- Díky mírovým smlouvám mají tyto státy navzájem i mezinárodně uznávané hranice, otevřené hraniční přechody pro místní i turisty a standardní diplomatické vztahy.
Po roce 1967 došlo ještě k jedné válce, tzv. jom kipurské válce v roce 1973, kdy na židovský svátek Jom Kipur, kdy se Židé postí, reflektují nad svými skutky za uplynulý rok, a hlavně: kdy až na nejnutnější činnosti je vše zavřeno a nic nefunguje, protože až na nejnutnější aktivity nikdo nepracuje, napadly arabské státy Izrael a ten, když se opět ubránil, bylo to důležitým argumentem pro Egypt a Jordánsko místo snahy o zničení Izraele se s Izraelem dohodnout. Sýrie se tohoto procesu nikdy neúčastnila a západní část Golanských výšin, které z hlediska mezinárodního práva Sýrii patří, jsou tak Izraelem drženy dodnes a fungují de facto jako anektovaná část země. Přijedete-li do Golanských výšin, prakticky nepoznáte, že jste „opustili“ Izrael. Zůstává tak poslední hranice, a to na sever, s Libanonem. Ta je vymezená tzv. modrou čarou, demarkační linií mezi Izraelem a Libanonem, která je uzavřená, protože Izrael je s Libanonem (a Sýrií) formálně stále ještě ve válce. V průběhu času se o tuto linii a území jižního Libanonu na sever od této linie bojovalo, avšak pro účely cest do Izraele nemá hranice s Libanonem jiný význam než ten, že je zavřená.
Pokud jde o palestinská území, tzv. Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, je situace, jak už to v regionu bývá, komplikovaná. Pásmo Gazy je bývalé území Egypta, které Egypt ztratil v roce 1967, ale nezískal zpět po mírové smlouvě z roku 1979, protože o něj neměl zájem. Až do izraelského stažení z Gazy (2005) v oblasti žili kromě Arabů i Židé a docházelo k častým teroristickým útokům, vraždám a potyčkám. Třebaže za většinu mohli palestinští extremisté, v Izraeli je i několik židovských extremistických organizací, které sice nejsou početné, ale jejichž členové do roku 2005, než byli všichni Židé z Gazy Izraelem evakuováni, v Gaze také útočili na arabské civilisty a k občasným útokům dochází i v dnešní době na Západním břehu. Od roku 2005 je Gaza pod kontrolou radikálního hnutí Hamás, je Izraelem i Egyptem odříznutá od světa, ven se smějí lidé dostat jen se speciální propustkou a zboží dovnitř i ven je důsledně kontrolováno, aby neobsahovalo vojenský materiál. Před týdnem došlo k dohodě mezi hnutím Hamás a hnutím Fatah, kontrolujícím Palestinskou samosprávu na Západním břehu, takže se očekává návrat Gazy pod Palestinskou samosprávu a tudíž i otevření hranic mezi Gazou a okolním světem – samozřejmě pokud dohoda vydrží.
Mrtvé moře
Západní břeh Jordánu je, dohodou z Oslo mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, rozdělen do tří oblastí. A, B a C. Oblasti A jsou pod výlučnou kontrolou, civilní i bezpečnostní, Palestinské samosprávy. Oblasti B jsou pod civilní kontrolou Palestinské samosprávy a bezpečnostní kontrolou Izraele a oblasti C jsou pod plnou izraelskou kontrolou. Do oblastí A a B nesmějí (kvůli izraelskému zákazu) vstupovat nearabští občané Izraele. Do oblasti C mají přístup všichni, s tím, že v oblasti C jsou židovské vesnice a města. Tyto vesnice a města jsou v tisku označovány jako židovské osady, ale slovo „osada“ je velmi nepřesné: nejedná se o žádné mobilní osady, ale o plnohodnotné vesnice či města (největší z nich, Ma’ale Adumim, má 31 700 obyvatel. Kontroverze kolem nich spočívá v rozdílné interpretaci toho, co znamená oblast C. Podle Palestinců a většiny mezinárodního společenství znamená oblast C to, že sice to je pod plnou izraelskou správou, ale Izrael nemá právo tam cokoliv stavět. Má to jen „kontrolovat“. Podle Izraele oblast C znamená, že je-li to pod plnou izraelskou správou, platí tam izraelské zákony, včetně katastru nemovitostí.
Cestujete-li na Západní břeh, potká vás tedy následující: sám vstup do Západního břehu (tzn. bývalého Jordánska minus východní Jeruzalém, protože východní Jeruzalém byl Izraelem anektován, jeho občané si mohou, pokud chtějí, vzít izraelské občanství a na jeho území platí stejné izraelské zákony, jako kdekoliv jinde) bude připomínat běžnou hraniční kontrolu: ukážete pas. Hranice mezi Západním břehem a Izraelem jako takovým je oplocená jednoduchým plotem, a tam, kde spolu sousedí Izrael a zóna A nebo B, stojí tzv. bezpečnostní bariéra, což je šestimetrová betonová zeď. Přijedete-li jednou na Západní břeh, uvidíte následující:
- Oblasti A a B nejsou nijak oplocené, přístup do nich je z oblastí C zcela volný, ale u každého vjezdu do oblastí A je cedule varující izraelské občany, že pro ně tam je zákaz vstupu a u vjezdů do oblastí B je cedule varující izraelské občany, že vstup je pro ně nebezpečný (leč legální)
- Izraelská sídla v oblasti C jsou oplocená a vjezd dovnitř je bez problémů možný, ale je potřeba se legitimovat pasem
- Na silnicích uvidíte jezdit nejen auta s izraelskou registrační značkou (žluté s černým písmem), ale i s palestinskou registrační značkou (bílé se zeleným písmem), která do Izraele nemají povolený vjezd
Jako zahraniční turisté můžete bez omezení navštěvovat všechny tři oblasti Západního břehu, ale jedete-li půjčeným autem, nejezděte do oblastí A a B, protože tam neplatí vaše pojištění. Pokud byste měli nehodu, budete platit veškerou škodu ze svého! Řešení se nabízí dvojí. Buď si půjčit auto ve východním Jeruzalémě od menší arabsko-izraelské půjčovny (mezinárodní půjčovny na letišti půjčují auta jen pro Izrael + oblast C), nebo jezděte hromadnou dopravou. Hromadná doprava do nejzajímavějších oblastí A (Betlém, Jericho, Ramalláh) je z Jeruzaléma dostupná, levná a spolehlivá.
Muzeum holocaustu Jad Vašem
Bezpečnostní situace pro turisty, pokud zrovna nezuří intifáda (a nevypadá to, že by měla znovu nějaká začít) je velmi dobrá, není čeho se bát. Tohle je zhruba seznam rizik, která jsem v Izraeli identifikoval a na které je třeba si dávat pozor:
- Doprava – na silnicích se jezdí občas docela divoce, taková kombinace Česka s Itálií. Na přechodech pro chodce nepočítejte s předností, vždy si dávejte pozor. Dopravní nehoda je to největší riziko, které se vám může stát.
- Náboženské svátky kromě Jom Kipuru, ať už muslimské nebo židovské, ve Starém městě v Jeruzalémě mohou znamenat, že se chuligáni z obou stran půjdou, nejčastěji k okolí Damašské brány, rvát. Nebudou chtít útočit na vás, jako turisty (ani jedna strana), ale není rozumný nápad se mezi ně plést.
- Betlémští taxikáři – totéž platí v menší míře i o Jerichu a dalších palestinských městech, ale největší problém je v Betlémě, který je z nich nejvíce turistický. Jsou dotěrní, místy až agresivní (byť ne fyzicky) a budou na vás pokřikovat, budou naléhat, aby vás svezli. Jít dál nestačí, je třeba nahlas odmítnout a stát si na svém. Nejenže jsou nepříjemní, ale pokud jejich služeb využijete, nejspíš vás i pořádně oberou na jízdném, protože budou počítat s tím, že nevíte, jak je k čemu daleko a jaké jsou místní ceny.
- Vyvarujte se nošení symbolů druhé strany na citlivém místě. Stručně řečeno (příklad): nenosit kipu v Ramalláhu a palestinský šátek v Maale Adumim. Budete-li vypadat neutrálně, budete v bezpečí.
- Nepoužívejte Google Maps, protože jsou naprosto k ničemu. Neřeknou vám nic o tom, kde bude jaká zóna, kde jsou hraniční kontroly, ani jak se jmenují a kde jsou ulice na Západním břehu. Pro Izrael jako takový jsou nejlepší Mapy.cz, pro Západní břeh je nejlepší Liveuamap (http://israelpalestine.liveuamap.com).
Západní zeď – Zeď nářků
To by bylo pro dnešek vše – třebaže se takový úvod zdá příliš dlouhý, je velmi podstatný pro pochopení toho, co Izrael je, jak se tam pohybovat a co dělat, aby člověk – individuální turista měl z té země velice obohacující zážitek.
V příštích dílech: Jeruzalém, Betlém, Tel Aviv, severní středomořské pobřeží, Negevská poušť a Mrtvé moře, hradiště Masada a Judejské pohoří 🙂
Dede: Děkuju Andymu za velmi komplexní úvod k dalšímu cestování po Izraeli – ta země mě zajímá, ale zatím jsem úplně nenašla odvahu tam vyrazit. Poté, co tam Andy s Martinem šťastně přežili o tom uvažuju už mnohem významněji:))
A tak se ptám: jak mnoho o této zemi víte? Zajímá vás? Cestovali jste někdy po Izraeli nebo okolních zemích? Jaký dojem to na vás udělalo? Dozvěděli jste se z článku něco, co jste doopravdy nevěděli a zaujalo vás to?
(Mě zaujala zmínka o jom kipurské válce – to musela být neuvěřitelná síla, s jakou se Židé dokázali okamžitě zmobilizovat uprostřed svátku, kdy vlastně ve státě nic nefunguje!)
Andy, dekuji za velice poucny a zajimavy clanek, uz se tesim na dalsi dily. Myslim, ze jsem zila s podobnymi pocity jako Dede, rada bych se tam podivala, ale ne za kazdou cenu. Prekvapilo me, jak je v Izraeli bezpecno. Obdivuju te, ze ses naucil cist hebrejsky a byl schopen rozumet tomu, co ctes. Ja bych asi rozumela slovu „balagan,“ to znam z polstiny 😀
Ono to není moc těžké. Se čtením je v podstatě několik zádrhelů:
– pro P a F je jedno písmenko
– pro V a B je jedno písmenko
– pro I a J je jedno písmenko
– pro O a U je jedno písmenko, co ještě navíc, když je na začátku slova, se čte jako V
– pro A a E jsou tři písmenka, kde každé z nich se může číst i jako A, i jako E a v případě jednoho z nich i jako H, je-li na začátku slova, jinak také není-li žádná samohláska napsaná mezi dvěma souhláskami, tak tam je, ale je skrytá, a může to být zase buď A nebo E
– pro K a hrdelní CH je jedno písmenko
pro S a Š je jedno písmenko
– pro K jsou dvě různá písmenka
– pro V jsou dvě různá písmenka
– pro S jsou dvě různá písmenka
Působí to jako naprostý chaos, ale dá se na to zvyknout, když si ta pravidla člověk zažije jako celek… ale ze začátku z toho moc moudrá nejsi, protože ta písmenka navíc ještě vypadají dost podobně.
Jo a některá písmenka mají svou variantu, která je pro konec slova, která je jiná, než na jiné pozici (řečtina to má taky s koncovou sigmou).
Hm, hm 😛 Dodala bych – jak pro koho! (rofl)
Izrael, země zaslíbená židovskému národu.Děkuji za zpracování tohoto tématu,spoustu věcí vím ale ne všechno.O Izrael a jeho historii jsem se začala zajímat v době, kdy mé bývalé spolužačky byly na nějaké brigádě v Maďarsku a byli tam s nimi Palestinci asi jsme jim my nebo Maďaři(soc.blok) v té době taky nějak za peníze pro stát pomáhali. Tenkrát jsem si načetla vznik Izraele, uznání OSN atd.Většinou to nikdo nevěděl ani se o to nezajímal. Hrdý národ, zkoušený věky.Jsem ráda, že jsme jejich přítelem a moc ráda se dozvím další zajímavosti a podrobnosti, myslím, že se tam už nedostanu. Dede, ty můžeš! 🙂 Andy, díky! Jestli pak tam ještě fungují kibucy.
Fungují, ve dvou jsme byli – Hanita a Ein Gedi a na první pohled vypadají jako velmi úhledné a bohaté vesnice. Dokonce jsme viděli u Haify i kibuc, co de jmenuje Kfar Masaryk 🙂
Kfar Masaryk je kibuc založený koncem 30. let ještě v mandátní Palestině. Zakládali ho převážně imigranti z Československa.
Kibucy existují, ale už nejde o čistě kolektivní hospodaření a kolektivní výchovu, jak tomu bývalo. On se tento komunismus v praxi nakonec příliš neosvědčil, došlo naopak k jejich rozsáhlé privatizaci a kibucníci začali za práci dostávat normální mzdu.
Jak už jsem tu psala, Izrael byl jedním z dvou mých vysněných míst na světě. Byla doba, kdy se návštěva Izraele jevila ještě nemožnější, než návštěva NY, a tak jsem ani nevěřila, že se tam někdy dostanu. Ale čas oponou trhnul, situace se pronikavě změnila a nic nestálo v cestě. V Židovské agentuře v Praze jsem se učila hebrejštinu, študovala kulturu a zvyky tohoto národa a tak jsem se vypravila do Izraele, připadalo mi to jako nutnost. Nejsem věřící žádné denominace a nejela jsem tam tudíž za žádným náboženským zážitkem. Chtěla jsem prostě vidět tu hrdou zemi hrdých lidí, na vlastní oči jsem chtěla spatřit to, čemu Československo tolik pomohlo, a věnovat tichou vzpomínku lidem, kteří se tohoto svého vlastního státu nedožili. Byla jsem bohatě odměněna, moje očekávání byla splněna. Byla jsem pochopitelně zvědavá i na významná místa křesťanství a judaismu, je to přece moje kultura. V době, kdy jsem tam zrovna byla, byla aktivita islamistů už nějakou dobu poněkud zvýšená, a tak jsem si například křížovou cestu, chrám božího hrobu i Ježíšovo rodiště v Betlémě a další místa prohlédla v klidu, bez front a bez davů, protože turisté a poutníci se tam tehdy zrovna nehrnuli.
Jela jsem s cestovkou, která se ukázala jako velmi liknavá (rok poté také zkrachovala 😀 ), český delegát na místě na svou práci zvysoka kašlal, jak už to tak bývá (měl prostě celoroční dovolenou v Izraeli), a naše mrňavá skupinka se tak dostala plně do péče partnerské izraelské cestovky. Jelikož nám delegát jaksi zapomněl zajistit česky mluvícího průvodce, posloužila jsem já jako osoba mocná angličtiny a zvyklá překládat a tlumočit, jako překladatelka pro místního průvodce znalého angličtiny. Zprvu jsem byla otrávená, protože jsem byla na dovolené, ale to mě rychle přešlo. Náš průvodce byl skvělý chlapík a jako satisfakci za moji námahu mě vždycky někam vzal navíc, probíral se mnou spoustu věcí, co mě zajímaly, a představil mi a ukázal mi i tak trochu jiný než turistický Izrael.
Třešničkou na dortu byl ještě zážitek z Eilatu, kde jsem poprvé v životě navlékla neopren a potápěčský přístroj a ponořila se ke korálovým útesům Rudého moře. Bylo to tak skvělé, že se tím odstartovala moje mnohaletá potápěčská „kariéra“, kterou jsem pak mnoho let pilně pěstovala v Egyptě.
A ještě poznámku k bezpečnosti. Snad nikdy nikde jsem se necítila tak v bezpečí, jako právě v Izraeli. Závidím jim.
Těším se na další díly. Přes všechny možné kontroverze, které třeba i uznávám, má tahle země ve mně bezvýhradného a celoživotního zastánce. Těší mě, že v tom nejsem sama 😀 .
Právě že třebaže jsem si kontroverzí také vědom, po návštěvě Izraele musím říct, že současný stav věcí, byť to třeba v Norsku lidem tak nepřijde (tam se strašně straní Palestincům), je maximum svobody pro všechny zúčastněné, kolik se jenom dá dát v rámci zajištění rozumné míry bezpečí. Jinak dílů bude určitě ještě víc, protože tam asi budeme jezdit s celou rodinou častěji, je toho tam hodně k vidění 🙂
Jako malá holka jsem slyšela vyprávět o Izraeli svého strýčka. Pocházel ze slovenské židovské rodiny, která se po válce celá do Izraele vystěhovala, on jediný zůstal, neb se tu oženil. Někdy v 60-tých letech se mu po značném úsilí, poprvé a naposledy, podařilo rodinu v Izraeli navštívit. Vzpomínám si, že mluvil o životě v kibucu.
Úvod k rozcestníku je velmi zajímavý, máme se do příště na co těšit. Co mě ale potěšilo nejvíc je to, jak má Česká republika v Izraeli dobrý zvuk! Věděla jsem o tom, že jsme jim v roce 1948 prakticky pomohli zachránit existenci a že vztahy mezi našimi zeměmi jsou stále nadstandardní, ale že to takhle funguje i v běžném životě, to jsem netušila. A je to pro mě opravdu velmi příjemná informace (zvláště v dnešní době, kdy člověk tak nějak občas klesá na duchu)! (clap)
Ono to funguje i obráceně. Při tom všem hnoji, který se vyskytuje v mnoha českých internetových diskusích, když se ukáže téma Izraele, tak je tak 90 % komentářů neskutečně pozitivních a ten zbytek je omínusovaný jak to jenom jde, což je snad jediné takové téma, u kterého to takhle vypadá. Když si vzpomenu na to, kolik antisemitismu se vyskytuje v mnoha jiných zemích, tak jsem hrdý na to, že jsem ze země, která má k Židům a Izraeli takovýhle vztah – a o to víc, když jsem v Izraeli viděl, že o tom vědí a váží si toho.
Moje vzálená sestřenice se do Izraele provdala, do přísně ortodoxní rodiny, počáteční sžívání s touto komunitou nebylo snadné, ale velmi ji pomohlo a usnadilo právě to, že je Češka.
Nedávno se jí narodil blonďatý chlapeček s modrýma očima a dostal jméno Israel. Toto propojení mě až dojalo. 🙂
To je hezký příběh! A ona se provdala do rodiny ortodoxní, nebo tzv. ultraortodoxní (haredim, chasidim)?
Jinak právě to, že si tam zrovna nás takhle váží je něco, co mě nepřestalo celou dobu udivovat, i když jsem o tom věděl, protože na to našinec není úplně zvyklý. Na český pas nás pustili mimo jiné i mezi Novým rokem a Jom Kipurem do jinak tou dobou pro turisty zavřené synagogy nad Hrobkou Patriarchů v Hebronu. Nejdřív nás chtěli poslat pryč, že je zavřeno, ale pak se zeptali, odkud jsme a když jsme řekli, že z Česka, tak nás pozvali dál a dovolili nám i fotit.
Ultraortodoxní, myslím že chasidim. Nosí paruku, atd., pro nás to vypadá jak tortura, ale ona je tam šťastná.
Komplikace to ovšem má, pokud sem jede, vozí si samozřejmě nádobí a její matka jí ho zuřivě vyhazuje oknem a vřeští o pejzatejch Židech. Ani malej Israelek ji neusmířil.
A ano, jeden opravdu odvykl, že je coby Čech někde vážen a ctěn. 🙂
Cestování po Izraeli se mi líbí. Nikdy se tam nepodívám (ne, já opravdu nejsem cestovatel), ale ráda si čtu postřehy jiných lidí.
Teda co jsem opravdu nevěděla, že Češi Izraelce vyzbrojili, to je pro mne novum. Pravda, české zbraně mívaly dobrý zvuk ve světě … inu, snad tenkrát posloužily dobré věci.
Posloužily, bez nich by žádný Izrael nebyl. Můj osobní názor je ten, že OSN souhlasila se vznikem Státu Izrael proto, že se vědělo, že Židé jsou beze zbraní a že to stejně neudrží, tak dostanou stát, aby se neřeklo, jako gesto dobré vůle po holocaustu. A nikdo jim žádné zbraně nechtěl dát, nebýt nás, tak neměli s čím se bránit a svůj stát si uhájit, a Izrael by neměl trvání delšího, než pár týdnů. Odtud také ten vděk. A jak jsem psal výše, byla to osobní iniciativa Jana Masaryka. Nejen kvůli tomu, ale i kvůli tomu, jak Židy celoživotně podporoval TGM, je jméno Masaryk jedna z prvních věcí, která se Izraelcům vybaví, když se řekne Česko nebo Češi.
Letos to bylo 20 let, co jsem si do Izraele jako studentka vyrazila na brigádu poprvé. Dodnes tento první pobyt považuji za jedno z nejlepších období svého života – šest dnů v týdnu fyzické práce v zemědělství, den volna na výlety, po večerech hraní tenisu s kamarádkou na místních kurtech a za vydělané peníze potom ještě měsíc cestování po Izraeli a okolí – měla jsem super fyzičku, čistou hlavu, spoustu zážitků, no užila jsem si to na maximum. Pak jsem to zopakovala ještě za rok, to už byl pobyt trochu problematičtější z toho pohledu, že legální práci aby člověk pohledal, ale i tak to bylo opět báječné. Izrael je nádherná země, která má v podstatě všechno – moře, hory, poušť, kulturní památky, a atmosféru – i jako nevěřící jsem si byla jistá, že bůh sídlí v Negevské poušti. Určitě bych se tam ráda ještě alespoň jednou vypravila – manžel už to tam sice taky zná (absolvoval se mnou ten druhý pobyt), ale dcera tam ještě nebyla, tak až trochu povyroste, budu mít konečně důvod se tam podívat znovu 🙂
Přesně tak. V Izraeli jsem si vzpomněl na jednu větu z Pána Prstenů, kde Éomer říkal: „Toto jsou opravdu podivné časy. Sny a pověsti ožívají a vyskakují z trávy.“
Přesně takhle si tam člověk připadá, že to, co zná jako příběhy a legendy je najednou všude kolem něj.
Jinak pro mladé Čechy se dnes nevyžaduje až na rok, myslím, pracovní povolení, ostatní ho mít musejí, ale pokud si najdou práci předem, tak to za žadatele zařídí firma a Češi mají cestu víceméně velmi otevřenou.
Do Izraele se už asi nepodívám.
O to víc si ráda Andy budu číst o vašich zážitcích a se zájmem si prohlédnu fotografie.
Ale kdybych měla dost odvahy, zdraví a peněz, tak bych chtěla cestovat po Izraeli po stopách Starého zákona.
Dá se tam snadno dostat. Letenky se dají koupit za 1000 Kč za jednu cestu, když se koupí dostatečně dopředu a na místě se dá najít levné jídlo a ubytování, pokud jde o to, aby si to tam člověk zažil, ale nezaplatil moc. Z Tel Avivu přes letiště Davida ben Guriona do Jeruzaléma vede trať, ale tu teď právě předělávají na vysokorychlostní trať, takže až do podzimu 2018 vlaky nejezdí, jezdí se náhradní autobusovou dopravou, ale autobus z letiště do Jeruzaléma stojí 130 Kč, celodenní jízdenka na MHD v Jeruzalémě stojí 81 Kč, s tím, že se musí koupit ta kartička, na kterou se to nahraje, za 120 Kč. Ubytování v hostelu přijde většinou na 1000 Kč za noc, ale dá se občas sehnat i levnější. Tramvají/autobusem se dá dostat všude. Jízdenka na meziměstský autobus z Jeruzaléma do Betléma stojí 40 Kč. Jídlo ve městě je drahé, ale dá se dojet tramvají do většího hypermarketu a tam jsou ceny tak 1,5x takové, co u nás, což celkem jde. Kebab na ulici většinou stojí kolem 180 Kč, co pravda, v restauracích stojí hlavní jídlo 300-350 Kč (nemluvím o luxusních restauracích).
Takže zvládnout se to dá celkem dobře.. A jak říkám, stačí říct, že člověk je z Česka a lidé se jenom hrnou, aby pomohli.
Jinak co se týče dalších starozákonních míst, tak do Hebronu se dá dojet tak za dvě stovky izraelským autobusem z Jeruzaléma nebo za zhruba stovku arabským autobusem z Betléma; do Jericha stojí jízdenka zhruba šedesát korun z Jeruzaléma, na hrobku Ráchel se dojede jeruzalémskou MHD na celodenní jízdenku, do Beit El se musí autem, tam autobusů jezdí docela málo. Do Be’er Ševy jezdí vlak a z Jeruzaléma to stojí zhruba 180 Kč (musí se kombinovat s náhradní autobusovou dopravou, než dokončí opravu tratě).
Kdybych do Izraele jela já, tak ne jako poutník, ale jako nesmírně zvědavý turista – cestovatel? Ráda poznávám jiné kraje, klidně o hodně jiné, než na jaké jsem zvyklá. Je snadné se na chvilku přizpůsobit v zemi se zcela jinou mentalitou, těžké by bylo tam žít.
To, co jsem od Martina a Andyho slyšela, ve mně konkretizovalo dosud jen platonický zájem, který tlumil strach: dá se tam jet bezpečně? Nejsem zas tak nadšený turista, abych se nechala ze zvědavosti zastřelit, že. Vím, jak důkladně se Andy na cestu připravoval (včetně potřebných frází a nápisů v hebrejštině i arabštině:)), stejně jako vím o jeho znalostech tohoto regionu nepostavených pouze na zprávách z českého tisku, takže jeho „bezpečnostnímu rozboru“ věřím. Což otvírá vrátka k úvaze o cestování:))
Vzhledem k tomu, že bych tam nejela jako poutník, ale poučený cestovatel, tak by nejspíš nemělo nastat zásadní zklamání. Co ale naprosto neumím – a ověřila jsem si to za pobytu na Taiwanu – je smlouvání 😀 I když… když člověk něco musí, tak to dokáže… 😛
Jo a strašně moc bych se chtěla vykoupat v Mrtvém moři!
Pokud tam člověk chce jet po vlastní ose, tak by se hebrejsky naučit číst měl. Není to tak těžké, mně to dalo asi dva týdny, ale je to naprosto potřebné, protože bez toho si člověk pořádně nenakoupí (v krámě je zboží pouze v hebrejštině), ani nenatankuje (tankuje se jen na automatických pumpách a menu není jinak, než hebrejsky), ani nevyjede z podzemních garáží (cedule jako Výjezd a podobně jsou jen hebrejsky) takže pak člověk hrozně závisí na pomoci ostatních. Což o to, lidé tam jsou velmi nápomocní, to není problém, ale zase neustále záviset na pomoci druhých mi moc příjemné nebylo, i když byli ochotní.
Hm, nemám tvé jazykové schopnosti, ale asi bych se snažila. Taky nejsem ráda úplně bezmocná (a s cestovkami nejezdíme:)
Když musíš, tak musíš. Ono v tom hodně pomáhá to, že směrové tabule a názvy ulic jsou hebrejsky/arabsky/anglicky, takže když je vidíš všude kolem sebe, tak si po čase začneš všímat podobnosti písmenek a pak už to jde celkem rychle.. Ale jak říkám, místní nepředpokládají, že cizinci to budou umět, tak prakticky vždycky bude někdo kolem, kdo pomůže. Může to být akorát problém na automatické pumpě někdy pozdě večer, když jezdí málo lidí, to si potom nenatankuješ. Jinak se také vyplatí nainstalovat si hebrejskou klávesnici do telefonu a pak, když vidíš nějaký nápis, co nevíš, co znamená, tak to přepíšeš a dáš do Google Translate a máš to (tak se pak v nejhorším dá i natankovat).
Kde bychom byli bez googlu? 😀
Používali bychom Microsoft Bing 🙂
V Izraeli jsem nikdy nebyla. Kamarádka tam byla loni, jeli s jejich knězem jako skupinka poutníků. Byla dost znechucená tím, jak je všechno komerční a jak se poutníci z různých zemí mezi sebou nemusí- v chrámu je na bohoslužby pořadník a Čechy z jejich času vyhodili Poláci. Navíc jako k blondýně k ní byli místní obchodníci dost vlezlí a pořád se na ni snažili aspoň sáhnout, takže musela chodit těsně vedle manžela, aby jí dali pokoj. Ale mnohá místa na ni silně zapůsobila. Nicméně znovu se tam nechystá.
Historický úvod byl zajímavý a podle mne nutný.
Ono strašně záleží na tom, za čím tam člověk jede. Nejdůležitější část křesťanské pouti do Jeruzaléma je totiž křížová cesta, která je, bohužel, tak trochu jako Karlova ulice v Praze (viz jak je to všechno komerční), ale stačí jít o pár ulic dál a je to o něco lepší, ale je potřeba počítat s tím, že jeruzalémské Staré město je komerční, protože je turistické prakticky jako třeba Benátky. Pokud jde o to obtěžování od místních obchodníků, to je bohužel běžné u mnohých arabských obchodníků, a vzhledem k tomu, že křížová cesta vede skrz jejich čtvrť Starého města, bohužel se to stává.
Na mě mimo jiné zapůsobilo, jak velmi různý zážitek člověk může mít z těch různých míst, v závislosti na tom, jako co tam jede. Také jsem se vmísil mezi křesťanské poutníky (mimo jiné) a dovedu pochopit, proč mají na město ale úplně jiný pohled, než muslimští poutníci, židovští poutníci nebo místní občané, ať už židovští nebo arabští.
Tak či onak, i v jeruzalémském Starém městě se dá najít příjemné, nekomerční, resp. ne příliš komerční části, asi jako na Praze 1. Obávám se, že zážitek mnohých turistů z Prahy poté, co přijdou na Staromák, vymění si tam peníze, dají si trdelník, projdou Karlovou a Mosteckou ulicí, aby pak sedli do taxíku, co stojí na ulici, bude dost podobně strašný, ale o Praze jako takové to moc neříká.
K nelibým pocitům z odlišnosti a nemístného zájmu:
Zažila jsem si to na Taiwanu na začátku 90. let. Žili jsme v univerzitním kampusu v menším městě v oblasti centrálního Taiwanu, kde na cizince nebyli zdaleka zvyklí. Tehdy jsem se ještě nebarvila, tedy byla blonďatá a měla s sebou výrazně světlovlasé děti. Byli jsme předmětem zájmu prakticky neustále, nejvíc tím trpěl tehdy ani ne tříletý Marek (byl opravdu rozkošné dítě jak z americké reklamy 😛 ). Lidé mi v tlačenici třeba sahali na vlasy (světlé a kudrnaté), asi nevěřili vlastním očím:)) Nikdy to nešlo dál, ale časem to bylo opravdu únavné. V podstatě jsem přivítala, když přišla krátká taiwanská zima a já si občas mohla dát na hlavu kapucu – hned jsem lépe zapadla:)) I když nevěřili byste, jak v davu Číňanů září modré oči… 😛 Ale to jsem tam žila, nějaký týden nebo dva by mě nejspíš nerozházel.
Řekla bych, že ono míra pozornosti pro odlišně vypadající ženu ze strany místních mužů není dána jen jejich mírou slušného chování (třeba v Indii bych se asi bála), ale částečně i osobností a přístupem dotyčné ženy – tedy jak dokáže vysílat vlny „drž hubu a couvej“, její dominancí nebo submisivností (nebo dokonce strachem), kterou nevychovaní muži umějí snadno vycítit a zneužít.
Tím se naprosto nezastávám chování těch mužů – jen říkám, že ve stejné situaci může každá žena dopadnout trochu jinak. Umím neverbálně cenit zuby, když se mě někdo rozhodne věnovat nežádoucí pozornost, takže zatím jsem takovými situacemi prošla celkem úspěšně – a třeba ty Matyldo, nepochybuju, že bys prošla v klidu též, to by jen tiše slintali 🙂 To samozřejmě nestačí v situaci, kdy jde o opravdovou agresi, ale nevhodné chování se tím zvládnout dá.
A podle toho, co říkal Andy, takové chování (agrese) není v turistických částech Izraele běžné.
Chicht, navíc plno Izraelek chodí ozbrojených… to si pak „hlasití obdivovatelé různosti“ nejspíš poznámky rychle rozmyslí 😀
Přesně tak. Na Izraelky si netroufnou, protože ty mají všechny za sebou vojenský výcvik a často už před vojnou ovládají krav maga a hodně často chodí ozbrojené. Když jsou zrovna na vojně (mimo službu!) tak s sebou nosí svůj samopal a když už mají po vojenské službě, zbraně většinou nenosí, ale často, třeba pistole, nože a tak, vlastní. Izraelská žena se tak jen málokdy dostane do situace, kdy by ji někdo nevhodně obtěžoval, protože by se s velmi zlou potázal. 🙂
Jinak pro představu, jak chodí izraelské holky, co jsou na vojně a nejsou zrovna ve službě (a nikdo nad tím ani nepozvedne obočí):
Samopal, verze Versace… 😀
Úžasné, ale kam si dává rtěnku?! (rofl)
do sumky na náboje 😀
Mě napadlo, že kabelku mohla nechat u stolku s kamarádkou nebo přítelem, ale holt zbraň nikomu svěřit nesmí, no 😀
A to je i odpovědí na otázku, jak se jim podařilo ubránit, když na ně ve svátek zaútočili – každý si vzal svoji zbraň a mazal do boje…