„To snad není možné, ona se zbláznila. Definitivně. Na stará kolena chce jezdit na koni. Nemá ani rozum ani pud sebezáchovy.“ Páneček rozrušeně chodil sem a tam po obýváku a jeho lamentace začínaly být únavné. Lehla jsem si na křeslo a doufala, že se panička ozve s nějakým uklidňujícím prohlášením. Protože já jí fandím. Víte, o kolik bychom byli na vycházkách s Tarkanem rychlejší, kdyby nás nezdržovala?
A je to tady! Práskly dveře. Tak schválně, že to byla ta stará kolena? Panička si sice občas na jedno naříká, ale stará? To páneček trochu přestřelil, řekla bych. Jo! Měla jsem pravdu, panička syčí jako papiňák a páneček couvá. „Jak chceš. Ale pak si mi nestěžuj!“ prohlásil nakonec důstojně a skryl se za denním tiskem.
Druhý den cestou na jízdárnu už panička zdaleka tak rozhodná nebyla. Co rozhodná, jak cesta ubíhala, strach v ní rostl tak, že jsem se málem začala bát taky. Že to otočí a pojedeme zpátky! Ale ne. Zvládla to natolik, že nikdo nic nepoznal – tedy kromě mě a Tarkana. Ten ji při čištění dokonce experimentálně štípnul zubama, protože si její nervozitu neuměl vysvětlit. Ale když ho jako vždycky automaticky plácla po tlamě, uklidnil se.
Potom trenér přinesl sedlo a Tarkana pečlivě osedlal, zatímco paničce všechno vysvětloval. Než jsme vyšli ze stáje ven, byl už kolem houfek zvědavých jezdců. Nervozita rychle rostla – a to kupodivu nejen u paničky. Vypadalo to, že nikdo doopravdy nevěří, že by tenhle pokus mohl dobře dopadnout.
Potom panička chytila rukama uzdu hned u udidla a na chviličku přitiskla tvář k Tarkanovu nosu. Vždycky se tak mazlí a dnes asi panička v duchu prosila, aby na ni byl ten veliký kůň hodný. Podívali jsme se s Tarkanem na sebe v duchu jsme se smáli – copak nikdo nechápe, že se o tu naši pošetilou paničku umíme postarat?
Přeju vám krásnej chlupatej den a vězte, že těm, kteří vás mají doopravdy rádi, můžete věřit!
Dnešní otázka je velice jednoduchá – věříte svým zvířatům? Jste hluboce přesvědčeni, že vám nikdy úmyslně neublíží? Došlo u vás někdy k situaci, kdy jste si tuhle víru museli ověřit v praxi?
Nzapomenu na Zrzínka. Týraného a zmučeného, lidem nedůvěřujícího. Měsíce strávil pod postelí, v šatně, za postelí, jíst chodil jen v noci, vyměšovat také. Nikomu nevěřil a nikdo nevěřil tomu, že ten kocourek někdy bude kontaktní. Když mi časem lezl v náručí na ramena a nutně potřeboval pohladit a pomazlit celého zrzavého kocourka, nevěřila jsem tomu. Byl nakonec tak neuvěřitelně vděčný a šťastný. Nikdy na něj nezapomenu. Byl to úžasný kocourek!
Lady byla také taková „nech mně“. A dneska? Spí se mnou v posteli, tulí se, když sedím u počítače, najde si mezi tím chaosem, co na psacím stolku je, svoje místečko, jen „chci být s tebou“. Prý nekontaktní s dalšími kočkami. Když jí vidím dovádět s Melíškem II., nestíhám se divit. Hlavně je miloučká a mazlivá a neskutečně důvěřivá. Není „náručová“, ale prostě potřebuje mít ten kontakt a já také! Ona ví, já také vím! Potřebujeme se navzájem.
Takže Lady stulená podél těla, Damíš na druhé straně, Melda v nohách a Cecilka nahoře u hlavy. Když se ti 4 rozvrní, tak vibruje postel a já sladce spím.
Karolíno, ty zachraňuješ je a oni ti to vracejí – je to úžasné, jak to u tebe a tvých kočičáků funguje (inlove)
Dede funguje to! Oni vědí, že je potřebuju, že jim dám to nejlepší, jsou zdraví, spokojení, žijí v klidné domácnosti, kde nikdo není hlučný, neřve tu žádné rádio, jen klasická hudba, která mě uklidňuje. Věří mi, mají se dobře a jsou za to vděční. A já vím, že nemít je, tak budu strádat a budu po příjezdu domů sama a nešťastná. Plyšoví medvědi mi jejich hebkost a životnost nenahradí i když jsem je kdysi měla také jako tu berličku. Damián s tou vyléčenou tlamičkou (dělali si z něj děti kdysi „kopačák“) je takový mazel! A Cecilka? „Můžeš mi ho pohlídat na měsíc?“ sdělila mi známá. Ani netušila, že původní Avatar je kočka a ne kocourek. Melíšek II. byl kastrován v rámci programu kastrace a zpětného vypuštění do lokality, kde kočky žily. Strašně moc tam nechtěl. Couval zpátky, zatímco ostatní kočky zdrhly okamžitě. No, dneska couvá jen když mám v ruce vysavač nebo jiné hlučné zařízení. Jinak by se můj PLÁCKOCOUR umazlil k smrti. Naprosto mi důvěřují a já vím, že jejich důvěru nikdy nezklamu. Dávají mi víc než já jim. Jsme taková chlupatá rodinka.
Čertík, po tom, co byl přivezen z útulku, kde byl za fackovacího panáka, zajel do koupelny pod vanu a poprvé se nechal pohladit až za měsíc a to ještě nerad. Za další tři měsíce poprvé zavrněl a dnes, po třech letech je z něj 100% domácí kocourek – mlsný, rozmazlený, chovací a mazlicí a s pánečkem v posteli spící. (Čertíku, jdeme dělat hají. – kde jsi? – Mňáááu, kde se couráš?) Ale návštěvy pořád nemusí.
Vím bezpečně, že moje kočky mi nikdy zničehožnic neublíží. Občas pochopitelně utrpím újmu, kdy mě podrápou – když se je třeba snažím šoupnout do přepravky (to bude zrovna zítra, Matýsek s Rozárkou jedou na prohlídku na veterinu 😀 ) nebo se jim snažím nacpat do tlamičky nějaké léčivo, ale to chápu, jsou v ohrožení a tak se brání. Ale jinak z jejich chování jasně vidím, že mě mají rádi. Jsou rádi v mé blízkosti, chodí za mnou spát do postele, nechají se bez omezení hladit, otírají se o mě.
Nikdy nezapomenu, jak jsem si získávala Filípka, kterého jsem si vzala z útulku jako dospělého, mohutného šestikiláka s pádnou tlapou a pořádnými zubisky. Původně to byl dominantní pouliční kocour, ale před lidmi plachý a naprosto nedůvěřivý. Přišel bohužel k těžkému úrazu, zřejmě od člověka, a dostal se tak do soukromého mikroútulku. Léčení, úspěšné, trvalo celkem dlouho, a tak si docela dobře přivyknul na domácí prostředí útulku, na jeho majitele a na pár dalších koček, které tam byly s ním. A pak jsem ho z toho já vytrhla a najednou se dostal do jiného prostředí, ke dvěma jiným kočkám a k jiným lidem. A problémy byly rázem zpátky. Schovával se, vrčel a syčel a při každé příležitosti docela drsně škrábal a kousal. Řeklo by se – zlý kocour. On ale nebyl zlý a neubližoval ze zlé vůle, byl jen hrozně nejistý, bál se a jako nejúčinnější obranu zvolil útok. Chodila jsem mu povídat, vždycky jsem k němu do jeho úkrytu natáhla ruku, on zaútočil. Byla jsem tak podrápaní a pokousaná, že jsem radši nosila jen dlouhé rukávy 😀 . A pak najednou pochopil, že mu u nás nic nehrozí, a úplně otočil. Od té doba už nikdy nezaútočil a je to právě on, kdo za mnou jako první skáče do postele, sotva lehnu.
Myslím si, že žádné zvíře neútočí a neubližuje bezdůvodně a pro potěšení. Buď loví, nebo se brání, ale nikdy ne pro potěšení z ubližování. Takové odpornosti je schopný jen člověk „rozumný“.
Milá Tapuz, bez tvého pochopení by možná zůstal tím zlým (a vystrašeným) kočičím obrem. Tys mu umožnila rozkvést… jako Karolína pomohla Zrzínkovi (h)
svoje šelmičky znám a vzájemně si důvěřujeme, u koček to znamená poctu, protože jsou hrdé a nezávislé. znali jsme se do nejmenšího vlásku/chlupu i s našimi psy. přesto jsou to pořád šelmy a na to jsem nezapomínala a nezapomínám. spoustu známých mě má za lehkomyslnou osobu, protože se nebojím ani velkých psů ( mám ráda velké psy). když se ke mě hrnou, zůstanu stát a čekám, co bude, natěšená 🙂 asi jsem měla doteď kliku na pohodové páníčky a bezva psy. ale vždycky se zeptám, jestli můžu, když pes kolem mě tancuje a mydlí ocasem 🙂 koně miluju, ale mám z nich respekt. nemám ráda výšky, takže když jsme chodily s kamarádkou a s našimi dětmi kdysi na jízdárnu, posazovali nás tam na nízké horské koníky. jeden byl totální pohodář, druhý byl potvůrka lstivá. vždycky věděl, jestli jsme donesli chleba a mrkev a když necítil zásoby po kapsách, uprostřed cesty se zapíchl do země, hlavu dolů a buď se začal spokojeně pást nebo dělal, jakoby chtěl jezdce setřepat. myslím, že byl taky nejspokojenější, když jsme ho místo jízdy vzali na úvaz a jen se procházeli 🙂 zajímalo by mě potkat domácí krávu na blízko, Inka o nich vypráví tak pěkně…
Milá Evo, nemyslím si, že by bylo hloupé se velkých psů nebát – pokud při tom myslíš:)) naopak, je to bezpečnější než se bát 🙂
Jinak to co popisuješ u toho poníka, dělal náš jízdárenský osel. Dospělé klidně potloukl (a že to uměl), ale na děti byl jak milius… a proto tam vydržel, i když jinak kradl jak straka a co vím sežral i kus grilovaného kuřete (mého:)) Nečekala jsem, že by loupež mého nedělního oběda mohla přijít právě z této strany… 😛
byl to asi osel křížený s tygrem 🙂
S mými všemi boxerkami jsme si důvěřovaly zcela. Ony mne nejen chránily ale i opečovávaly a já je taky.Někdo se jich bojí pro jejich vzhled ale jsou to skvělí psi,vítací,mazlící,sportovní,škoda že už mám tolik let, bez těch spláclých čumáků je mi někdy smutno.
S mými černými čertchmankami si důvěru stále budujeme. Jsou to ještě trdla ale třeba na veterině se chovají velmi slušně. Cony je vítací pes a když jsem si nabila hnusně koleno a klečela jsem v brázdě, Cony o mně pečovala a nehnula se ode mne. Jenka je od přírody taková paní Opatrná ale zase přesně dle popisu plemene paní chovatelky Němcové, zdrhá ode mne max 30m a vrací se, zajíci ji nezajímají. V globále si myslím, že mi psice věří a já v mezích psí normy 🙂
Jenny, máš nyní moc prima psí dvojku, ale ten tichý stesk po boxerkách naprosto chápu (inlove)
S Denisem si důvěřujeme navzájem. On si nechá i vyčistit zuby kartáčkem, ačkoliv to nemá nijak zvlášť rád (doufám, že mu aspoň trochu chutná ta pasta 🙂 ). Někdy ho jen tak cvičně požádám, aby ukázal zoubky – a on sám jemně a důvěřivě pootevře tlamku – a nechá si prohlídnout svoje zubiska, drahoušek! (inlove) I u veterináře se chová slušně, jen rád cítí naši podporu. Dokonce poměrně v klidu strpěl i rentgen v poloze na zádech, což pan doktor ocenil – prý je to radost pracovat s profesionálem (t.j. potomkem Horákova laboratorního psa) !
„Prý je to radost pracovat s profesionálem!“ Tedy to bych bez tvého návodu nerozluštila, byť o původu strakáčů samozřejmě vím 🙂 (Kdysi dávno jako malá jsem na toho psa toužebně koukala v atlasu psů edice OKO a přemýšlela, jestli by mi doma neprošel… neprošel:))
Jo a k psímu zubnímu kartáčku jsem se dopracovala jednou – s Maxem (to ale ještě nebyly psí zubní pasty). Po druhém překousnutém jsem to přestala zkoušet. Denis je frajer – a ty taky 😀
Ještě musím říct, že nesmírně inteligentní jsou i krávy, a asi jsem jim podvědomě důvěřovala, když jsem mezi nimi chodila sama, potažmo těhotná. Nikdy se mi nic nestalo a to jsem byla svědkem, jak kráva, kterou jsem si sama převedla ze sekce do sekce, vskočila do dojírny a dojičce vytvořila ze dvou půlek čtyři čtvrtky.
Tedy stav těch čtvrtek bych asi vidět nechtěla (wasntme)
Krávy nepodceňuju, jen jsem neměla to štěstí nějaké líp poznat 🙂
Ta paní tehdy byla dost baculatá a ta rána byla dost kostrbatá. První pomoc tehdy dával náš veterinář
Moje důvěra v mé psy je naprostá. Vím, že vědomě mi nikdy neublíží, hlídám si však situace, kdy se to může stát jaksi mimochodem. Například, když Berry rozvášněná hrou zaútočí na klacek v mé ruce zákeřně zezadu a v cestě je nějaký ten můj prst:))
Popravdě, když jim hladím v dlani čenichy, přejíždím mazlivě prstem po hebké kůži a ony přivírají oči blahem, tak mě někdy napadne, jak vražené by ty ozubené čelisti skryté hebkou kůží mohly být. Vím, že je nepoužijí pro mě nebo členům rodiny. Nicméně hlídám, aby je nepoužily proti někomu jinému – tam už vím, že věřit nemůžu 🙂
Jak říká naše Kačka – Bohoušek by si ocas nechal useknout, kdybys řekla. Až na Majdu všichni kluci naprosto důvěřovali všemu, co jsem udělala nebo po nich chtěla. S Majdou je to trochu jiné, její důvěru jsem poměrně dlouho získávala a zatím mi vždycky důvěřovala, ale 100% nevím. A stejné je to s kočkama, plně si rozumíme, ale tím, že naše kočky žijí život volný,není ten vztah tak úzký, jako u kočky, která žije doma
Majda je zvláštní případ, jako spousta psů, které si bereš i s jejich neznámou a možná bolestnou historií.
Nicméně se naskýtá ta zásadní otázka: A ty jí věříš? Řekla bych, že jo… 🙂
Jako že mi neublíží a neublíží vnučkám a jiným dětem? ano, ale protože je bubulák, musí s tím člověk počítat. Ta minulost asi nebyla tak bolestná, ale nějak zřejmě na začátku spolužití s člověkem nedostala tu maximální péči a lásku
Mě tam nesedí to „věřím“. Prostě „vím“. Vím, co od kterého zvířete můžu očekávat, v dobrém i zlém. Vím, že Vašek bez náhubku je veterináři velmi nebezpečný – tak prostě ten náhubek má. Ale stejně tak vím, že v tisíci jiných případech MNĚ neublíží a vím, kdy se o ublížení nejspíš pokusí.
S koňma to bylo podobné – když vím, co od kterého zvířete můžu čekat, tak to prostě čekám a můžu adekvátně a v klidu reagovat. Lepší než věřit, že mě neshodí a pak se strašně divit. Nebo naopak lézt na koně vyklepaná předem. Znalost zvířete, práce ze země a rozumný přístup s nepřeceňováním schopností sebe, zvířete i vzájemné souhry.
Eh, milá Petro, samozřejmě máš pravdu, ale povídky by se takhle psaly o něco hůř:)) Navíc většina lidí (tedy i čtenářů:)) takhle pragmatická není 😀
Navíc kůň tě může shodit vždycky a nemusí to mít ani v úmyslu. Stačí, aby se fakt lekl a tys to nečekala. I s tím se musí počítat – nebo se pak zvedat ze země, zatímco se tvůj věrnej oř diví, co tam děláš 😛
Moji velmi dobrou kamarádku její vlastní kůň málem zabil. Lekl se, vyhodil, ona se málo soustředila (už jeli do d stáje), přeletěla mu přes hlavu a on jí šlápl na hrudník. Samozřejmě za to nemohl, souhra hloupých náhod, neměl kam uhnout. Léčila se strašně dlouho, první cesta, kdy to šlo, byla ke koni. Jezdí na něm stále. Je to všechno nejen ó důvěře a znalostech, ale i ó štěstí. Ale já tě Dede chápu, jak jsi to myslela. Kočky jsou v tomhle své, ale třeba Jája, který kdysi prchal za plot, jak uslyšel cizí hlas, dnes návštěvy vítá s ocáskem nahoru s chodí jim naproti. Ví, že je v bezpečí.To je pro nás velká odměna, toto vidět.
To s tím Jájou… to je skutečně hluboká radost a zadostiučinění (inlove)
Řekněme, že u některých koní je ta lekavost vyšší a divočejší 😀
Chce to vědět na co sedám, čekat to, umět zareagovat. Zlomek vteřiny máš vždycky, otázka je, jak jej využiješ. A jinak pro mě byl vždy kůň bezpečnější shora, přece jen splašený kůň na vodítku, tam těch možností ani času moc nemáš, zatímco dokud jsi nahoře, vždycky máš šanci to nějak vyřešit. A usedět se dá ledacos.
U psů… jsem pragmatik, no. Vždy vím co mám v ruce a chovám se podle toho. A potkávám až příliš mnoho těch co jen věří – a špatně. On by přece nikdy nikoho nepokousal… zatímco já držím Vaška a odkopávám útočícího psa. A veterináři by na tohle téma mohli každý vydat nejmíň jednu tlustou knihu.
Pavla od začátku tvrdila, že je to její chyba. Byli skoro doma a ona se přestala soustředit. Stane se, bohužel. Psy venku navolno nemám ráda, nejsem psí, neumím je a nejhorší jsou právě ti, co si myslí, že každý musí toho jejich psa milovat. Nemusí. Já taky na nikoho nehazim svý kočky s tím, že je musí celý svět milovat. Když jdu někam, kde vím, že budou psi, je to moje rozhodnutí. Když se ke mně řítí v lese nebo na ulici, nemám šanci. A takový to..
Nebojte se, náš pupíček nekouše…jsem už taky zažila. Kousal, mrcha.
Pes navolno si má čenichat své pesemesky a lidi kolem neřešit.
To umějí moje holky skvěle… takže, aby byl svět v rovnováze, řeším opačný problém – lidi mluví na Ari (obvykle jí říkají, jak je krásná:)) a jí se to nelíbí! 😛
Jo, takový psi mi nevadí, ale stejně ostražitě koukám
Ehm… moji psi bohužel takoví nejsou a hrnou se k lidem. Sice je dokážu výkřikem „neotravuj, nechce si hrát“ stopnout, jenže to znamená, že se na ně dotyčný/á nebude culit, protože to berou jako velmi vstřícně gesto…
Petro, říkat, že můj pes nikdy nikoho… je blbost, nikoliv víra. věřit mohu svému zvířeti já… viz můj příspěvek nahoře.
Toro, takhle se zabil přímo před očima syn mého trenéra na jízdárně. nebyla to ničí chyba, byla to nešťastná náhoda. To už s vírou ve své zvíře nemá co dělat. Věřit u koně můžu jen tomu, že se mě nepokusí shodit schválně. A zažila jsem koně, kteří to schválně udělali:))
Ten jeden, kterého jsem jistý čas jezdila, to ale nemyslel zle, byl to jen způsob, jak se mohl bývalý šampion v drezuře bavit při normální jízdárenské práci pod jezdcem, který ho nebyl hoden 😛 (ale nikdy mě nezranil, vždy to bylo sice definitivní, ale takřka něžné:))
Já taky krátce na koních jezdila. Něco o tom vím. Taky tam byl jeden lump, který nejenže shazoval, ale ještě si šel šlápnout, nekecám. Dlouho tam nepobyl, na té jízdárně. Kde skončil nevím s nechci vědět. Kdoví, kdo ho tak zkazil.
Věděla jsem o takových, i když u nás jsme až tak zlé neměli. Hodně duševně poškozených koní přicházelo po dostihové kariéře, takové jsme měli. Radši si nepředstavuju, jak s nimi zacházeli. Slyšela jsem ledacos.
Občas se najde zvíře vysloveně škodolibé až zlé – kůň, který shodí prostě proto, že chce (i když – netlačí ho sedlo? nemá hrubé udidlo?), pes, který štípe do zadku (nebojí se?)… Ale v naprosté většině je za „zlobením“ a agresí zvířete schováno ubližování od člověka, nezvládnutý strach, nepochopení. Aneb i ten největší trhač se narodil jako roztomilé štěňátko. A co z něj je, to udělali lidé. Nejhorší koňská mrcha, kterou jsem potkala, mi sahala po kolena. Ale taky se na něm určitě podepsali předchozí majitelé, taky se nenarodil s určením „kousni koho můžeš“.
Vašek byl uzlíček nervů, lekal se při každém prudším pohybu – a řešil to po svém. Teď v těžkých situacích počká až to vyřeším a pokud někdo či něco nejde přímo do něj, je ovladatelný. A užívá si to, že řešit a plašit nemusí.
Kdysi dávno jsme byli na koníčkách ve Všemině. Měli tam valáška Kubíčka, krásné jméno, ale děsná potvora. Jeho cílem bylo i s jezdcem zalehnout do bláta, a že ho tam bylo všude kolem, trochu se v tom porochnit a nejraději se co nejkratší cestou vrátit do stáje. Pokud možno bez jezdce… Ty holky, co tam brigádničily, mu Kubíčku tedy neřekly, když se vrátil jako koule bahna 😉
Svým zvířatům, ať psům nebo koním jsem vždy naprosto důvěřovala a oni mně. Platí to i o psech, sousedů nebo těch kámoších na procházkách. Po prvních seznamovacích „tanečcích“ jsem kamarád se všemi. Ty v ústrety letící postavičky, vrtící ocasy mám ráda, věřím jim a oni mne také. A když vytáhnu z kapsy pamlsek, tak to jejich blaho sahá do nadpozemských výšin 😛 . O koních to platí stejně. Kobylka mé kamarádky na zapískání letí z druhé strany ohrady, včas zabrzdí a celým koněm se ptá, zda mám v kapse mrkev nebo jablíčko. Jsou to tvorové důvěřiví a laskaví. Ale to platí jenom tehdy, když se jim řádně představím a sdělím jim jak je mám ráda (h) . Zatím jsem se nesetkala s vrozeně agresivním zvířetem. Jenom u hřebců to trvalo o něco déle a člověk jim musel stále dávat najevo své nadřazené postavení. Ale takoví už jsou samečci, napříč živočišnými druhy 😉 .
Od poloviny října jsem fotila tu barevnou nádheru, která se okolo nás v přírodě naskytla. Každý rok není takové štěstí! Pokud se chcete podívat a ohlédnout o pár dnů zúět tady je album na Rajčeti:
http://dig.rajce.net/Podzim_TOP
Alex, ty fotky to je nádhera. Úplně mě to pohladilo po duši.
Jsi výborná fotografka.
Myslím, že u zvířat se dá (většinou) spolehnout na dobrý odhad situace. Když k nim přistupuješ v míru a nepřekračuješ své pravomoci (např. vstupem na psem hlídaný pozemek nebo k jím hlídanému objektu či mláďatům zvířecích matek), tak ke konfliktu nedojde. Navázat přátelský vztah je pak otázkou času a zkušeností.
Pokud jde o načepýřené samečky všeho druhu, je lepší být v kontaktu s nimi samička než další načepýřený sameček! 😀
Alex, je u vás moc krásně! Jak budu moct, kouknu na fotky podrobně (inlove)
Ke psům a koním mám respekt a popravdě je nevyhledavam. Kupodivu psi mne docela ano. Kdoví proč, k cizím psům se nehrnu a když přijdu do domu, kde jsou psi nebo kočky, které neznám, nechávám je být. Za chvíli je mám stejně pod rukou, nebo na klíně.
Našim kočičákům jsem věřila a věřím. A doufám, že i oni věřili a věří nám.
Honásek byl takový dobráček, že nikomu nikdy neublížil.
Hepinka byla trochu nevypočitatelná, ale je fakt, že varovala. Stačilo dobře vnímat její signály.
Fousínek byl taky hodný kocour.
A Dandík je zatím kotě, tak si hraje a okusuje, ale nemyslí to zle.
Míšo, kočičí svět je jiný než psí, takový utajenější – a když se povede nastavit vztah s opravdu vzájemnou důvěrou, tak je to výhra. Pro oba – člověka i kočku. A myslím, že vám se to vede (inlove)
Mám už třetího kocourka, (vždy černého) a nikdy jsem nezažil, že by se některý z nich po někom byť i jen ohnal. Honzíček u veta maximálně jemně kňournul, když dostal pigáro, Ferdík, který byl šmrcnutý Britkou, takže mohutný devítikilový macek s krátkými tlapkami a ocáskem, (když se mu řeklo Ferdásek, krátký ocásek, tak se urazil) a excelentní lovec, který občas přinesl domů i slepýše, nebo užovku, byl u veta vždy hodný a choval se důstojně, jako anglický lord no a Čertík… Co páneček dělá, dělá vždy pro mé dobro, takže do přepravky nakráčí jen na pobídnutí a u veta si nechá bez jakýchkoli protestů líbit cokoli a ještě sestřičku ducá.
Svým psům věřím (nevěřím jen Karininým blbým nápadům- myslela jsem si, že vyrostla z nejhoršího, ale minulý týden mě vyvedla z omylu). Kocourovi skoro, protože je to urážlivá bestie, co nesnese věci probíhající bez jeho vědomého souhlasu. V tomhle byla úžasná Maceška, ta mi věřila všechno včetně injekcí a sprchy. Představa, jak sprchuju Oriáše, patří mezi mé škaredé noční můry.
Mimochodem, nádherný kytky okolo.
(rofl) „urážlivá bestie, co nesnese věci probíhající bez jeho vědomého souhlasu“ (rofl) A získat jeho vědomý souhlas asi není lehké, co?
Psi jsou proti kočkám vlastně jednoduší – a já je za to miluju 😀
PS: kytky jsou moje chryzule (wave)
Jo.
Oboje.
Hlavně s Melinou. Ta kdyby mi nevěřila (a já jí), tak by ji ty její slavný depkařský regresy zabily. Teď už mi umí nahlásit, že ji chytá depka, takže ji můžem řešit spolu, a ne že Melly někam zaleze a tam si černě depkuje. Teda většinou, ať zas nepřechválím.
A tak se jednou stalo, že mi Melly hlásila lezoucí depku s čenichem zabořeným do jamky nad klíční kostí – varovným vrčením. Něco hnusného se jí zdálo a probudila se a nevěděla, kde je.
Spolehla jsem se, že jí čenich funguje a vzpomene si, jak voním. A sáhla jsem jí na břicho.
Probrala se, chvilku zmateně koukala, pak se omluvně olízla a celým psem mi začala vysvětlovat, že to byla jenom fakt hnusná noční můra. 🙂
Dondu učím, aby neskákala, nedrápala, neprala se o balonek naplno a neliskala člověka košem tak, že říkám Auvajs. Bolestným tónem. Donda se už naučila, že lidi jsou zvířata strašně choulostivá a rozbitná a že si musí dávat fakt pozor. I v největším ajflu.
No a u veta nás znají. Držím psa volně rukou položenou na břiše a druhou rukou na kohoutku. Vet ze zvyku řekne: Chyťte si ji pořádně. Já odpovím: Já ji držím. Vet se na mě podívá, kolečka udělají cvak cvak a on řekne: Jo, to jste vy, tak to je OK.
Takže jim věřím nejen já, ale i náš vet. 🙂 Respektive věří tomu, že já věřím tomu, že holky věří mně, že i když něco bolí, tak mají držet, když jsem to nařídila, protože to pak bude bolet mnohem míň.
A fakt je, že po něm ani nekoukaj, natož aby protestovaly. I když tehdy Melině dával bez umrtvení drény.
No a jsou naučený, že když potřebuju pomoct, tak se přestává šaškovat. Nezapomenu na ten blbej svah nad tratí, kam jsem vlezla a odkud bych se bez Meliny a jejích drápů živá asi nedostala. Jo, takový drápy, to je lepší než mačky! 😀
„Jo, takový drápy, to je lepší než mačky!“ Jo! Takhle mě v Norsku na ledě zachraňoval Kazan. 🙂 Nechala jsem se zachraňovat i tehdy, kdy to neodhadl a já bych bez něj prošla – ale když to od něj bylo tak strašně milé!
Máme to i u veta stejné, jinak by se nemohl bez přispání Berušce skoro půl hodiny šťourat v očních kanálcích a Ari rentgenovat loket na x úhlů. Jenže – nemáš taky ten pocit? – je to strašně zavazující. Někdy se bojím, abych je nezklamala…
Máš bezvadnou psí dvojku, Io!
Je to strašně zavazující. Dávají člověku s důvěrou svůj život do rukou. (h)